Novinky 2006     Novinky 2005     Novinky 2004     Novinky 2003     Novinky 2002
19.12.2005
Za svou samotu si můžu sám! prohlašuje herecká hvězda Alain Delon

Herec, který byl svého času erotickým ideálem milionů žen, před necelým měsícem oslavil sedmdesátku. Nyní si uvědomil, že se cítí starý, opotřebovaný a opuštěný. Vinu za současnou situaci však přičítá Alain Delon výhradně sám sobě.

Bulvární tisk, který Alain Delon po dlouhá léta štědře zásoboval svými avantýrami, si na bývalém idolu žen smlsává už od chvíle, kdy se s ním před třemi roky rozvedla manželka a matka jeho dvou dětí, Rosalie Van Breemen; a trudnomyslnost, jíž hvězda propadá stále hlouběji, je vděčným tématem. Posledním soustem, a to už nejen pro bulvární tiskoviny, pak byla nedávná hercova hospitalizace kvůli problémům se srdcem a cévním systémem. Ačkoli jeho stav lékaři záhy označili za „uspokojivý“ a Delon se mohl vrátit domů, bývalá modla chřadne dál. Nemůže za to ani tak srdeční orgán sám, jako spíš zklamání, které jím zmítá. „Když přijdu domů, je to jako bych se vrátil po katastrofě, při níž všichni blízcí zemřeli,“ povzdechl si v zářijovém rozhovoru pro Paris Match. Přesto mnozí věří, že se zase usměje: to jediné totiž u herce, jehož úspěch stál především na atraktivním vzhledu, na diváky stále funguje.

"Každý nakonec dostane to, co si zaslouží," uvedl Delon v rozhovoru pro německý týdeník Die Aktuelle. "V minulosti jsem způsobil bolest mnoha lidem a osud mi to právem oplácí." Až zpětně si prý uvědomuje, že ve vztazích k ženám - ať šlo o Romy Schneider, která spáchala sebevraždu, první manželku Nathalii, Anne Parillaud či Mireille Darc - se choval egocentricky. "Koncentroval jsem se výhradně na sebe, neustále jsem se jim snažil dominovat," přiznal.

Poslední tři roky žije zcela sám. Někdejší sukničkář se stále ještě nevzpamatoval z toho, že ho po patnáctiletém soužití společně s oběma dětmi opustila jeho poslední životní družka, bývalá nizozemská modelka Rosalie van Breemen. "Její ztrátu jsem pořád ještě nedokázal překonat," uvedl herec. Zvlášť bolestně ji prý pociťuje právě v období blížících se Vánoc.


30.11.2005
Mít pokoru jako Belmondo - rozhovor s Romainem Durisem - jednou z největších hvězd současného francouzského filmu, letos byl nominován Evropskou filmovou akandemií jako nejlepší herec.(Lidové noviny)

Vaše herecká kariéra připomíná pohádku: před jedenácti lety vás objevili doslova na ulici, od té doby jste natočil skoro třicet filmů, teď vás Evropská filmová akademie nominovala na cenu pro nejlepšího herce...
Je to naprosto paradoxní, pořád to vlastně nechápu. Nikdy jsem netoužil být hercem, nijak jsem po tom neprahl, možná právě proto to teď přijímám tak normálně. Herectví má možná pro někoho nádech vysněné, nedosažitelné profese, ale pro mě je to jednoduše práce. Třeba to, co teď dělám - že tu spolu sedíme a děláme rozhovor - to je jako práce obchodního cestujícího, prostě prodávám své zboží.
Které momenty byste ve své kariéře označil za rozhodující?
Ten nejdůležitější okamžik souvisí s mým prvním filmem Mladistvé nebezpečí, tehdy mě opravdu oslovili na ulici, jestli bych nechtěl hrát ve filmu. Možná jsem byl herec už od narození, ale netušil jsem to. Školou jsem se od první třídy až po maturitu prošaškoval. To je myslím podstata herectví, že se člověk rád předvádí. Můj první film zachytil právě tyhle mé sklony k producírování. Druhý zlom přišel s filmem Erasmus a spol. Tam jsem vlastně poprvé v pravém slova smyslu hrál, do té doby jsem jen předváděl sám sebe. Vůbec to pro mě nebylo jednoduché, herectví jsem nestudoval, ani jsem nikdy nechodil do žádných kursů, ale roli Xaviera jsem nemohl hrát jen tak, bez přípravy. Připadal mi totiž tak trochu nudný, nezajímavý, nezralý... Nejdřív jsem se musel přemoci, abych ho začal mít rád, a pak se naučit, jak toho „pana Obyčejného“ zahrát a udělat z něj zajímavou postavu. Když si na to dnes vzpomenu, bylo to takové dvouměsíční samostudium psychologie. Tehdy začala docela nová etapa mé kariéry. Od té doby se na každou roli opravdu odpovědně připravuji a s překvapením zjišťuji, co všechno se dá v herecké profesi objevit.
Herectví jste sice nestudoval, ale od někoho jste se musel řemeslo naučit...
Mí největší učitelé byli režiséři, s kterými jsem pracoval. Vybíral jsem si je velmi pečlivě a jen ty, kterým jsem naprosto důvěřoval. Režisér je pro mě hlavní kritérium, když se rozhoduji, jestli přijmu nějakou roli. Režiséři - to jsou pro mě autority, jejichž názory plně respektuji, od nich jsem se toho o své profesi naučil nejvíce.
Souhlasíte s názorem, že praxe a škola života může dát herci více než studium na akademii?
Nejsem zas tak nevzdělaný, nějaký čas jsem navštěvoval malířskou školu. Škola podle mě dovede člověka k tomu, že se začne brát příliš vážně. Navíc někteří učitelé vnucují studentům své vlastní hodnoty. To by mě zničilo. Jsem špatný žák, nedokážu si udržet odstup, všechno mě ovlivňuje. Někdo jiný si třeba dokáže ze školy odnést mnoho užitečných věcí a vytěsnit to, co by ho mohlo omezovat.
Jakou máte metodu, pozorujete lidi, odkoukáváte gesta... ?
Přesně tohle dělám, když se připravuji na roli. Jsem pořád ve střehu, nasávám jako houba všechno, co by mi mohlo být pro roli nějak užitečné - filmy, knihy, lidi okolo...
Hledáte inspiraci i u svých zkušenějších kolegů?
Odpověď: Moc nerad bych se někomu podobal, ale na spoustě herců leccos obdivuji. Třeba na Al Pacinovi se mi líbí, jaká z něj srší energie, jak se dokáže do role položit. Na Mastroiannim mě fascinuje jeho romantická a svůdnická poloha, u Gabina zase obdivuji jeho vnitřní energii. Je spousta herců, které ctím, ale k žádnému nevzhlížím jako k idolu.
Ve filmu Možná jste hrál s JeanemPaulem Belmondem, jaká to byla zkušenost?
Přes všechen úspěch, který má za sebou, zůstal docela normálním prostým člověkem, který je velkorysý a hlavně dokáže poslouchat druhé. Není to hvězda, která přijde, zabere všechen prostor a chce, aby se jí všechno podřídilo. Pro mě je to velký příklad, pokud budu hercem i za třicet let, rád bych si udržel jeho pokoru. Tohle je právě ta odvrácená strana pozlátka, které vidí publikum, a když je takhle důstojná, je to úžasné.
Francouzi vždycky milovali své filmové hvězdy, ale slyšela jsem názor, že v současné době jsou ve Francii největšími hvězdami fotbalisté, je to tak?
Ano, fotbalisté a baviči. Hvězdy dnes dělá televize. Doba, kdy zářil Belmondo a Delon, je neodvratně pryč, a nejsme ani v Americe, kde platí Brad Pitt za mistra světa. Francouzský přístup je mnohem střízlivější. Delonova a Belmondova hvězda zazářila i proto, že nastoupila velmi silná generace režisérů nové vlny. Točili pozoruhodné filmy a dávali hercům příležitost vyniknout v nich. Dnes mají lidé pocit, že stačí lusknout prsty a je z vás hvězda. U mnohých vůbec nevíte, čím si svou slávu zasloužili, prostě je vyrobila televize v soutěžích jako SuperStar. Dneska se hvězdou může stát opravdu každý.


