Delon a Belmondo – naposledy spolu

/ 29 května, 2019

Odložil tmavě modré sako, oblékl si bílou košili Ermenegildo Zegna a pečlivě si vyhrnul manžety. Je připravený, nalíčený, upravený. 14:20, středa 29. května 2019, v jednoduchém bílém ateliéru se prochází Alain Delon a čeká na Jean-Paul Belmonda. Není netrpělivý, vůbec ne, ale chce ho mít už tady. „Nějaké novinky? Kde je?“ Přechází sem a tam a čeká, až dorazí jeho přítel. Nahlas křičí: „Za deset minut je tu!“
Nakonec si sedne a čeká. A rozpovídá se. Mluví o své Čestné palmě v Cannes, o svém ocenění, o svém smutku, když znovu viděl Annie Girardotovou ve filmu Rocco a jeho bratři. Svěřuje se, že ten den shlédl scény z filmu a že se ve skutečnosti nepoznal. Hodně cestoval. Jako Jean-Paul. Tolik filmů, tolik tváří a prožitých dobrodružství. Alain a Jean-Paul. Rok a půl se neviděli. „Dobrý bože, nemůžu se dočkat. Vždy jsme spolu mluvili během důležitých okamžiků našeho života. Vzpomínám si na jeho slova, když Mireille zemřela…“ smutně se odmlčí, když v tom někdo oznámí: „Jean-Paul je 200 metrů odtud, bude tu za chvíli.“

Na dvoře ateliéru za Alainovým černým Mercedesem parkuje černé Audi. Alain oznámí: „Půjdu pro něj.“ V přední části vozu sedí Alain Belmondo, starší bratr Jean-Paula, který produkoval tři Delonovy filmy, včetně Vdovy Coudercové. Herec ale přejde k zadním dveřím, které se otevírají a v nich se objevuje jeho alter ego. „Kamaráde, tady jsi! Vítej na setkání mladíků! Jak se máš?“ Jean-Paul se usmívá. „A co ty? Rád tě vidím!“ Objímají se, líbají. Jean-Paul má na sobě koženou bundu, a ke košili jasně červenou kravatu. Delon se zarazí: „Co ta kravata, nechceš ji dát pryč?“ Jean-Paul se směje, a okamžitě se zbaví nadbytečného doplňku. „Tady jí máš. Oh, viděl jsem tě v Cannes, byl jsi velmi dobrý, opravdu skvělý.“ Vezmou se za paži, jdou dovnitř: „Máš čím dál víc šedivých vlasů, že ano?“ „A ty taky, viď?“ Usmívají se na sebe, objímají se. Jean-Paul a Alain. Dva herci pokročilého věku, kteří ve své době ztělesňovali mužské ideály – pohledný, silný, charismatický, dobyvačný, zbožňovaný. Vidět je tady pohromadě je téměř historická událost. Samuraj a Úžasný pózují pro potomky. A kouzlo stále funguje. Dva gentlemani, kteří se znovu setkávají.

Jean-Paul se posadí: „Chtěl bych trochu vody. Alain tomu nemůže uvěřit: „Voda? Cože, tady není šampaňské?“ „Ach ano, proč ne šampaňské?“ Jako by hráli. Jejich souhra funguje přesně jako hodinky. Nakonec požádají o dvě kávy. Cukr pro Alaina, který prosí: „Po kávě prosím nepočítat náš věk. Ať tak či onak, nepište to. Řekněme, že máte na tácu 80 obalů Paris Match.“ Mohli bychom dodat: S herci tak populárními, že dohromady přilákali téměř 300 milionů diváků. Znají se dvaašedesát let. Velkou část života. Jejich první setkání? Ano, stále si to pamatují. Bylo jim něco málo přes dvacet a společně čekali před kanceláří Marca Allégreta, aby absolvovali zkoušky na film Buď krásná a mlč!, první film, jehož plakát obsahoval obě jejich jména. Stará doba. „Dobrý bože, rok 1957, to už je tak dlouho. Představte si to. Byla tam Mylène Demongeot a ta malá, jejíž jméno jsem zapomněl, víš koho myslím?“ Jean-Paul přikývne a v jeho jiskřících očích se dá přečíst, že „ta malá“ byla určitě moc hezká. Ve své knize Mých tisíc životů vylíčil tento první kontakt mezi těmi dvěma velmi odlišnými temperamenty, mlčenlivým a bujným. Nicméně vše shrnul: „Takhle začalo přátelství, které přetrvalo dodnes.“ Stali se hvězdami ve stejném roce, kdy v březnu 1960 přišly do kin současně filmy V plném slunci a U konce s dechem. A potom? Nastal dlouhý maraton, závody v popularitě, jednou měl navrch ten, podruhé onen. Všechno s respektem. A proto je tohle přátelství tak výjimečné.

