Daniel Auteuil

/ 24 ledna, 1950

24. 1. 1950 – Alžír, Alžírsko
Sympaťák s nepřehlédnutelně křivým nosem, herec, režisér, scénárista, zpěvák a skladatel – to je Daniel Auteuil. Vyrůstal v Avignonu, kde žili jeho rodiče. Návštěva divadel, kde jeho rodiče hráli, a zájezdy, zejména s pařížskou operou, ho předurčily k umělecké kariéře. Již ve čtyřech letech vystupoval na jevišti jako syn Madame Butterfly. Kolem sedmi let žil v Nancy, městě, na které měl mnoho krásných vzpomínek. Tři roky navštěvoval odbornou školu, než byl vyloučen. V šestnácti letech Daniel Auteuil debutoval na jevišti díky André Benedettovi, který vedl společnost v Avignonu, v Čechovově hře Návrh. Aby udělal radost rodičům, začal studovat geodézii a o sobotních večerech, aby si vydělal trochu kapesného, pracoval jako šatnář v nočním klubu.
V roce 1969, poté co navštěvoval mimo jiné lyceum Philippe-de-Girard v Avignonu, se přestěhoval do Paříže ke svému příteli Rogeru Miremontovi. Zapsal se na hodiny herectví na Cours Florent. Přes několik pokusů nebyl nikdy přijat na Conservatoire National Supérieur d’Art Dramatique.
V roce 1970 debutoval v Théâtre National Populaire ve hře Early Morning a v letech 1972 a 1973 hrál v americkém muzikálu Godspell. Jako divadelní partner Edwige Feuillère (La Folle de Chaillot) a Marie Pacôme (Apprends-moi, Céline) triumfoval na jevišti s Françoisem Périerem ve hře Coup de chapeau, která mu v roce 1979 vynesla cenu Gérard-Philipe pro nejlepšího mladého herce roku. Dále hrál na jevišti a v divadle hru Le Garçon d’appartement, kterou Gérard Lauzier v roce 1982 adaptoval pro film pod názvem T’empêches tout le monde de dormir.
V roce 1974 debutoval v televizi pod režijním vedením Marcela Julliana v seriálu Les Fargeot, poté si zahrál po boku Rellyse, Jackie Sardouové a Fernanda Sardoua ve filmu Jean-Paula Carrèra Adieu Amélie. V roce 1977 hrál inspektora Camareta v šestidílném seriálu Rendez-vous en noir podle románu Williama Irisha. V roce 1975 si na něj vzpomněl Gérard Pirès, který ho o několik let dříve obsadil do reklamy na Mennen, a nabídl Danielu Auteuilovi jeho první filmovou roli ve filmu L’Agression po boku Catherine Deneuve a Jeana-Louise Trintignanta.
V roce 1980 se svým výkonem v roli líného, záletného a nestudujícího školáka ve filmu Clauda Zidiho Nenapravitelní (Les Sous-doués) proslavil a získal status velkého komediálního herce. Po tomto filmu následovalo v roce 1981 pokračování: Nenapravitelní na prázdninách (Les Sous-doués en vacances). Poté natočil řadu populárních komedií: T’empêches tout le monde de dormir (1981), Pour cent briques, t’as plus rien… (Prachy v prachu, 1981), T’empêches tout le monde de dormir (1981), P’tit Con (1983) a Palace (1984). Spolupracoval s žánrovými specialisty Gérardem Lauzierem a Édouardem Molinarem.
V roce 1986 se mu podařilo prosadit se v dramatickém rejstříku po boku Yvese Montanda, Gérarda Depardieu a Emmanuelle Béart. Jeho výkon v roli Ugolina v diptychu Jean de Florette (Jean od Floretty) a Manon des sources (Manon od pramene), režírovaném Claudem Berrim a adaptovaném podle děl Marcela Pagnola, odhalil jeho dramatický talent a vynesl mu cenu za nejlepší mužský herecký výkon na 12. ročníku udílení Césarů.
V devadesátých letech vystřídal řadu vážnějších rolí u režisérů jako Claude Sautet (Un coeur en hiver), André Téchiné (Ma saison préférée), Régis Wargnier (Une femme française), Christian Vincent (La Séparation) a Jaco Van Dormael (Le Huitième Jour). Za tento poslední film získal ex aequo s Pascalem Duquennem Cenu za mužský herecký výkon na 49. ročníku festivalu v Cannes.
Dekádu zakončil ziskem dalšího Césara za roli Gabora, vrhače nožů zamilovaného do tajemné a nešťastné dívky v podání Vanessy Paradisové ve filmu Patrice Leconta La Fille sur le pont.