31.10.2005
Obnovena sekce Download
Po výpadku jednoho s FTP serverů už je opět v provozu stránka Ke stažení.


28.7.2005
Člověk je divoké zvíře - rozhovor s hercem Jean-Claude Brialym (autorem je Jiří Žák)
Divadlo Bouffes-Parisiens v pařížské ulici Monsigny je červené. Červené jsou koberce, červené je foyer, červené je hlediště i opona. Červená je i ředitelská šatna. Navíc je přecpaná fotografiemi a nejrůznějšími suvenýry, takže tak trochu připomíná spíš prodejnu starožitností než místo, kde se herec připravuje na svůj výstup. Znovu si uvědomuji, jací jsou herci fetišisté. Ale na šedovlasém muži na červené lenošce není vůbec nic patetického. Mluví tiše, takřka negestikuluje a nesměje se nahlas. Připadá mi natolik nenápadný, že si musím neustále připomínat, že přede mnou sedí JEAN-CLAUDE BRIALY (72), jedna z nejvýznamnějších francouzských uměleckých osobností.

Jste ředitelem významného pařížského divadla. Je to snadná role?
Není. Je to nejtěžší role, jakou jsem kdy hrál. Být ředitelem divadla v Paříži je šílenství. Především je to otázka peněz. Dnes se velmi komplikovaně shání dobrá hra a dobří herci. Diváci se navíc chtějí spíš bavit. Soukromá divadla mají samozřejmě ambice uvádět složitější, kvalitnější, komplexnější repertoár, ale to si dnes ve Francii prakticky mohou dovolit jenom divadla subvencovaná státem. Taková divadla dělají úžasnou práci, hledají nové autory, experimentují. Soukromé divadlo může experiment zničit. Je to začarovaný kruh. Jako divadelní ředitel si nemohu dovolit uvádět hry s velkým obsazením. Pro malé obsazení zase potřebuju velkou hvězdu, aby mi přitáhla do divadla diváky. Jenomže abych mohl mít velkou hvězdu, na to potřebuju peníze. A peníze získám jen tehdy, budu-li mít velkou hvězdu. Tak si poraďte.
Bouffes-Parisiens má nesporně velký genius loci.
Ano. Letos budeme slavit už sté padesáté výročí. Divadlo tu ovšem existovalo už předtím, ale teprve když sem jako ředitel nastoupil Jacques Offenbach, získalo na Fotoprestiži. Je plné vzpomínek. Jen se tady zkuste projít, možná vám něco pošeptá. Vždyť tu hrál Gabin, Marais, Morganová, Guitry... A něco z nich tady zůstalo. Zkusil jste si stoupnout na jeviště? Tak to zkuste a uvidíte.
Měl jste jako herec nějaký vzor?
Ano. Gérarda Philipa. Poprvé jsem se s ním potkal při prvním soukromém promítání mého filmu Bratranci. Den předtím jsem ho viděl v divadle, byl úžasný. Nejlepší herec své generace. A najednou stál proti mně. Úplně se mi rozklepala kolena. Zčervenal jsem, sklopil hlavu a zašeptal: "Včera jsem vás viděl v Cidovi." Ale on mě přerušil: ,,Nemluvme o mně, mluvme o vás. Dneska je váš velký den. Byl jste výborný!" To byla určitě největší pocta, jaké se mi v životě kdy dostalo.
Narodil jste se v Alžírsku. Je to pro vás důležité?
Narodil jsem se v zemi, v níž první slova, která jsem se naučil říkat, byla slunce a moře. Od té doby prožilo Alžírsko mnoho bolestných chvil, ale moje největší vzpomínka, jež ve mně zůstala navěky, je vzpomínka na světlo.
Jak dlouho jste tam žil?
Jenom deset let. Jenomže prvních deset let po narození je deset nejdůležitějších let. Alžírsko je země, v níž přímo cítíte esenci života a zároveň smrti. Smrt tam není ničím výjimečným, není ukončením života, ale je jeho součástí. A takové věci člověk nikdy nemůže zapomenout. Já jsem byl velmi divoké dítě, neposedné. Nervózní. Ale myslím, že právě proto jsem si v sobě uchoval schopnost být neustále zvědavý, překvapený. Něco mě pořád žene kupředu. Říká se, že muž se nikdy nezbaví svého dětství. Já říkám, že herec se nezbaví svého dětství. Když řekne: ,,Dnes večer hraju," znamená to, že se jde bavit. A bavit se znamená být tak trochu dítětem.
K divadlu vás přivedl dědeček, že?
Ano. Dědeček z tatínkovy strany žil v Paříži a chodíval často do divadla. Jenomže Fotoneměl zrovna nejlepší vzpomínky na tehdejší herce. Vždycky mi vyprávěl, že chodili strašně nalíčení, hrozně přehrávali, dělali velká gesta a mluvili strašně hlasitě. Ale když jsem se rozhodl stát se hercem, byl jediný v naší rodině, kdo mě v tom podporoval.
Tatínek si z vás herce mít nepřál?
Ne. Tatínek byl voják. Vysoký důstojník. Plukovník. Když jsem za ním přišel a oznámil mu, že chci být herec, vůbec to nechápal. Snil si o tom, že ze mě bude vysoký státní úředník pod penzí. Vždycky mi říkal: ,,Až budeš velký a dostuduješ, můžeš si dělat, co chceš. Když se budeš chtít stát třeba cvičenou opicí, já ti bránit nebudu." A nakonec mi skutečně nebránil. Tatínek byl nesmírně přísný, ale zároveň měl velmi vypěstovaný smysl pro čest a spravedlnost.
Vaše přítelkyně, herečka Jeanne Moreauová, v předmluvě vaší knihy o vás napsala: "Byl jednou jeden mladík, který věřil pohádkám." Pořád ještě věříte pohádkám?
Ano. Když to říká Jeanne Moreauová, tak to musí být pravda. Jeanne Moreauová je úžasná žena. Jako herečka má v sobě něco velmi zvláštního. Tajemného a magického. Vedle Edith Piaf je to jedna z mála žen v mém životě, která mě velmi ovlivnila.
Jak jste se seznámil s Edith Piaf?
V úplných začátcích mé kariéry. Viděla jeden můj film a pozvala mě k sobě. Pamatuju se na ten den, jako by to bylo dneska. Pořád jsme se něčemu smáli. Bylo nám spolu dobře. Od té doby jsem k ní chodil pravidelně až do její smrti. Ale já jsem měl vůbec štěstí na zajímavá setkání. Kromě Piaf jsem poznal třeba i Joséphine Bakerovou, Marlene Dietrichovou nebo Marii Callasovou. Jenomže tenkrát mi nepřipadalo, že je to něco výjimečného. Byli to obyčejní lidé a já byl natolik mladý, že jsem si vůbec neuvědomoval, že jsou to neobyčejná setkání. To vím teprve s odstupem času.
Proč jste si vlastně zvolil herecké řemeslo?
Myslím, že jsem odjakživa toužil stát se někým jiným. Za všemi těmi postavami, jak ve filmu, tak na divadle, které jsem za svůj život vytvořil, jsem se do jisté míry skrýval. Ne proto, že bych se něčeho bál. Spíš proto, že obyčejný život mi připadá strašně monotónní, nudný. Je v něm spousta rutiny a návyků. Ale jako herec mohu být jeden den králem a druhý chudákem, můžu být manžel, milenec, přítel, můžu se proměnit v cokoliv. Ale do každé role zároveň vkládám něco svého, něco ze sebe. Na tom však není nic výjimečného, to samozřejmě dělá každý herec. Ne každý si to ovšem připouští.
Vaše jméno je spojováno zejména s tzv. francouzskou novou vlnou, která ovlivnila evropský a světový film v šedesátých letech 20. století.
Měl jsem jenom to štěstí, že jsem byl v pravý čas na pravém místě. Režiséři, kteří vytvořili francouzskou vlnu, ať už to byl Godard, Truffaut, Chabrol, nebo Rohmer, byli kluci v mém věku, jenom o tři nebo čtyři roky starší než já. Všechny nás spojovala láska k filmu, toužili jsme komunikovat s diváky, ale po svém, nově. Ostatně takhle se chovají všichni mladí lidé, jenomže ne vždycky dostanou šanci splnit si své sny. A my jsme tu šanci dostali. Byla to úžasná doba.
Vaším nejslavnějším filmem té doby byl Chabrolův Krásný Serge. Udělal z vás hvězdu.
To je myslím přehnané tvrzení, ale já vím, na co narážíte. Ta historka je skutečně pravdivá. Když se v kině Colisées na Champs-Elysées konala premiéra Krásného Serge, hrál jsem v jedné hře v divadle Daunou a na tu premiéru jsem jít nemohl. Tak jsem tam poslal kamaráda, se kterým jsem tehdy začínal - Alaina Delona. V divadle zatím běželo představení. Byl jsem zrovna na jevišti, když se za mnou v dekoraci objevila Alainova hlava. Diváci ho samozřejmě viděli a já jsem úžasem zapomněl text. A Alain na mě na celé divadlo zakřičel: ,,Je z tebe hvězda, kamaráde! Je z tebe hvězda!" Takhle se ze mě tedy stala hvězda. Ale spíš komická, protože se tomu smálo celé divadlo.
