20.8.2002
Tvář Fantomase si navrhl Jean Marais sám
Fantomas, záhadný netvor s ocelovou tváří, terorizuje Paříž. O jeho existenci jsou stále pochybnosti - dosud ho nikdo na vlastní oči nespatřil. Prvním hostem tajuplného Fantomasova paláce se nedobrovolně stane novinář Fandor, který o něm napsal senzační článek. Fantomas trestá tuto troufalost osobitě - vezme na sebe Fandorovu podobu a spáchá fantastickou loupež...
Poprvé se Fantomas objevil na plátnech kin již v letech 1913 a 1914 ve filmech Fantomas a Juve proti Fantomasovi režiséra L. Feuillada. Námětem byl úspěšný román P. Souvestra a M. Allaina vycházející na pokračování v časopisech z počátku století. K populární fantastické postavě se vraceli i další filmoví tvůrci, ale největší zásluhu na jeho nesmrtelnosti má bezpochyby režisér André Hunebelle, který v šedesátých letech do hlavních rolí obsadil Jeana Maraise a Louise de Funese.
Počátkem šedesátých let nastupuje ve filmu nová francouzská vlna v čele s Godardem - opouští historické kostýmované filmy s velkými romantickými hrdiny a hrdinou se stává mladý člověk střetávající se s moderním světem. Padesátiletý Marais už do této generace nepatřil. Ačkoli právě počátkem 60. let natočil další výpravné filmy, jako Kapitán Fracasse, Kněžna de Cléves, Muž se železnou maskou či Tajemství Paříže, diváci dávali přednost filmům nové vlny. „Přesto se měl »starý lev« ještě jednou zhluboka nadechnout. A to v roli, kterou ani v nejmenším neočekával," píše spisovatel a překladatel Jiří Žák v knize Jean Marais - Mé dveře jsou dokořán, která vznikla na základě setkání obou mužů (ze kterého vznikl pro ČT i dokument, poslední v životě Jeana Maraise).
Svět objevil agenta 007 Jamese Bonda, ale Francie propadla Fantomasovi: velikán francouzského zločinu patřil do současnosti se všemi moderními prostředky. Nebyl však chladnokrevným zabijákem. Naopak - měl půvab lupiče gentlemana s typickým francouzským humorem. O dvojroli Fantomase a novináře Fandora měl režisér Hunebelle jasno - nikdo jiný než Marais nepřipadal v úvahu. Roli jeho protivníka komisaře Juva po nepříliš nadšené Maraisově reakci svěřil malému, holohlavému a nervnímu Louisi de Funesovi - kontroverzní osobnosti, ale nejoblíbenějšímu francouzskému komikovi ze série filmů o četníkovi ze Saint-Tropez.
„Marais se na natáčení Fantomase do jisté míry těšil, protože role opět naprosto vyhovovala jeho touze po převleku a proměnách. Ve světle reflektorů se však pod kaučukovou maskou potil a pokožka ho strašně svědila. »Mohl jsem se zlobit jen sám na sebe«, řekl, »tu příšernou zelenou masku jsem si navrhl já sám!«" píše ve své knize Jiří Žák. Marais s Funesem se při natáčení respektovali, ale mimo záběry spolu sotva promluvili, což bylo v případě Maraise něco naprosto mimořádného, protože s partnery obvykle udržoval velmi vřelé vztahy. Takové měl se svojí filmovou partnerkou Mylene Demongeotovou, která hrála Helenu. „Marais byl idolem mého mládí... Nesmírně na mě zapůsobil. Byl skvělý. Choval se přátelsky a za každých okolností zůstal věrný své pověsti hodného člověka," řekla o Maraisovi.
Když se 4. listopadu 1964 objevil Fantomas poprvé ve francouzských kinech, stalo se cosi nevídaného: diváci si Maraise a Demongeotové sotva všimli a hvězdou filmu se stal Louis de Funes. I díky němu se natočily další dva díly Fantomase - Fantomas se zlobí a Fantomas kontra Scotland Yard. Hvězda Jeana Maraise pomalu ustupovala... Přesto zůstal nezapomenutelným novinářem Fandorem i padouchem pařížského podsvětí Fantomasem.
10.5.2002
Romy Schneider a Alain Delon: Komety, které se srazily
Romance století, jak nazvali novináři lásku dvou filmových hvězd, skončila banálně.
Alain Delon se oženil - jenomže s jinou.
"Úsměvy, blesky. Pod schody stál až příliš hezký, příliš dobře učesaný mladík,
vyfešákovaný jako gentleman v košili a kravatě a v přehnaně módním kvádru.
Kytice rudých růží v jeho ruce byla také až moc rudá. Celé mi to připadalo děsně nevkusné a onen gentleman absolutně nezajímavý. Také já jsem jemu připadala k zblití - později se tak bezostyšně vyjádřil. Prý jako pitomá sladká holka z Vídně, úplně bez šmrncu. A něco takového je v Německu hvězdou! A s touhle obludou teď musí šest neděl natáčet. Nemluvil anglicky, já neuměla francouzsky...
Naučil se větu "Iš líbe diš" a připadalo mu zřejmě komické, když mi ji neustále opakoval. Bylo to děsně banální, k humoru jsme měli daleko." Tak Romy Schneider vzpomínala na den, kdy potkala Alaina Delona. Navzdory ironickému tónu to pro ni bylo osudové setkání.
Iš libe diš, nebo-li Je t'aime
Psal se rok 1958. Sešli se tehdy v Paříži kvůli filmu Kristýna.
