Dva dny s legendou jménem Belmondo
„Stáří není nic špatného,“ říká francouzská filmová hvězda, která poslední červnové dny byla hostem na mezinárodním filmovém festivalu Art film v Trenčianských Teplicích.
Chtěl být boxerem, toužil hrát Shakespeara, ale nakonec se stal Mužem z Ria, z Honkongu či Acapulca. Snad každý ví, o kom je řeč. Zadřel se nám pod kůži frajírek s cigaretou přilepenou na spodní ret, ten rebel a vtipálek, klaun a rošťácký policajt…
Když Jean-Paul Belmondo přijel v pátek 29. června na mezinárodní filmový festival Art film do Trenčianských Teplic, visely po lázeňských nárožích plakáty zvoucí na legendární film U konce s dechem a před tamním „mostem slávy“ se tísnily stovky obdivovatelů a obdivovatelek. Dámy středního věku, tatíkové, stařenky v šátku i sotva odrostlé školačky – všichni trpělivě čekali, aby HO alespoň na minutku zahlédli a ulovili JEHO autogram. Když se konečně objevil – ve světlém obleku, opálený, stále štíhlý, rozzářený, až na ty bílé vlasy přesně takový jako na stříbrném plátně – propukli v jásot.
„Netušil jsem, že mám tady tolik přátel,“ pozdravil, zvedl ruce nad hlavu a dlouze se děkoval. Pak přidal cedulku se svým jménem do galerie slavných hostů festivalu, pochválil krásnou zem a vřelost lidí, kteří se „určitě co nevidět ocitnou ve stejné Evropě“, a potom hlavně vzpomínal. Na své filmové začátky, na lidi, kteří ho ovlivnili, na otce a matku… A mimoděk tak vysvětloval „belmondovské“ legendy.
Nejprve tváří v tvář svým obdivovatelům, posléze na tiskové konferenci a následující ráno při našem rozhovoru.
Chtěl jsem být boxerem…
Hned první legenda praví, že Jean-Paul Belmondo vůbec nechtěl být hercem, ale boxerem. Proto ten nepřehlédnutelný zlomený nos a také pověst ne zrovna sečtělé filmové hvězdy.
Jenže zdání klame, v tomto případě dvojnásob. Jean-Paul Belmondo si nehraje na superstar, je to příjemný a vstřícný člověk – to bylo první poznání, jehož se mi v Trenčianských Teplicích dostalo. Je vzdělaný, bezprostřední a vtipný. Když se ho kterási novinářka při tiskové konferenci naivně zeptala, zda i v běžném životě je tou silnou individualitou jako na plátně, jen se usmál: „Povolání herce stojí na snech jeho publika. Jestliže mne vidíte jako silného, bezproblémového chlapíka, je to dobře. Sněte dál! Filmy se přece točí proto, aby lidé snili.“
Málokdo u nás ví, že slavný herec je synem neméně slavného francouzského sochaře Paula Belmonda. „Denně se u nás scházela různorodá umělecká společnost, lidé z akademie, z divadel – byl jsem obklopen obrazy, sochami a knihami. Otec a maminka, která byla kdysi nadějnou malířkou, doufali, že budu mít také výtvarný talent. Když jsem se dal na herectví, nejásali, ale také nevynechali ani jedno moje představení. Začínal jsem na venkovských štacích a snil o tom, že jednou budu hrát na scéně Comédie Francaise. Tenhle sen se mi tedy nevyvedl. Není divu!