Ve všech rozhovorech tvrdíte, že nejvíc na vás zapůsobilo setkání s Jeanem Gabinem. Ale to tvrdí všichni francouzští herci, včetně těch, kteří s Gabinem nikdy nehráli. Není to tak trochu klišé?
Není to klišé. Jeho herectví se vymykalo všemu, všem zvyklostem francouzského filmu. Tam, kde jiný herec potřeboval velké gesto nebo výraznou mimiku obličeje, tam Gabinovi stačil pohled. Nedělal nic, a přesto sděloval naprosto přesně to, co chtěl a co mu předepisoval scénář. Já jsem s Gabinem natočil jeho poslední film - Svatý rok. Už byl tehdy unavený a nejlepší herecké roky měl dávno za sebou. A přesto to pro mě bylo nezapomenutelné setkání. Gabin byl osobnost a svou osobností poznamenal každý film. I ten nejhorší.
Vy jste ovšem hrál i třeba s Louisem de Funésem, který byl pravým opakem Gabina.
Ano. Funés byl velmi komplikovaná osobnost. Trpěl neustálými depresemi, byl neustále ve střehu, měl pocit ohrožení. Ale když přišel na plac, byl to úplně jiný člověk. Vzpomínám si na jednu scénu z Duvivierova filmu Ďábel a desatero. Hrál jsem bankovního úředníka a Fune` s zloděje, který chce ukrást peníze. Když jsme tuhle scénu zkoušeli, Fune` s všechna gesta opakoval nezúčastněně, mechanicky, a hlavně hrozně vážně. Pak ale Duvivier křikl: ,,Kamera! Jedem!" a přede mnou najednou stál kaučukový panák bez kostí, který s neuvěřitelnou mimikou předváděl jeden gag za druhým. Samozřejmě že jsem řval smíchy. Duvivier křikl: ,,Stop!" A pak mi povídá: ,,Brialy, zkuste se ovládat." Samozřejmě jsem to slíbil, jenomže pak přišel Funés a já už zase řičel smíchy. Málem jsme tu scénu nenatočili.
Kromě herců a režisérů jste se za svou uměleckou kariéru potkal s celou řadou dalších významných osobností. Na koho vzpomínáte nejvíc?
Člověk, který mě skutečně ovlivnil, byl Jean Cocteau. To byl nesmírně vzdělaný, inteligentní muž, který měl obrovské charisma. Ale neměl to jednoduché. Za svého života sklízel spoustu kritiky. Lidé mu vyčítali jeho odlišnost, to, že si nelámal hlavu s nějakou maloměšťáckou morálkou. Vždycky žil podle svého. Navíc se mu hodně vyčítalo, že rozmělňuje svůj talent, protože psal básničky, divadelní hry, maloval, dělal divadelní výpravy, věnoval se baletu, točil filmy. Ale podle mě je to jen potvrzení jeho obrovského talentu. Byl posedlý tím, že chce vyjádřit myšlenky, touhy, city, a vyjadřoval je za každou cenu. Měl před námi všemi velký náskok a to je možná důvod, proč mu lidé často nerozuměli. Ale podívejte se třeba na jeho kresby. Vždyť jsou nesmírně prosté! Jednou mi řekl: ,,Nech dveře své šatny otevřené, aby do nich mohlo vstoupit mládí." Jeho radou se řídím dodnes a nechávám dveře otevřené. Co kdyby...
Co vás fascinuje na divadle?
Ona chvíle, kdy se herec ocitne tváří v tvář divákům. Najednou nemá žádného prostředníka. Samozřejmě, je tu autor, režisér, jsou tu partneři. Ale přesto je člověk sám a musí navázat bezprostřední vztah s divákem. V takový okamžik může prožít všechny lidské pocity, strach, dojetí, obavy, lásku. A divák se na něj dívá a ví.
Ještě jednou se vrátím k tomu, co říkala Jeanne Moreauová. Brialy je herec, tudíž je i kouzelník. Je to pravda?
Myslím, že ne, že si Jeanne jen hrála se slovíčky. Ale když o tom přemýšlím do důsledků, pak se herec nesporně kouzelníkovi podobat může. To platí zejména o divadelním herci. Stojí tváří v tvář divákům a musí je přesvědčit o něčem naprosto iracionálním, co v reálném světě neexistuje. Musí je přinutit začít snít. A v takovém případě je kouzelník, protože proměňuje běžný život v poezii.
Jste intuitivní herec?
Ano, sázím na spontaneitu a moc při tom nepřemýšlím. Jsem narozen ve znamení Berana, a tak se do všeho vrhám po hlavě. Někdy samozřejmě narazím na zeď a pak mě z toho bolí dlouho hlava. Ale to k tomu patří. Myslím, že pořád dělám stejné chyby. Vím, že bych měl víc přemýšlet, protože jsem už ve věku, kdy by měl člověk zmoudřet. Ale v mých očích moudrost rovná se nuda. Já ještě zmoudřet nechci.
Jaké je postavení herce v současné francouzské společnosti?
Mezi herci je spousta nezaměstnaných. Platí to zejména o mladých hercích, kteří sice mají talent, ale nemají práci. Například televize si najímá pořád stejné herce a vůbec se nesnaží hledat nové tváře. Situace je momentálně hodně složitá, protože tady existuje spousta herců na volné noze, již jsou najímáni jen příležitostně a na krátkodobé smlouvy o dílo. Mezitím berou podporu pro nezaměstnané, která se ovšem v minulém roce výrazně snížila a to vyvolalo velké bouře. Herci a další lidé z branže dokonce stávkovali, takže musely být zrušeny některé významné akce, jako třeba divadelní festival v Avignonu. Pak je tu ovšem velký problém v tom, že mezi herci se pohybuje spousta lidí, již si na umělce jenom hrají a kteří by chtěli profitovat z výhod, jež poskytují herecké svazy. Navíc je tu ovšem ještě pohled společnosti. A ten není vždycky laskavý. Na druhou stranu je ovšem herec něčím výjimečným. Nedávno jsem se dozvěděl, že když Ludvík XIV. večeřel, všichni jeho dvořané museli stát a jediný, kdo si směl sednout, byl Moliére. Není to známka výlučnosti?
Myslíte si, že to pořád platí? Neudělali jsme si z herců tak trochu nová božstva? Myslím, že tak trochu ano, i když jsem přesvědčen, že to platí spíš pro Hollywood než pro Evropu. Ale copak herec není ten, kdo svým uměním může prostřednictvím autorova textu změnit životy lidí? Ovlivnit je?
Může se vůbec ještě člověk změnit? Má takovou šanci?
Myslím, že člověk je pořád divoké zvíře, které ještě nikdo neochočil. Ale často se stává vězněm zákonů, systému, náboženství, politiky nebo ekonomie. Proto se tak vzpouzí, proto se občas snaží překousnout udidlo a shodit sedlo, aby mohl odcválat někam do nekonečna. A já jsem přesvědčen, že právě člověk svou vůlí, dobrou vůlí, může vytvořit společnost, která pak může člověka proměnit.
Jakou roli v tom hraje morálka?
Co je to morálka? Není to jen konvence, již si vymysleli lidé? Myslím, že daleko výstižnější je to, co řekl Jean Cocteau: ,,Vždycky bychom měli vědět, jak až daleko můžeme zajít." Všimněte si, jak málo stačí, aby se divák smál nebo plakal. A v tom je odpovědnost umělce. Musí zvážit míru této manipulace. Aby klady převážily nad zápory. Optimismus nad negací.
Jste v tomto ohledu optimista?
Jsem jako ten chlapec, který se jednoho dne zeptal tatínka, jestli někdy myslí na smrt. A tatínek mu odpověděl: ,,Myslím, ale jen ráno, protože večer by to bylo moc smutné."
Když se podíváte zpátky, byl jste v životě šťastný?
Myslím, že ano. I když, víte, štěstí je strašně pomíjivé, krátké a nikdy netrvá dlouho. A někdy vzniká z ničeho. Jen tak. Vzpomínám si, že před lety jsem hrál divadlo kdesi v Provenci a každé ráno jsem snídal u otevřeného okna s vyhlídkou na moře. A každé ráno ke mně na terasu přilétali malí ptáčkové a snídali se mnou. Prožil jsem v životě spoustu věcí, dočkal jsem se slávy, vydělal jsem peníze, ale když mám odpovědět, kdy jsem byl šťastný, vzpomenu si na tuhle obyčejnou ranní schůzku s ptáky na hotelové terase.