Režisér Pierre Gaspard-Huit obsadil dvacetiletou rakouskou herečku, jež se proslavila jako císařovna Sissi, do hlavní role. Partnerem jí měl být pařížský elév s drzýma modrýma očima, bývalý řeznický učeň, Alain Delon. První týdny se jen nenáviděli. Bojovali spolu před kamerou, nesnášeli se. Zlom nastal až v posledních týdnech. Exteriéry ke Kristýně se měly točit ve Vídni; filmaři cestovali vlakem a právě někde tam, na trase mezi Paříží a Belgií, se něco stalo. Když v Bruselu vystoupili z vlaku, stačil Magdě Schneiderové jediný pohled, aby pochopila, že její dcera v "tom" pěkně lítá. A vycítila v tom mladíkovi nebezpečí, které může otřást rodinou.
Nemýlila se. Ke střetu došlo už na plesu v Bruselu, kam byli filmaři pozváni. Po tanci Alain požádal Romy, aby se nevracela k rodičům, ale přisedla si k jeho "francouzskému" stolu. Dívka ještě nenašla odvahu. Příště však už dala přednost Alainovi.
Adieu, Rakousko!
Od čtrnácti let žila Romy jen filmem. Role Sissi z ní udělala v sedmnácti letech evropskou hvězdu. V osmnácti točí jeden film za druhým.
To uz ma sle právě akorát tak dost klánění se v historických kostýmech. Chce být charakterní herečkou a odmítá hrát dále Sissi.
Po profesní vzpouře následuje osobní revolta. Na bruselském plese ještě Romy cupitá za rodiči. O pár dní později se však ve Vídni už nastěhuje do stejného hotelu jako Delon., byť maminka nahlas protestuje. Když Alain odletí do Paříže, spálí Romy definitivně mosty. Místo aby se vrátila domů, kupuje si nazítří také letenku do Francie. Na letišti Orly vytočí Alainovo číslo: "Když jsem položila sluchátko, uvědomila jsem si, co jsem provedla.... Byla jsem volná. Byla jsem vyvrženec... A byla jsem šťastná. Moje láska k Alainu Delonovi byla opětována."
Snoubenci proti své vůli
Svět Alaina Delona byl pravým opakem toho, v němž se narodila a vyrostla Romy. Delon, to byla Paříž, divadlo, umělecké filmy, velcí režiséři a mladí lidé, kteří se čerta starají o konvence a morálku. Baví se, jezdí rychle v autech a kašlou na něco tak přízemního jako jsou peníze.
Romy a Alain žili nejprve v bytě jeho agenta Georgese Beauma na Quai Malaquais. Kdyby Romyiina matka viděla ty malé pokojíky a toaletu na chodbě, asi by dceru násilím odvezla domů.
Od Alaina, známého svůdce žen , ji zrazovali všichni. Přátelé, otčím, mladší bratr Wolfi. A bulvární novináři se jí pověsili na paty.
Novináři líčili Delona jako únosce, matka jí denně vypočítávala jména jeho milenek, zvláště těch starších a bohatých. Delon je v jejím podání násilník: "Mohl s ní dělat, co chtěl. Vystavoval ji tělesnému i duševnímu násilí. Bylo to v podstatě mytí mozku.
Polibky i bitím ji doháněl k tomu, aby uznávala novou morálku, která nebyla vůbec žádnou morálkou. Hlásala, že všechno je dovoleno."
Mezi Alainem a Luchinem
O tom, proč se po šesti letech vášnivé lásky rozešli, byly popsány metráky papíru. Samé dohady, spekulace i lži. Oni sami se uchýlili k elegantnímu vysvětlení: "Romy pochází ze společenské vrstvy, kterou na celém světě nejvíc nenávidím," řekl Delon. "Nemohl jsem za pět let vymazat to, co do ní dvacet roků nalévali trychtýřem. Tak jako ve mně existují dva tři, dokonce čtyři Delonové, v ní byly vždycky dvě Romy Schneider. První Romy jsem miloval nadevšechno na světě, druhou jsem stejně silně nenáviděl."
"Alain se řítil z jednoho filmu do druhého. Já jsem seděla doma. List se obrátil... Žila jsem s ním. Ale nebyla jsem koneckonců žádná hospodyně - typ, který nejspíš potřeboval, ženu, která mu štupuje ponožky, vaří a čeká, až se vrátí domů. Byla jsem herečka a chtěla jsem pracovat. Poprvé v životě jsem žárlila na cizí úspěch," vzpomíná Romy.
Z deprese ji vytáhl muž, od kterého by to nejméně čekala : Luchino Visconti. Když tohoto slavného italského režiséra poprvé s Alainem navštívila, byla přesvědčená, že ji nenávidí. Stála mezi ním a Alainem. Visconti ho v roce 1960 obsadil do filmu Rocco a jeho bratři. Čímž stvořil legendu zvanou Delon. "Tehdy stejně jako dnes se hodně mluvilo o vztahu mezi Alainem a Viscontim. Ale myslím, že v něm nikdy nebylo nic víc, než že Luchino Alaina miloval, protože v něm větřil surový materiál vekého herce," napíše později herečka.
O tom, že se Romy dělí právě s Viscontim o svou lásku, si svého času štěbetali i vrabci na střeše. Koneckonců ani Delon v některých interview nepopírá, že pěstoval svého času nejrůznější vztahy - s ženami i muži.
Zrada černého tulipána...
Romy i Alain září jako komety. Jenže velké pracovní nasazení nejde jaksi chemicky dohromady s láskou. Bulvární noviny s gustem rozmáznou každou Delonovu avantýru, každý flirt krásné Romy. V roce 1963 jsou už víc sami, než spolu, každý točí na jiném konci zeměkoule.
Prvním signálem rozchodu se pak stanou fotografie, které se objevují v novinách na podzim roku 1963. Delona, jenž právě natáčí v Madridu Černého tulipána, zachytili s neznámou dívkou - sedí mu na klíně. Romy, s níž si Alain stále každý den telefonuje, ztrácí půdu pod nohama: "Podváděl mne neustále... Alain je jako mladý pes - a vždycky takový zůstane."
