Clément Michu: Od Funése k Moulinovi

/ 8 ledna, 2025

Možná neznáte jeho jméno, ale jeho tvář vám není neznámá. Stejně jako Dominique Zardi nebo Yves Barsacq patří Clément Michu k velkým vedlejším postavám francouzského filmu. Jako třeba inspektor Guyomard, asistent komisaře Moulina během téměř třiceti let. Nebo Martin, společník Thierry La Frondeho. A taky neohrabaný zmatený četník z Rabína Jakoba.
Clément Michu se s Louisem de Funèsem objevil na plátně třikrát, pokaždé ve filmu Gérarda Ouryho. Ve filmu Velký flám byl jedním z poštovních úředníků na nádraží v Chalon sur Saône, kterého se Bourvil přišel na něco zeptat, a ve filmu Pošetilosti mocných byl koktavým sluhou, který Louisovi de Funès oznamuje příjezd královny. S Bourvilem, kterého Oury považoval za svého nejoblíbenějšího herce, se pak Michu objevoval, bohužel často jen krátce, v jeho úspěšných filmech. Je škoda, že mu profesionálové v oboru nikdy nedali větší důvěru a svobodu v jeho kompozicích. Clément Michu zemřel v říjnu 2016 ve věku 80 let.
Skromně a přístupně se vyzpovídal v rozhovoru z roku 2011, který s ním vedli novináři Franck a Jerome.

Poprvé jste se objevil v roce 1957 v divadelní hře Perikles, princ tyrský v Théâtre de l’Ambigü, takhle začala vaše herecká kariéra?
Byl jsem studentem hereckých kurzů Simona a Perikles byla hra, kterou jsme hráli s celou třídou a v níž jsme všichni hráli vedlejší role. Pocházím z provincie, narodil jsem se ve Villeurbanne a začínal jsem v kabaretu. Vystupoval jsem v Lyonu, Grenoblu, pak v Savojsku a nakonec jsem skončil v Paříži, kde jsem měl několik výstupů v kabaretech, které měly docela dobrý úspěch. Pak jsem odjel na turné s divadlem Théâtre Gramont. To byly mé první skutečné herecké zkušenosti.

V roce 1962 jste hrál ve snímku Un clair de lune à Maubeuge, což byl váš první film. Jaké máte na tuto roli vzpomínky?
Měl jsem tam mít větší roli, ale nakonec byl vybrán Claude Brasseur, protože byl známější. Takže jsem nakonec hrál fotografa, což byla skromnější role. Potom jsem vždycky rád míchal žánry, proto jsem hrál jak ve filmech, tak i v televizních seriálech a v několika divadelních hrách.

Bylo to na začátku 60. let, kdy jste se seznámil s Louisem de Funèsem?
Ne, před natáčením jsem ho osobně neznal. To režisér Gérard Oury, který byl také absolventem Simonových kurzů a často chodil na konkurzy, se napřed seznámil se mnou. Chtěl, abych hrál ve všech jeho filmech, a vždycky mi říkal: „Jsi můj talisman pro štěstí, v tomhle musíš zase hrát.“ A já jsem souhlasil. A své slovo jsem dodržel, protože jsem hrál ve všech jeho skvělých filmech, až po Útěk s Pierre Richardem. Bohužel jsem nikdy neměl žádné větší role – zpravidla jsem byl na place dva nebo tři dny a často v rolích četníků nebo vojáků.

Jaké byly vaše scény s Funèsem?
Rád bych s ním tenkrát strávil více času. Na place jsem se zdržel jen krátce, takže jsme si moc nepopovídali. Logicky jsem byl v jeho přítomnosti velmi zdrženlivý, ale on nebyl příliš přístupný člověk. S Ourym se hodně smál, ale s ostatními byl trochu odtažitější. Vzpomínám si, že na place byli lidé kvůli jeho osobnosti a povaze vždycky trochu napjatí a začali se více usmívat, jakmile byl Bourvil po jeho boku. Scéna v Gare de Lyon ve filmu Velký flám trvala myslím dva dny. Byla poměrně krátká, ale vzpomínám si na jednu příhodu, která mě hodně rozesmála. Jednoho rána, když jsme čekali na natáčení, jsem stál u stanoviště a za mnou Bourvil listoval v sešitě, aby se podíval na práci, kterou odvedl předchozí den. Řekl Ourymu svým nenapodobitelným hlasem: „Gérarde, včera jsi udělal mnohem víc detailních záběrů Louise než mě.“ (smích). Přesto všechno jsem viděl skvělou souhru těchto dvou velkých herců.

