Francais English vytisknout přidat k oblíbeným

3. 1. 2007
Alain Delon

se svojí dcerou Anouchke Delon pózuje fotografům při premiéře televizní adaptace románu Lev (Le Lion). Děj románu se odehrává v Africe, kde také Delon natáčel nejen se svou dcerou, ale i se svou bývalou partnerkou, herečkou Mireille Darcovou.

17. 1. 2007
Louis de Funés v dokumentu na Nově!

Král francouzských komiků se objeví v pondělí 22. 1. 2007 ve 20:55 v nováckém pořadu Víkend , který je na téma Strážci pořádku. Bude věnován nejen jeho nejslavnější roli - strážmistra Cruchota ze Saint Tropez, ale i jeho soukromému životu. O tom budou hovořit známý publicista a spisovatel Jiří Žák, a také moje maličkost. Snad mi Louis odpustí, pokud jsem vyložil něco jinak než to on zamýšlel. Ale doufám že se budete dobře bavit.
A dobře se budou bavit jistě i ve Francii, kde v listopadu vyšel na DVD záznam divadelního představení slavné hry Brouk v hlavě Georgese Feybyaua (mimo jiné nastudovaná také J. P. Belmondem) v hlavní roli právě s Louisem de Funésem, kterému sekunduje Pierre Mondy. Nepředpokládám, že by hra vyšla u nás, ale pokud máte o ní zájem, můžete jí sehnat na francouzském Amazonu. Zde je přímý odkaz.

28. 1. 2007

Pierre Richard se objeví v druhém dílu akční francouzské podívané Goméz a Tavarez.

Gomez a Tavaréz jsou dva drsní poldové, kteří do vás nejdříve naládují kilo olova, pak se zeptají, co jste provedli, a nakonec vám nad rakví přečtou vaše práva. Gomez je vášnivý střelec, příslušník pařížského policejného sboru, čestný, ambiciózní a nezkorumpovatelný. Tavaréz je jeho ukecaný kolega z Marseille, drsňák, kterého si budete přát mít nablízku ve chvíli, kdy vám v baru nad hlavou přeletí první půlitr.
Příběh dvou superpolicajtů natočený v roce 2003 měl velký úspěch a tak režisér Gilles Paquet-Brenner spolu s herci Stomy Bugsym a Titoffem rozhodli o natočení dalšího dílu.
Pierre Richard si zde zahraje jednu z menších rolí.

30. 1. 2007
Nová DVD s Pierre Richardem!

Jak jistě víte, série šesti DVD s Pierre Richardem, vydávaná Intersonicem, zůstala pouze čtyřdílná - filmy Jsem nesmělý, ale léčím se a Hořčice mi stoupá do nosu dosud nevyšly. Namísto toho se vydavatelská firma DVD edice magazín rozhodla doplnit sérii neméně povedenými snímky Pierre Richarda - a to komediemi Kopyto (Le Chevre) a Útěk (La Carapate). Se stejným designem a ve stejném duchu tedy série pokračuje - DVD vyjdou v dubnu, resp. v květnu. Odkaz na oba díly - Kopyto a Útěk.

2. 2. 2007
Nové stránky v sekci O filmech!

V sobotu 27.1. jsem sledoval na ČT 1 výbornou francouzskou detektivku Gangsteři. V hlavních rolích s Richardem Anconinou (známého z Belmondovy Cesty zhýčkaného dítěte) a "Nikitou" Anne Parillaud (která mě osvěžila vzpomínku na Bessonův akční trhák). Povědomé mi bylo i jméno režiséra Oliviera Marchala, který se tím pádem dostal mezi režiséry, také zásluhou Války policajtů. Když jsem sbíral na netu podklady k filmu Gangsteři, napadlo mě osvěžit stránku s filmem jednou flashovou ukázkou. Takže od nynějška budou informace o každém filmu obohaceny o ukázku, foto z filmu a náhled obalu. Flash je někdy přes 5 MB velký, takže je lepší mít rychlejší připojení. Doufám že se Vám budou nové stránky o filmech líbit (zatím jsou v tomto stylu předělány tři-viz aktualizace.

12. 3. 2007
Krátký rozhovor s herečkou Juliette Binoche

Francouzská herečka si opět vyzkoušela spolupráci s režisérem Anthonym Minghellou. Ve snímku Dveře dokořán si v něm zahrála Bosenku Amiru.
Jako herečka se asi dost nacestujete…
Odmítla jsem přistoupit na obvyklý hollywoodský sen. Samozřejmě hlavně kvůli mateřství, porodila jsem ve Francii a nechtěla jsem se odstěhovat pryč od otce svého dítěte. Ale to nebyl jediný důvod: také jsem chtěla vyzkoušet spolupráci s různými národnostmi, nejen s Američany, ale i s lidmi z Evropy odjinud.
Jste se svou prací spokojená?
Cítím, že se mi splnil velký sen: zrovna teď točím s francouzským režisérem a pak mě čeká spolupráce s režiséry z Argentiny a z Iráku. Navíc jsem právě dotočila americkou komedii se Stevem Carellem a Danem Cookem… Chtěla jsem svobodu a rozmanitost a to se mi podařilo naplnit.
Anthony Minghella původně sháněl pro roli nějakou bosenskou herečku. Jak se vám dařilo sžít se s rolí?
Chápu, že Anthony chtěl původně obsadit někoho z východní Evropy. Jsou věci, které slovy nevyjádříte. Když jsem získala roli, tak jsem strašně toužila jet do Sarajeva, abych pochopila zdejší mentalitu. Amirin manžel je Srb, ona je Bosenka. Doma to byla vzdělaná dáma a najednou je z ní imigrantka. Angličané tyhle lidi vnímají jako sluhy: ušij nám, uvař nám, ukliď nám… I já je takhle vnímala, a to i přes to, že moje babička byla přistěhovalkyně z Polska..
Ve svých předchozích filmech jste hrála sexuálně aktivní ženy, Amira je v tomto ohledu úplně jiná.
Jude Law se jí dotýká a ona byla před tím deset let nedotčená... Amira neustále žila ve strachu, že ji někdo zabije nebo že ztratí někoho blízkého. Ale sexualita v ní zcela nezahynula. Amira žije pro svého syna, snaží se ho ochránit, ale také zkrotit, protože je zrovna pubertě, což je obtížný věk. Je to pro ni náročná doba, nemá čas vnímat svou ženskost. Myslím, že spousta imigrantek prožívá něco podobného.

2. 4. 2007
Slavný francouzský režisér Luc Besson

během celé své filmařské kariéry tvrdíval, že hodlá natočit pouze deset filmů. „Aby to dobře vypadalo na poličce ve videopůjčovně,“ dodával žertem. Nyní však právě probíhá premiéra jeho desátého snímku s názvem Arthur et les Minimoys (ve Francii dorazí do kin v polovině prosince) a Besson oznámil, že svůj závazek dodrží. „Chci pečovat o své spoluobčany. Chci se trochu starat o naši planetu. Chci něco udělat pro centra měst, pro životní prostředí,“ řekl a zároveň sdělil, že zakládá nadaci na pomoc bezprizorné mládeži ve francouzských velkoměstech. Bessonův odchod z postu režiséra ale neznamená, že by za světem filmu definitivně zavřel dveře. I nadále bude totiž působit jako režisér a scenárista. Můžeme dodat – bohužel. Neboť Besson vždy vynikal spíše při práci s obrazem než se slovem a zatímco jeho režijní výtvory bývají vizuálně působivé, jeho scénáře k filmům jako Taxi 3, Purpurové řeky 2 či remake Fanfán Tulipán patří k tomu nejslabšímu ze současné francouzské produkce.
Co mají společného Luc Besson a Mick Jagger kromě zdvojených písmen v příjmení?
O Bessonově neutuchající filmové činnosti svědčí nejen další dvě pokračování animovaných příběhů o Arthurovi (2008 a 2010), ale i fakt, že zpěvák skupiny Rolling Stones Mick Jagger podepsal jménem svojí společnosti Jagged Films smlouvu, na základě které vznikne animovaný film o legendární britské formaci, kterýžto projekt bude financovat a distribuovat společnost režiséra Luca Bessona EuropaCorp.
Frontman skupiny tak dal definitivně souhlas na natáčení filmu "Ruby Tuesday". Název filmu je odvozený od stejnojmenného hitu skupiny. Scénář k animovanému filmu napíší bratři Paul a Gaetan Brizzi, kteří budou spolupracovat i na jeho režírovaní. Právě tato dvojice například vytvořila filmové příběhy o Asterixovi a Obelixovi či snímek "Fantasia 2000".
Ve filmu o Rolling Stones odezní 12 skladeb z repertoáru skupiny, není prozatím však známé, které to budou. Práce na filmu "Ruby Tuesday" začnou již koncem tohoto roku, diváci ho uvidí pravděpodobně v roce 2008.

12. 4. 2007
Další letošní Pierre Richard na DVD!

Firma Intersonic se rozhodla rozšířit úspěšnou sérii DVD s komediemi Pierre Richarda o další dva kousky. Po nedávné informaci o pátém, resp. šestém DVD Kopyto a Útěk, je další v pořadí snímek Ještě uvidíme (On aura tout vu - 1976) a Rána deštníkem (Le coup du parapluie - 1980). Na DVD se můžeme těšit už letos v létě, cena bude okolo 100,- Kč.