Alain krizi řeší po svém: objeví se nečekaně v jejím římském hotelu a uchlácholí ji v náručí. Netuší, že je to jejich poslední setkání.
Na jaře roku 1964 odlétá Romy do Hollywoodu. Pak ji přiveze jejich společný agent dopis od Alaina. "Četla jsem a nechápala, nic z toho jsem nechápala. Na dopis jsem neodpověděla. Nebylo co říct." 13. 8. 1964 se Alain Delon ožení s Nathalií Berthélemy; o několik měsíců později se jim narodí syn. Obě novinky se Romy Schneider dozví z novin.
Epilog
Setkají se ještě dvakrát. Poprvé v roce 1968. Jak jinak - před kamerou. Romy, unavená úlohou ženy v domácnosti , znechucená Berlínem i manželem Harry Meyenem , přijme Alainovo pozvání k natáčení filmu Bazén. Delon ji tak vrací světovému filmu a - do Paříže. V následujících deseti letech bude hrát Romy jednu roli za druhou, stane se, jak si přála, skvělou charakterní herečkou.
Podruhé pózují Alain a Romy před fotoaparáty společně v roce 1980 v pařížské Opeře, kde se koná slavnost na počest Luchina Viscontiho. Romy je na vrcholu svých tvůrčích i lidských sil. Snad je konečně šťastná; doma ji čekají dvouletá Sarah a čtrnáctiletý David. Jen ti nejbližší však vědí, že jen s obtížemi zvládá profesi a rodinu. Aby vydržela, občas se opije, občas bere léky na uklidnění. "Je mi padesát filmů," odpoví novinářovi a tím bezděčně potvrdí svou labilitu. Katastrofa se nejprve ohlásí rozpadem manželství s Biasinimi.
Pak v roce 1981 lékaři odoperují herečce nádor na ledvině. Zdrtí ji sebevražda Davidova otce, jenž už dávno propadl drogám. A na začátku léta ztratí syna. Cestou k prarodičům, když přelézá plot zahrady, si David rozetne stehenní tepnu a vykrvácí. To je smrtící úder také pro Romy. Umírá na zástavu srdce 28. května 1982. Je jí necelých čtyřiačtyřicet.
12.11.2001
Chlap jak má být
17. května 1904 se do rodiny music-hallového herce Moncorgého narodil syn, který dostal křestní jméno Jean - Alexis. Jean Moncorgé vystupoval na scéně music-hallu, jak se tehdy říkalo, pod uměleckým jménem Jean Gabin a syn si zvolil totéž jméno, když v roce 1923 nastoupil vlastní hereckou dráhu ve Folies-Bergere. Divadelní prkna ho ale neuspokojila, lákal ho film a po debutu na celuloidovém pásku v roce 1931 se definitivně rozhodl pro povolání filmového herce.
První velkou šanci mu dal režisér Jean Renoir, jenž roku 1936 natočil tři filmy pro francouzskou sjednocenou levici, tehdejšího vítěze parlamentních voleb. Ve třetím filmu "Na dně" podle stejnojmenné divadelní hry Maxima Gorkého si Jean Gabin zahrál Vasku Pepela. V témže roce ho jiný vynikající režisér Julien Duvivier ve filmu "La Belle équipe" obsadil do role jednoho z pětice nezaměstnaných kamarádů, kteří si za výhru v třídní loterii založili firmu, avšak peníze jejich přátelství zničily. O rok později Gabinovi pak režisér Julien Duvivier svěřil hlavní roli ve filmu "Pepé le Moko":
Policejní špicl se již dlouho snaží polapit krále temné Kasby, francouzského gangstera Pepé le Moko. V arabské čtvrti Alžíru je ale evropský policejní aparát bezmocný a inteligentní gangster uniká. Osudnou se mu stává láska - mění se v past, v níž čeká sympatického zločince tragický konec.
Postava Pepého znamenala přelom v kariéře Jeana Gabina a předznamenala charakter i jeho dalších postav - drsných chlapíků, mnohdy na štíru se zákonem, anebo naopak jeho nekompromisních obhájců, kteří se neochvějně řídí svým vlastním mravním řádem. Právě tato věrnost sama sobě se stala tím trumfem, jenž spolehlivě přinášel Gabinovým filmovým hrdinům přízeň publika.
Avšak v roce 1937 slavil Gabin ještě další triumf. Znovu si ho vybral Jean Renoir a obsadil do role poručíka Marechala ve filmu "Velká iluze":
Tři francouzští důstojníci se pokoušejí uprchnout ze zajetí. Mezi plebejským Marechalem a aristokratickým de Boeldiem panuje vzájemná řevnivost, avšak je to právě de Boeldie, který obětuje život, aby Marechal a Rosenthal (v civilu židovský bankéř) mohli uprchnout. Najdou úkryt v Alpách u ovdovělé Němky, která se do Marechala zamiluje, a oběma milencům se podaří překročit hranice do neutrálního Švýcarska.
"Velká iluze" je obecně pokládána za kultovní protiválečný film, nicméně stejně silně zde zaznívá akcent demokratizace, jež 1. světová válka do společnosti přinesla - svět šlechtických výsad rokem 1918 padl jednou provždy.
O rok později dal Gabinovi hereckou příležitost neméně slavný režisér Marcel Carné ve filmu "Nábřeží mlh":
Osud rozhodne, že dezertér, který čeká v Le Havre na příležitost jak opustit zemi, potká dívku Nelly (Michéle Morganová), kvůli níž promešká příležitost k útěku. Zabije poručníka, jenž se pokusil dívku znásilnit a sám umírá v jejím náručí, postřelen Nelliným žárlivým nápadníkem.
Marcel Carné vdechl filmu o zmařených lidských nadějích poetický náboj nostalgie a osudové předurčenosti, naštěstí lidským očím zahalené do mlhy, jíž je filmový přístav pln.
