14.3.2005
O filmu Borsalino

Obsah filmu Borsalino: V roce 1930 se v přímořském městě Marseille setkávají dva bezvýznamní mladíci, které svede dohromady boj o jednu ženu.
Spolu vstoupí do služeb místního mafiánského bosse, ale po čase zatouží udělat se sami pro sebe.
Se zkušenostmi z předchozích podvodů a sázek na dostihy se vrhnou do světa gangsterů, ale postupem času se mění jejich bezstarostný přístup k zločinu...

Režii tohoto filmu měl známý Jacques Deray, hudbu složil Claude Bolling, a dialogy zpracoval Michel Audiard.
Kromě Belmonda a Delona si zde zahráli i Michel Bouquet, Julien Guiomar, Mireille Darcová a Mario David.

7.3.2005 (mám svátek!:-)))
Něco málo o filmových Třech mušketýrech

Pánové (a dámy), ruku na srdce, kdo z Vás alespoň jednou nečetl jednu z nejklasičtějších klasik francouzské literatury? Alexandre Dumas jistě netušil, že jeho dílo se dochová tolik desítek a stovek let, a přes dvě století v něm budou nacházet zalíbení miliony čtenářů po celém světě. A to, že mnohý z těch čtenářů se v pokročilém světě techniky bude pokoušet převést tento literární skvost do filmové podoby, o tom ani nesnil.
A přeci se to stalo - poprvé již pouhých 42 let po jeho smrti, v roce 1912 (nepočítáme-li krátkou fresku Les Mousquetaires de la reine z roku 1903 od průkopníka filmu Georgese Meliése). V němém černobílém snímku se pod režijním vedením André Calmettese a Henri Pouctala představil světu první filmový D´Artagnan - Émile Dehelly.
V roce 1921 následovala další verze, také ještě černobílá a němá - s Aimé Simon-Girardem jako D' Artagnanem. Roku 1933 si zopakoval režii Henri Diamant-Berger a přivedl na svět první zvukovou verzi, v podstatě se stejnými herci. O rok později vstupuje na scénu první belgická (francouzsky mluvená) verze Les Quatre mousquetaires, zajímavá tím, že režisér Gaston Schoukens se jako první z filmových tvůrců odvážil spočítat mušketýry na plátně a vyšlo mu, že jsou čtyři a ne tři, podle čehož také nazval svůj film.

Rok 1952 byl ve znamení první italské, velmi volné verze, Il Boia di Lilla režiséra Vittorio Cottafaviho. O rok později kontrují opět Francouzi, konkrétně nám dobře známý "fantomasovský" režisér André Hunebelle, který do role D´Artagnana obsazuje slavného herce Georgese Marchala (budoucí Markýz de Bois-Doré), a jako jeho sluhu Plancheta komika Bourvila (film bude k vidění tuto neděli na Primě!!). V roli Aramise se zde objevil také známý Jacques François.
V roce 1959 přichází první televizní zpracování (režie Claude Barma), a to hned s tehdy mladým Jeanem-Paulem Belmondem v hlavní roli, a Michelem Galabruem coby domácím Bonacieuxem. Ukázku z tohoto filmu můžete vidět v sekci Video. Dva roky nato vzniká snad nejklasičtější verze tohoto příběhu v podobě dvoudílného filmu. Režisér Bernard Borderie obsadil hvězdu Gerarda Barraye do role Gaskoňce a Jeana Carmeta jako jeho sluhu. Protivníkem jim byla sličná Myléne Demongeot jako Milady de Winter.
Rok 1968 zaznamenává další belgickou verzi, tentokrát pod názvem De Drie Musketiers. Francouzsko-italsko-britská koprodukce z roku 1974 byla první animovanou verzí Tří mušketýrů.
Téhož roku ovšem vzniká, opět pod režijním vedením André Hunebella, velmi zdařilá komedie Čtyři sluhové a čtyři mušketýři, která v sérii bláznivých gagů dala vyniknout slavné francouzské skupině Les Charlots. Pravdou je, že o samotné mušketýry zde vlastně moc nešlo :-)).
Rok 1979 dal vzniknout druhému TV zpracování, kde v režii Pierre Neela dokonce alternovali herci dvě a více rolí najednou, pro diváka myslím celkem zmatek. Dojem z televizních zpracování nenapravila ani verze André Flédéricka z roku 1984.
Obnovit slávu filmových mušketýrů se povedlo skvělému Richardu Lesterovi (Perný den) hned ve dvou filmových snímcích z roku 1973 (britsko-americká koprodukce Tři Mušketýři a královnin přívěšek) a 1989 (Návrat tří mušketýrů - francouzsko-britsko-španělská koprodukce) s Michaelem Yorkem v hlavní roli a spoustou slavných herců v rolích vedlejších (Oliver Reed jako Athos, Frank Finlay jako Porthos, Kim Cattrallová coby Mylady de Winter, Geraldine Chaplinová jako královna Anna, Christopher Lee jako zrádný Rochefort, Philippe Noiret coby lišácký kardinál Mazarin, Charlton Heston jako kardinál Richelieu a Richard Chamberlain v roli Aramise).
Nemluvě o hollywoodské slátanině z roku 1993, francouzsko-anglická koprodukce Young Blades z roku 2001 byla už jen labutí písní skvělých příběhů o mušketýrech - absence hvězd a citlivého režijního vedení je až moc znát.
Jak obstojí zatím poslední TV zpracování D'Artagnan et les trois mousquetaires (2005), režiséra Pierre Aknina, ukáže až čas...