19. 4. 2007
Pár snímků z natáčení:
Asterix a Olympijské hry

23. 4. 2007
Zemřel francouzský herec Jean-Pierre Cassel

Ve věku 74 let zemřel ve čtvrtek večer v Paříži tento slavný francouzský herec, známý z mnoha filmů i českým a slovenským divákům. Oznámil to dnes jeho agent. Cassel zemřel po krátké hospitalizaci a dlouhé nemoci, jejíž povaha nebyla upřesněna.
Jean Rochefort ho označil za symbol elegance a radosti ze života a řekl, že je jeho smrtí velmi otřesen. Ministr kultury Renaud Donnedieu de Vabres napsal, že Cassel představoval "šťastnou směsici elegance a ironie" a byl to herec "stejně rafinovaný jako populární".
Cassel začínal ve filmu v 50. letech. V následujícím desetiletí ho proslavilo účinkování v řadě komedií, ve kterých vynikal jeho šarm, později hrál i hlubší role. Byl známý také jako zpěvák a tanečník-stepař. Od 80. let se více soustřeďoval na divadlo a televizi, ale na film nezanevřel. Během své dlouhé kariéry točil s některými z nejslavnějších režisérů, například s Reném Clairem, Luisem Buňuelem, Josephem Loseym nebo Sidneym Lumetem, a často s Philippem de Brokou, v jehož filmech poprvé zazářil.
Čeští a slovenští filmoví fanoušci ho mohli vidět ve filmech jako Báječní muži na létajících strojích, Arsene Lupin kontra Arsene Lupin, Vražda v Orient expresu, Nenápadný půvab buržoazie nebo v posledních letech v Purpurových řekách, kde hrál se svým synem Vincentem. V roce 1980 navštívil Cassel i Prahu.

14. 5. 2007
Rozhovor s držitelem Oscara Enniem Morriconem

(S Enniem Morriconem hovořila v Římě zpravodajka Evropských novin Vědunka Lunardi)
Ennio Morricone je rodilý Říman a věčné město miluje. Narodil se před 78 lety ve čtvrti Trastevere. V této kdysi lidové a dnes zejména turistické čtvrti žije dodneška. Jako správný Říman si rád popovídá, ale omluví se vám za trochu silnější slovo, třeba něco jako „kruci“, když mu unikne, a nenechá si příliš nahlížet do svého nitra. Pokud se sám v řeči přiblíží k nějakému citlivému místu, obrátí téma a začne žertovat. Letos 25. února převzal cenu Americké filmové akademie, takzvaného Oscara, za celoživotní dílo. Věnoval ji své manželce, matce jeho čtyř dětí. Miluje ji. Ona je první posluchačkou jeho skladeb a má s ním prý mimořádnou trpělivost. Pan Morricone tvrdí, že muži, kteří střídají ženy, nejsou nic moc. Ennio Morricone se těší z Oscara, vystupuje na koncertech a setkává se ochotně s diváky i s novináři. Přišel i do sídla Sdružení zahraničních novinářů v Římě a povídali jsme si nejméně dvě hodiny.
Čekal jste Oscara za celoživotní dílo?
„Ne, Oscara jsem už nečekal po pěti nominacích, které vyzněly naprázdno. A nějak se mi zdálo, že těch pět nominací i bez Oscara je mimořádný úspěch. Mám dojem, že tahle cena je někdy udělovaná tak trochu náhodně. Víte, kolik výborných režisérů a herců nikdy nedostalo Oscara? Cítil jsem se celkem dobře v tom davu vynikajících umělců. Tím ale nechci říci, že by mi cena neudělala velkou radost. Víte, já jsem dostal spoustu krásných a významných ocenění, ale prostě tam pořád zela taková nějaká mezera. Tenhle Oscar ji teď zaplnil. Uvědomuji si, že kdybych nedostal ta ostatní ocenění, nezela by nikde žádná mezera a také, že kdyby ve mne režiséři neměli důvěru, necenili si mé práce, určitě bych se teď z žádného Oscara netěšil.“
Ennio Morricone jako mladý absolvent konzervatoře začal pracovat ve státním rozhlase a televizi RAI. Jeho první pracovní úkol prý spočíval v zapisování odvysílaných desek do patřičného formuláře kvůli autorským právům. Když protestoval, že to je úřednická práce a ne práce pro hudebníka, bylo mu řečeno, že byl zaměstnán v kategorii úřednické a tudíž, že nemůže očekávat žádnou hudební kariéru. Tehdy prý v návalu zlosti rozbil telefon ve své kanceláři a z podniku odešel.
Jak pracuje skladatel filmové hudby? Přečtete si nejprve scénář a pak, podle scénáře, skládáte hudbu nebo se vám už někdy stalo, že jste měl hudbu hotovou ještě dříve, než jste si mohl přečíst scénář?
„Víte, on vlastně neexistuje nějaký přesný postup. Film, ten má zvláštní metody, zvláštní nároky. Někdy se mi stalo, že si mne zavolali měsíc před tím, než šel film do distribuce, a to jsem pak musel skládat velmi rychle. Jindy zase režisér dostane nápad, začne pracovat na té myšlence, diskutuje se také o hudebním doprovodu a scénář ještě není ani zdaleka hotový, teprve se rodí... Občas se mi stalo, že jsem režisérovi zahrál na klavíru pár motivů, ze kterých se pak zrodila hudba k filmu, pro který nejenže neexistoval scénář, dokonce se teprve pracovalo na námětu. Musím ale říci, že nejlépe se mi pracovalo, když jsem měl k dispozici víc času, když jsem mohl vylepšovat, opravovat, co se mi stoprocentně nelíbilo. Ale víte, že ten rozdíl není zase tak velký? Vzpomínám si například na film La proprieta non e piu un furto režiséra Elia Petriho. Petri byl na začátku natáčení, když onemocněl a skončil na čtyři měsíce v nemocnici. Realizace filmu byla odložena, ale já tehdy už měl hotovou partituru. Měl jsem čas, a tak jsem na partituře znovu zapracoval a dost jsem ji i změnil. Ale nakonec efekt nebyl zase tak velký, jak jsem si představoval. Prostě, když mám jasno v hlavě, jasné nápady a inspiraci, tak skládám hudbu poměrně rychle. Neexistuje žádné pravidlo, hudba k filmu se může psát už když má režisér jen námět, stejně jako když se píše scénář nebo dokonce, když se kontroluje denní natáčení. Jen když je film hotový, tak se už nedá nic dělat.“
Pamatuji se velmi dobře na začátky Ennia Morriconeho jako skladatele filmové hudby. Politicky silně angažované mládí 60. a 70. let tehdy pohrdalo kovbojkami či westerny Sergia Leoneho, ale nenechaly si ujít ani jediný. (Proboha, jen jim před panem Morriconem nikdy neříkejte spaghetti westerny. Pan Morricone to považuje za nespravedlivé zlehčování Leoneho filmů. Osobně si myslím, že má pravdu.) Byly to zvláštní, na dobu neobvyklé filmy. Žádné typické postavy, typické tváře. V Leoneho filmech měli herci tváře ostrých rysů, jako vytesané z kamene, Clint Eastwood, Lee van Cliv ...... a pak ten zvláštní hudební doprovod, teskný, jako ty filmy. Muselo to být zcela jedinečně zdařené spojení, protože ještě dnes, když Italové mé generace vidí fotografii třeba Clinta Eastwooda, v uších jim zazní Morriconiho hudba a naopak. Někdy se nám vrací i s tím zvláštním vytím kojota.
„Když jsem do hudby k filmům Sergia Leoneho vkládal takové ty zvláštní trochu neobvyklé zvuky, jako zvuk biče, kovadliny, píšťaly, zvonů a podobně, chtěl jsem nebo jsem doufal, že to v divákovi vyvolá pocit takového stesku. Jako když se městskému člověku stýská po venkově a venkovský člověk sní o městě. Jindy zase, jako třeba v hudbě k filmu Hodný, zlý a ošklivý, jsem použil vytí kojota jako hudební téma, jako hlavní motiv. Ty zvuky měly úlohu témbru. To bylo jedno takové moje období, však víte, každý tvůrce má svá období.“
Pak jste ale přešel do Hollywoodu. Jak se vám pracovalo v Americe?
„Je to stejné, jako pracovat v Itálii. Režiséři jisté úrovně pracují stejně, mají stejné požadavky, diskutuje se s nimi stejně, jako s italskými režiséry, někdy se nemůžete dohodnout, ale pak se dohodnete, i když to chvíli trvá… a konečně skladatel může začít psát. Někdy se může stát, že nějaký divný nápad režiséra, který se mi vůbec nezamlouval, přinesl překrásné výsledky i po hudební stránce. Víte, trpělivost není zrovna moje silná stránka, a tak jsem se někdy při takové diskusi díval na režiséra spatra a znervózněl jsem a on ten jeho nápad nakonec přinesl krásný výsledek, i třeba po stránce hudební nápaditosti a inovace.“
Jak jste vlastně začínal v Hollywoodu?
„Moje spolupráce s Hollywoodem měla dvě fáze. Pro Hollywood jsem začal pracovat, protože mne platili více, než v Itálii. V Itálii jsem dostával za film 300 nebo 500 tisíc Lir. V Hollywoodu mi ale nabídli mnohem více. Jenomže pak jsem se jednou zeptal sekretářky producenta De Laurentise, jaký honorář dostávají ostatní skladatelé filmové hudby. A tehdy jsem zjistil, že můj honorář byl asi tak na úrovni honoráře začínajícího skladatele. Paní sekretářka použila termín ‚podprůměrní skladatelé‘. Prostě, ti nejhůř placení dostávali 35 tisíc dolarů a já dostával také 35 tisíc dolarů. A to jsem skládal pro významné režiséry a vložil jsem do té práce duši. Bylo to příliš ponižující. Nemohl jsem to akceptovat. Přestal jsem v Hollywoodu pracovat a dlouho jsem se tam nevrátil.“
Ale pak jste se přece jen vrátil...
„Ano, bylo to s filmem Misie. Tehdy mi zavolal Fernando Ghia, italský producent, který, bohužel, nedávno zemřel. Ghia chtěl už dlouho, celé roky, realizovat ten film a zeptal se mne, jestli nechci složit pro film hudbu. Věděl, že je to úžasný film. To mi ale neřekl. Jednoduše mne pozval do Londýna řekl mi: ‚Podívej se na to‘. Tak jsem viděl film. Dojal mne hluboce, až k slzám, k upřímným, opravdovým slzám. Po promítání jsem najednou neměl slov a nechtěl jsem skládat hudbu. Měl jsem strach, že bych mohl něco pokazit. Ten film byl úžasně krásný i bez hudby. Já měl strach, že s hudbou všechno zkazím. Nakonec mne přesvědčili a já napsal hudbu. Vynesla mi nominaci na Oscara. Mimochodem, tehdy už to nebyl ten ubohý honorář. A po úspěchu Misie se mne ujal agent, který se volně, bez závazků, stará o finanční stránku mojí práce pro Hollywood.“
A jak vysoký honorář vám platí teď?
„Teď už to neříkám, kolik vydělávám. Platím všechny daně, ale neříkám, jak je vysoký můj honorář. Víte, já se za to vlastně stydím. Já tuhle práci miluji, já bych ji dělal i zadarmo. Všechno, co mi dají je snad až moc..., ale já si to samozřejmě vezmu.“
Ennio Morricone odmítá říci, kterého režiséra má nejraději anebo kterého rád nemá. Snad jedině lituje toho, že nemohl napsat hudbu pro Kubrickův film Mechanický pomeranč. Kubrick jej požádal o hudební doprovod, ale Morricone potřeboval více času, protože měl už rozpracovaný film Sergia Leoneho. Kubrick pospíchal a zvolil jiného skladatele. Ennio Morricone vidí důvody úspěchu svých melodií v tom, že prostě nestárnou. Možná díky tomu, že se snažil vkládat do nich vždycky malé experimenty.
„Víte, v poslední době se rozšířil zlozvyk, že skladatel filmové hudby přijde s nějakým motivem, připraví hlavní linie a pak všechno ostatní přenechá spolupracovníkům, kteří se postarají o instrumentaci a další rozpracování. Tohle je hrozný zlozvyk. Opravdový skladatel musí dělat všechno sám, musí hluboce cítit čest a povinnost, kterou má, musí do hloubky milovat tuhle práci, hodiny a hodiny práce u stolu, hodiny studia ...“
Ennio Morricone má vedle hudby také jednoho velkého koníčka, pardon, má dva velké koníčky. Jedním je fotbalový klub AS Roma a druhým šachy.
Proč právě šachy?
„Můj koníček, to jsou šachy. Mám na nich rád spirituálnost, rytířskost, silné napětí, které vládne kolem těch malých kousků dřeva, které každý hráč naplní energií, dá jim živou sílu. Když se hraje seriózní hra, tak se opravdu trpí, není to, jako kdybyste hráli mariáš. Hraji šachy, jak jen mi to čas dovolí. Nejsem žádný velký hráč, ale jsem docela dobrý. V Římě jsem hrál simultánky s Karpovem a Kasparovem – samozřejmě jsem vždycky prohrál. To jsou hotová monstra, tam si jeden ani neškrtne. Když jsem poprvé navštívil Maďarsko, tak jsem v jednom rozhovoru řekl, že bych se rád setkal s Judit Polgar, ale ta se neozvala. Při další návštěvě v Maďarsku jsem řekl, že by se mi líbilo poznat Petera Lekó. Jakmile jsem se vrátil do hotelu, Peter Leko zavolal a optal se mne, kdy bychom se mohli setkat – ještě ten večer jsme hráli. Já samozřejmě prohrál a samozřejmě jsem mu moc děkoval, protože takový přeborník hraje s hráčem, jako jsem já, jen z lásky k šachům, aby jim udělal trochu reklamy. Ale prohrál jsem z vlastní roztržitosti. Leko to viděl a řekl: ‘Tohle byl incident, zahrajeme si ještě jednu hru.‘ Tu jsem také prohrál, bez incidentu. Před dvěma roky přijela do Říma Judit Polgar. Byla těhotná a chtěla si se mnou zahrát šachy – hráli jsme dvě hry a zase jsem prohrál, obě hry samozřejmě.“
25. února Ennio Morricone převzal sošku Oscara z rukou Clinta Eastwooda. Byl hluboce dojatý a cenu věnoval své manželce. Dojetí připsal krásnému hlasu a projevu zpěvačky Celin Dion, kterou zbožňuje jako snad tu nejlepší zpěvačku současnosti. Ale už dva týdny před slavnostním večerem se pan Morricone svěřil: „Budu dojatý, já vím, budu určitě velmi dojatý. Cenu chci věnovat manželce, ale chci také připomenout všechny ty vynikající umělce, kteří Oscara nedostali a třeba nikdy nedostanou.“