Spolupráce s Marcelem Carné pokračovala i v roce 1939, kdy Jean Gabin ztvárnil hlavní postavu - vraha Francoise ve filmu "Den začíná":
Francois zastřelí svého soka v lásce ke krásné květinářce a zabarikádován před policií ve svém pokoji celou noc rekapituluje události, které k jeho činu vedly. Když se rozední, Francois seznává, že jeho postavení je beznadějné a páše sebevraždu.
Jakmile začala válka, byl Jean Gabin odveden k námořnictvu, a po celá válečná léta mohl vstřebávat zkušenosti, které ze spolupráce se třemi velikány režie získal. K filmování se vrátil v roce 1946, avšak na srovnatelný úspěch, jaké znamenaly jeho předválečné filmy, si musel počkat až do roku 1954, kdy ve filmu "Touches pas au grisby" (Prachy a smůla?!) vytvořil jedinečnou postavu lupiče - džentlmena Maxe:
S přítelem Ritonem (Lino Ventura) chtějí udělat velkou "ránu" na rozloučenou s "řemeslem". Avšak Ritonova milenka (Jeanne Moreauová) je zradí Angelovi, vůdci soupeřící bandy. Angelo Ritona unese a požaduje uloupené zlato výměnou za jeho život. Při výměně dojde k přestřelce, při níž Max si sice s Angelem vyřídí účty, likviduje ho i s celou bandou, ale o život přichází i Riton.
Film režiséra Jacquese Beckera se stal nejvýznamnější gangsterkou 50. let a jedním z největších úspěchů francouzské kinematografie a pro Jeana Gabina úspěchem osobním - za roli Maxe získal na festivalu v Cannes 1954 hereckou cenu. V tomto filmu jeho herecký styl vyzrál, k syrovosti postav přibyla noblesa a životní moudrost - zralému Gabinovu herectví věřil divák každé gesto, každý pohled očí, každý záchvěv obličeje. Gabin se stal značkou sám o sobě, v každé postavě byl stoprocentně tou postavou, ale současně zůstával nenapodobitelným Gabinem - v každé postavě herec a jeho kreace dokonale splývaly.
Roku 1956 se na filmovém plátně setkal s populárními komiky Louisem de Funés a Bourvilem, a sice ve filmu "Le Traversee de Paris" (Napříč Paříží?!) režiséra Clauda Autant-Lary:
Jízlivá komedie z doby okupace odkrývá stinné stránky chování k okupantům. V Paříži roku 1942 potřebuje Martin (Bourvil) přepravit na druhý konec města načerno poražené prase. Pomáhá mu protřelý Grandgil (Gabin). Když jsou zadrženi gestapem, Grandgil uplatní své pochybné známosti s okupanty a je propuštěn, kdežto Martina Němci deportují. Potkají se až po válce, Grandgil je stále štikou v rybníce, kdežto Martin nosí kufry na nádraží.
V tomtéž roce pracoval Gabin znovu se starým přítelem, režisérem Jeanem Renoirem, který se jako poctu svému otci Augustu Renoirovi a dalším impresionistickým malířům rozhodl oživit Belle Epoque natočením filmu o historii kankánu. Vzniklo výpravné dílo "Francouzský kankán", kde příběh hrál podřadnou roli. Mnohem významnější úlohu má v Gabinově filmografii až film z roku 1957, kdy byla převedena na plátno první "maigretovka" s Gabinem jako komisařem Maigretem. Jean Gabin se stal ideálním představitelem komisaře s jeho lidským nadhledem a vlastním kodexem práva v celkem třídílném seriálu a další představitelé, např. Heinz Rühmann nebo Gino Cervi, ho nedokázali nahradit.
V roce 1958 se Gabinovou partnerkou stala Brigitte Bardotová, sexuální symbol doby. Charakterní herec napřed účast ve filmu "V případě neštěstí" odmítl, ale naštěstí podlehl přemlouvání režiséra Clauda Autant-Lary. A znovu podle románu Georgese Simenona vznikl skvělý film:
Věhlasný pařížský advokát Gobillot převezme obhajobu prostopášné dívenky Yvetty. Ta se úctyhodnému muži a otci rodiny místo peněz odmění osobitým způsobem, jenž vede k tomu, že vášní ovládaný obhájce vsadí do hry vše - postavení, manželství, prestiž, peníze. Teprve když bývalý milenec Yvettu zavraždí, Gobillot se vzpamatuje.
Zcela odlišnou a snad nejlepší hereckou kreací sice stárnoucího, ale vyzrálého mistra se stala postava tuláka Archimeda ve stejnojmenném filmu, který roku 1959 natočil režisér Gilles Grangier:
Starý tulák se vždy na podzim kvůli drobnému přečinu nechává zatknout, aby přežil zimu v teple kriminálu. Ale policie jeho trik už prokoukla a Archimedovi nezbývá než se dostat do Cannes, aby zimu přežil na slunné Riviéře.
Do postavy podivínského tuláka vložil Gabin nejen veškeré herecké mistrovství, ale i celé srdce, takže vznikla jedinečná herecká kreace, za níž představitel na berlínském filmovém festivalu po právu získal Stříbrného medvěda.
Příběh výstředního hraběte, který má na zádech vytetovaný obraz Modiglianiho, zná česká veřejnost nejen z kin, ale i z několika televizních repríz. Ve filmu "Tetovaný" se Gabin opět setkal s Louisem de Funés a jeho morousovitý starý voják, jenž prohnaného a chtivého obchodníka v podání de Funése vždy ošidí, je prostě neodolatelný.
Další ukázkou mistrovské práce se stala role starého svárlivého muže, který vede psychologickou válku se svou ženou. Oba představitelé, Simone Signoretová a Jean Gabin, byli za svůj výkon ve filmu "Kočka" podle románu Georgese Simenona a v režii Pierra Granier-Deferrea odměněni cenou Stříbrný medvěd na festivalu v Berlíně v roce 1971.
