Brialy: Člověk je divoké zvíře
Rozhovor s hercem Jean-Claude Brialym (Jiří Žák)
Divadlo Bouffes-Parisiens v pařížské ulici Monsigny je červené. Červené jsou koberce, červené je foyer, červené je hlediště i opona. Červená je i ředitelská šatna. Navíc je přecpaná fotografiemi a nejrůznějšími suvenýry, takže tak trochu připomíná spíš prodejnu starožitností než místo, kde se herec připravuje na svůj výstup. Znovu si uvědomuji, jací jsou herci fetišisté. Ale na šedovlasém muži na červené lenošce není vůbec nic patetického. Mluví tiše, takřka negestikuluje a nesměje se nahlas. Připadá mi natolik nenápadný, že si musím neustále připomínat, že přede mnou sedí Jean-Claude Brialy (72), jedna z nejvýznamnějších francouzských uměleckých osobností.
Jste ředitelem významného pařížského divadla. Je to snadná role?
Není. Je to nejtěžší role, jakou jsem kdy hrál. Být ředitelem divadla v Paříži je šílenství. Především je to otázka peněz. Dnes se velmi komplikovaně shání dobrá hra a dobří herci. Diváci se navíc chtějí spíš bavit. Soukromá divadla mají samozřejmě ambice uvádět složitější, kvalitnější, komplexnější repertoár, ale to si dnes ve Francii prakticky mohou dovolit jenom divadla subvencovaná státem. Taková divadla dělají úžasnou práci, hledají nové autory, experimentují. Soukromé divadlo může experiment zničit. Je to začarovaný kruh. Jako divadelní ředitel si nemohu dovolit uvádět hry s velkým obsazením. Pro malé obsazení zase potřebuju velkou hvězdu, aby mi přitáhla do divadla diváky. Jenomže abych mohl mít velkou hvězdu, na to potřebuju peníze. A peníze získám jen tehdy, budu-li mít velkou hvězdu. Tak si poraďte.
Bouffes-Parisiens má nesporně velký genius loci.
Ano. Letos budeme slavit už sté padesáté výročí. Divadlo tu ovšem existovalo už předtím, ale teprve když sem jako ředitel nastoupil Jacques Offenbach, získalo na Fotoprestiži. Je plné vzpomínek. Jen se tady zkuste projít, možná vám něco pošeptá. Vždyť tu hrál Gabin, Marais, Morganová, Guitry… A něco z nich tady zůstalo. Zkusil jste si stoupnout na jeviště? Tak to zkuste a uvidíte.
Měl jste jako herec nějaký vzor?
Ano. Gérarda Philipa. Poprvé jsem se s ním potkal při prvním soukromém promítání mého filmu Bratranci. Den předtím jsem ho viděl v divadle, byl úžasný. Nejlepší herec své generace. A najednou stál proti mně. Úplně se mi rozklepala kolena. Zčervenal jsem, sklopil hlavu a zašeptal: „Včera jsem vás viděl v Cidovi.“ Ale on mě přerušil: ,,Nemluvme o mně, mluvme o vás. Dneska je váš velký den. Byl jste výborný!“ To byla určitě největší pocta, jaké se mi v životě kdy dostalo.
Narodil jste se v Alžírsku. Je to pro vás důležité?
Narodil jsem se v zemi, v níž první slova, která jsem se naučil říkat, byla slunce a moře. Od té doby prožilo Alžírsko mnoho bolestných chvil, ale moje největší vzpomínka, jež ve mně zůstala navěky, je vzpomínka na světlo.
Jak dlouho jste tam žil?
Jenom deset let. Jenomže prvních deset let po narození je deset nejdůležitějších let. Alžírsko je země, v níž přímo cítíte esenci života a zároveň smrti. Smrt tam není ničím výjimečným, není ukončením života, ale je jeho součástí. A takové věci člověk nikdy nemůže zapomenout. Já jsem byl velmi divoké dítě, neposedné. Nervózní. Ale myslím, že právě proto jsem si v sobě uchoval schopnost být neustále zvědavý, překvapený. Něco mě pořád žene kupředu. Říká se, že muž se nikdy nezbaví svého dětství. Já říkám, že herec se nezbaví svého dětství. Když řekne: ,,Dnes večer hraju,“ znamená to, že se jde bavit. A bavit se znamená být tak trochu dítětem.
K divadlu vás přivedl dědeček, že?
