Charles Dumont
26.3.1929 – Cahors, Francie
18.11.2024 (95 let) – Paříž, Francie
18.11.2024 (95 let) – Paříž, Francie
Narodil se v březnu 1929 v Cahors a vyučil se trumpetistou. Po poslechu nahrávek Louise Armstronga se u něj rozvinula vášeň pro jazz. Pod svým jménem nebo pseudonymy také psal a navázal věrnou spolupráci s textařem Michelem Vaucairem.
V roce 1956 spolu napsali Non, je ne regrette rien (Ne, ničeho nelituji), ale teprve 5. října 1960 se jim podařilo domluvit setkání s Édith Piaf, setkání, které vešlo do legend. Piaf byla zrovna nemocná a trpěla bolestmi. Dumont se s ní na písni nedohodl a tři jeho nabídky byly odmítnuty. Piaf byla toho názoru, že skladatel je příliš strojený. Ale toho dne, když si všichni tři povídali o Non, je ne regrette rien, písni o životě, tušili, že dny slavné zpěvačky se krátí a že právě tahle píseň má zvláštní kontext.
Text nakonec Edith dojal a oběma umělcům se podařilo ji přesvědčit, aby píseň zařadila do svého repertoáru. Nakonec se stala hitem. Téhož roku jí pak Dumont nabídl další písně, například Mon Dieu a Les Flonflons du bal. „Na svět mě přivedla moje matka, ale Edith Piaf mě přivedla do světa,“ říkával s oblibou skladatel.
Následoval zásadní příspěvek do zpěvaččina repertoáru: více než třicet písní včetně Les Amants, které Piaf a Dumont napsali a zpívali společně. V roce 1963 pro ni napsal Je m’en remets à toi s textem Jacquese Brela. Piaf zemřela dříve, než ji mohla nahrát, a Dumont ji nahrál v roce 1964. V roce 2007 ji zařadil do pořadu Piaf, je t’aime, který v Olympii uvedla zpěvačka Marie Orlandi.
Charles Dumont skládal také pro televizi, pro Michela Vaillanta v roce 1967, a pro film, včetně Pan Hulot jede na výstavu Jacquese Tatiho v roce 1971 a Parade téhož režiséra v roce 1974. V tomto roce se také seznámil s americkou zpěvačkou Barbrou Streisandovou, která na skladbu Le Mur nahrála francouzskou a anglickou verzi a učinila z ní hit. Jeho melodie převzali Dalida a Tino Rossi, stejně jako Gloria Lasso a Luis Mariano.
V sedmdesátých letech se Dumont vydal na osobnější pěveckou dráhu a na úkor svých protestních písní předváděl vlastní skladby, v nichž hlavní místo zaujímá láska a ženy: jeho Une chanson (1976) a Les Amours impossibles (1978) se staly velkými hity. Mezi další známé písně na stejné téma patří Toi la femme mariée a La Cigarette après l’amour.
Francouzská akademie mu v roce 1987 udělila cenu Prix Henry-Jousselin za všechny jeho písně. V roce 1973 mu byla rovněž udělena Cena Akademie Charles-Cros za album Une femme.
V březnu 2004 oslavil v pařížském Le Bataclan padesát let svého působení v hudební branži.
V roce 2005 se seznámil s aranžéry a producenty Jeanem Lahcènem a Lionelem Ducosem, s nimiž natočil tři alba Passionnément, Je t’invite a Les Incontournables, vydaná u Socadisc. Lionel Ducos natočil videoklip k albu Je t’invite. Poté uspořádal čtyři koncerty v Olympii s názvem Je suis venu te dire au revoir, které produkoval Michel Habert pro MHO.
V roce 2010 se zúčastnil páté sezóny turné Âge tendre et têtes de bois spolu s Michèle Torr, Sheilou, Hervé Vilardem, Georgette Lemaire a Alainem Turbanem. V roce 2018 spolupracoval s Besançonskou filharmonií pod vedením Pascala Vuillemina na přípravě dvou koncertů ve Velkém kursaalu v Besançonu 22. a 23. září 2018. Současně plánoval koncert v Bobinu.
V roce 2019 vystoupil 3. a 4. října v místnosti Gustava Eiffela v Eiffelově věži s recitálem La Tour Eiffel en musique – Chantez! u příležitosti vydání svého posledního alba L’Âme sœur, na kterém ho doprovodí hudebník a aranžér Frédéric Andrews. Bylo to jeho poslední živé vystoupení.
Le Commando des chauds lapins
1974
Le Plumard en folie
Parade
1973
Les Gourmandines
1971
Pan Hulot jede na výstavu
1968
Il mio corpo per un poker
Non, je ne regrette rien(Charles Dumont)