28. 4. 2007
Dobrá zpráva pro všechny příznivce Pierre Richarda a Alaina Delona!

Společnost Hollywood Classic Entertainment má jako své novinky v edičním plánu mimo jiné také čtyři filmy francouzské produkční společnosti Pathé!.
A jedná se právě o dost zásadní snímky francouzské kinematografie - jednak je to kultovní film Hračka (Le Jouet - 1976) s Pierre Richardem, který není pouhou komedií ale dost drsnou sociální sondou do světa kapitalismu kde hlavní roli tvoří peníze, za které si lze koupit opravdu vše - třeba i člověka.
Další z filmů jsou klasické detektivky s Alainem Delonem - Slovo policajta (Parole de flic - 1985) , Nebuďte policajta (Ne réveillez pas un flic qui dort - 1988) a pokračování dokonalé gangsterky Borsalino (kde hráli spolu Delon s Belmondem - u nás nikdy neuvedená) Borsalino a spol. (1974).

10. 5. 2007
Modelka a herečka Milla Jovovich

se při natáčení známého nerváku Resident Evil seznámila se svým nynějším partnerem režisérem Paulem Andersonem (42), se kterým se přede dvěma lety zasnoubila.
Se svým snoubencem ale populární herečka v dohledné době svatbu přesto neplánuje. Ale teď s ním čeká miminko! Jejich první potomek má na svět přijít letos na podzim.

11. 6. 2007
Pár fotek z letošního festivalu v Cannes

(květen 2007)
Zleva: Juliette Binoche, Jane Birkin a Natacha Regnier, Jamel Debbouze, Alain Delon, Catherine Deneuve, Sophia Marceau, Ennio Morricone, Natacha Regnier, Ludivine Sagnier.

22. 5. 2007
Přehled filmů Pierre Richarda na České televizi ČT 2

neděle 20. 5. 2007 17:00
Život plný malérů (Les Malheurs de Alfred)
Pierre Richard jako smolař, který si nic nepřipouští (1971).
Dále hrají: A. Dupereyová, P. Mondy, J. Carmet, P. Préboist a další.
Režie Pierre Richard

neděle 27. 5. 2007 16:55
Dvojče (Le Jumeau)
Pierre Richard se tak zaplétá do vlastních lží, že už ani neví, zda opravdu není bratr svého bratra (1984).
Dále hrají: Carey a Camille Moreovy, A. Férreolová, J. -P. Kalfon a další.
Režie Yves Robert

neděle 3. 6. 2007 16:55
Snít můžeme vždycky (On peut toujours rever)
Pierre Richard jako bohatý magnát, který touží po tom nejdůležitějším na světě - upřimném přátelství (1991).
Dále hrají: Smain, E. Scobová, G. Bourgueová, P. Palmade a další.
Režie Pierre Richard

neděle 10. 6. 2007 17:05
Seber si svých pět švestek (Un chien dans un jeu de quilles)
Pierre Richard je z Paříže a neví, že mu nepomůže jemná psychologie, když stojí oběma nohama v hnoji (1983).
Dále hrají: J. Carmet, J. Guiomar, S. Jolyová, B. Camuratová, D. Minazzoliová a další.
Režie Bernard Guillou

neděle 17. 6. 2007 17:05
To já ne, to on (C'est pas moi, c'est lui)
Pierre to vymyslí a napíše, Georges to podepíše a slízne všechnu smetanu. Komedie plná skrývání a útěků (1980).
Dále hrají: Aldo Maccione, Valérie Mairesse, Danielle Minazolli
Režie Pierre Richard

1. 6. 2007
Zemřel Jean-Claude Brialy

Herec zemřel ve středu po dlouhé nemoci ve věku 74 let. Oznámila to agentura AFP s odvoláním na hercovy blízké.
Brialy se narodil 30. března 1933 v Aumale v dnešním Alžírsku. Od 50. let se uplatňuje ve filmu, kde na sebe upozornil ve významných dílech tvůrců francouzské nové vlny, zejména Clauda Chabrola či Françoise Truffauta. Ten si ho obsadil do filmů Nikdo mě nemá rád a Nevěsta byla v černém, Jean-Luc Godard mu svěřil roli ve filmu Žena je žena. Později se začal objevovat i v romantických komediích a kriminálních filmech. Za všechny jmenujme jen komedii Arsen Lupin kontra Arsen Lupin či Svatý rok, v níž hrál po boku Jeana Gabina. Oba tyto filmy byly úspěšně promítány i v tehdejším Československu.
Pozoruhodné bylo i jeho vystoupení ve slavném Cayattově filmu Meč a váhy a role prokurátora Villedieua v psychologicko-kriminálním dramatu Soudce a vrah Bertranda Taverniera. Během své herecké kariéry, která trvala asi 40 let, hrál celkem ve stovce filmů.
Velký úspěch slavil Brialy i na jevišti a v posledních letech dvacátého století se stal jedním z nejvyhledávanějších divadelních herců.
V posledních letech na sebe Brialy upozornil ještě svými paměťmi. Po vydání první knihy vzpomínek pod názvem Řeka opic se mu vyčítalo, že byl ke všem moc laskavý. Proto vydal v roce 2004 druhý díl nazvaný Zapomněl jsem vám říct, kde líčí i špatné stránky známých hereckých kolegů.

6. 6. 2007
Mezi fanoušky Pierre Richarda

patří i slavný hongkongský herec, bojovník, kaskadér, komik a akrobat Jackie Chan, jak jsme se o tom mohli přesvědčit v nedávném dokumentu na ČT. Jackie obdivoval Pierrovu akrobatickou komiku a založil na ní svůj vlastní komediální styl, který je směsicí gagů, akrobacie a bojového umění. A tak jako je popularita P. Richarda v asijských zemích díky těmto kouskům obrovská, Chan se naopak svým novým stylem dostal do povědomí evropských i amerických diváků také jako komik - ne jako všichni ostatní kung-fu bojovníci. Za všechny připomenu jeden z prvních filmů J.Ch. tohoto žánru, Božskou relikvii (The Armor of God).

7. 6. 2007
Hollywood Classic Entertainment to myslí vážně!