28.2.2005
Nový film Pierre Richarda

Ke konci února mohli poprvé diváci francouzských kin vidět nejčerstvější film Pierre Richarda "En attendant le déluge". U tohoto herce jsme si v posledních letech již zvykli na to, že opustil komediální role Blondýnů, nešiků a uprchlíků, a místo toho si vybírá dramatické a tragikomické hrdiny, kteří nejen dokáží pobavit, ale také pořádně chytit za srdce. Počínaje filmem Partie šachu, přes Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře, Bez rodiny (TV film natáčený v Čechách) až k romantické komedii Tak trochu manželé z roku 2003.
Drama "En attendant le déluge", což by se dalo přeložit jako "Ještě než odejdeme", je příběh Jeana-René, zkrachovalého aristokrata, který poznává že jeho dny jsou sečteny. Ve své bezradnosti sebere poslední peníze které mu zbyly a pozve na svůj zámek divadelní společnost, která mu má zpříjemnit poslední dny jeho života. Nikdo ze zůčastněných netuší, jak toto setkání ovlivní jeho život...
Režisér tohoto filmu, mladý francouzský filmař Damien Odoul je zároveň autorem námětu a scénáře, má za sebou již 5 celovečerních filmů, a v tomto si také sám zahrál. Film dále představuje mladou herečku Anna Mouglalis a v dalších rolích herců divadelního souboru se představí Eugene Durif, Ingrid Astier, Antoine Lacomblez, Valerie Bert a Stéphane Terpereau.
Upoutávku na film můžete vidět tady.

14.2.2005
Návraty blondýnky Mireille Darcové

Špionka v nesmrtelné komedii Velký blondýn s černou botou. Sympatická modrooká blondýnka s francouzským šarmem. Deset let partnerka Alaina Delona, s nímž tvořila nádherný pár - v životě i ve filmu.
Dcera zahradníka z Toulonu vyrostla v Provence, na břehu Středozemního moře. O herectví snila už od střední školy, a tak není divu, že se hned po jejím skončení nechala zapsat na toulonskou divadelní konzervatoř. Když ji absolvovala s vynikajícím prospěchem, rozhodla se v roce 1957 zkusit štěstí v Paříži. Několik měsíců se živila jako číšnice, šatnářka, květinářka, pečovala o děti i psy... Ale nevzdávala se. Navštěvovala herecké kurzy, dokonce se stala členkou jedné baletní skupiny. Její vysoká štíhlá postava a neobvyklá krása neunikly pozornosti módního průmyslu, a tak se Mireille začala velmi brzy prosazovat i jako modelka. Herecký sen ji však neopustil. Vystřídala řadu provinčních scén, než se dostala koncem padesátých let až na pařížské jeviště. Úspěch jí přinesla Shawova komedie Hrdina a voják. A poté už byl jenom krok před televizní a filmové kamery, které po epizodních rolích znamenají (občas) slávu...
Náhoda, štěstí, osud anebo prostě jenom souhra okolností - tím vším bylo setkání s režisérem Georgesem Lautnerem v roce 1963. Titulní roli emancipované dívky, která se nechce podvolit vůli rodičů ani mužů, jí režisér nabídl ve filmu Galia. Tato role znamenala přelom v její kariéře. Z neznámé herečky se stala půvabným modrookým blond symbolem francouzského filmu také díky dalším čtrnácti Lautnerovým kriminálním dramatům a komediím, které pod jeho režijním dohledem natočila. Vytvořila v nich typ moderní mladé ženy, oplývající šarmem, elegancí a smyslem pro humor. V roce 1968 ji čekalo další osudové setkání, které vzbudilo oprávněnou pozornost. Při práci na kriminálním filmu Jeff, kde hrála roli Evy, se seznámila s Alainem Delonem. Na více než deset let se stali životními, filmovými i obchodními partnery (Mireille až do roku 1984 propagovala jako modelka jeho kosmetiku). Společně natočili řadu filmů, které se staly nezapomenutelnými právě i díky nim.