“ ušklíbne se a připomene výmluvným gestem zase svůj boxerský nos. Ano, chtěl hrát Shakespeara a svého času chtěl být také boxerem, to nepopírá. A když boxerem, tak rovnou mistrem světa jako Marcel Cerdan! „Všichni kluci mého věku ho zbožňovali. Když odjel do Ameriky a dobyl titul mistra světa, pořídili jsme si všichni boxerské rukavice, tloukli jsme do pytlů s pískem a sváděli na dvorcích urputné zápasy. Jenže já pak dostal tři čtyři tvrdé výprasky a rychle mi došlo, že ze mne Cerdan nebude. Naštěstí. Dnes, ve svém věku, bych byl už dávno k. o. Budiž pochváleno herectví! Nemusíte být pro něj mladý a výkonný, v každém věku si najdete role, jež je radost hrát.“
Jak se dělá legendární film
„Natočil jsem dosud osmdesát sedm filmů. Kdyby všechny měly být mistrovským dílem, tak to bych už měl sochu v Louvru a nebyl bych tady s vámi,“ odráží Jean-Paul Belmondo zvesela, ale raději sám a předem všechny případné kritiky. Je vidět, že za ty roky získal cvik. „Stačí mi, když svými filmy pobavím, rozptýlím, nechám lidi zapomenout na všední den. Proto ta krásná auta, krásné ženy, krkolomné kousky.“
V Trenčianských Teplicích se nemluvilo ani o Muži z Acapulca, ani o Bezva fintě, a už vůbec ne o poslední Belmondově roli ve sci-fi snímku Možná. Všechno se tady točilo jen a jen okolo legendárního filmu Jeana-Luca Godarda U konce s dechem.
Jsou filmové hvězdy, které by něco takového vůbec nepřipustily, trvaly by na tom, že se budou bavit jen o své nejnovější práci. Belmondo nedělal žádné scény, naopak se zdálo, že ho vzpomínání těší.
„Nebyla to moje první zkušenost s Godardem. Nejprve mi nabídl roli v krátkometrážním filmu. Točili jsme to jedno odpoledne, v jednom pokoji, bez kulis, bez ničeho. Podobně pak vypadalo i natáčení U konce s dechem. Žádný scénář, žádné dialogy. První den jsem přijel na plac a on mi povídá: »Jdi támhle do toho baru, řekni si o pivo a odejdi bez placení.« A tak jsem tam šel. Nevěděl jsem, kam schovali kameru, netušil jsem ani, jestli je číšník v obraze. Nebyl! Vyběhl za mnou ven, chtěl peníze a – Godard řekl: »Dobře, pro dnešek jsme skončili.« Šel jsem domů a říkal jsem si, to je blázen. Druhý den mi řekl, ať si vlezu do telefonní budky. »Co mám tomu sluchátku říkat?« ptal jsem se. »Říkej, co chceš!« Večer jsem šel domů a opakoval si: Godard je blázen. Z toho nikdy nemůže být pořádný film.“
U konce s dechem a Bláznivý Petříček způsobily ve francouzské a evropské kinematografii doslova poprask, Godarda a Belmonda vynesly na výsluní. „Je samozřejmě příjemné, když vás nazvou legendou. Hezky se to poslouchá. My to ale nedělali pro úspěch, ale z čisté radosti. I kdyby ty filmy propadly, měl bych na ně skvělé vzpomínky. Ty ostatně chovám ke všem snímkům, v kterých jsem kdy hrál,“ vysvětluje Belmondo a zdá se, že na skromného si nemá proč hrát.
„Když se vám přihodí to, co mně v tom roce 1959, nejdůležitější je umět zůstat při zemi. Je velmi důležité zachovat si skromnost.“
Popularita mě nezměnila
Nicméně roku 1959 si dodnes váží jako klíčového okamžiku ve své kariérě.