Ani po těchto poctách téměř sedmdesátiletý herec nepřestával v práci. V roce 1973 natočil film "Případ Dominici" v režii Clauda Bernard-Auberta. V této rekonstrukci soudního případu, v němž byl starý sedlák Gaston Dominici roku 1954 za vraždu tří anglických turistů odsouzen k trestu smrti jen na základě nepřímých důkazů a později omilostněn de Gaullem, se Gabin opět blýskl vrcholnou ukázkou svého herectví.
S námi, s diváky, kteří jsme jeho filmy nikdy nepřestali milovat, se pak rozloučil v roce 1976 dílem "Svatý rok", v němž jako sympatický "lupič - stařešina" vyráží s kumpánem v převleku za preláty na pouť do Říma, aby si zde vyzvedl zakopaný lup.
Jean Gabin zemřel 15. listopadu 1976, avšak jeho filmové postavy s námi žijí dále - postavy chlapů, jak mají být.
16.8.2001
Vyhraje Belmondo svůj životní boj?
Již několik dní leží Jean Paul Belmondo bezvládně na nemocničním lůžku. Nezkrotného rošťáka postihla na jeho dovolené v severokorsické vesničce Lumio mozková mrtvice. Z korsické Bastie byl letecky převezen do pařížské Nemocnice sv. Josefa. Mozková příhoda přepadla herce po jeho návštěvě u modelky a herečky Leatitie Castaové. Když se Belmondo vrátil z procházky do pronajaté vily, v níž pobýval se svou rodinou, udělalo se mu špatně a zanedlouho zůstal nehybně ležet na zemi. Jean Paul byl sice při vědomí, ale nemohl vůbec mluvit, jeho pravá polovina těla mu zcela ochrnula. Belmondova manželka ihned přivolala lékaře. Bývalý profesionální boxer byl převezen do nemocnice v Bastii. Tamější lékaři konstatovali, že příčinou potíží je krevní sraženina, která způsobila dočasné přerušení nebo zeslábnutí průtoku krve. Doktoři rovněž trvdí, že francouzský herec byl vážně nemocen již delší dobu. Poté, co se jeho zdravotní stav stabilizoval, byl letecky dopraven na kardiovaskulární oddělení pařížské kliniky. I přestože měl Belmondo již dvakrát vážné zdravotní problémy, žije stále naplno a rozhodně se nešetří. V roce 1995 to byla trombóza v noze a o čtyři roky později jej přepadla srdeční slabost přímo na jevišti před divadelními diváky.
13.8.2001
Belmonda ranila mrtvice
Francouzského herce Jeana-Paula Belmonda postihla mozková mrtvice. Stalo se to v jedné malé vesničce, kde byl na dovolené. Když se vrátil z výletu domů, spadl na zem a už se nepostavil. Jeho žena přivolala doktora, který ho našel sice při vědomí, ale neschopného mluvit. Kromě toho Belmondo ochrnul na pravou polovinu těla. Teď leží v nemocnici a nikdo neví, jak to s ním bude dál. Jeho přátelé se obávají, že už nebude moci hrát. Shodují se i v tom, že si o mrtvici koledoval. "Vůbec se nešetřil. Choval se, jako by mu bylo dvacet let. Říkali jsme mu, že by měl zvolnit, ale vůbec nás nebral navědomí," stěžuje si Belmondova sestřenice. Belmondo byl od července na cestách, při kterých stačil navštívit New York, Miami, ostrov Antigua a Korsiku.
31.7.2001
Dva dny s legendou jménem Jean-Paul Belmondo
„Stáří není nic špatného," říká francouzská filmová hvězda, která poslední červnové dny byla hostem na mezinárodním filmovém festivalu Art film v Trenčianských Teplicích.
Chtěl být boxerem, toužil hrát Shakespeara, ale nakonec se stal Mužem z Ria, z Honkongu či Acapulca. Snad každý ví, o kom je řeč. Zadřel se nám pod kůži frajírek s cigaretou přilepenou na spodní ret, ten rebel a vtipálek, klaun a rošťácký policajt...
Když Jean-Paul Belmondo přijel v pátek 29. června na mezinárodní filmový festival Art film do Trenčianských Teplic, visely po lázeňských nárožích plakáty zvoucí na legendární film U konce s dechem a před tamním „mostem slávy" se tísnily stovky obdivovatelů a obdivovatelek. Dámy středního věku, tatíkové, stařenky v šátku i sotva odrostlé školačky - všichni trpělivě čekali, aby HO alespoň na minutku zahlédli a ulovili JEHO autogram. Když se konečně objevil - ve světlém obleku, opálený, stále štíhlý, rozzářený, až na ty bílé vlasy přesně takový jako na stříbrném plátně - propukli v jásot.
„Netušil jsem, že mám tady tolik přátel," pozdravil, zvedl ruce nad hlavu a dlouze se děkoval. Pak přidal cedulku se svým jménem do galerie slavných hostů festivalu, pochválil krásnou zem a vřelost lidí, kteří se „určitě co nevidět ocitnou ve stejné Evropě", a potom hlavně vzpomínal. Na své filmové začátky, na lidi, kteří ho ovlivnili, na otce a matku... A mimoděk tak vysvětloval „belmondovské" legendy.
Nejprve tváří v tvář svým obdivovatelům, posléze na tiskové konferenci a následující ráno při našem rozhovoru.
Chtěl jsem být boxerem...
Hned první legenda praví, že Jean-Paul Belmondo vůbec nechtěl být hercem, ale boxerem. Proto ten nepřehlédnutelný zlomený nos a také pověst ne zrovna sečtělé filmové hvězdy.