Ano. Dědeček z tatínkovy strany žil v Paříži a chodíval často do divadla. Jenomže Fotoneměl zrovna nejlepší vzpomínky na tehdejší herce. Vždycky mi vyprávěl, že chodili strašně nalíčení, hrozně přehrávali, dělali velká gesta a mluvili strašně hlasitě. Ale když jsem se rozhodl stát se hercem, byl jediný v naší rodině, kdo mě v tom podporoval.
Tatínek si z vás herce mít nepřál?
Ne. Tatínek byl voják. Vysoký důstojník. Plukovník. Když jsem za ním přišel a oznámil mu, že chci být herec, vůbec to nechápal. Snil si o tom, že ze mě bude vysoký státní úředník pod penzí. Vždycky mi říkal: ,,Až budeš velký a dostuduješ, můžeš si dělat, co chceš. Když se budeš chtít stát třeba cvičenou opicí, já ti bránit nebudu.“ A nakonec mi skutečně nebránil. Tatínek byl nesmírně přísný, ale zároveň měl velmi vypěstovaný smysl pro čest a spravedlnost.
Vaše přítelkyně, herečka Jeanne Moreauová, v předmluvě vaší knihy o vás napsala: „Byl jednou jeden mladík, který věřil pohádkám.“ Pořád ještě věříte pohádkám?
Ano. Když to říká Jeanne Moreauová, tak to musí být pravda. Jeanne Moreauová je úžasná žena. Jako herečka má v sobě něco velmi zvláštního. Tajemného a magického. Vedle Edith Piaf je to jedna z mála žen v mém životě, která mě velmi ovlivnila.
Jak jste se seznámil s Edith Piaf?
V úplných začátcích mé kariéry. Viděla jeden můj film a pozvala mě k sobě. Pamatuju se na ten den, jako by to bylo dneska. Pořád jsme se něčemu smáli. Bylo nám spolu dobře. Od té doby jsem k ní chodil pravidelně až do její smrti. Ale já jsem měl vůbec štěstí na zajímavá setkání. Kromě Piaf jsem poznal třeba i Joséphine Bakerovou, Marlene Dietrichovou nebo Marii Callasovou. Jenomže tenkrát mi nepřipadalo, že je to něco výjimečného. Byli to obyčejní lidé a já byl natolik mladý, že jsem si vůbec neuvědomoval, že jsou to neobyčejná setkání. To vím teprve s odstupem času.
Proč jste si vlastně zvolil herecké řemeslo?
Myslím, že jsem odjakživa toužil stát se někým jiným. Za všemi těmi postavami, jak ve filmu, tak na divadle, které jsem za svůj život vytvořil, jsem se do jisté míry skrýval. Ne proto, že bych se něčeho bál. Spíš proto, že obyčejný život mi připadá strašně monotónní, nudný. Je v něm spousta rutiny a návyků. Ale jako herec mohu být jeden den králem a druhý chudákem, můžu být manžel, milenec, přítel, můžu se proměnit v cokoliv. Ale do každé role zároveň vkládám něco svého, něco ze sebe. Na tom však není nic výjimečného, to samozřejmě dělá každý herec. Ne každý si to ovšem připouští.
Vaše jméno je spojováno zejména s tzv. francouzskou novou vlnou, která ovlivnila evropský a světový film v šedesátých letech 20. století.
Měl jsem jenom to štěstí, že jsem byl v pravý čas na pravém místě. Režiséři, kteří vytvořili francouzskou vlnu, ať už to byl Godard, Truffaut, Chabrol, nebo Rohmer, byli kluci v mém věku, jenom o tři nebo čtyři roky starší než já. Všechny nás spojovala láska k filmu, toužili jsme komunikovat s diváky, ale po svém, nově. Ostatně takhle se chovají všichni mladí lidé, jenomže ne vždycky dostanou šanci splnit si své sny. A my jsme tu šanci dostali. Byla to úžasná doba.
Vaším nejslavnějším filmem té doby byl Chabrolův Krásný Serge. Udělal z vás hvězdu.
To je myslím přehnané tvrzení, ale já vím, na co narážíte. Ta historka je skutečně pravdivá. Když se v kině Colisées na Champs-Elysées konala premiéra Krásného Serge, hrál jsem v jedné hře v divadle Daunou a na tu premiéru jsem jít nemohl. Tak jsem tam poslal kamaráda, se kterým jsem tehdy začínal – Alaina Delona. V divadle zatím běželo představení. Byl jsem zrovna na jevišti, když se za mnou v dekoraci objevila Alainova hlava. Diváci ho samozřejmě viděli a já jsem úžasem zapomněl text. A Alain na mě na celé divadlo zakřičel: ,,Je z tebe hvězda, kamaráde! Je z tebe hvězda!“ Takhle se ze mě tedy stala hvězda. Ale spíš komická, protože se tomu smálo celé divadlo.