Společnost HCE se v poslední době začala orientovat trochu víc na starší francouzské filmy a dá se říct že vybírá opravdové perly. Nevím, zda je to tím že ruský majitel společnosti si vzpoměl na filmy svého mládí, či snad uvedené DVD s Funésem měly takový úspěch, nicméně faktem je, že po uvedení tří klasických Delonovek (Slovo policajta, Nebuďte policajta a Borsalino a spol.) a Richardovy Hračky jsou tu další francouzské klasické tituly čekající na vydání:
Bojovník (Le Battant) s Delonem, Mondym a "Nikitou" Anne Parillaud (odkaz ZDE), a hlavně Profesionál, neskutečná to klasika s Belmondem a Hosseinem, včetně skvělé Morriconeho muziky (odkaz ZDE - popis filmu ovšem nutno brát trochu s rezervou, Morricone přece jen není samotný Bůh, a Robert Hossein byl možná v mládí vynikajícím pracovníkem, ovšem v tomto filmu je Belmondovi spíš protivníkem :-)).
Dalším filmem je kriminální drama s Nathalií Baye KOMISAŘ (2005).

10. 7. 2007
Plakát k divadelní hře Madisonské mosty

kterou uvádějí v pařížském divadle Marigny Alain Delon a Mireille Darc.

31. 7. 2007

Ve stínu úmrtí dvou slavných světových režisérů, švédského Ingmara Bergmana a italského Michelangelo Antonioniho k nám dorazila smutná zpráva o úmrtí velkého francouzského herce Michela Serraulta.
Herec zemřel 29. července ve svých 79 letech ve svém domě v Honfleuru.
Ztvárnil hodně známých rolí, mezi ty nejlepší patří filmy Klec bláznů, Doktor Petiot, Svědek, výborná komedie komedii Situace je vážná, nikoli však zoufalá, nebo z pozdější doby Belphegor - Fantom Louvru a Papillon.

5. 8. 2007
Chtěl jsem napsat příběh

Rozhovor Lukáše Gregora s Jiřím Žákem, autorem nové knihy o Louis de Funésovi
Byť působíte jako herec Divadla Na Vinohradech v Praze, znám můžete být i lidem, kteří do tamějšího divadla nechodí. Věnujete se překladu z francouzského jazyka. Překládáte jak divadelní hry, historické romány, biografie francouzských herců, dokonce také filmy, seriály a dokumenty pro dabing. Lze nějak laikovi objasnit, jak se příprava a překlad každého tohoto „odvětví“ od sebe liší?
Překlad je překlad. Jak v historickém románu, tak v divadelní hře jde o co nejvěrnější převedení jazyka originálu do češtiny. Samozřejmě, že jsem cítil rozdíl, když jsem překládal Molierovu Školu žen nebo komentář k nějakému dokumentárnímu filmu o zvířatech. Ale princip je stejný, a na tom nezmění nic ani ty nejhlubokomyslnější úvahy. Odpovědnost překladatele se neliší. Je samozřejmě pravda, že tomu jde líp to a jinému zase ono. Pokud bych si měl jako překladatel vybrat, tak nejlíp se cítím v dialogu, v čemž se zřejmě odráží moje profese herce.
Když máte před sebou biografii třeba Jeana Maraise a Napoleona, stává se, že najednou naleznete nějaké vzájemné paralely?
Paralely najdete všude, i když se přiznám, že paralelu mezi Maraisem a Napoleonem jsem nikdy nehledal. Ale snad ji lze najít v tom, že oba jsou svědectvím své doby a že z pochopení jejich doby se může zrodit pochopení motivací a existence té které generace. „Nejsou snad velcí lidé zrcadlem společnosti?“ To řekl Sartre a mně nezbývá než s tím souhlasit.
Časopis 25fps přináší aktuálně v tomto čísle také recenze na dvě novinky z nakladatelství XYZ. Pod první, Ukradenými dopisy, jste podepsán jako překladatel, pod tou druhou, Louis de Funes: Lidé jsou komedianti, my jsme herci, dokonce jako autor. V zahraničí již bylo napsáno více publikací o Funesovi, přesto jste nezvolil cestu překladu, nýbrž vlastního bádání a psaní. Neměl jste strach, že dáte vzniknout „pouze“ novému kompilátu?
Tohle je samozřejmě vždycky největším nebezpečím podobných knih. Pochopitelně, že moje kniha je plná citací a odkazů. Ale vždycky jsem se snažil mít na všechno svůj vlastní názor. Nepřejímat trpně to, co o Funesovi napsali jiní. Kdybych tak učinil, mohl jsem zvolit mnohem snadnější cestu nějakého překladu. Ale navíc jsem měl výhodu: svými svědectvími o Funesovi přispěli do mé knihy Galabru, Lefebvre, Brunelin, Brialy, Rich, Préjean a mnozí další, jejichž výpovědi v žádné jiné knize nenajdete.
Dokázal byste říci, pro ty, co ostatní knihy neměli možnost číst, čím se Vaše vlastní biografie o Louis de Funesovi od těch ostatních liší?
Snažil jsem se zasadit Funesův život do širších souvislostí vývoje francouzské společnosti a její kinematografie. Většina francouzských životopisců se obrací na francouzského čtenáře, jejich knihy jsou plné odvolávek na běžně známé skutečnosti, které však kdekoliv mimo Francii potřebují řadu vysvětlivek. Myslím, že hlavním rozdílem mé knihy je fakt, že ji napsal Čech, který se českýma očima podíval na francouzskou společnost a na francouzského herce, který je populární i v Česku.
Na Vaší knize se mi líbí, že svým pojetím nezapadla do kategorie bulváru, stavěného především na „senzacích“ ze soukromého života. Měl jsem z ní dojem, že naopak jakýmkoliv domněnkám či přespřílišným intimnostem (o nichž někdo zvenčí sotva může vědět pravdu) se vyhýbá. To mě zavádí k otázce, zda jste přistupoval ke psaní s vidinou nějaké konkrétní cílové čtenářské skupiny?
Ne. Touhle otázkou jsem se při psaní vůbec nezaobíral. Svou knihu jsem napsal pro všechny, kteří se o Funese zajímají a jimž moje kniha může pomoci doplnit informace.
Louis de Funes je natolik populární, že nutně po knize sáhnou i ti, co po senzacích, skandálech baží. Neměl jste někdy tendenci i jim něco nabídnout, abyste tak pokud možno uspokojil větší čtenářskou obec?
Samozřejmě, že chci oslovit co nejširší čtenářskou obec, ale rozhodně ne za cenu laciných senzací. Velmi dobře si uvědomuji, že dnešní čtenáři jsou odkojeni spíš bulvárními časopisy než seriózní memoárovou literaturou. Tohle je ovšem hranice, kterou za žádných okolností překročit nehodlám. Ať knihu čte ten, kdo ji číst chce. Pokud ho zklame fakt, že neobsahuje žádné skandály, je to jeho problém, nikoliv můj. Ostatně jaké skandály jsem mu mohl nabídnout? Funes žil vzorným rodinným životem, své ženě skutečně každý večer daroval růži, věnoval se svým dětem, nikdy neměl žádnou milenku, nikdy se neúčastnil žádných večírků VIP hvězd. Atd. Byl to zkrátka člověk, který celý svůj život obětoval milované profesi. Není tohle na jeho příběhu to nejpozitivnější?
Stále se držíte stejného tématu, ale o vrtoších a snad i jakési „herecké nadřazenosti“ pana Funese se ve své knize zmiňujete několikrát. Nikdy však s nějakým definitivním soudem, který by čtenáře, co se z knihy chtějí dozvědět, jaký Funes opravdu byl, uspokojil. Mám zde konkrétní příklad: Uvádíte, že jeho věčným obhájcem byl pan Michel Galabru, opačný postoj zastával také herecký kolega ze série Četníků, Jean Lefebvre. Oba se dokonce slovně střetli. Čtenáře by bezpochyby zajímaly detaily, Vy toto uvedete pouze v poznámkách a to jen s přiblížením, že se onen konflikt stal před mikrofonem Českého rozhlasu a že Vy sám jste toho byl svědkem. Líbí se mi, že ve své knize byste se mohl přiklonit k tomu, či onomu, Vy to však neuděláte. A to i přesto, že jinak je Váš jazyk místy poměrně dost emocionálně zabarvený, jako byste byl „pohádkový dědeček“ a vyprávěl „malým posluchačům“. Neuvažoval jste však o tom, že byste o panu Funesovi napsal (tady vůbec poprvé) odborněji koncipovanou práci?
Rozhodně se jako pohádkový dědeček necítím. Chtěl jsem napsat příběh. Příběh umělce, o jehož kontroverznosti není pochyby. Snažil jsem se udržet si objektivitu, i když se přiznám, že v hádkách o Funese, jichž jsem byl svědkem, jsem v duchu stranil spíš Galabrumu než Lefebvrovi, ale to bylo způsobeno víc osobními sympatiemi vůči Galabrumu než subjektivním hodnocením Funese. Pokud jsem se někde nevyhnul „emociálně zabarveným“ slovům, jak říkáte, pak je to prostě proto, že jsem je tak cítil. Chtěl jsem napsat knihu, kterou budou čtenáři číst, ne ji studovat. Odborné zhodnocení Funesovy tvorby rád přenechám fundovanějším filmovým kritikům a publicistům. Na toto téma ostatně existuje ve Francii bohatě koncipovaná literatura.
Nosil jste myšlenku napsat vlastní biografii o Funesovi od doby, kdy jste překládal knihu Jean-Marc Loubiéra: Louis de Funés četník a milovník růží?
Ne. Tehdy – knížka vyšla před třinácti lety – jsem o žádném Funesově životopisu neuvažoval. Měl jsem tenkrát všechno teprve před sebou. Měl jsem před sebou především setkání s Jeanem Maraisem, k němuž došlo v roce 1997 a které odstartovalo celou sérii dalších rozhovorů a setkání s francouzskými umělci, včetně Michela Galabruho a Jeana Lefebvra. Teprve pak jsem se začal této problematice věnovat podrobněji.
Co je potřeba k tomu, abyste mohl začít biografii o Louis de Funesovi psát?
Bezesporu informace. Nápad. Koncepce. Ale především mě muselo zaujmout téma. Kdybych neměl vztah k Funesovi – byť je tento vztah jakkoliv rozporuplný – nemohl bych nic takového napsat.
Byly pro Váš záměr podnětnější vydané publikace, články, nebo spíše osobní setkání a výpovědí lidí z Funesova okolí?
Význam mělo samozřejmě obojí, ale přiznám se, že setkání s Jeanem Maraisem nebo třeba s Jeanem-Claudem Brialym a jejich svědectví mají pro mě osobně mnohem větší důležitost než kilometry potištěného papíru, které jsem musel nastudovat.
S francouzským filmem jste se seznámil již dříve z jiných překladů, s komikem Funesem z jiných knih. Dokázalo Vás při shromažďování materiálů a psaní něco překvapit? Objevil jste něco, co jste nevěděl, co dokonce mohlo i nějak změnit Váš náhled na pana Funese či jeho filmy?
Při psaní jsem si pokud možno ještě víc uvědomil, jak rozporuplný člověk Funes byl. Musím se přiznat, že k mým nejoblíbenějším hercům rozhodně nepatřil. Ale při sběru materiálů a při psaní knížky jsem s ním navázal vztah a mnoho věcí se mi podařilo pochopit. Dnes Funes dál nepatří k mým nejoblíbenějším hercům, ale mnohem lépe rozumím jeho herectví a mnohem víc chápu, proč se stal takovým fenoménem. Navíc jsem mohl nahlédnout do jeho soukromí a naučit se ho vnímat i jako člověka.
Publikace obsahuje bohatý fotografický doprovod, v knize se však neuvádí jejich původ. Vypadá to, jako by snad většina byla ze soukromého archivu. Je tomu tak? A jak složité je se k těmto fotografiím dostat?
Bohužel, o žádný soukromý archiv se nejedná. Výběr fotografií provedl v plném rozsahu nakladatel, já jsem fotografie pak pouze řadil do textu a psal k nim (ne ke všem) popisky. Škoda, tak rozsáhlý archiv Funesových fotografií bych chtěl rozhodně vlastnit. Uvažujete o tom, že byste se k osobě pana Funese či k jeho filmům někdy ještě jako autor nebo překladatel vrátil?
Jako autor určitě ne. Pokud dostanu nabídku k překladu nějaké knihy o Louisi de Funesovi, budu o tom samozřejmě uvažovat. Co Vás osobně na komice, respektive herectví Louise de Funese nejvíce zaujalo. Co na něm máte rád?
Jako herce mě neustále fascinuje Funesova schopnost vytvořit gag na sebemenším prostoru. Jeho fyzické dispozice jsou naprosto úžasné. Okamžik, kdy ve filmovém přepisu Oskara natahuje nos a mimicky předvádí, co všechno by s ním provedl, je pro mě naprosto dokonalou „študýrkou“ jakési tělesné komiky, v níž se vyrovná i těm nejlepším představitelům němé grotesky.
Je něco, co Vám na něm naopak vadí?
Zásadně mně vadí Funesova nezřízenost nebo, chcete-li, ztráta sebekritiky. U většiny jeho filmů vás začne po deseti minutách jeho mimika a gestikulace nudit, protože jejich principy se neustále opakují. Přikláním se k názoru, že Funes za celou svou kariéru nenašel režiséra – a to platí ve velké míře i o Ourym – který by ho dokázal zvládnout a využít naplno jeho obrovský talent. Funesova neschopnost podřídit se příběhu a situacím ostatně často velmi zaskočila i jeho kolegy. Tím nejmarkantnějším případem byl Jean Gabin v Tetovaném.
Taková obligátní otázka: který z jeho filmů máte nejraději a který naopak nejméně, zkuste prosím říci i proč.
Asi nejradši mám Ouryho Velký flám, protože to je jeden z mála filmů, kde Funes dokázal podřídit svou komiku příběhu a nikoliv naopak. Myslím, že velkou zásluhu na tom mělo i jeho partnerství s daleko umírněnějším Bourvilem. Rád mám i prvního Četníka. Byl to vůbec první film s Funesem, který jsem kdysi viděl a dodnes v něm existují místa, při nichž se srdečně směju. Naopak pocit trapnosti prožívám čím dál víc při posledních dvou Četnících. Zejména Četníka a četnice považuji za hrubou urážku vkusu a Funesův výkon ve mně vyvolává všechno ostatní jen ne smích. A vždycky je mi neskonale líto, že právě takové „dílo“ uzavřelo kariéru bezesporu velkého komika.
Myslím, že není marné srovnání Funese s Vlastou Burianem, oba dokonale ovládali komiku těla, mimiky, současně i tu slovní. Oba na sebe strhávali pozornost, až se staly filmy s nimi především exhibicí. A oba také natočili pár filmů s režisérem, jenž jako jediný dokázal tuto exhibici potlačit ve prospěch celého díla a vyrovnaného hereckého výkonu (a tedy i střídmého). U Buriana to byl Martin Frič (Revizor, U snědeného krámu), u Funese Gérard Oury (Smolař, Velký flám, Pošetilost mocných, Dobrodružství rabína Jákoba). Myslíte si, že kdyby právě Funes hrál jen v těchto dramaturgicky lépe „ošetřených“ projektech, současně však s komikou jemnější, taktéž bez velkých exhibic, získal by tak velkou popularitu?
To je, myslím, složitá otázka. Funes je, podobně jako Burian, lidový komik – aniž bych toto pojmenování myslel nějak pejorativně. Oslovuje nejširší vrstvu diváků. On sám to dobře věděl a nikdy se nesnažil stavět do role herce, jehož výrazovým prvkem bude nějaká intelektuální komika. Získal si diváky tím, že představoval postavy z běžného života, že se snažil vysmát jejich negativům a naopak zlidštit jejich pozitiva, proto byl divákům tak blízký. Myslím si, že bez Četníka a komisaře Juva by rozhodně takovou popularitu nezískal. Ale faktem je, že Ouryho filmy, které citujete, jsou populární i čtyřicet let po svém vzniku, zatímco většina z dalších 130 filmů, které Funes natočil, zmizela kdesi v propadle času a dnes se na ně dívají jen ti nejodolnější fajnšmekři. Ale slůvko kdyby neexistuje. Funes natočil Četníky, Fantomase, Křidýlko nebo stehýnko, Velký flám či Pošetilost mocných a teprve součet všech těchto rolí z něj dělají jednoho z nejoblíbenějších komiků 20. století.