15.7.2005
Nový francouzský film Válka policajtů
Pokud se řekne krimi z Francie, asi se mnoha lidem vybaví zlatá éra tohoto žánru, kdy se proháněl pod Eiffelovkou Policajt nebo rošťák, za ním dýchavičně klopýtal Samotář a z postranní uličky mezi popelnicemi je se svým kanónem sledoval Profesionál. Zkrátka léta 1975-1987 patřila poctivé kriminálce a jejímu nekorunovanému králi s křivým nosem Jeanu-Paulu Belmondovi. Jenže poté se na nějakou dobu vytratil Strach nad městem a kvalitních policajtských podívaných bylo jako šafránu.
Hlavní postava Války policajtů – šéf BRI Léo Vrinks (Daniel Auteuil) – je také tak trochu policajt i rošťák. Má dobré známé na obou březích zločineckého ramene řeky Styx, v níž končí s rozpáraným pupkem všichni, kteří se neudrží a pokusí se koketovat s druhou stranou. Vrinks je ale tvrďák, který si vysloužil své renomé rovného chlapa dlouhými léty ve službě a tak se dosud nemusel bát, že by mu tato ambivalence mohla přerůst přes hlavu. Jenže i u něj se nakonec objeví to pohádkové „Až jednou ...“. Jeho největším rivalem je chladný a odměřený Denis Klein (Gérard Depardieu), hlava BRB, s nímž kdysi Vrinks nastupoval a dokonce se i blízce přátelil. Klein je ale Vrinksovým protipólem. Je sice stejně tvrdý a odvážný, jenže co Vrinks umírňuje lidskostí, to Klein ještě jitří svou golemovskou necitelností a posedlostí po vlastním prospěchu. Můžete si hodit korunou, který z nich získá právě uvolněné místo nejvyššího policejního bosse. Prubířským kamenem pro oba zkušené policisty se tak stane honba za tlupou lupičů, pro níž je přepadání bankovních transportů stejně všední záležitost, jako zaražené větry pro internistu.
První věcí jíž třeba vyzdvihnout, je atmosféra. Když se po první půlhodince prokoušete peripetiemi sym/antipatií hlavních postav a proniknete do jejich životů a práce, máte velice dobrou šanci nechat se sestřelit hutným příběhem, který se na vás nemilosrdně valí. Jedna scéna střídá druhou a téměř každá z nich posouvá děj do stále větší deprese. S hrdiny se tu nakládá nelítostně, žádné pohádky s umělými šťastnými konci, tohle je film na motivy skutečných událostí a jako takový se i reálně chová ke svým protagonistům. Samozřejmě, umělecká licence si žádá své a postupem času se možná až příliš okatě odděluje filmové dobro od zla. To ale nikterak neubírá na obrazové stylizaci, která si bere příklad z klasik žánru a snaží se zachovávat potemnělou barevnost, která se kloní až k noir snímkům. To je patrné už na samém začátku, kdy se přestřihává od bujarého veselí ve stylovém pajzlu, k decentnímu nočnímu klubu, v němž zdánlivě nedůležitá událost nastartuje řetězovou reakci vrcholící až na samém konci. Barevné tónování obrazu tedy výborně přihrává a dotváří atmosféru souboje dvou policejních matadorů.
Postupem času se tak dočkáme spíše pěkně zaobaleného thrilleru, jenž má v první polovině blíže ke kriminálce, zatímco druhá je spíše temnou povídkou o nastoupené cestě pomsty. Nejblíže k lakonickému popisu Války policajtů má slovo „stylovka“. Neubránil jsem se a během promítání i po něm, mi myšlenky zaběhly k nesmrtelné Belmondově klasice Profesionál. Tvrdý a nesmlouvavý, přitom civilní a sympatický Joss Beaumont proti brutálnímu a cynickému komisaři Rosenovi, to je de-facto velmi podobný rozpis úloh, které se objevují i ve Válce policajtů. Jedním dechem je ale třeba dodat, že jde o lehkou asociaci a ani v nejmenším o řekněme vykradení spektáklu z roku 1981. Válka si zachovává vlastní atmosféru, jež se svou naléhavostí podobně směřuje k neodvratitelnému finále, je nepoměrně obrazově zajímavější a dalo by se uvést i ono nenáviděné intelektuální zaklínadlo, že je více „mnohovrstevnatá“. Ale na druhou stranu, není ta kouzelná a perfektně vypracovaná jednoduchost Profesionála právě to, co ho dělá tak oblíbeným?
Každopádně je Válka policajtů věru stylovým thrillerem, při jehož sledování mrazí a když si uvědomíte, že jde zhusta o umělecký přepis pravdivých událostí, pak jde o mrazení dvojnásobné. Je natočená s velkým přehledem, těžkotonážní příběh výborně koresponduje s kamerou, výkony herců jsou minimálně nadstandardní (a to je jich velká část bývalých policistů) a v žádném případě se nedá mluvit o nudě v potemnělém kinosále.


