Audrey Tautou je k sobě kritická

/ 27 listopadu, 2007

Křehká francouzská kráska, kterou si už asi navždy budeme pamatovat především jako okouzlující Amélii z Montmartru, si s oblibou fotí novináře, kteří s ní dělají rozhovory a jejich fotky si schovává do deníku. Své soukromí si ale žárlivě střeží.
Za roli ve filmu Toniho Marshalla Venuše, salon krásy dostala Audrey Tautou Césara (francouzskou obdobu Oscara) pro nejlepší novou herečku. Díky tomu její jméno a tvář brzy znal každý francouzský režisér. Ovšem to samo o sobě by ještě zdaleka nestačilo na to, aby jí režisér Jean-Pierre Jeunet (natočil mimo jiné Delikatesy a Vetřelce čtyřku – ano, toho s Winonou Ryder) dal roli Amélie. Tu totiž původně měla hrát Emily Watson, která z projektu na poslední chvíli vycouvala. Když se to Jeunet dozvěděl, rozmrzele se vracel domů a před svým domem u Bastilly prý spatřil plakát filmu Venuše, salon krásy.
„Její neskutečně krásná tvář a výraz mě hned upoutaly,“ vzpomíná Jean-Pierre. „Má největší oči na světě, tak zvláštně zamyšlené a ty nádherné uši… S těmi obrovskými kukadly vypadá jako elf, nebo jako jelen. Navíc umí hrát jak v komedii, tak v dramatu. A to je u francouzských hereček velmi vzácné, většinou dokážou jen jedno z toho. Dokonce i taková Catherine Deneuve hraje pořád stejně. Audrey byla darem z nebes. Přesně tak jsem si představoval svou Amélii. Nemusel jsem ji vůbec režírovat. Byla naprosto přirozená,“ říká Jeunet. Poetická Amélie vyhrála ceněného Césara za nejlepší film, ale cenu pro nejlepší herečku Audrey Tautou tentokrát nezískala – tu jí vyfoukla Emmanuelle Devos za film Čti mi ze rtů.
Audrey je ke své práci velmi kritická. Překvapeným novinářům řekla, že si za roli Amélie určitě nezaslouží nominaci na Oscara. Podle ní byla postava příliš jednoduchá a ne dost komplexní. „Stačil mi ten úspěch, jaký Amélie měla, i bez nějakých Oscarů,“ prohlásila herečka. „Odmítla jsem hrát ty propagační hry producentů, kteří mě nutili dělat všechno možné, abych nominaci získala. Už tak jsem měla na svých bedrech příliš zodpovědnosti. Kdybych ještě navíc měla tu pitomou nominaci, lidé by se zbláznili. Ve Francii jsou totiž fanatici, kteří si myslí, že slavné lidi tak nějak vlastní. Nezachovávají si žádný odstup. Neuvědomují si, že jste normální člověk. Snažíte se ze všech sil nevyvolat pozornost, ale když vás lidé někde objeví, čučí na vás jako na televizi doma v obýváku,“ stěžuje si Audrey.
Své soukromí si žárlivě střeží a odmítá se o něm jakkoli zmínit. Několik let se o ní mluvilo v souvislosti s Lancem Mazmanianem, americkým spisovatelem, básníkem, fotografem a začínajícím filmovým režisérem z Las Vegas. „Nechápu, proč někoho zajímá můj soukromý život. Nechci o něm mluvit a nechci, aby o něm mluvil kdokoli jiný! Sakra! Chci se soustředit na svou práci a kariéru,“ rozčiluje se studentka literatury na pařížské univerzitě. V jednom má ale naprosto jasno. „Kdybych se měla rozhodnout mezi milostným vztahem a dobrým filmem, tak bych bez zaváhání obětovala dobrý film. Těch totiž ještě můžu natočit hromady, ale láska se opakovat nedá…“

Share this Post