Velkou popularitu jí přinesly nejen filmy s Delonem, ale především u nás bláznivé komedie o „velkém blondýnovi“, kde ztělesnila agentku tajné služby Christinu, jež marně pátrá po tajemství věčně roztržitého houslisty (Pierre Richard), do něhož se navíc zamiluje. Když v 70. letech napsala první filmový scénář - Madly, kde si zahrála i hlavní roli, nebyl to ojedinělý počin. Své literární a režisérské ambice uplatnila v roce 1988, kdy podle románu Katherine Pancolové napsala a natočila film Barbarka.
Počátkem 80. let se musela podrobit náročné srdeční operaci (od dětství měla vrozenou srdeční vadu) a vzápětí prodělala těžkou autohavárii, z níž se jen obtížně vzpamatovávala. V té době stál po jejím boku Pierre Barret. Mireille zmírnila pracovní tempo a před kameru vstupovala jen výjimečně. Navíc pro sebe objevila kromě zpěvu i půvab fotografie a začala se jí stále více věnovat - fotografické publikace jsou toho důkazem. Ať už se ale půvabná modrooká blondýnka, narozená v roce 1938, věnuje jakékoli múze, je vždy úspěšná. Od 90. let měla několik zajímavých nabídek z televize, kde si zahrála hlavní roli v seriálech Heleniny oči či Zlomená srdce, zajímavou roli dostala i v seriálu Modré hlubiny. V detektivním seriálu Frank Riva se opět setkala s Alainem Delonem.

9.2.2005
Alain Delon se vrací k filmu!

Jeden z největších francouzských idolů všech dob sice už několik let nenatočil žádný film, to ale neznamená, že zmizel z očí.
Dobrá zpráva pro všechny Delonovy fanynky: Sexuální symbol 70. a 80. let minulého století nyní "zrušil" několik roků starý slib, že s natáčením klasických filmů jednou provždy skončil. S režisérem Barbetem Schroederem začne příští rok natáčet thriller Smrtelný instinkt, podle knihy spisovatele Jacques Mesrina a se scénářem Guillaume Lauranta.

2.2.2005
Alain Delon odmítl roli ve filmu Sofie Coppolové

Americká režisérka Sofia Coppolová neuspěla ve snaze získat francouzskou hvězdu Alaina Delona pro svůj připravovaný film o královně Marii Antoinettě. Nabízela mu roli krále Ludvíka XV. Režisérka, která se proslavila filmem Ztraceno v překladu, prý o Delona velice stála a několikrát žádala o schůzku s ním. Když bylo vše marné, přijela do Paříže na divadelní představení, v němž Delon hraje. Herec ji sice pozval na večeři, ale při ní Coppolové vysvětlil, že „tato role není pro něho“. Kdyby prý někdy náhodou točila nějaký thriller nebo nějaký moderní film, bude jí k dispozici.
Delon původně jevil ochotu ve filmu hrát, „pokud půjde o skutečnou roli, ne o mihnutí se na plátně“. Po přečtení scénáře však odmítl francouzského krále ztělesnit s poukazem na to, že když hrál ve filmu Casanova, jeho publikum mu dalo jasně na srozuměnou, že v tomto žánru o něho nestojí. Marii Antoinettu má v připravovaném filmu hrát Kirsten Dunstová, známá především ze snímků o Spider-Manovi.