V průběhu roku 2000 střídal dramatické a komické role a v řadě uznávaných filmů se ujal temnějších rolí: K nim patřil snímek Nicole Garciaové L’Adversaire (2002), v němž byla jeho postava inspirována Jeanem-Claudem Romandem, dále film Oliviera Marchala 36 quai des Orfèvres (Válka policajtů, 2004) a Caché (2005) Michaela Hanekeho. Vrátil se také ke komediím, opět pod vedením specialistů na tento žánr: Francise Vebera ve filmech Le Placard (Kondomedie, 2002) a La Doublure (2006), stejně jako Pierra Salvadoriho ve filmu Après vous (Až po vás, 2003) a experimentálním snímku La Personne aux deux personnes (2008) Nicolase a Bruna.
Desetiletí zakončil novým zlomem ve své kariéře, když přešel k režii. Režíroval film La Fille du puisatier, adaptaci stejnojmenného díla Marcela Pagnola, v němž si zahráli Sabine Azéma, Kad Merad, Jean-Pierre Darroussin a Nicolas Duvauchelle. Ohlas byl pozitivní, a tak se pustil do ještě ambicióznějšího projektu, dalšího díla Marcela Pagnola, Trilogie marseillaise. První dva díly – Marius / Fanny – vydané v červenci 2013 však nebyly veřejností přijaty kladně. César byl ohlášen na rok 2014, ale nikdy nebyl natočen.
V květnu téhož roku byl členem poroty na 66. ročníku filmového festivalu v Cannes, kterému předsedal Steven Spielberg.
Jako herec se po neúspěchu komedie Donnant donnant (2010), třetího režijního počinu Isabelle Mergaultové, zpočátku soustředil na dramata: v roce 2012 byl obsazen do filmů La Mer à boire (2012) Jacquese Maillota a Le Guetteur (2012) Michele Placida, v roce 2013 pak do filmů Jappeloup (2013) Christiana Duguaye a Avant l’hiver (2013) Philippa Claudela.
V roce 2015 se vrátil ke komediím v gangsterce Oliviera Barouxe Entre amis. Do černého humoru se pustil také ve filmu Nos femmes režiséra Richarda Berryho. Oba filmy byly kritickým i komerčním propadákem, stejně jako dobrodružná komedie Davida Charhona Les Naufragés, uvedená v roce 2016. K úspěchu se vrátil až v dramatu: po ambiciózním historickém snímku Au nom de ma fille Vincenta Garenqa si zahrál hlavní mužskou roli ve filmu Le Brio režiséra Yvana Attala. V témže roce si zahrál také v italském filmu Les Confessions režiséra Roberta Andò. V roce 2018 představil svůj čtvrtý režijní počin, komedii Amoureux de ma femme. Zahrál si také v ambiciózním rodinném filmu Antoina Blossiera Rémi sans famille z konce roku, v němž hraje starého a roztomilého Vitalise. V roce 2019 se představil v komediálním dramatu Qui m’aime me suive! s Catherine Frot. Spolupracoval také s Nicolasem Bedosem, který ho režíroval ve svém druhém režijním filmu La Belle Époque.
V roce 2020 ztvárnil hlavní roli místního radního, dědečka, kterého jeho vnuk obvinil ze znásilnění, v minisérii Le Mensonge, vysílané na France Télévisions a inspirované skutečnými událostmi. V roce 2021 se Daniel Auteuil vrátil k písním (po albu Que la vie me pardonne z roku 1985) s albem Si vous m’avais connu, které vyšlo 17. září 2021 a jehož aranžmá obstaral Gaëtan Roussel.
V roce 2022 se vydal na hudební turné po Francii s pořadem Déjeuner en l’air, v němž na pódiu představil písně ze svého posledního alba. Pořad byl vysílán 1. května 2023 na stanici Culturebox a Daniel Auteuil v něm zpíval básně Paula-Jeana Touleta, Guillauma Apollinaira a Arthura Rimbauda, které zhudebnil, a vystoupili v něm Carla Bruni a Gaëtan Roussel.
V říjnu 2022 si zahrál po boku Jamela Debbouze v komedii Jamese Hutha Le Nouveau Jouet, remaku filmu Francise Vebera Le Jouet (Hračka, 1976).
V letech 1978-1984 žil s herečkou Anne Joussetovou. V roce 1981 se jim narodila dcera Aurore. V roce 1984 se seznámil s Emmanuelle Béart na natáčení filmu L’Amour en douce, pro který nazpíval ústřední píseň Que la vie me pardonne! (album vyšlo v roce 1985). S herečkou žil jedenáct let. Vzali se v roce 1993 a rozešli se v roce 1995. Mají spolu dceru Nelly, narozenou 19. listopadu 1992, producentku (která se 24. srpna 2018 provdala za Lucase Veila, syna Agnès Buzyn a Pierra-Françoise Veila a vnuka Simone Veilové).
Do začátku roku 2000 sdílel život s herečkou Marianne Denicourtovou. V roce 2003 se seznámil s korsickou umělkyní Aude Ambroggi, narozenou v roce 1977 a pocházející z Bonifacia. Oženil se s ní 22. července 2006 v Porto-Vecchio, svědky mu byli zpěvák Dave a jejich přátelé Maxime Le Forestier, Christian Clavier a Élie Semoun. Dne 26. září 2009 se jim narodil syn Zachary.