Nenapravitelný Bebel: sotva začalo focení, šaškuje, šklebí se, simuluje. Alain s ním hraje tuhle hru. Baví je to. Dnes je baví všechno. Jsou spolu a tohle štěstí se počítá. Fascinovaně je pozorujeme, jak sedí tváří v tvář, po obou stranách malého stolku, ale přitom to vypadá, že je nic nedokáže rozdělit. „Aha, ty jsi levák? Já tedy ne, pěkně to začíná!“. Vezmou se za ruce a současně se podívají na svá zápěstí. Belmondo vypálí bez přípravy: „Co to máš za hodinky?“ „Bvlgari. A ty?“ „Cartier Santos, kamaráde.“ „Nejsou špatné…“ Přesně jako filmová scéna. A touha navzájem se ohromit, tak jako vždy.

video
play-rounded-fill

Alain se přiblíží: „Myslím, že jsem od tebe pořád moc daleko.“ Jean-Paul se na něj laskavě podívá. Alain padá do sítě tohoto azurového pohledu, kde se člověk může zasnít a jeho tvář rozkvétá nezvyklým úsměvem, uklidněná, zářivá. Čas se zastaví, přestává existovat v té metrové vzdálenosti, který odděluje a spojuje dvě posvátná monstra, ruku v ruce, lokty na stole. Jean-Paul okamžitě začne šaškovat, šklebit se a simulovat. Alain hraje stejnou hru. Dvě mazané děti, jedno ze Saint-Germain-des-Prés a druhé z L’Haÿ-les-Roses. Flashback před záblesky aparátů. První přestávka. Alain ucedí: „Tvoje prsteny mě tlačí do ruky“. Víme, že nic nepředstírají. Schválně se trochu poměřili, jen aby viděli co zbylo z jejich dávné síly.
„Potom si zavoláme, slibuješ?“ „Samozřejmě, že si zavoláme.“ Belmondo se usměje. Šeptají si ve své bublině. Přemýšlí o rodině, dětech, vnoučatech. „Jak starý je ten tvůj? Vnučky jsou skvělé, že?“ Přibíhá Chippie, Jean-Paulův pes nalezený na ulici, který dovádí a drží se svého pána. „Kdybych to věděl, přišel bych s Loubem, mým belgickým ovčákem. Byl by určitě šťastný, kdyby si mohl hrát s Chippiem. K sakru, Paris Matchi, mohli jste mi říct, že přijde se svým psem!“ Vybuchne smíchy, pak se nakloní a téměř zašeptá svému příteli do ucha: „Víš, kvůli Loubovi nemůžu zemřít, nechci ho opustit.“ Belmondo přikývne: „Rozumím ti.“

Když je Alain požádán, aby se postavil za Jean-Paula na poslední fotografii, vyhověl, ale pak se zarazil. „Takhle stát? Ne to nejde, jsem od něj moc daleko, to nejde.“ Skloní se a opře hlavu o hlavu svého přítele. Okamžik přátelství je neskutečný. Slzy tečou. Všichni říkají: „Jste oba dva úžasní!“! Alain odpoví tiše: „On je můj velký bratr.“ Po sklence šampaňského, kterou nakonec dostali, a dobrém tuctu fotek s celým týmem, jdou ven ruku v ruce. Alain doprovází Jean-Paula zpátky k autu. Zabouchnou dveře. Jean-Paul stáhne elektrické okénko. „Potom si zavoláme, slibuješ?“ „Samozřejmě, že si zavoláme.“ Belmondo se usměje. Okno vyjede nahoru. Když auto couvá a odjíždí, Alain beze slova namíří ukazováček na svého přítele a pak na svou hruď, a my uhodneme, co to gesto znamená: „Ty a já…“ A v jeho zastřeném pohledu můžeme číst: „Je to navždy.“

Share this Post