6. 8. 2007
Jean-Paul Belmondo se dohodl s režisérem Francisem Hustlerem, že bude hlavním hrdinou jeho nového filmu.

Film Un homme et son chien (Muž a jeho pes) je remakem italského snímku Umberto D. z roku 1951 od režiséra Vittoria de Sica. Je to příběh učitele v důchodu, který žije v chudobě, ve které mu je jediným společníkem pes. Natáčet se má v Paříži a Marseille po dobu šesti týdnů. Začátek natáčení zatím nebyl stanoven.
Novinka o Belmondově návratu mile překvapila jeho fanoušky, kteří už se s koncem hercovy dráhy pomalu smířili – a nejen kvůli jeho nemoci. Belmondo už před časem své loučení s profesí naznačoval.
"Nechci se stát létajícím dědečkem francouzského filmu," prohlašoval herec, jenž proslul také kaskadérskými kousky, při kterých se nenechával zastupovat.
Naposledy natáčel v roce 2000, ale dnes je již připraven opět hrát. Ve středu si ve studiu u Paříže nacvičoval text. "Bylo to krásné, ohromně dojemné ho vidět tak ponořeného do filmu," citoval list producenta snímku Jeana-Louise Liviho.
Hrdina filmů Borsalino, Zvíře, Muž z Acapulca, Bláznivý Petříček, U konce s dechem či Velký šéf oslavil letos čtyřiasedmdesátku. Poslední dva filmy – Amazone a Herci – natočil před sedmi lety. V Čechách se promítal jeho předešlý snímek Možná.

10. 9. 2007
Několik fotek z natáčení

nového filmu s Jean-Paul Belmondem v hlavní roli - Un homme et son chien (Muž a jeho pes) je remakem italského snímku Umberto D. z roku 1951 od režiséra Vittoria de Sica. Je to příběh učitele v důchodu, který žije v chudobě, ve které mu je jediným společníkem pes.

11. 8. 2007
Pierre Richard opět v Praze!

Herec se ubytoval v hotelu Four Seasons, který je hned vedle Vltavy. Richard totiž miluje vodu! Jak sám říká - je na ni ulítlej! "Potřebuji ji k životu. Vodu, která se hýbe, teče nebo třeba stojí, to je jedno. Moře, řeku, rybník!"

Šarmantní představitel roztržitých popletů přijel kvůli filmu Faubourg 36. Snímek se natáčí v našem hlavním městě, ale také v kulisách staré Paříže, které filmaři postavili na planině nad Běchovicemi. Na obrovské kulise pařížského předměstí už se čile natáčí. Natáčení nového celovečerního snímku režiséra Christophe Barratiera je naplánováno až do půli října.

Film, jehož příběh se odvíjí ve třicátých letech minulého století, by se neměl točit jen v kulisách u Běchovic, ale také jinde po Praze. Jednu z hlavních rolí obsadil právě oblíbený komik Pierre Richard. Ten ztvární jednoho ze tří nezaměstnaných dělníků. Ti se rozhodnou vzít roli v muzikálu. Plán se jim zdaří a divadlo díky nim čeká velký úspěch...

Ve filmu Faubourg 36 si kromě Pierre Richarda zahraje i Gérard Jugnot. S ním se čeští diváci mohli setkat třeba ve filmu Sedmá rota za úplňku, Prachy v prachu nebo také ve snímcích s Pierrem Richardem Hračka a Rána deštníkem.

8. 8. 2007
Levné knihy

nabízejí nyní ve svých prodejnách kolekci tří DVD Pierre Richarda Kopyto, Útěk a Všechno uvidíme za skvělou cenu 199 Kč. Jedná se o stejná vydání jako od firmy Intersonic, tedy s českým dabingem od P. Olivy a stejným obalem. Celá kolekce je zabalena v obalu, jemuž vévodí tato oskenovaná fotka s podpisem Pierre Richarda, kterou si nějaký "šikula" grafik stáhl z tohoto webu :-).
Menší radost jsem měl z tohoto článku o J-P. Belmondovi v Blesku z 21. 7. 2007, kde redaktor pod pseudonymem "das" použil klasickou školáckou opisovací metodu na úvod mého životopisu zmíněného herce. Pár slov se upraví, pár přidá, něco se přehodí, a máme tu celkem bez práce nový recyklát...
Nic proti shánění podkladů, ale někdy by se slušelo aspoň poslat mail.