23.5.2005
Catherine Deneuveová se nechala slyšet: Zrušte erotické scény ve filmech!
Francouzská herečka se díky hambatým scénám stala milionářkou. Teď ale začala veřejně brojit proti nahotě ve filmech. Podle ní to zbytečně rozptyluje.
Lenda stříbrného plátna vyzvala režiséry, aby se nad jejími slovy vážně zamysleli a lásku na plátnech divákům ukazovali pomocí náznaků a imaginativních obrazů. Považuje za zbytečné, aby se kvůli záměrům režisérů musely hlavně herečky svlékat.
„Nenávidím nahotu ve filmech. Pro mě jsou nejkrásnější milostné scény, které něco nechávají i na představivosti. V nudistických scénách vidím jenom osobu, nikoliv charakter. Moje kariéra byla dlouhá i proto, že jsem nikdy nic neodložila,“ řekla. Stačí se ovšem podívat na snímek Kráska dne, a je jasné, že její prohlášení zas nemůžeme brát tak vážně...


19.5.2005
Pignon & Perrin
Pokud jste dlouholetým fanouškem francouzských komedií (jako já :-), jistě vám neuniklo, že jejich hrdinové mají leccos společného - vytříbený vkus, specifický francouzský humor a ... taky občas společné jméno. Abych se přiznal, poprvé jsem jméno François Perrin zaregistroval u jednoho vysokého houslisty, který se dílem osudu zamotá do pletich francouzských tajných služeb - ano, je to Velký blondýn s černou botou (1972). Že se Pierre Richard jmenoval stejně i v pokračování filmu(1974), je celkem logické, ale že se mu jméno hlavního hrdiny zalíbilo natolik, že jej použil i ve filmech Hračka (1976) a Kopyto (1981), je už docela zajímavé. Nehledě k tomu, že François Perrinnem se stal i Jean-Pierre Marielle v komedii Cause toujours... tu m'intéresses! (1979) a Patrick Dewaere v témže roce ve snímku Coup de téte. Zatím naposledy bylo toto jméno použito ve francouzském filmu s Jeanem Renem Jaguár (1996) a to Patrickem Bruelem.
Za vším zřejmě stojí scénárista a režisér Francis Veber, který ke všem těmto filmům psal scénáře, případně režíroval.
Nejinak je tomu i se jménem François Pignon, které se poprvé objevilo v titulcích ve skvělé komedii s Lino Venturou a Jacquesem Brelem Dotěrný chlap (L' Emmerdeur - 1973). Pignonem byl samozřejmě Brel. V roce 1983 a 1986 se stal Françoisem Pignonem opět Pierre Richard, a to ve filmech s Gerardem Depardieuem Otec a otec a Uprchlíci. V roce 1998 byla natočena Francisem Veberem výborná komedie Blbec k večeři, kde oním blbcem byl nedávno zesnulý Jacques Villeret coby úředník finančního útvaru François Pignon. Veberova další komedie z roku 2001 Le Placard S G. Depardieuem a D. Auteillem byla zatím poslední rolí imaginárního Françoise Pignona/ Perrina, komické postavičky, která nás provází již 33 let.
A ještě jedna zajímavost: česko-francouzský slovník u pojmu "perrin" nenabízí žádný překlad, nicméně "pignon" se dá přeložit jako štít (domu, střechy) nebo ozubené kolečko. Uznejte, že František Kolečko už se dost podobá svému vzdálenému příbuznému Františku Koudelkovi - nebo ne?