Jenže zdání klame, v tomto případě dvojnásob. Jean-Paul Belmondo si nehraje na superstar, je to příjemný a vstřícný člověk - to bylo první poznání, jehož se mi v Trenčianských Teplicích dostalo. Je vzdělaný, bezprostřední a vtipný. Když se ho kterási novinářka při tiskové konferenci naivně zeptala, zda i v běžném životě je tou silnou individualitou jako na plátně, jen se usmál: „Povolání herce stojí na snech jeho publika. Jestliže mne vidíte jako silného, bezproblémového chlapíka, je to dobře. Sněte dál! Filmy se přece točí proto, aby lidé snili."
Málokdo u nás ví, že slavný herec je synem neméně slavného francouzského sochaře Paula Belmonda. „Denně se u nás scházela různorodá umělecká společnost, lidé z akademie, z divadel - byl jsem obklopen obrazy, sochami a knihami. Otec a maminka, která byla kdysi nadějnou malířkou, doufali, že budu mít také výtvarný talent. Když jsem se dal na herectví, nejásali, ale také nevynechali ani jedno moje představení. Začínal jsem na venkovských štacích a snil o tom, že jednou budu hrát na scéně Comédie Francaise. Tenhle sen se mi tedy nevyvedl. Není divu!" ušklíbne se a připomene výmluvným gestem zase svůj boxerský nos. Ano, chtěl hrát Shakespeara a svého času chtěl být také boxerem, to nepopírá. A když boxerem, tak rovnou mistrem světa jako Marcel Cerdan! „Všichni kluci mého věku ho zbožňovali. Když odjel do Ameriky a dobyl titul mistra světa, pořídili jsme si všichni boxerské rukavice, tloukli jsme do pytlů s pískem a sváděli na dvorcích urputné zápasy. Jenže já pak dostal tři čtyři tvrdé výprasky a rychle mi došlo, že ze mne Cerdan nebude. Naštěstí. Dnes, ve svém věku, bych byl už dávno k. o. Budiž pochváleno herectví! Nemusíte být pro něj mladý a výkonný, v každém věku si najdete role, jež je radost hrát."
Jak se dělá legendární film
„Natočil jsem dosud osmdesát sedm filmů. Kdyby všechny měly být mistrovským dílem, tak to bych už měl sochu v Louvru a nebyl bych tady s vámi," odráží Jean-Paul Belmondo zvesela, ale raději sám a předem všechny případné kritiky. Je vidět, že za ty roky získal cvik. „Stačí mi, když svými filmy pobavím, rozptýlím, nechám lidi zapomenout na všední den. Proto ta krásná auta, krásné ženy, krkolomné kousky."
V Trenčianských Teplicích se nemluvilo ani o Muži z Acapulca, ani o Bezva fintě, a už vůbec ne o poslední Belmondově roli ve sci-fi snímku Možná. Všechno se tady točilo jen a jen okolo legendárního filmu Jeana-Luca Godarda U konce s dechem.
Jsou filmové hvězdy, které by něco takového vůbec nepřipustily, trvaly by na tom, že se budou bavit jen o své nejnovější práci. Belmondo nedělal žádné scény, naopak se zdálo, že ho vzpomínání těší.
„Nebyla to moje první zkušenost s Godardem. Nejprve mi nabídl roli v krátkometrážním filmu. Točili jsme to jedno odpoledne, v jednom pokoji, bez kulis, bez ničeho. Podobně pak vypadalo i natáčení U konce s dechem. Žádný scénář, žádné dialogy. První den jsem přijel na plac a on mi povídá: »Jdi támhle do toho baru, řekni si o pivo a odejdi bez placení.« A tak jsem tam šel. Nevěděl jsem, kam schovali kameru, netušil jsem ani, jestli je číšník v obraze. Nebyl! Vyběhl za mnou ven, chtěl peníze a - Godard řekl: »Dobře, pro dnešek jsme skončili.« Šel jsem domů a říkal jsem si, to je blázen. Druhý den mi řekl, ať si vlezu do telefonní budky. »Co mám tomu sluchátku říkat?« ptal jsem se. »Říkej, co chceš!« Večer jsem šel domů a opakoval si: Godard je blázen. Z toho nikdy nemůže být pořádný film."
U konce s dechem a Bláznivý Petříček způsobily ve francouzské a evropské kinematografii doslova poprask, Godarda a Belmonda vynesly na výsluní. „Je samozřejmě příjemné, když vás nazvou legendou. Hezky se to poslouchá. My to ale nedělali pro úspěch, ale z čisté radosti. I kdyby ty filmy propadly, měl bych na ně skvělé vzpomínky. Ty ostatně chovám ke všem snímkům, v kterých jsem kdy hrál," vysvětluje Belmondo a zdá se, že na skromného si nemá proč hrát.
„Když se vám přihodí to, co mně v tom roce 1959, nejdůležitější je umět zůstat při zemi. Je velmi důležité zachovat si skromnost."
Popularita mě nezměnila
Nicméně roku 1959 si dodnes váží jako klíčového okamžiku ve své kariérě.
A Jeana-Luca Godarda považuje za jednoho z nejdůležitějších lidí ve svém životě. „Vedle velkých herců, od kterých jsem měl tu čest se učit. To je ta nejlepší škola, když můžete hrát s lidmi, jako byl třeba Jean Gabin."
Byl to právě Gabin, kdo před čtyřiceti lety řekl mladíkovi s přeraženým nosem: „Hochu, ty jsi moje mládí." Ten mladík se dnes zašklebí a Gabinovu poklonu obrátí v trochu smutný vtip: „Hm, to už bude nějaký pátek!"