Bylo riskantní točit o druhé světové válce tímto způsobem?
Myslím, že Gérard Oury se s tímto tématem vypořádal velmi dobře. Téma bylo samozřejmě těžké, ale způsob, jakým k němu přistoupil, s humorem, znamenalo, že jde o film, který skutečně spíše usmiřuje než odsuzuje. V minulosti bylo natočeno tolik těžkopádných komedií o tomto období, že Gérardův styl byl opravdovým odlehčením, a přitom zůstal kvalitním filmem. Když film vyšel, viděl jsem vlastně jen samé nadšené recenze.

Hrál jste také ve filmu Pošetilosti mocných. Jaké máte vzpomínky na tento Funésův film?
Měl jsem tam velmi pěknou scénu, ale v konečném střihu byla odstraněna. Bylo mi z toho smutno, protože krátce po natáčení jsem v letadle potkal střihače, který za mnou přišel a řekl: „Clémente, viděl jsem tvou scénu s Louisem a Yvesem, a hodně jsme se tomu s Gérardem nasmáli! A pak jsem zjistil, že byla vystřižená, a Oury mi vysvětloval: Mám přes dvě hodiny filmu, takže musím hodně stříhat.“ A tak nakonec jsem byl jen v krátké scéně, kdy koktavě oznamuji Funésovi příjezd královny.

Co přesně obsahovala tato vystřižená scéna?
Byla to noční scéna, ve které jsem vstal, chodil jsem se svícnem a překvapil De Funèse a Montanda v pokoji. Vzpomínám si, jak mi Oury říkal: „Dávej pozor, abys lidi moc nerozesmál, Louis to nemá rád!“ Měl jsem s tím pak trochu problém v naší společné scéně ve filmu Rabín Jákob, kde jsem hrál úplně hloupého policajta. Opravdu jsem nevěděl, jestli mám lidi rozesmát, nebo ne – byl jsem z toho úplně vedle.

Jak pracoval Louis de Funés?
Louis vždycky působil dojmem, že improvizuje, ale ve skutečnosti byla Ouryho práce předem taková, že nechávala jen málo prostoru pro odchylky od scénáře. Ale to byl zase Funésův způsob bytí a hraní. Navíc když hrál v divadle Valčík toreadorů, nefungovalo to moc dobře, protože měl svůj vlastní herecký styl, který do tohoto představení nezapadal. Měl také filmovou rodinu, se kterou se cítil jako doma. Mám samozřejmě na mysli Michela Modo, kterého jsem dobře znal a který si ho nesmírně vážil! Myslím, že na rozdíl od Fernandela by pro něj bylo těžší přijmout tragické nebo smutné role. Nechtěl lidi dojímat. Vlastně se vždycky bránil slovy: „To není potřeba!“ Nebyl to styl, který by ho zajímal. Dnes je stále stejně populární díky svým čistým a břitkým komediím, s nimiž se mladí lidé mohou ztotožnit. A jaký je to komik! Viděl jsem ho na jevišti v inscenaci Oscar a byl úžasný! Byl to svět na hony vzdálený filmu, kde se dají scény stříhat a odpočívat mezi záběry. Na jevišti byl k nezastavení. Masérská scéna s Mario Davidem, to byl okamžik čirého herectví! Fandím hercům takového kalibru. Bohužel jsem s ním už pak nikdy nenatáčel, až později jsem se dozvěděl, že mě chtěli oslovit, abych si zahrál jednoho četníka ze Saint-Tropez, ale k tomu nedošlo.

Jaké bylo natáčení s režisérem Ourym?
Byl velmi vybíravý, dost autoritativní a náročný. Ale zároveň měl velký smysl pro humor a byl plný lidskosti a laskavosti. Neustále se vás snažil odvést do nějakého kouta na place, aby s vámi mohl roli probrat a ještě ji vylepšit. Vždy měl velmi dobře vypracovaný pracovní plán a je škoda, že ne všechny jeho filmy byly tak úspěšné – protože ty ostatní byly stejně dobré! Co se týče natáčení filmu Pošetilosti mocných, vzpomínám si, že Yves Montand byl vůči mně obzvlášť laskavý. Pořád mi říkal: „Jak to jde, synku?“ Nakonec celé natáčení dopadlo dobře.