Ve všech rozhovorech tvrdíte, že nejvíc na vás zapůsobilo setkání s Jeanem Gabinem. Ale to tvrdí všichni francouzští herci, včetně těch, kteří s Gabinem nikdy nehráli. Není to tak trochu klišé?
Není to klišé. Jeho herectví se vymykalo všemu, všem zvyklostem francouzského filmu. Tam, kde jiný herec potřeboval velké gesto nebo výraznou mimiku obličeje, tam Gabinovi stačil pohled. Nedělal nic, a přesto sděloval naprosto přesně to, co chtěl a co mu předepisoval scénář. Já jsem s Gabinem natočil jeho poslední film – Svatý rok. Už byl tehdy unavený a nejlepší herecké roky měl dávno za sebou. A přesto to pro mě bylo nezapomenutelné setkání. Gabin byl osobnost a svou osobností poznamenal každý film. I ten nejhorší.
Vy jste ovšem hrál i třeba s Louisem de Funésem, který byl pravým opakem Gabina.
Ano. Funés byl velmi komplikovaná osobnost. Trpěl neustálými depresemi, byl neustále ve střehu, měl pocit ohrožení. Ale když přišel na plac, byl to úplně jiný člověk. Vzpomínám si na jednu scénu z Duvivierova filmu Ďábel a desatero. Hrál jsem bankovního úředníka a Fune` s zloděje, který chce ukrást peníze. Když jsme tuhle scénu zkoušeli, Fune` s všechna gesta opakoval nezúčastněně, mechanicky, a hlavně hrozně vážně. Pak ale Duvivier křikl: ,,Kamera! Jedem!“ a přede mnou najednou stál kaučukový panák bez kostí, který s neuvěřitelnou mimikou předváděl jeden gag za druhým. Samozřejmě že jsem řval smíchy. Duvivier křikl: ,,Stop!“ A pak mi povídá: ,,Brialy, zkuste se ovládat.“ Samozřejmě jsem to slíbil, jenomže pak přišel Funés a já už zase řičel smíchy. Málem jsme tu scénu nenatočili.
Kromě herců a režisérů jste se za svou uměleckou kariéru potkal s celou řadou dalších významných osobností. Na koho vzpomínáte nejvíc?
Člověk, který mě skutečně ovlivnil, byl Jean Cocteau. To byl nesmírně vzdělaný, inteligentní muž, který měl obrovské charisma. Ale neměl to jednoduché. Za svého života sklízel spoustu kritiky. Lidé mu vyčítali jeho odlišnost, to, že si nelámal hlavu s nějakou maloměšťáckou morálkou. Vždycky žil podle svého. Navíc se mu hodně vyčítalo, že rozmělňuje svůj talent, protože psal básničky, divadelní hry, maloval, dělal divadelní výpravy, věnoval se baletu, točil filmy. Ale podle mě je to jen potvrzení jeho obrovského talentu. Byl posedlý tím, že chce vyjádřit myšlenky, touhy, city, a vyjadřoval je za každou cenu. Měl před námi všemi velký náskok a to je možná důvod, proč mu lidé často nerozuměli. Ale podívejte se třeba na jeho kresby. Vždyť jsou nesmírně prosté! Jednou mi řekl: ,,Nech dveře své šatny otevřené, aby do nich mohlo vstoupit mládí.“ Jeho radou se řídím dodnes a nechávám dveře otevřené. Co kdyby…
Co vás fascinuje na divadle?
Ona chvíle, kdy se herec ocitne tváří v tvář divákům. Najednou nemá žádného prostředníka. Samozřejmě, je tu autor, režisér, jsou tu partneři. Ale přesto je člověk sám a musí navázat bezprostřední vztah s divákem. V takový okamžik může prožít všechny lidské pocity, strach, dojetí, obavy, lásku. A divák se na něj dívá a ví.
Ještě jednou se vrátím k tomu, co říkala Jeanne Moreauová. Brialy je herec, tudíž je i kouzelník. Je to pravda?