30.1.2005
Gérard, Guillaume a Julie Depardieu - otec, syn a dcera.

O tom, jak blízko mohou padnout jablka od stromu, se v případě dětí jednoho z nejslavnějších francouzských herců snad ani nemusí mluvit. Herectvím bylo prostoupené celé manželství Gérarda Depardieu a jeho manželky Elisabeth - ti dva se totiž seznámili v hereckých kurzech Jeana-Laurenta Cocheta při pařížské herecké škole. V 60. letech ji pravidelně navštěvoval tehdy neznámý, ale talentovaný sedmnáctiletý Gérard Depardieu a na Sorboně psychologii studující Elisabeth Guignotová.

Gérard (1949) pocházel z neutěšených sociálních poměrů. Narodil se jako třetí ze šesti dětí chudého kovodělníka, utápějícího své sny o lepším životě v alkoholu, a matky, která „jen rodila děti“, v průmyslovém městečku Chateauroux. Po problémovém mládí, kdy školu opustil ve dvanácti letech, drobných provinění proti zákonu utekl z domova a toulal se po Francii, náhodou narazil na přítele, který studoval v Paříži herectví. Rozhodl se to zkusit taky...

Elisabeth (1941) naopak vyrůstala na pařížském předměstí ve spořádané rodině - otec byl jedním z ředitelů pařížského metra a maminka pocházela z aristokratické rodiny. Herectví si ji získalo jako součást studia psychologie. Když ukončila Sorbonu a s doktorátem v ruce oznámila, že se bude věnovat herectví, rodiče to nemohli pochopit. A co teprve, když přivedla domů o osm let mladšího Gérarda, mladíka s pochybnou minulostí a budoucností herce, kterého si rozhodla vzít za muže.

Manželství uzavřeli v roce 1970. Přestože oba měli před sebou vysněnou hereckou cestu, Elisabeth se kariéře věnovala méně. Krátce po sobě se jim narodily děti - Guillaume (1971) a o dva roky později Julie. Elisabeth opustila milované divadlo a starala se o rodinu, zatímco její manžel sbíral herecké zkušenosti... až se stal jedním z nejpopulárnějších Francouzů a dobyl i Hollywood.

Společně se Gérard a Elisabeth na divadelním jevišti nesešli, ačkoli k tomu byl často jen krok. Když v roce 1980 natočil Gérard Depardieu desku šansonů, autorkou byla jeho žena. Poprvé se při herecké práci sešli až v roce 1984 při Molierově Tartuffovi, kterého na filmové plátno převedl sám Depardieu - hrál hlavní roli a Orgonovu ženu Elmíru, roli velkých hereček, Elisabeth. O tři roky později společně hráli manžele ve filmu Jean od Floretty a v roce 1995 se sešli ve filmu Le Garcu. Poté už nikdy. Soužití s Gérardem - milovníkem vína, života a žen - nebylo nikdy snadné; on žil život naplno (nemanželská dcera Roxanne s modelkou K. Sillasovou) a herectví mu bylo vším. S Elisabeth se rozvedli v roce 1996 - Gérard odešel za modelkou a herečkou Carole Bouquetovou (společné filmy: Levý břeh, pravý břeh, 1984, Příliš krásná pro tebe, 1989).

Děti z hereckého manželství Gérarda a Elisabeth se vydaly podobnou cestou jako rodiče. Julie začala psychologií jako maminka, ale prosazuje se stále častěji jako herečka. Guillaume, který před dvěma roky udělal z Gérarda dědečka, zdědil herecký talent i otcovu neklidnou mladou krev. Kvůli drogám strávil třináct měsíců ve vězení a navíc propadl rychlým motorkám - jako otec. Stejně jako on boural, bohužel s horšími důsledky. Poslední roky trpěl tak silnými bolestmi nohy zraněné při bouračce, až došlo k amputaci.

Celou rodinu Depardieu ve filmu neuvidíte. Filmoví režiséři využívali podoby otce se synem a obsadili je do jedné role v různých časech - např. J. Valjeana v Les Misérables nebo M. Maraise ve filmu Všechna jitra světa, případně do rolí otce a syna ve filmu Aime ton pere (1992). Společně si otec se synem i s dcerou zahráli v televizním zpracování Hraběte Monte Cristo, kde Dantese staršího hrál otec, mladého syn a Valentinu de Villefort Julia.

8.1.2005
Aktualizace webu
V sekci Skladatelé filmové hudby přibyly profily dvou známých osobností - Francis Lai (Muž a žena, Prohnilí, Cesta zhýčkaného dítěte) a Georges Delerue (Cartouche, Muž z Ria, Oskar, Smolař), majitel Oscara za hudbu k filmu A Little Romance.