5. 9. 2007
Sice mám pro Vás připravené jiné novinky

ale bohužel je musím odsunout na pozdější dobu. Důvod?
Musím opět reagovat na stanovisko, které poslal manažer spol. KMa Levné knihy mojí kamarádce Janě Henychové na základě tohoto článku.
A ve kterém se lže jako když tiskne. Nevím zda byl p. Křivánek mylně informován o původu fotografie P.Richarda stažené z tohoto webu, či kryje osobu která jí stáhla pro potřeby byznysu Levných knih bez jakéhokoliv upozornění.
Pravda je taková, že tato fyzická fotografie (ne propagační leták nebo kopie) jíž jsem vlastníkem, obsahuje nejen pravý podpis P. Richarda (lihovou fixou) ale na zadní straně i jmenovité věnování matce mojí kamarádky. Krom toho je fotka na jednom místě lehce zašpiněná, což můj skener zachytil při skenování. I kdyby se herec podepsal na jinou fotku naprosto identicky (což je nesmysl), jak mi tedy Levné knihy vysvětlí, že na jejich "promo" fotce použité na obal kompilace, je stejná nečistota na stejném místě? Budou ústy svého manažera dál lhát a vymýšlet si pohádky po vzoru některých našich bývalých politiků, nebo přiznají že fotografii opravdu stáhly?

Tou fotografií jsem chtěl udělat radost fanouškům Pierre Richarda a francouzského filmu, nedal jsem jí tam proto aby si z ní někdo vyrobil billboard, reklamu či obal na vydávané DVD.
Závěrem přikládám oskenované věnování P.Richarda ze zadní strany fotky. Neumím moc francouzsky, ale "Věnováno společnosti Levné knihy ke komerčnímu použití" tam rozhodně napsáno není!

E-mail p.Křivánka,manažera DVDedice KMa:
Vazena pani Henychová.
Velmi mne mrzi jakym zpusobem prezentujete sve nazory a ohrazujete se vuci firme Levne Knihy, aniz byste si zjistili podrobnosti. Vydavatelem této kolekce jsme my a ujistuji vas, ze fotografie pochází z fotografii urcene k prezentaci herce Pierre Richarda.
Jakozto spoluvlastnik autorských prav na 3 filmy s Pierre Richardem (podstoupeny od vlastnika pro CR a SR) nemohlo dojit ke zneuziti fotografie, neboť se jedna o propagaci filmu P.Richarda ze kterého byly odvedeny autorska prava.
Jako autor clanku byste mela dolozit, ze vlastníte vyhradni autorska prava na tuto fotografii, coz není mozne.
To ze jste fotografii osobne ci neosobne ziskala primo od herce vam nedava zadny narok k vlastnickym pravum na fotografii. Timto by bylo namiste prokazat sva tvrzeni, nebo zdrzet se jakymkoliv zpusobum poskozovani dobreho jmena spolecnosti KMa.
S pratelskym pozdravem a pranim pekneho dne
Petr Křivánek
manazer DVDedice, obchodni oddeleni

19. 9. 2007
Nový vzhled stránek!

Dlouho jsem váhal, jestli mám tuhle razantní změnu provést na Nový rok, nebo dřív, ale nakonec jsem se rozhodl uvést tyto stránky co nejdříve, protože nemám moc času a doplňovat souběžně materiály do obou verzí je zdlouhavé a náročné. Takže jsou tu nové stránky.
V orientaci vám snad pomůže tato Mapa webu, jinak zůstává vše při starém, až na pár novinek (jako třeba webové kino). Pokud zpočátku budete ještě nalézat staré stránky, je to tím, že nejsou ještě všechny předělány do nového designu. Dělám na tom. Snad se vám budou líbit.
Váš Tom Key

23. 9. 2007
Francouzský mim Marcel Marceau

zemřel v sobotu večer ve věku 84 let. O jeho smrti dnes informovala jeho rodina.
Byl nazývaný "Charlie Chaplin pantomimy". Francouzská televizní stanice LCI citovala jeho slova "K tomu, aby člověk vyjádřil, co má na srdci, nejsou slova potřeba", uvedla, že v jeho případě opravdu platilo "mlčeti zlato", a přinesla záznam, na kterém Marceau mimo jiné říká, že "ticho neznamená, že nezní hudba". Marceau se po celém světě proslavil díky postavě lyrického klauna Bipa, kterou vytvořil už v roce 1947. V 70. letech založil v Paříži Mezinárodní školu pantomimy. Několikrát vystupoval i v Československu, kde byl jeho přítelem mim Ladislav Fialka, zesnulý v roce 1991. Naposledy byl Marceau v Praze v roce 2003.

25. 9. 2007
Jean-Paul Belmondo a Angelika na českých DVD nosičích

K dnešnímu dni je k dispozici v češtině 19 filmů s Jean-Paul Belmondem. Podělily se o ně společnosti Hollywood Clasic Entertainment (11 titulů), Midofilm Brno (6 titulů) a po jednom Vapet Production a Levné knihy. HCE již vydalo nebo vydává: Bláznivý Petříček, Lovec hlav, Dobrodruh, Samotář, Profesionál, Následník, Nenapravitelný, Cartouche, Veselé Velikonoce, Víkend na Zuydcotte a Strach nad městem, Midofilm Brno přinesl na český trh Manželé z roku II, Velký šéf, Velký risk, 100000 dolarů na slunci, Kašpárek a Policajt nebo rošťák. Levné knihy vydali film Horalka se Sophií Lorenovou a mladým Belmondem a Vapet Production Cestu zhýčkaného dítěte.
Nutno dodat že HCE vydalo i dlouho očekávanou sérii Angeliky, markýzy andělů - komplet 5 DVD.
Z nám známých komedií s Jean-Paulem tedy už čeká na vydání snad jen Zvíře, Bezva finta, Mrchožrouti a samozřejmě kultovní MUŽ Z ACAPULCA, nejlepší kousek Belmonda sedmdesátých let. Ve frontě na vydání bychom jistě rádi viděli i Muže z Hong-kongu, Sympatický dareba a Muže z Ria, ti náročnější by pak ocenili i U konce s dechem, Smůla (Scomoune) , Muž jménem La Rocca, Tělo mého nepřítele, Opice v zimě, Zloděj a Ho!. To je ovšem zatím hudba budoucnosti. Nicméně zdá se že HCE nebo Midofilm vykročily správným směrem.

28. 9. 2007
Pro všechny příznivce Louise de Funése

je tu francouzský web o tomto herci, který je (troufám si tvrdit) nejobsáhlejší na celém širém internetu. Je zde úplně všechno, co si dokážete představit. Z každého Funésova filmu nespočet fotek, audio a videoukázek, i fotek z natáčení - a to vše včetně jeho starších černobílých snímků. Novinové výstřižky, recenze, obchod s DVD, televizní a radio upoutávky, fotky z divadelních představení...snad už nemusím pokračovat, přesvěčte se sami. Stránky jsou nyní v novém přehledném a výborném (dle mě) designu (viz obr), a nacházejí se na adrese http://www.defunes.org/ .

5. 10. 2007
Sadu známek

s motivy filmových hvězd vydala pošta na Madagaskaru. Tento bývalý francouzský ostrov (mimo jiné rodiště Freddy Mercuryho), vydal v sérii i tento aršík s největšími hvězdami francouzského filmu.
Pro filatelisty a milovníky franc. filmu jistě lahůdka. Na známky se dostali Catherine Deneuve, Gerard Depardieu, Jean-Paul Belmondo, Jean Reno, Johnny Hallyday, Christopher Lambert, Jean Gabin, Alain Delon a Brigitte Bardot. Jistě by bylo zajímavé vědět, podle jakého měřítka madagaskarští úředníci osobnosti vybírali - tipuji, že podle filmů, které se na ostrově promítaly.

10. 10. 2007
Známý kavkazský režisér Akim Salbiev

který letos na Filmovém festivalu ve Zlíně představil svoje syrové drama Jedenáct dopisů Bohu, prozradil novinářům mimo jiné některé postřehy ze své dokumentární činnosti, konkrétně šlo o točení dokumentů s osobnostmi francouzského filmu. Zde jsou:
"Velký dojem na mě udělal Belmondo. Má v sobě tolik smutku, tolik lásky k matce a smiřující pocit k přibližujícímu se stáří. Velmi na mě zapůsobila také Annie Girardotová. Ona je člověk, který ví všechno o životě, o světě, o filmu, ale stále mlčí, protože se o to nemá s kým podělit. A co se týká třeba Jacksona nebo Delona - to jsou lidé, kteří sami sebe mají rádi víc než ranní slunce. A velice se toho západu slunce a soumraku bojí, protože je to začátek jejich vlastního konce."