2025
Vie privée

2024
La Petite Vadrouille
Le Fil

2023
Un silence

2022
Nová hračka

2021
Sbohem, pane Haffmanne

2019
Qui m’aime me suive!
Tenkrát podruhé

2018
Amoureux de ma femme
Bez domova

2017
Zaujetí

2016
Spravedlnost pro mou dceru
Zpovědi

2015
Les Naufragés
Mezi přáteli
Naše ženy

2014
La trilogie marseillaise: César

2013
Fanny
Jappeloup
Marius
Než přijde zima
Orage d’une nuit d’été

2012
La Mer à boire
Snajpr

2011
Studnařova dcera

2010
Něco za něco

2009
Miloval jsem ji

2008
MR 73
Patnáctka z Paříže
To jsem já

2007
Druhý dech
L’Invité
Rozhovory s mým zahradníkem

2006
Dablér
Můj nejlepší přítel
Napoleon a já
Srdečná dohoda

2005
Jeden zůstává, druhý odchází
Peindre ou faire l’amour
Utajený

2004
Podivný zločin
Poldou na 24 hodin
Pourquoi (pas) le Brésil
Válka policajtů

2003
Až po vás
Petites coupures
Rencontre avec le dragon

2002
Nepřítel

2001
Kondomedie
Vajont – šílenství mužů

2000
Markýz de Sade
Prokletí ostrova Saint Pierre

1999
Dívka na mostě
Mauvaise passe
The Lost Son

1997
Hrbáč
Lucie Aubracová

1996
Děti noci
Jak tvrdí Pereira
Osmý den
Passage à l’acte

1995
Francouzka

1994
Královna Margot
Odloučení

1993
Mé oblíbené období

1992
Srdce v zimě

1991
Můj život je peklo

1990
Lacenaire

1989
Mléko a čokoláda

1988
Několik dní se mnou

1986
Jean od Floretty
Le paltoquet
Manon od pramene

1985
Palace
Utajená láska

1984
Asfaltové peklo
Les Fauves
P’tit Con

1983
Práskač

1982
Nenapravitelní na prázdninách
Prachy v prachu
Que les gros salaires levent le doigt!!!
T’empęches tout le monde de dormir

1981
Clara et les Chics Types
Les Hommes préfèrent les grosses

1980
Bankéřka
Nenapravitelní

1979
Disciplína musí bejt
La Brune de mes rêves
Rien ne va plus
Útěk do bezpečí

1978
L’amour violé

1977
Monsieur Papa
La Nuit de Saint-Germain-des-Prés

1976
Attention les yeux

1975
Agrese

2024
Le Fil

2014
La trilogie marseillaise: César

2013
Fanny
Marius

2011
Studnařova dcera

2024
Le Fil

2018
Amoureux de ma femme

2014
La trilogie marseillaise: César

2013
Fanny
Marius

2011
Studnařova dcera

1985
Que la vie me pardonne / T’es pas La Femme du boulanger, singl
Où elle est / Tu m’as largué Florence, singl

2021
Si vous m’aviez connu

2023
Si tu as peur, n’aie pas peur de l’amour



Share this Post