9.5.2005
Fantomas na DVD!
Konečně se na náš trh dostává dlouho očekávaná série tří filmů o Fantomasovi, která patří k zlatému fondu francouzských komedií. Louis de Funés a Jean Marais se tak zásluhou firmy Intersonic dostávají v květnu na DVD s původním (chválabohu) dabingem Františka Filipovského a Vladimíra Ráže.

18.4.2005
Aktualizace vzhledu!

Přátelé, jelikož jsou to právě dva roky, co byl tento web spuštěn, dovolil jsem si malý facelifting vzhledu stránek. Doufám, že vás potěší, a budu na něm dále pracovat.

4.4.2005
Pierre Richard na DVD!

V těchto dnech se na náš DVD trh dostává série šesti filmů s Pierre Richardem v hlavní roli. Jsou to veskrze filmy zásadní a kultovní, posuďte sami:

  • Velký blondýn s černou botou
  • Návrat Velkého blondýna
  • Roztržitý
  • Život plný malérů
  • Jsem nesmělý, ale léčím se
  • Hořčice mi stoupá do nosu
    Jedná se tedy o nejlepší komediální kousky Pierre Richarda. Dabing je český, doufejme že původní s Petrem Olivou. Distribuuje firma Intersonic.

    14.3.2005
    O filmu Borsalino

    Obsah filmu Borsalino: V roce 1930 se v přímořském městě Marseille setkávají dva bezvýznamní mladíci, které svede dohromady boj o jednu ženu.
    Spolu vstoupí do služeb místního mafiánského bosse, ale po čase zatouží udělat se sami pro sebe.
    Se zkušenostmi z předchozích podvodů a sázek na dostihy se vrhnou do světa gangsterů, ale postupem času se mění jejich bezstarostný přístup k zločinu...

    Režii tohoto filmu měl známý Jacques Deray, hudbu složil Claude Bolling, a dialogy zpracoval Michel Audiard.
    Kromě Belmonda a Delona si zde zahráli i Michel Bouquet, Julien Guiomar, Mireille Darcová a Mario David.

    7.3.2005 (mám svátek!:-)))
    Něco málo o filmových Třech mušketýrech

    Pánové (a dámy), ruku na srdce, kdo z Vás alespoň jednou nečetl jednu z nejklasičtějších klasik francouzské literatury? Alexandre Dumas jistě netušil, že jeho dílo se dochová tolik desítek a stovek let, a přes dvě století v něm budou nacházet zalíbení miliony čtenářů po celém světě. A to, že mnohý z těch čtenářů se v pokročilém světě techniky bude pokoušet převést tento literární skvost do filmové podoby, o tom ani nesnil.
    A přeci se to stalo - poprvé již pouhých 42 let po jeho smrti, v roce 1912 (nepočítáme-li krátkou fresku Les Mousquetaires de la reine z roku 1903 od průkopníka filmu Georgese Meliése). V němém černobílém snímku se pod režijním vedením André Calmettese a Henri Pouctala představil světu první filmový D´Artagnan - Émile Dehelly.
    V roce 1921 následovala další verze, také ještě černobílá a němá - s Aimé Simon-Girardem jako D' Artagnanem. Roku 1933 si zopakoval režii Henri Diamant-Berger a přivedl na svět první zvukovou verzi, v podstatě se stejnými herci. O rok později vstupuje na scénu první belgická (francouzsky mluvená) verze Les Quatre mousquetaires, zajímavá tím, že režisér Gaston Schoukens se jako první z filmových tvůrců odvážil spočítat mušketýry na plátně a vyšlo mu, že jsou čtyři a ne tři, podle čehož také nazval svůj film.

    Rok 1952 byl ve znamení první italské, velmi volné verze, Il Boia di Lilla režiséra Vittorio Cottafaviho. O rok později kontrují opět Francouzi, konkrétně nám dobře známý "fantomasovský" režisér André Hunebelle, který do role D´Artagnana obsazuje slavného herce Georgese Marchala (budoucí Markýz de Bois-Doré), a jako jeho sluhu Plancheta komika Bourvila (film bude k vidění tuto neděli na Primě!!). V roli Aramise se zde objevil také známý Jacques François.
    V roce 1959 přichází první televizní zpracování (režie Claude Barma), a to hned s tehdy mladým Jeanem-Paulem Belmondem v hlavní roli, a Michelem Galabruem coby domácím Bonacieuxem. Ukázku z tohoto filmu můžete vidět v sekci Video. Dva roky nato vzniká snad nejklasičtější verze tohoto příběhu v podobě dvoudílného filmu. Režisér Bernard Borderie obsadil hvězdu Gerarda Barraye do role Gaskoňce a Jeana Carmeta jako jeho sluhu. Protivníkem jim byla sličná Myléne Demongeot jako Milady de Winter.
    Rok 1968 zaznamenává další belgickou verzi, tentokrát pod názvem De Drie Musketiers. Francouzsko-italsko-britská koprodukce z roku 1974 byla první animovanou verzí Tří mušketýrů.
    Téhož roku ovšem vzniká, opět pod režijním vedením André Hunebella, velmi zdařilá komedie Čtyři sluhové a čtyři mušketýři, která v sérii bláznivých gagů dala vyniknout slavné francouzské skupině Les Charlots. Pravdou je, že o samotné mušketýry zde vlastně moc nešlo :-)).
    Rok 1979 dal vzniknout druhému TV zpracování, kde v režii Pierre Neela dokonce alternovali herci dvě a více rolí najednou, pro diváka myslím celkem zmatek. Dojem z televizních zpracování nenapravila ani verze André Flédéricka z roku 1984.
    Obnovit slávu filmových mušketýrů se povedlo skvělému Richardu Lesterovi (Perný den) hned ve dvou filmových snímcích z roku 1973 (britsko-americká koprodukce Tři Mušketýři a královnin přívěšek) a 1989 (Návrat tří mušketýrů - francouzsko-britsko-španělská koprodukce) s Michaelem Yorkem v hlavní roli a spoustou slavných herců v rolích vedlejších (Oliver Reed jako Athos, Frank Finlay jako Porthos, Kim Cattrallová coby Mylady de Winter, Geraldine Chaplinová jako královna Anna, Christopher Lee jako zrádný Rochefort, Philippe Noiret coby lišácký kardinál Mazarin, Charlton Heston jako kardinál Richelieu a Richard Chamberlain v roli Aramise).
    Nemluvě o hollywoodské slátanině z roku 1993, francouzsko-anglická koprodukce Young Blades z roku 2001 byla už jen labutí písní skvělých příběhů o mušketýrech - absence hvězd a citlivého režijního vedení je až moc znát.
    Jak obstojí zatím poslední TV zpracování D'Artagnan et les trois mousquetaires (2005), režiséra Pierre Aknina, ukáže až čas...

