Drsná kriminálka Válka policajtů
Pokud se řekne krimi z Francie, asi se mnoha lidem vybaví zlatá éra tohoto žánru, kdy se proháněl pod Eiffelovkou Policajt nebo rošťák, za ním dýchavičně klopýtal Samotář a z postranní uličky mezi popelnicemi je se svým kanónem sledoval Profesionál. Zkrátka léta 1975-1987 patřila poctivé kriminálce a jejímu nekorunovanému králi s křivým nosem Jeanu-Paulu Belmondovi. Jenže poté se na nějakou dobu vytratil Strach nad městem a kvalitních policajtských podívaných bylo jako šafránu.
Hlavní postava Války policajtů – šéf BRI Léo Vrinks (Daniel Auteuil) – je také tak trochu policajt i rošťák. Má dobré známé na obou březích zločineckého ramene řeky Styx, v níž končí s rozpáraným pupkem všichni, kteří se neudrží a pokusí se koketovat s druhou stranou. Vrinks je ale tvrďák, který si vysloužil své renomé rovného chlapa dlouhými léty ve službě a tak se dosud nemusel bát, že by mu tato ambivalence mohla přerůst přes hlavu. Jenže i u něj se nakonec objeví to pohádkové „Až jednou …“. Jeho největším rivalem je chladný a odměřený Denis Klein (Gérard Depardieu), hlava BRB, s nímž kdysi Vrinks nastupoval a dokonce se i blízce přátelil. Klein je ale Vrinksovým protipólem. Je sice stejně tvrdý a odvážný, jenže co Vrinks umírňuje lidskostí, to Klein ještě jitří svou golemovskou necitelností a posedlostí po vlastním prospěchu. Můžete si hodit korunou, který z nich získá právě uvolněné místo nejvyššího policejního bosse. Prubířským kamenem pro oba zkušené policisty se tak stane honba za tlupou lupičů, pro níž je přepadání bankovních transportů stejně všední záležitost, jako zaražené větry pro internistu.
První věcí jíž třeba vyzdvihnout, je atmosféra. Když se po první půlhodince prokoušete peripetiemi sym/antipatií hlavních postav a proniknete do jejich životů a práce, máte velice dobrou šanci nechat se sestřelit hutným příběhem, který se na vás nemilosrdně valí. Jedna scéna střídá druhou a téměř každá z nich posouvá děj do stále větší deprese. S hrdiny se tu nakládá nelítostně, žádné pohádky s umělými šťastnými konci, tohle je film na motivy skutečných událostí a jako takový se i reálně chová ke svým protagonistům. Samozřejmě, umělecká licence si žádá své a postupem času se možná až příliš okatě odděluje filmové dobro od zla. To ale nikterak neubírá na obrazové stylizaci, která si bere příklad z klasik žánru a snaží se zachovávat potemnělou barevnost, která se kloní až k noir snímkům. To je patrné už na samém začátku, kdy se přestřihává od bujarého veselí ve stylovém pajzlu, k decentnímu nočnímu klubu, v němž zdánlivě nedůležitá událost nastartuje řetězovou reakci vrcholící až na samém konci. Barevné tónování obrazu tedy výborně přihrává a dotváří atmosféru souboje dvou policejních matadorů.
Postupem času se tak dočkáme spíše pěkně zaobaleného thrilleru, jenž má v první polovině blíže ke kriminálce, zatímco druhá je spíše temnou povídkou o nastoupené cestě pomsty. Nejblíže k lakonickému popisu Války policajtů má slovo „stylovka“. Neubránil jsem se a během promítání i po něm, mi myšlenky zaběhly k nesmrtelné Belmondově klasice Profesionál. Tvrdý a nesmlouvavý, přitom civilní a sympatický Joss Beaumont proti brutálnímu a cynickému komisaři Rosenovi, to je de-facto velmi podobný rozpis úloh, které se objevují i ve Válce policajtů. Jedním dechem je ale třeba dodat, že jde o lehkou asociaci a ani v nejmenším o řekněme vykradení spektáklu z roku 1981. Válka si zachovává vlastní atmosféru, jež se svou naléhavostí podobně směřuje k neodvratitelnému finále, je nepoměrně obrazově zajímavější a dalo by se uvést i ono nenáviděné intelektuální zaklínadlo, že je více „mnohovrstevnatá“. Ale na druhou stranu, není ta kouzelná a perfektně vypracovaná jednoduchost Profesionála právě to, co ho dělá tak oblíbeným?
Každopádně je Válka policajtů věru stylovým thrillerem, při jehož sledování mrazí a když si uvědomíte, že jde zhusta o umělecký přepis pravdivých událostí, pak jde o mrazení dvojnásobné. Je natočená s velkým přehledem, těžkotonážní příběh výborně koresponduje s kamerou, výkony herců jsou minimálně nadstandardní (a to je jich velká část bývalých policistů) a v žádném případě se nedá mluvit o nudě v potemnělém kinosále.