A Jeana-Luca Godarda považuje za jednoho z nejdůležitějších lidí ve svém životě. „Vedle velkých herců, od kterých jsem měl tu čest se učit. To je ta nejlepší škola, když můžete hrát s lidmi, jako byl třeba Jean Gabin.“
Byl to právě Gabin, kdo před čtyřiceti lety řekl mladíkovi s přeraženým nosem: „Hochu, ty jsi moje mládí.“ Ten mladík se dnes zašklebí a Gabinovu poklonu obrátí v trochu smutný vtip: „Hm, to už bude nějaký pátek!“
Dnes je mu šedesát osm let, je několikanásobným dědečkem, bulvární plátky čas od času propírají jeho zdravotní potíže. „Jestli je únavné být stále Belmondem? Je, to víte, že je to únavné. Ale také příjemné, moc příjemné,“ směje se. V Trenčianských Teplicích v pátek večer v poklusu rozdával autogramy, zdravil se s davy a odpovídal novinářům, předával cenu na galavečeru, uváděl své filmy a v noci ještě vyzkoušel tamní lázně. V sobotu ráno okolo něho všichni chodí po špičkách: Psst, Mistr je unavený, tolik unavený! Až na Mistra – ten je totiž v pohodě. A už zase s úsměvem pózuje fotografům. „Víte, já nejsem z těch lidí, které popularita otravuje. Naopak! Těší mě, když mne lidé při procházce po nábřeží Seiny poznávají, chtějí mi podat ruku a říct, že ten film byl dobrý. To je pro mne největší ocenění.“
Říká, že mu popularita otevřela leckteré dveře, dala mu možnost vidět věci, ke kterým by se jinak nikdy nedostal, a poznat spousty lidí. Na druhé straně soudí, že ho příliš nezměnila. „Mám čtyřicet let stejné přátele, lpím na své rodině, dětech, teď i vnoučatech. A mám stále svou zahradu, kam nikoho nepustím.“
V té zahradě žije dnes se svou přítelkyní a dvěma psíky. Když jeden z nich před odletem na Slovensko onemocněl, Belmondo s ním strávil celou noc v nemocnici. „Mám o něho strach. Promiňte, nezvládl jsem prostě ráno nastoupit včas do letadla,“ omlouval se v Trenčianských Teplicích za několikahodinové zpoždění. A sbíral další body sympatií…
Stáří je v hlavě
„Můj věk mě moc nevzrušuje a nikdy nevzrušoval. Na tom není nic špatného, když stárnete. Přibývají vám vrásky, stárne tělo, ale dokud máte mladou hlavu, nic se neděje. Stáří musí být hrůzné, když se oddáte apatii, přestanete se zajímat, usilovat.“
To tedy Jeanu-Paulu Belmondovi bezesporu nehrozí. Na konci osmdesátých let přibrzdil ve filmování, ubral také na kaskadérských kouscích, ale o to s větší vervou se pustil do divadla. Návrat po osmadvaceti letech nebyl jednoduchý, zvláště když si vybral role Keana a Cyrana z Bergeracu. „Za ty roky u filmu jsem zapomněl na strach. Tam se nebojíte. Zapomenete text, nevadí, sjedeme to přece znovu! Když jsem se vrátil k divadlu, před každým představením jsem se klepal strachy. To byl tak krásný strach!“
Říká, že až vyjde na jeviště a neucítí srdce v krku, bude třeba toho nechat. Vášeň se však dosud nevytratila. Jean-Paul Belmondo chystá na podzim ve svém pařížském divadle des Variétés, které před několika lety koupil, premiéru Anouilhova Valčíku toreadorů a počítá v něm i s rolí pro sebe. Chystá se také točit nový film, rýsuje se spolupráce s televizí… „Ano, s televizí! Nikdy jsem přece neřekl, že ji zásadně odmítám,“ brání se vehementně jedné z legend, která ho pasovala na zapřisáhlého odpůrce tohoto média. „Vím, že jsou lidé, kteří nemohou chodit do divadel a do kina. Pro ně je ta krabička moc potřebná a kvůli nim v ní také čas od času vystupuji.“
Když dojde na jeho konkrétní pracovní plány, je najednou soustředěný a vážný. Už žádné vtípky a bonmoty. „Dovedu si představit svůj život bez divadla, bez herectví. Když to však jen trochu zdraví dovolí, budu hrát. Až do konce,“ zavane to najednou patosem. Pak se však zase ušklíbne a rázně zaklepe o desku stolu: „Zdraví zatím slouží. Slouží!“