    28.2.2005
    Nový film Pierre Richarda

    Ke konci února mohli poprvé diváci francouzských kin vidět nejčerstvější film Pierre Richarda "En attendant le déluge". U tohoto herce jsme si v posledních letech již zvykli na to, že opustil komediální role Blondýnů, nešiků a uprchlíků, a místo toho si vybírá dramatické a tragikomické hrdiny, kteří nejen dokáží pobavit, ale také pořádně chytit za srdce. Počínaje filmem Partie šachu, přes Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře, Bez rodiny (TV film natáčený v Čechách) až k romantické komedii Tak trochu manželé z roku 2003.
    Drama "En attendant le déluge", což by se dalo přeložit jako "Ještě než odejdeme", je příběh Jeana-René, zkrachovalého aristokrata, který poznává že jeho dny jsou sečteny. Ve své bezradnosti sebere poslední peníze které mu zbyly a pozve na svůj zámek divadelní společnost, která mu má zpříjemnit poslední dny jeho života. Nikdo ze zůčastněných netuší, jak toto setkání ovlivní jeho život...
    Režisér tohoto filmu, mladý francouzský filmař Damien Odoul je zároveň autorem námětu a scénáře, má za sebou již 5 celovečerních filmů, a v tomto si také sám zahrál. Film dále představuje mladou herečku Anna Mouglalis a v dalších rolích herců divadelního souboru se představí Eugene Durif, Ingrid Astier, Antoine Lacomblez, Valerie Bert a Stéphane Terpereau.
    Upoutávku na film můžete vidět tady.

    14.2.2005
    Návraty blondýnky Mireille Darcové

    Špionka v nesmrtelné komedii Velký blondýn s černou botou. Sympatická modrooká blondýnka s francouzským šarmem. Deset let partnerka Alaina Delona, s nímž tvořila nádherný pár - v životě i ve filmu.
    Dcera zahradníka z Toulonu vyrostla v Provence, na břehu Středozemního moře. O herectví snila už od střední školy, a tak není divu, že se hned po jejím skončení nechala zapsat na toulonskou divadelní konzervatoř. Když ji absolvovala s vynikajícím prospěchem, rozhodla se v roce 1957 zkusit štěstí v Paříži. Několik měsíců se živila jako číšnice, šatnářka, květinářka, pečovala o děti i psy... Ale nevzdávala se. Navštěvovala herecké kurzy, dokonce se stala členkou jedné baletní skupiny. Její vysoká štíhlá postava a neobvyklá krása neunikly pozornosti módního průmyslu, a tak se Mireille začala velmi brzy prosazovat i jako modelka. Herecký sen ji však neopustil. Vystřídala řadu provinčních scén, než se dostala koncem padesátých let až na pařížské jeviště. Úspěch jí přinesla Shawova komedie Hrdina a voják. A poté už byl jenom krok před televizní a filmové kamery, které po epizodních rolích znamenají (občas) slávu...
    Náhoda, štěstí, osud anebo prostě jenom souhra okolností - tím vším bylo setkání s režisérem Georgesem Lautnerem v roce 1963. Titulní roli emancipované dívky, která se nechce podvolit vůli rodičů ani mužů, jí režisér nabídl ve filmu Galia. Tato role znamenala přelom v její kariéře. Z neznámé herečky se stala půvabným modrookým blond symbolem francouzského filmu také díky dalším čtrnácti Lautnerovým kriminálním dramatům a komediím, které pod jeho režijním dohledem natočila. Vytvořila v nich typ moderní mladé ženy, oplývající šarmem, elegancí a smyslem pro humor. V roce 1968 ji čekalo další osudové setkání, které vzbudilo oprávněnou pozornost. Při práci na kriminálním filmu Jeff, kde hrála roli Evy, se seznámila s Alainem Delonem. Na více než deset let se stali životními, filmovými i obchodními partnery (Mireille až do roku 1984 propagovala jako modelka jeho kosmetiku). Společně natočili řadu filmů, které se staly nezapomenutelnými právě i díky nim.

    Velkou popularitu jí přinesly nejen filmy s Delonem, ale především u nás bláznivé komedie o „velkém blondýnovi“, kde ztělesnila agentku tajné služby Christinu, jež marně pátrá po tajemství věčně roztržitého houslisty (Pierre Richard), do něhož se navíc zamiluje. Když v 70. letech napsala první filmový scénář - Madly, kde si zahrála i hlavní roli, nebyl to ojedinělý počin. Své literární a režisérské ambice uplatnila v roce 1988, kdy podle románu Katherine Pancolové napsala a natočila film Barbarka.
    Počátkem 80. let se musela podrobit náročné srdeční operaci (od dětství měla vrozenou srdeční vadu) a vzápětí prodělala těžkou autohavárii, z níž se jen obtížně vzpamatovávala. V té době stál po jejím boku Pierre Barret. Mireille zmírnila pracovní tempo a před kameru vstupovala jen výjimečně. Navíc pro sebe objevila kromě zpěvu i půvab fotografie a začala se jí stále více věnovat - fotografické publikace jsou toho důkazem. Ať už se ale půvabná modrooká blondýnka, narozená v roce 1938, věnuje jakékoli múze, je vždy úspěšná. Od 90. let měla několik zajímavých nabídek z televize, kde si zahrála hlavní roli v seriálech Heleniny oči či Zlomená srdce, zajímavou roli dostala i v seriálu Modré hlubiny. V detektivním seriálu Frank Riva se opět setkala s Alainem Delonem.