Dnes je mu šedesát osm let, je několikanásobným dědečkem, bulvární plátky čas od času propírají jeho zdravotní potíže. „Jestli je únavné být stále Belmondem? Je, to víte, že je to únavné. Ale také příjemné, moc příjemné," směje se. V Trenčianských Teplicích v pátek večer v poklusu rozdával autogramy, zdravil se s davy a odpovídal novinářům, předával cenu na galavečeru, uváděl své filmy a v noci ještě vyzkoušel tamní lázně. V sobotu ráno okolo něho všichni chodí po špičkách: Psst, Mistr je unavený, tolik unavený! Až na Mistra - ten je totiž v pohodě. A už zase s úsměvem pózuje fotografům. „Víte, já nejsem z těch lidí, které popularita otravuje. Naopak! Těší mě, když mne lidé při procházce po nábřeží Seiny poznávají, chtějí mi podat ruku a říct, že ten film byl dobrý. To je pro mne největší ocenění."
Říká, že mu popularita otevřela leckteré dveře, dala mu možnost vidět věci, ke kterým by se jinak nikdy nedostal, a poznat spousty lidí. Na druhé straně soudí, že ho příliš nezměnila. „Mám čtyřicet let stejné přátele, lpím na své rodině, dětech, teď i vnoučatech. A mám stále svou zahradu, kam nikoho nepustím."
V té zahradě žije dnes se svou přítelkyní a dvěma psíky. Když jeden z nich před odletem na Slovensko onemocněl, Belmondo s ním strávil celou noc v nemocnici. „Mám o něho strach. Promiňte, nezvládl jsem prostě ráno nastoupit včas do letadla," omlouval se v Trenčianských Teplicích za několikahodinové zpoždění. A sbíral další body sympatií...
Stáří je v hlavě
„Můj věk mě moc nevzrušuje a nikdy nevzrušoval. Na tom není nic špatného, když stárnete. Přibývají vám vrásky, stárne tělo, ale dokud máte mladou hlavu, nic se neděje. Stáří musí být hrůzné, když se oddáte apatii, přestanete se zajímat, usilovat."
To tedy Jeanu-Paulu Belmondovi bezesporu nehrozí. Na konci osmdesátých let přibrzdil ve filmování, ubral také na kaskadérských kouscích, ale o to s větší vervou se pustil do divadla. Návrat po osmadvaceti letech nebyl jednoduchý, zvláště když si vybral role Keana a Cyrana z Bergeracu. „Za ty roky u filmu jsem zapomněl na strach. Tam se nebojíte. Zapomenete text, nevadí, sjedeme to přece znovu! Když jsem se vrátil k divadlu, před každým představením jsem se klepal strachy. To byl tak krásný strach!"
Říká, že až vyjde na jeviště a neucítí srdce v krku, bude třeba toho nechat. Vášeň se však dosud nevytratila. Jean-Paul Belmondo chystá na podzim ve svém pařížském divadle des Variétés, které před několika lety koupil, premiéru Anouilhova Valčíku toreadorů a počítá v něm i s rolí pro sebe. Chystá se také točit nový film, rýsuje se spolupráce s televizí... „Ano, s televizí! Nikdy jsem přece neřekl, že ji zásadně odmítám," brání se vehementně jedné z legend, která ho pasovala na zapřisáhlého odpůrce tohoto média. „Vím, že jsou lidé, kteří nemohou chodit do divadel a do kina. Pro ně je ta krabička moc potřebná a kvůli nim v ní také čas od času vystupuji."
Když dojde na jeho konkrétní pracovní plány, je najednou soustředěný a vážný. Už žádné vtípky a bonmoty. „Dovedu si představit svůj život bez divadla, bez herectví. Když to však jen trochu zdraví dovolí, budu hrát. Až do konce," zavane to najednou patosem. Pak se však zase ušklíbne a rázně zaklepe o desku stolu: „Zdraví zatím slouží. Slouží!"
9.4.2001
Belmondovi už táhne na sedmdesátku!
Svou filmovou kariéru odstartoval v roce 1950. Od té doby jeho image drsňáka se směsicí cynismu a citlivosti, ohnivosti a klidu fascinovala spoustu nadšenců francouzských bláznivých komedií, ale i dobrodružných a detektivních žánrů. Své umění měl Jean-Paul možnost naplno rozvinout ve více než sedmdesáti filmech (Policajt nebo rošťák, Samotář, Zvíře, U konce s dechem, Bezva finta...) V honičkách 60. let - Muž z Ria, Muž z Hongkongu a dalších se odmítal nechat zastupovat kaskadéry a tak si vyzkoušel jaké to je viset z helikoptéry, sedět na křídle letadla nebo mít co do činění s tygrem. Na pařížských divadelních prknech zazářil návratem koncem osmdesátých let například jako Cyrano de Bergerac nebo Kean. I přes své zdravotní problémy, kdy byl v roce 1999 převezen se srdečními problémy do nemocnice, může dnes slavit neuvěřitelné 68. narozeniny. Sám Belmondo si pochvaluje osobní šťastnou náturu a je přesvědčen o své "nesmrtelnosti". Prozatím z posledních jeho filmů je dobrodružná komedie Amazone z roku 2000.
10.2.2001
Pierre Richard: "Lidé mne mají rádi proto, že mne nepokládají za bytost z masa a kostí, která musí chodit na záchod jako kdokoli jiný."
Rodina:
Synové Olivier a Christoph jsou muzikanti. Má čtyři vnoučata. Manželka Cayla Lacerd.
Obdivuje:
Bustera Keatona, Orsona Wellese, Roberta de Nira a Marilyn Monroe.
Co má nejraději:
Sám sebe. Ale pak také kubánské doutníky, dobré víno, francouzskou kuchyni, rychlá auta a ženy. Také rád spí: "Moje neštěstí je, že bych spal neustále. Jednou se mi dokonce podařilo usnout na lyžích."
Co nesnáší:
Sám sebe. Potom politiky: "Rozčilují mne a dělají nám nekalou konkurenci. My však naštěstí nejsme tak nebezpeční jako oni." A také: "Jsem alergický na nepoctivost režisérů, kteří si vymýšlejí celou minulost postavy jež má ve filmu pronést jen šest řádků dialogu, aby vás přesvědčili, že jde o vynikající a nádhernou roli."