Myslím, že ne, že si Jeanne jen hrála se slovíčky. Ale když o tom přemýšlím do důsledků, pak se herec nesporně kouzelníkovi podobat může. To platí zejména o divadelním herci. Stojí tváří v tvář divákům a musí je přesvědčit o něčem naprosto iracionálním, co v reálném světě neexistuje. Musí je přinutit začít snít. A v takovém případě je kouzelník, protože proměňuje běžný život v poezii.
Jste intuitivní herec?
Ano, sázím na spontaneitu a moc při tom nepřemýšlím. Jsem narozen ve znamení Berana, a tak se do všeho vrhám po hlavě. Někdy samozřejmě narazím na zeď a pak mě z toho bolí dlouho hlava. Ale to k tomu patří. Myslím, že pořád dělám stejné chyby. Vím, že bych měl víc přemýšlet, protože jsem už ve věku, kdy by měl člověk zmoudřet. Ale v mých očích moudrost rovná se nuda. Já ještě zmoudřet nechci.
Jaké je postavení herce v současné francouzské společnosti?
Mezi herci je spousta nezaměstnaných. Platí to zejména o mladých hercích, kteří sice mají talent, ale nemají práci. Například televize si najímá pořád stejné herce a vůbec se nesnaží hledat nové tváře. Situace je momentálně hodně složitá, protože tady existuje spousta herců na volné noze, již jsou najímáni jen příležitostně a na krátkodobé smlouvy o dílo. Mezitím berou podporu pro nezaměstnané, která se ovšem v minulém roce výrazně snížila a to vyvolalo velké bouře. Herci a další lidé z branže dokonce stávkovali, takže musely být zrušeny některé významné akce, jako třeba divadelní festival v Avignonu. Pak je tu ovšem velký problém v tom, že mezi herci se pohybuje spousta lidí, již si na umělce jenom hrají a kteří by chtěli profitovat z výhod, jež poskytují herecké svazy. Navíc je tu ovšem ještě pohled společnosti. A ten není vždycky laskavý. Na druhou stranu je ovšem herec něčím výjimečným. Nedávno jsem se dozvěděl, že když Ludvík XIV. večeřel, všichni jeho dvořané museli stát a jediný, kdo si směl sednout, byl Moliére. Není to známka výlučnosti?
Myslíte si, že to pořád platí? Neudělali jsme si z herců tak trochu nová božstva?
Myslím, že tak trochu ano, i když jsem přesvědčen, že to platí spíš pro Hollywood než pro Evropu. Ale copak herec není ten, kdo svým uměním může prostřednictvím autorova textu změnit životy lidí? Ovlivnit je?
Může se vůbec ještě člověk změnit? Má takovou šanci?
Myslím, že člověk je pořád divoké zvíře, které ještě nikdo neochočil. Ale často se stává vězněm zákonů, systému, náboženství, politiky nebo ekonomie. Proto se tak vzpouzí, proto se občas snaží překousnout udidlo a shodit sedlo, aby mohl odcválat někam do nekonečna. A já jsem přesvědčen, že právě člověk svou vůlí, dobrou vůlí, může vytvořit společnost, která pak může člověka proměnit.
Jakou roli v tom hraje morálka?
Co je to morálka? Není to jen konvence, již si vymysleli lidé? Myslím, že daleko výstižnější je to, co řekl Jean Cocteau: ,,Vždycky bychom měli vědět, jak až daleko můžeme zajít.“ Všimněte si, jak málo stačí, aby se divák smál nebo plakal. A v tom je odpovědnost umělce. Musí zvážit míru této manipulace. Aby klady převážily nad zápory. Optimismus nad negací.
Jste v tomto ohledu optimista?
Jsem jako ten chlapec, který se jednoho dne zeptal tatínka, jestli někdy myslí na smrt. A tatínek mu odpověděl: ,,Myslím, ale jen ráno, protože večer by to bylo moc smutné.“
Když se podíváte zpátky, byl jste v životě šťastný?
Myslím, že ano. I když, víte, štěstí je strašně pomíjivé, krátké a nikdy netrvá dlouho. A někdy vzniká z ničeho. Jen tak. Vzpomínám si, že před lety jsem hrál divadlo kdesi v Provenci a každé ráno jsem snídal u otevřeného okna s vyhlídkou na moře. A každé ráno ke mně na terasu přilétali malí ptáčkové a snídali se mnou. Prožil jsem v životě spoustu věcí, dočkal jsem se slávy, vydělal jsem peníze, ale když mám odpovědět, kdy jsem byl šťastný, vzpomenu si na tuhle obyčejnou ranní schůzku s ptáky na hotelové terase.