    9.2.2005
    Alain Delon se vrací k filmu!

    Jeden z největších francouzských idolů všech dob sice už několik let nenatočil žádný film, to ale neznamená, že zmizel z očí.
    Dobrá zpráva pro všechny Delonovy fanynky: Sexuální symbol 70. a 80. let minulého století nyní "zrušil" několik roků starý slib, že s natáčením klasických filmů jednou provždy skončil. S režisérem Barbetem Schroederem začne příští rok natáčet thriller Smrtelný instinkt, podle knihy spisovatele Jacques Mesrina a se scénářem Guillaume Lauranta.

    2.2.2005
    Alain Delon odmítl roli ve filmu Sofie Coppolové

    Americká režisérka Sofia Coppolová neuspěla ve snaze získat francouzskou hvězdu Alaina Delona pro svůj připravovaný film o královně Marii Antoinettě. Nabízela mu roli krále Ludvíka XV. Režisérka, která se proslavila filmem Ztraceno v překladu, prý o Delona velice stála a několikrát žádala o schůzku s ním. Když bylo vše marné, přijela do Paříže na divadelní představení, v němž Delon hraje. Herec ji sice pozval na večeři, ale při ní Coppolové vysvětlil, že „tato role není pro něho“. Kdyby prý někdy náhodou točila nějaký thriller nebo nějaký moderní film, bude jí k dispozici.
    Delon původně jevil ochotu ve filmu hrát, „pokud půjde o skutečnou roli, ne o mihnutí se na plátně“. Po přečtení scénáře však odmítl francouzského krále ztělesnit s poukazem na to, že když hrál ve filmu Casanova, jeho publikum mu dalo jasně na srozuměnou, že v tomto žánru o něho nestojí. Marii Antoinettu má v připravovaném filmu hrát Kirsten Dunstová, známá především ze snímků o Spider-Manovi.

    30.1.2005
    Gérard, Guillaume a Julie Depardieu - otec, syn a dcera.

    O tom, jak blízko mohou padnout jablka od stromu, se v případě dětí jednoho z nejslavnějších francouzských herců snad ani nemusí mluvit. Herectvím bylo prostoupené celé manželství Gérarda Depardieu a jeho manželky Elisabeth - ti dva se totiž seznámili v hereckých kurzech Jeana-Laurenta Cocheta při pařížské herecké škole. V 60. letech ji pravidelně navštěvoval tehdy neznámý, ale talentovaný sedmnáctiletý Gérard Depardieu a na Sorboně psychologii studující Elisabeth Guignotová.

    Gérard (1949) pocházel z neutěšených sociálních poměrů. Narodil se jako třetí ze šesti dětí chudého kovodělníka, utápějícího své sny o lepším životě v alkoholu, a matky, která „jen rodila děti“, v průmyslovém městečku Chateauroux. Po problémovém mládí, kdy školu opustil ve dvanácti letech, drobných provinění proti zákonu utekl z domova a toulal se po Francii, náhodou narazil na přítele, který studoval v Paříži herectví. Rozhodl se to zkusit taky...

    Elisabeth (1941) naopak vyrůstala na pařížském předměstí ve spořádané rodině - otec byl jedním z ředitelů pařížského metra a maminka pocházela z aristokratické rodiny. Herectví si ji získalo jako součást studia psychologie. Když ukončila Sorbonu a s doktorátem v ruce oznámila, že se bude věnovat herectví, rodiče to nemohli pochopit. A co teprve, když přivedla domů o osm let mladšího Gérarda, mladíka s pochybnou minulostí a budoucností herce, kterého si rozhodla vzít za muže.

    Manželství uzavřeli v roce 1970. Přestože oba měli před sebou vysněnou hereckou cestu, Elisabeth se kariéře věnovala méně. Krátce po sobě se jim narodily děti - Guillaume (1971) a o dva roky později Julie. Elisabeth opustila milované divadlo a starala se o rodinu, zatímco její manžel sbíral herecké zkušenosti... až se stal jedním z nejpopulárnějších Francouzů a dobyl i Hollywood.

    Společně se Gérard a Elisabeth na divadelním jevišti nesešli, ačkoli k tomu byl často jen krok. Když v roce 1980 natočil Gérard Depardieu desku šansonů, autorkou byla jeho žena. Poprvé se při herecké práci sešli až v roce 1984 při Molierově Tartuffovi, kterého na filmové plátno převedl sám Depardieu - hrál hlavní roli a Orgonovu ženu Elmíru, roli velkých hereček, Elisabeth. O tři roky později společně hráli manžele ve filmu Jean od Floretty a v roce 1995 se sešli ve filmu Le Garcu. Poté už nikdy. Soužití s Gérardem - milovníkem vína, života a žen - nebylo nikdy snadné; on žil život naplno (nemanželská dcera Roxanne s modelkou K. Sillasovou) a herectví mu bylo vším. S Elisabeth se rozvedli v roce 1996 - Gérard odešel za modelkou a herečkou Carole Bouquetovou (společné filmy: Levý břeh, pravý břeh, 1984, Příliš krásná pro tebe, 1989).

    Děti z hereckého manželství Gérarda a Elisabeth se vydaly podobnou cestou jako rodiče. Julie začala psychologií jako maminka, ale prosazuje se stále častěji jako herečka. Guillaume, který před dvěma roky udělal z Gérarda dědečka, zdědil herecký talent i otcovu neklidnou mladou krev. Kvůli drogám strávil třináct měsíců ve vězení a navíc propadl rychlým motorkám - jako otec. Stejně jako on boural, bohužel s horšími důsledky. Poslední roky trpěl tak silnými bolestmi nohy zraněné při bouračce, až došlo k amputaci.

    Celou rodinu Depardieu ve filmu neuvidíte. Filmoví režiséři využívali podoby otce se synem a obsadili je do jedné role v různých časech - např. J. Valjeana v Les Misérables nebo M. Maraise ve filmu Všechna jitra světa, případně do rolí otce a syna ve filmu Aime ton pere (1992). Společně si otec se synem i s dcerou zahráli v televizním zpracování Hraběte Monte Cristo, kde Dantese staršího hrál otec, mladého syn a Valentinu de Villefort Julia.

    8.1.2005
    Aktualizace webu
    V sekci Skladatelé filmové hudby přibyly profily dvou známých osobností - Francis Lai (Muž a žena, Prohnilí, Cesta zhýčkaného dítěte) a Georges Delerue (Cartouche, Muž z Ria, Oskar, Smolař), majitel Oscara za hudbu k filmu A Little Romance.