17. 10. 2007
Jean Louis Trintignant

je jeden z nejvýznamnějších francouzských herců. Jeho hvězda zářila nejvíce v šedesátých a sedmdesátých letech. Má nejen velký dům a zahradu, ale také své vinařství. S oblibou říkává, že „ být hercem není ideální hledání rovnováhy. Člověk je šťastnější jako zahradník… ale za to vás mnohem méně platí.“ JLT je zahradníkem vlastně celý život. Nemá rád publicitu a odmítá nabídky na natáčení. Po celý jeho život ho doprovázejí tři vášně: poezie, víno a automobilový sport.
Málokdo o vás ví, že žijete na venkově.
Já jsem se v tomto kraji nedaleko Orange narodil a vlastně ho nikdy neopustil. V Aix-en-Provence jsem začal studovat práva, ale pak jsem se zamiloval do divadla a navštěvoval školy herectví v Paříži. Bydlel jsem v podnájmu a později, když jsem točil nebo měl angažmá v divadle, v hotelu. Nikdy jsem se tam necítil dobře. Nebavilo mě tam žít. Zpočátku jsem nadšeně navštěvoval galerie, přátele, divadla, ale pak mne to přestalo bavit a tak jsem seděl zavřený v pokoji. Alespoň jsem hodně četl a pracoval na svých rolích. Vadí mi ta tendence Pařížanů hrát si na inteligentnější než ve skutečnosti jsou. Mám rád venkovany. Jsou upřímní a póza sebejistoty je jim cizí. Proto žiji na venkově.
A ve svém rodném kraji jste koupil vinice… vždycky jste měl rád víno?
Ne, když jsem byl mladý, byl jsem jen průměrný konzument, neměl jsem ho moc rád, to přišlo později. Asi to mám po rodičích. Můj otec měl vinice a jednu dobu se intenzivně věnoval vinařství. Můj děda byl velkým vinařem po celý život. Tady v údolí Rhony, v Sainte Cecile les Vignes poblíž Cairanne. Dříve jsem zdejší víno (Cotes du Rhone) nikdy nevyhledával. Dával jsem přednost Bordeaux. Vlastně jsem objevil víno díky Bordeaux… a uvědomil si, že existují i jiné apelace, například burgundské. A poté objevil i další vína – to bylo v době, kdy byla ta burgundská špatná. A tak jsem se oklikou dostal k vínu rodného kraje. Za poslední roky udělala rhonská vína velký pokrok. Mnohem větší než vína z oblasti Burgundska či Bordeaux. Neznamená to ale, že kvalita Bordeaux klesla, to ne, ale ne všichni tamější vinaři dělají skutečně kvalitní víno. A potom, úroveň vín z údolí Rhony skutečně neuvěřitelně stoupla.
Kdy jste začal být skutečným vinařem?
Mí přátelé, Claudie a Bertrand Cortelliniovi, měli tady v Colias vinice v nájmu od vinařského družstva a podíleli se v něm na výrobě vína. Zkrátka družstevní vinaři. Když družstvo nabídlo vinice k prodeji, koupili 23 hektarů. Bertrand mi pak říká „poslyš Jean Lousi, je tam ještě pět hektarů na prodej, nechceš mít svůj vinohrad?“ no a já chtěl. A tak se ze mne stal opravdový vinař.
V čem spočívá vaše práce vinaře, pracujete na vinici?
Ne, na to už jsem trochu starý. Děláme slepé degustace – nejedná se jen o asambláže různých odrůd, ale i různých parcel jedné odrůdy. Víte, tady na jihu mají vinaři většinou jen malé parcely na různých místech. Našich 28 hektarů je například rozděleno na 15 parcel. Největší mají téměř dva hektary, ty malé sotva hektar. Ochutnáváme naslepo ze všech těch maličkých políček a pak posuzujeme – tak tady tohle jde dobře s tou parcelou z druhé strany kopce… a ve většině případů se všichni shodneme na tom, ze kterých parcel uděláme asambláž. Nejprve ze stejné odrůdy, pak z různých odrůd. Ta souhra mě fascinuje. Bertrand mi říká, že mu vždycky dobře poradím, jak má udělat víno. Já jemu zase, že bez jeho připomínek bych nebyl dobrý herec.
Není vám líto, že vaši kolegové-herci, například Gérard Depardieu jsou daleko slavnější vinaři než vy?
Když jsme před deseti lety začínali, určitě by byl rozjezd společného podnikání díky známému jménu snadnější. Ale to jsme nechtěli. Zásadně dodržujeme jedno pravidlo: nejprve kvalitní víno, a až poté můžeme dodat ano, to je víno z vinic Jean Louise Trintignanta. Chci být na své víno hrdý. Jsem vinař a ne obchodní značka. Takže líto mi to není. Tím ovšem nechci říct, že mí kolegové nedělají dobré víno!
Vaše vinařství je spojeno s jednou osobností francouzského filmu…
Ano, v roce 1989 jsem hrál postavu Holma ve filmu Bunker Palace Hotel. Je to sci-fi. Byl to první film známého francouzského kreslíře Enki Bilala. Proslavil se svými komiksy po celém světě. A já ho požádal, jestli by nám navrhl vinětu. Chtěli jsme něco živého, něco, co vyjadřuje pohyb, rozlet. A tak máme od Enkiho na všech vinětách orla s napřaženými křídly. Mimochodem, Enki je původem z bývalé Jugoslávie a jeho matka je Češka. Tak vidíte, na našem víně je také malá česká stopa…
Zdroj: www.peprnet.cz

22. 10. 2007
10. ročník Festivalu francouzského filmu

proběhne přesně za měsíc, začíná totiž 22. 11. 2007. Festival letos zavítá do svých již tradičních kinosálů a nově do multikin, kde francouzský film již dnes zaujímá velmi důležité místo. Na rozdíl od minulých ročníků - a zároveň jako novinka - bude festival rozšířen do více měst. Kromě Prahy zavítá i do Brna (Kino Art, Palace Cinemas Velký Špalíček), Českých Budějovic (Kino Kotva, Multikino CineStar), Hradce Králové (Kino Centrál, Multikino CineStar), Olomouce, Ostravy, Pardubic a Plzně (všude v Multikinu CineStar).
Mezi pěti desítkami filmů nebude chybět animovaný film Persepolis oceněný cenou poroty na letošním festivalu v Cannes, který zahájí ve čtvrtek 22. listopadu ve 20 hodin simultánně v pěti kinech České republiky. Válečné drama Mezi nepřáteli, jež momentálně vstupuje do francouzských kin, zakončí 10. ročník festivalu ve středu 28. listopadu ve 20 hodin v multikinech v osmi městech České republiky.
Oficiální stránky festivalu najdete na adrese http://fff.volny.cz/

20.11.2007
Rozhovor s Bertrandem Tavernierem z roku 1999

V českých kinech jdou momentálně dva francouzské filmy. Váš sociálně laděný snímek Vše začíná dnes a dosud nejnákladnější komerční film Asterix a Obelix. Vypovídá to něco o současné francouzské kinematografii?
Žádné dva filmy nezastupují celou kinematografii. Jediná věc, kterou to dokazuje, je, že francouzský film je obrovsky různorodý. A ta různorodost je možná větší než v americkém filmu. Viděla jste snad za poslední tři roky americký film, jehož angažovanost by byla alespoň stejně naléhavá, jako je ve Vše začíná dnes? Lidé se dnes chtějí v kině především bavit. Když jsem byl v Los Angeles, setkal jsem se s deseti americkými filmaři, kteří mi řekli, že mám obrovské štěstí, že mohu natočit takovýto film. A přitom se přesně takové filmy kdysi v Americe točily. Například Hrozny hněvu Johna Forda. Ale to je minulost. Jestli poukazujete na současné dva extrémy francouzského filmu – na jedné straně Asterix a Obelix a na druhé straně Vše začíná dnes, máte pravdu. Paradoxní je, že právě s producentem filmu Asterix a Obelix Claudem Berrim jsme společně vedli obrovský boj za to, aby francouzský film byl různorodý. A vždycky jsme stáli bok po boku.
Platíte za režiséra angažovaných filmů, říkají vám „Zola konce dvacátého století“. Není příliš těžké vybrat si dnes téma?
Já nehledám žádnou nálepku, kterou bych své filmy označil: tohle je angažovaný film. Vždycky reaguji na to, co jsem slyšel. V případě Vše začíná dnes mi vyprávěl můj zeť a spoluautor scénáře Dominique Sampierro příběh alkoholičky, která si přijde do mateřské školy pro dcerku a upadne na dvoře. To mě šokovalo. Nejprve musí nastat emoce a pak z ní mohu udělat angažovaný film. Když se dovím, že existuje žena, která má pro celou rodinu třicet franků na týden, chci o tom mluvit, chci mluvit o tom, o čem ještě nikdo nevyprávěl.
Na premiéře jste řekl, že se vám povedlo, aby byl projednán zákon, který by v zimě zakázal vypínání elektřiny neplatičům. Sám jste zběhl ze studií práv k filmu. Nesuplujete svými filmy touhu po lepším právu, po spravedlnosti?
Musím opravit jednu věc, která se se mnou táhne léta letoucí. O těch studiích práv to kdysi vyšlo v nějakém mém životopise. Za celý svůj život jsem byl na jedné jediné právnické přednášce. Když došlo na zkoušku, odevzdal jsem prázdný papír. K tomu, abych mohl odevzdat prázdný papír, jsem musel v té posluchárně hodinu a půl dřepět. Šílel jsem, že mi uteče film, který jsem chtěl vidět. A už jsem se tam nikdy nevrátil. Tak moc mě to nudilo. Teď je mi samozřejmě líto, že jsem práva nevystudoval ... Spravedlnost, právo a zákon jsem objevil, až když jsem se stal filmařem. Takže jsem právo rozhodně kvůli filmu neopustil. Ale jako milovníka filmů, protože jsem vždycky rád chodil do kina, mě vždycky přitahovaly ty, v nichž se někdo proti něčemu bouřil a za něco bojoval. Ale od toho je k právu ještě hodně daleko. Ty momenty touhy po spravedlnosti jsem objevil v románech Émila Zoly, Johna Dos Passose a ve filmech Jeana Renoira, Johna Forda nebo v italském neorealismu. V době, kdy jsem měl studovat právo, jsem opravdu raději chodil do kina, tam jsem prošel politickou výchovou.
Ani pak jste se nevydal na filmovou školu, ale rovnou k režisérům Volkeru Schlöndorffovi, Claudu Chabrolovi a Jeanu-Lukovi Godardovi, kterým jste asistoval. Uznáváte jako jedinou školu školu života?
Nevyznávám žádná dogmata. Snažím se prostě všechno přijímat. Už za mého mládí existovaly filmařské školy a vyšli z nich vynikající filmaři. Třeba Louis Malle. Ale jiní se zase učili v terénu. Neplatilo žádné pravidlo. Je pravda, že ve světě je spousta škol a vycházejí z nich mladí filmaři, kteří už jen kopírují to, co bylo natočeno, s ničím novým nepřicházejí. V hudbě je to totéž. Z vynikajících škol vycházejí hudebníci, kteří hrají všechny noty z určitého aranžmá Duka Ellingtona. Chybí tomu jediné. A to je ten Duke Ellington.
Přicházíte do našich kin s tématem nezaměstnanosti. Pro naši společnost je to jev relativně nový, ale začíná nabývat na naléhavosti. Není ale příliš atraktivní; proč se jím zabýváte?
Víte, co mě bolí? Když natočím film o něčem, co mě ve vlastní zemi šokuje, pak s ním jezdím po světě a zjistím, že v Austrálii, ve Španělsku, Německu, Anglii, a dokonce v Kanadě mi lidé říkají: Bez jakékoli změny bychom mohli film natočit stejně, protože vypovídá o situaci v naší zemi. A tak si kladu otázku, jestli to není neúspěch západní civilizace. A jestli to není v předvečer roku 2000 závažné, jestli to není dramatický moment, který by námi měl otřást. Zda náhodou nedošlo k rezignaci politiků před zákony trhu. Umělci, občané by měli reagovat. Je mi sympatická organizace Attack, která navrhuje, aby existovala daň z jakékoli spekulace na burze a aby se z těch peněz nezaměstnanost částečně likvidovala.
Je něco, co by vás filmařsky zajímalo na postkomunistické realitě?
Stačí se podívat na Rusko, kde se z diktatury komunismu dostali rovnou pod diktaturu mafie. A je to nějaká změna pro ruského dělníka? Ani náhodou. Je to strašlivé. V Rusku se domnívali, že přejdou od komunismu k demokracii a z toho se dostali do světa mafie, která je podporována Světovým měnovým fondem, jemuž mimochodem předsedá Francouz, a penězi ze západní Evropy. To je děsivé. Tak jak jsme odmítali diktaturu komunismu, tak bychom měli odmítat diktaturu nadnárodních společností. Musíme tentokrát bojovat proti jinému protivníkovi. Nevím, jestli je to pravda, ale včera mi při večeři říkali, že u vás v Praze existují čtvrti, kam přijdou ruští mafiáni, řeknou majiteli: My chceme váš dům, on řekne: Ten dům není na prodej, a oni ho jednoduše zabijí. Jsou tu domy, které jsou zločinným způsobem skoupeny ruskou mafií. Samozřejmě jako prodejní argument je to velmi přesvědčivé, řeknete-li někomu: Nechceš prodat? No tak tě zabiju. Je-li to demokratické, o tom lze diskutovat.
Ve Vše začíná dnes se oproti dramatické dějové lince, kde jde o emoce a sociální tematiku, objevují takřka pohlednicové záběry na krajinu severní Francie, kde se film odehrává. Proč to změkčení drsné reality?
Já si myslím, že právě pohled do krajiny hlavnímu hrdinovi pomáhal. Záběry krajiny ilustrují momenty, kdy se cítil slabý. Mám pocit, že chvílemi klidu se dramatično ještě více umocnilo. Dominique Sampierro, spoluautor scénáře, mi řekl, že kdykoli jím zmítaly pochybnosti, utíkal se do přírody a vždycky tam opět nalezl odvahu. Myslím si, že když se struktura vyprávění naruší a zasadí se do něj jakési vydechnutí v podobě krajiny, je to tak zajímavější. Taky se mi líbilo, že mohu ukázat krásu krajiny, která je postižená, která utrpěla těžbou, ale přesto je pořád krásná.
Vaše poslední filmy hodně čerpají z pracovního prostředí hrdinů. Někdy až na úkor jejich soukromí. Proč je tomu tak?
Domnívám se, že ve Vše začíná dnes tomu tak není. Soukromý život ředitele mateřské školy Daniela v něm hraje velkou roli. Je to jeho družka Valerie, která ho nakonec zachrání.
Ale problémy, které Daniel má, jsou především profesního rázu.
Vždycky mě zajímal profesní život mých hrdinů, samozřejmě ne jako jediné téma. Přenést na plátno všechny emoce, které přináší práce–zaměstnání. Myslím si, že profesní emoce jsou nesmírně dramatické, nesmírně vzrušující a je zajímavé přenášet je na plátno. Mluvím o zaujetí povoláním, o všech těch revoltách proti nadřízeným, systému, hněvu, únavě a pochybnostech. Vše je nesmírně dramatické samo o sobě, takže se jako filmař nemusím uchylovat k žádným dramatickým trikům. Už nevím, kdo řekl, že nejzákladnějším tématem ve filmu je láska a únava. A obojí ve Vše začíná dnes je.
Zdroj: www.reflex.cz