Vzpomínáte na ty doby natáčení filmů s nostalgií?
Ano, rozhodně, velmi nostalgicky! Mám několik oblíbených filmů s Jeanem Gabinem, které zůstanou nadčasové. Vytvořil si svůj způsob mluvy pro film, který zase nefungoval v divadle, kde jste ho neslyšeli od třetí řady! V mé videotéce je také spousta filmů s Fernandelem. Ten byl jako hvězda ve 150 filmech s jeho jménem v titulcích. Natočil několik velmi dobrých a několik velmi špatných filmů, ale nikdy se tím netajil a bral na sebe plnou odpovědnost! A pak, všichni herci nakonec hráli i ve špatných filmech, aby se uživili. Já sám jsem hrál ve filmech jako Le Caïd de Champignol, který nebyl moc dobrý, ale musel jsem se nějak živit! Víte, když opustíte Simonovy kurzy, myslíte si, že to je začátek hvězdné kariéry. Získal jsem cenu Françoise Périera a šek od l’Espérance, ale to jsou jen pomíjivé pocty a po návratu z dovolené musíte vždycky znovu začít pracovat, jinak na vás všichni zapomenou. V této profesi je velmi těžké se udržet v povědomí diváků. Navíc se musíte vypořádat s kritikou. Některé snímky mě potěšily, jiné méně, ale myslím, že kdybych byl hvězdou, byl bych citlivý na kritiku, která může být někdy zraňující. Když jsem na začátku kariéry hrál Perikla, upustil jsem na jevišti při couvání bambitku a druhý den se o tom zmínil Le Figaro a kamarádi si ze mě dělali legraci: „Tak to psali o tobě?“, no, bylo to trochu otravné (smích).

V televizním kimiseriálu Komisař Moulin jste hrál téměř třicet let. Podílel jste se na všech epizodách?
Ne ve všech, protože tu roli předtím hrál Guy Montagné, který pak pokračoval v práci na Collarově show. Na začátku osmdesátých let jsem natočil sedm epizod jako inspektor Galland a pak Yves Rénier trval na tom, abych přešel do role inspektora Guyomarda místo Montagného. Natáčeli jsme čtyři epizody ročně a zároveň jsem hrál i v jiném seriálu, takže to bylo období, kdy jsem hodně natáčel. Je jasné, že když strávíte tolik času hraním pravé ruky policejního komisaře, rychle si vás zaškatulkují – to je problém francouzského filmu. Ale na ulici se se mnou lidé baví o Moulinovi a Thierry La Fronde. Nevadí mi to, naopak mě velmi hřeje u srdce, když vidím, že i přes mé šediny na mě lidé nezapomínají. Zvlášť když jsem pořád jen obyčejný trochu populární herec, kterého mají lidé rádi, nejsem hvězda. Samozřejmě mám pár výčitek ohledně své kariéry. Rád bych hrál charakternější role a trochu víc divadlo, ale nebyl jsem dost velká hvězda na to, aby mi zvonil telefon tak často, jak bych si přál! (smích) Chtěl jsem mít kariéru jako Jean Carmet nebo Jacques Villeret, jinými slovy být dostatečně známý a populární, abych mohl pravidelně vystupovat, ale nemít nevýhody velkých hvězd. Vzpomínám si, že Michel Serrault řekl něco, co se mě dotklo. Řekl jednomu novináři: „Clément, podle mého názoru, mohl udělat lepší kariéru.“ Možná jsem neměl ten správný profil, asi jsem byl povahově trochu jiný. Nechodil jsem na koktejlové večírky a do divadel, abych se ucházel o role. Když jste mladí a řeknou vám: Nedělejte moc divadlo, protože z toho máte tiky, nedělejte reklamy a pokud možno se vyhýbejte televizním seriálům, je těžké přesně vědět, kterou cestou se tedy dát! Své řemeslo jsem se opravdu naučil během televizního „zbojnického“ seriálu Thierry La Fronde, kde byla atmosféra úžasná. Mám tolik krásných vzpomínek na práci s Jeanem Claudem Drouotem, Robertem Rollisem a Jeanem Grasem, herci, kteří sdíleli slavné časy souboru Les Branquignols, Roberta Dhéryho a Colette Brosset. Když jsme natáčeli v lese Rambouillet nebo v Sologne, měli jsme opravdový pocit kamarádství. Seriál je dodnes silný a diváci stále žádají jeho opakované vysílání.

Zdroj: http://nimotozor99.free.fr/