Krédo:
"Smích je jediná zbraň, jak nepodlehnout smutku."
Vlastní charakteristika:
"Nechtěl bych předstírat, že jsem nějak moc milý. Dovedu být pořádně nevrlý. Devětkrát z deseti případů se uvolím pózovat před fotoaparátem s něčí nejmladší ratolestí, ale po desáté se už nakvašeně vzepřu. A když žadatel neobezřetně prohlásí, že ve skutečnosti nejsem tak sympatický jako ve filmu, příšerně vybuchnu. Mám v sobě víc vzteku a zuřivosti než dobré nálady."
Citáty:
_ "Lidé mne mají rádi proto, že mne nepokládají za bytost z masa a kostí, která musí chodit na záchod jako kdokoli jiný."
_ "Můj úspěch? Vidím v tom spojení talentu - zřejmě přece jen nějaký mám - a štěstí. Jsem takový chudinka zmítaný okolnostmi, který si často ani neuvědomuje, jak na tom je."
Dětství:
Pochází ze starého aristokratického rodu. Tatínek, původem nemajetný italský emigrant, se vypracoval na bohatého textilního průmyslníka. Po tom, co se rodiče rozešli, Pierre vyrůstal na rodinném zámku, kde se o něj staral především dědeček. Ten kromě toho že byl šlechtic, byl vzděláním i polytechnik. Do školy malého Pierra vozil šofér a všude kolem něj poskakovaly sluhové.
K rodinnému byznysu nijak netíhl. (Po letech, kdy rodinné továrny zbankrotovaly, děkoval své prozíravosti.) Více se projevovaly jeho komediantské sklony. Už jako žák církevní školy si odnášel nejednu poznámku, protože se všemožně snažil pobavit spolužáky.
Začátky:
Napřed vystudoval filozofii, a aby uklidnil rodiče, absolvoval ještě nástavbu jako rehabilitační pracovník. Pak už se nechal zapsat do hereckých kursů. První angažmá získal v pařížských kabaretech. Naučil se tam hbitě reagovat na sebemenší podnět ze strany obecenstva. Tam se také začal rodit potrhlý roztržitý nešika, kterého později s úspěchem představil před kamerou.
První drobné filmové role začal dostávat počátkem šedesátých let. Jedna z nich byla dokonce v českém filmu Poslední etapa (1962), kde si zahrál francouzského cyklistu.
Kariéra:
Vlastní režijní debut Roztržitý (1970) se stal i jeho hereckým triumfem. Přes noc se zrodila nová hvězda. Bylo mu už třiatřicet let. Následoval sled úspěšných komedií: Život plný malérů, Nic nevím, ale řekl bych všechno, Jsem nesmělý, ale léčím se, To nejsem já, to je on, Hořčice mi stoupá do nosu, Rána deštníkem, Nalevo od výtahu, Hračka... Spolupracoval i s legendárním režisérem Knoflíkové války Yvesem Robertem - Velký blondýn s černou botou, Návrat velkého blondýna.
Tři filmy (Uprchlíci, Kopyto a Otec a otec) natočil se svým dlouholetým přítelem Gérardem Depardieuem. Vsadili na rozdílnost postav - racionálně uvažujícího hromotluka a roztřeseného drobného popletu.
Ve vážnější poloze se představil až dvěma z posledních filmů: Šachová partie a Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře. "Kdybych řekl, že svou vysněnou roli jsem si už zahrál, bylo by po všem. Ne, tou nejkrásnější bude ta, která teprve přijde."
Před časem se také po dlouhých dvaceti letech vrátil k divadlu.
Rodina:
Své soukromí si zarputile chrání. Známo je, že má dva syny Oliviera (36) a Christopha (40) kteří jsou muzikanti. Pierre se ženil v roce 1960, ale manželství dlouho nevydrželo. Dnes lituje, že se synům dostatečně nevěnoval. Proto se s velkou láskou stará o svá čtyři vnoučata. Sám tvrdí, že je o hodně lepší dědeček, než býval otec.
Po jeho boku se vystřídalo mnoho krásek. Dlouho byla jeho přítelkyní marokánka Aisha Zarza. Přijela s ním i v roce 1996 na karlovarský filmový festival. Pak ho doprovázela bývalá modelka, Brazilka Mária. Oženil se nakonec s půvabnou Ceylou Lacerd.
Zájmy:
Deset let obýval hausbót na Seině v Paříži, poblíž Place de la Concorde. Ale před pár lety se ho vzdal: "Okolo pořad jezdily lodě s turisty a několikrát denně jsem poslouchal: Napravo Národní shromáždění, nalevo hausbót Pierra Richarda." Miluje potápění a rád a hodně cestuje: "Plaval jsem snad ve všech mořích světa."
Dříve rád hrál tenis a také lyžoval: "S tím byl ale konec, když jsem si ošklivě pochroumal koleno. Z hor mi nejvíce učarovaly Himaláje."
Jeho velkou vášní se před lety stalo víno. Zakoupil statek s 20 ha vinicí v Bordeaux. S pěstováním a produkcí vína značky Chateau Bel-Eveque mu pomáhá jeho sestra Veronika. "Lidé, kteří pěstují víno, a lidé od filmu mají jednu společnou vlastnost, a tou je vášeň.
Zajímavosti:
Napsal knihu vzpomínek na své dětství a mládí, kdy ho vychovával dědeček šlechtic.
Vlastní dva Harleye-Davidson a jedno Porsche.
Miluje český film. Zná prý všechna díla Formana, Menzela, Passera a Chytilové. Nejoblíbenějšími snímky jsou Hoří má panenko, Rozmarné léto a Lásky jedné plavovlásky, který viděl snad stokrát.