27.11. 2007
Křehká francouzská kráska, kterou si už asi navždy budeme pamatovat

především jako okouzlující Amélii z Montmartru, si s oblibou fotí novináře, kteří s ní dělají rozhovory a jejich fotky si schovává do deníku. Své soukromí si ale žárlivě střeží.
Za roli ve filmu Toniho Marshalla Venuše, salon krásy dostala Audrey Tautou Césara (francouzskou obdobu Oscara) pro nejlepší novou herečku. Díky tomu její jméno a tvář brzy znal každý francouzský režisér. Ovšem to samo o sobě by ještě zdaleka nestačilo na to, aby jí režisér Jean-Pierre Jeunet (natočil mimo jiné Delikatesy a Vetřelce čtyřku - ano, toho s Winonou Ryder) dal roli Amélie. Tu totiž původně měla hrát Emily Watson, která z projektu na poslední chvíli vycouvala. Když se to Jeunet dozvěděl, rozmrzele se vracel domů a před svým domem u Bastilly prý spatřil plakát filmu Venuše, salon krásy.
"Její neskutečně krásná tvář a výraz mě hned upoutaly," vzpomíná Jean-Pierre. "Má největší oči na světě, tak zvláštně zamyšlené a ty nádherné uši... S těmi obrovskými kukadly vypadá jako elf, nebo jako jelen. Navíc umí hrát jak v komedii, tak v dramatu. A to je u francouzských hereček velmi vzácné, většinou dokážou jen jedno z toho. Dokonce i taková Catherine Deneuve hraje pořád stejně. Audrey byla darem z nebes. Přesně tak jsem si představoval svou Amélii. Nemusel jsem ji vůbec režírovat. Byla naprosto přirozená," říká Jeunet. Poetická Amélie vyhrála ceněného Césara za nejlepší film, ale cenu pro nejlepší herečku Audrey Tautou tentokrát nezískala - tu jí vyfoukla Emmanuelle Devos za film Čti mi ze rtů.
Audrey je ke své práci velmi kritická. Překvapeným novinářům řekla, že si za roli Amélie určitě nezaslouží nominaci na Oscara. Podle ní byla postava příliš jednoduchá a ne dost komplexní. "Stačil mi ten úspěch, jaký Amélie měla, i bez nějakých Oscarů," prohlásila herečka. "Odmítla jsem hrát ty propagační hry producentů, kteří mě nutili dělat všechno možné, abych nominaci získala. Už tak jsem měla na svých bedrech příliš zodpovědnosti. Kdybych ještě navíc měla tu pitomou nominaci, lidé by se zbláznili. Ve Francii jsou totiž fanatici, kteří si myslí, že slavné lidi tak nějak vlastní. Nezachovávají si žádný odstup. Neuvědomují si, že jste normální člověk. Snažíte se ze všech sil nevyvolat pozornost, ale když vás lidé někde objeví, čučí na vás jako na televizi doma v obýváku," stěžuje si Audrey.
Své soukromí si žárlivě střeží a odmítá se o něm jakkoli zmínit. Několik let se o ní mluvilo v souvislosti s Lancem Mazmanianem, americkým spisovatelem, básníkem, fotografem a začínajícím filmovým režisérem z Las Vegas. "Nechápu, proč někoho zajímá můj soukromý život. Nechci o něm mluvit a nechci, aby o něm mluvil kdokoli jiný! Sakra! Chci se soustředit na svou práci a kariéru," rozčiluje se studentka literatury na pařížské univerzitě. V jednom má ale naprosto jasno. "Kdybych se měla rozhodnout mezi milostným vztahem a dobrým filmem, tak bych bez zaváhání obětovala dobrý film. Těch totiž ještě můžu natočit hromady, ale láska se opakovat nedá..."
Zdroj: audreytautou.blog.cz

1. 12. 2007
Modelka a zpěvačka Iva Frühlingová

vydala svou novou, v pořadí již třetí desku s názvem Strip Twist. Je na ní deset písniček ve francouzštině a dvě české. A co je zajímavé, jedna z písní je duet se slavným Pierre Richardem. Píseň se jmenuje La chanson de Pierre (Pierrova píseň) a video z nahrávání můžete vidět zde. Pierre nahrál tuto písničku zcela bez nároku na honorář a stalo se tak v době, kdy v Praze natáčel svůj nejnovější film Faubourg 36.

Otázka pro Ivu: Jak jsi Pierre Richarda získala ke spolupráci?
Asi každý o mně ví, že jsem obrovský fanoušek francouzských filmů, hereček a herců. On je pro mě zosobněním romantického citlivky. Vždycky jsem si přála s ním natočit duet, a proto jsem na něj přes mé kamarády v Paříži začala shánět kontakt. Nakonec jsem kápla na jednoho jeho kamaráda. Udělala jsem na něj trošku švindl a zeptala se ho, jakou má Pierre rád muziku. Zjistila jsem, že jazz a brazilskou hudbu, což i já moc miluju. Vytvořili jsme proto písničku, která mu byla šitá na míru. Když ji slyšel, hned s natočením duetu souhlasil. Byla jsem moc ráda, že se to povedlo.

20. 12. 2007
Tak zřejmě naposledy v tomto roce

aktualizuji tento web. Jak jste si jistě všimli, poslední dobou toho moc nepřibylo. Jsem docela rád, že mi to nevytýkáte, je to prostě tím že mám spoustu práce. Rád bych se staral jen o tento web, ale bohužel, prostředky na obživu získávám jinde. Byly zde sice nabídky, umístění reklam a podobně, ale to u tohoto webu nepřichází v úvahu - proto to nedělám. Takže - je tu ještě kupa práce, ale věřím, že po novém roce se to opět rozjede. Přeju Vám tedy klidné a pokojné Vánoce, a divoký a veselý Nový rok. A pokud se francouzské filmy budou dál u nás vydávat na DVD takovým tempem, jaké jsme zaznamenali letos, co víc si můžeme přát?
Váš Tom Key
PS: Málem bych zapoměl - tady máte malý dárek pod stromeček, snad se Vám bude líbit :-)