Duris: Mít pokoru jako Belmondo
Rozhovor s Romainem Durisem – jednou z největších hvězd současného francouzského filmu, letos byl nominován Evropskou filmovou akandemií jako nejlepší herec. (Lidové noviny)
Vaše herecká kariéra připomíná pohádku: před jedenácti lety vás objevili doslova na ulici, od té doby jste natočil skoro třicet filmů, teď vás Evropská filmová akademie nominovala na cenu pro nejlepšího herce…
Je to naprosto paradoxní, pořád to vlastně nechápu. Nikdy jsem netoužil být hercem, nijak jsem po tom neprahl, možná právě proto to teď přijímám tak normálně. Herectví má možná pro někoho nádech vysněné, nedosažitelné profese, ale pro mě je to jednoduše práce. Třeba to, co teď dělám – že tu spolu sedíme a děláme rozhovor – to je jako práce obchodního cestujícího, prostě prodávám své zboží.
Které momenty byste ve své kariéře označil za rozhodující?
Ten nejdůležitější okamžik souvisí s mým prvním filmem Mladistvé nebezpečí, tehdy mě opravdu oslovili na ulici, jestli bych nechtěl hrát ve filmu. Možná jsem byl herec už od narození, ale netušil jsem to. Školou jsem se od první třídy až po maturitu prošaškoval. To je myslím podstata herectví, že se člověk rád předvádí. Můj první film zachytil právě tyhle mé sklony k producírování. Druhý zlom přišel s filmem Erasmus a spol. Tam jsem vlastně poprvé v pravém slova smyslu hrál, do té doby jsem jen předváděl sám sebe. Vůbec to pro mě nebylo jednoduché, herectví jsem nestudoval, ani jsem nikdy nechodil do žádných kursů, ale roli Xaviera jsem nemohl hrát jen tak, bez přípravy. Připadal mi totiž tak trochu nudný, nezajímavý, nezralý… Nejdřív jsem se musel přemoci, abych ho začal mít rád, a pak se naučit, jak toho „pana Obyčejného“ zahrát a udělat z něj zajímavou postavu. Když si na to dnes vzpomenu, bylo to takové dvouměsíční samostudium psychologie. Tehdy začala docela nová etapa mé kariéry. Od té doby se na každou roli opravdu odpovědně připravuji a s překvapením zjišťuji, co všechno se dá v herecké profesi objevit.
Herectví jste sice nestudoval, ale od někoho jste se musel řemeslo naučit…
Mí největší učitelé byli režiséři, s kterými jsem pracoval. Vybíral jsem si je velmi pečlivě a jen ty, kterým jsem naprosto důvěřoval. Režisér je pro mě hlavní kritérium, když se rozhoduji, jestli přijmu nějakou roli. Režiséři – to jsou pro mě autority, jejichž názory plně respektuji, od nich jsem se toho o své profesi naučil nejvíce.
Souhlasíte s názorem, že praxe a škola života může dát herci více než studium na akademii?
Nejsem zas tak nevzdělaný, nějaký čas jsem navštěvoval malířskou školu. Škola podle mě dovede člověka k tomu, že se začne brát příliš vážně. Navíc někteří učitelé vnucují studentům své vlastní hodnoty. To by mě zničilo. Jsem špatný žák, nedokážu si udržet odstup, všechno mě ovlivňuje. Někdo jiný si třeba dokáže ze školy odnést mnoho užitečných věcí a vytěsnit to, co by ho mohlo omezovat.
Jakou máte metodu, pozorujete lidi, odkoukáváte gesta… ?
Přesně tohle dělám, když se připravuji na roli. Jsem pořád ve střehu, nasávám jako houba všechno, co by mi mohlo být pro roli nějak užitečné – filmy, knihy, lidi okolo…
Hledáte inspiraci i u svých zkušenějších kolegů?
Odpověď: Moc nerad bych se někomu podobal, ale na spoustě herců leccos obdivuji. Třeba na Al Pacinovi se mi líbí, jaká z něj srší energie, jak se dokáže do role položit. Na Mastroiannim mě fascinuje jeho romantická a svůdnická poloha, u Gabina zase obdivuji jeho vnitřní energii. Je spousta herců, které ctím, ale k žádnému nevzhlížím jako k idolu.
Ve filmu Možná jste hrál s Jeanem Paulem Belmondem, jaká to byla zkušenost?
Přes všechen úspěch, který má za sebou, zůstal docela normálním prostým člověkem, který je velkorysý a hlavně dokáže poslouchat druhé. Není to hvězda, která přijde, zabere všechen prostor a chce, aby se jí všechno podřídilo. Pro mě je to velký příklad, pokud budu hercem i za třicet let, rád bych si udržel jeho pokoru. Tohle je právě ta odvrácená strana pozlátka, které vidí publikum, a když je takhle důstojná, je to úžasné.
Francouzi vždycky milovali své filmové hvězdy, ale slyšela jsem názor, že v současné době jsou ve Francii největšími hvězdami fotbalisté, je to tak?
Ano, fotbalisté a baviči. Hvězdy dnes dělá televize. Doba, kdy zářil Belmondo a Delon, je neodvratně pryč, a nejsme ani v Americe, kde platí Brad Pitt za mistra světa. Francouzský přístup je mnohem střízlivější. Delonova a Belmondova hvězda zazářila i proto, že nastoupila velmi silná generace režisérů nové vlny. Točili pozoruhodné filmy a dávali hercům příležitost vyniknout v nich. Dnes mají lidé pocit, že stačí lusknout prsty a je z vás hvězda. U mnohých vůbec nevíte, čím si svou slávu zasloužili, prostě je vyrobila televize v soutěžích jako SuperStar. Dneska se hvězdou může stát opravdu každý.