François de Roubaix

/ 3 dubna, 1939

3.4.1939 – Neuilly-sur-Seine, Francie
22.11.1975 (36 let) – Tenerife, Španělsko
Tento velmi zajímavý filmový skladatel narozený v „líhni umělců“ v Neuilly-sur-Seine belgickému otci (Paul de Roubaix), filmovému producentovi, a italské matce, malířce a karikaturistce. V roce 1951 se jeho otec kromě lásky k filmu věnoval také potápění (které ho stálo život) na Korsice. Zatímco mu otec nabídl, aby si vyzkoušel práci střihače a režiséra, patnáctiletý teenager objevil jazz a bylo to pro něj zjevení. Od té doby se jeho ambice ve filmovém průmyslu naplňovaly prostřednictvím hudby. Vyzkoušel si hru na několik nástrojů, včetně trombónu, kytary a klavíru. V roce 1954 se připojil k dixielandové skupině New Orleans College, kterou založili Georges Billecard a Michel Fontanes. Ve dvaceti letech napsal François de Roubaix svou první skladbu pro krátký film L’Or de la Durance (1959) mladého režiséra Roberta Enrica, s nímž se spřátelil. Tato spolupráce vedla k tomu, že de Roubaix posléze skládal hudbu ke všem režisérovým filmům. O rok později mu Robert Enrico svěřil hudbu ke svému druhému krátkému filmu Thaumétopoéa, následovaly Montagnes magiques (1962), Contre-point (1964) a v roce 1965 televizní film La Redevance du fantôme. Mezitím se 11. listopadu 1963 oženil s Lorraine Moralesovou, s níž měl dceru Patricii. V roce 1966 podepsal François de Roubaix svou první skladbu pro celovečerní film Les Grandes Gueules, opět režiséra Roberta Enrica, natočený podle románu José Giovanniho. V následujícím roce složil hudbu k filmu Dobrodruzi Roberta Enrica a poté k filmu Samuraj Jeana-Pierra Melvilla. Během natáčení filmu Piti piti pa režiséra Serge Korbera v roce 1969 se seznámil s Rosario Lunou, svou poslední společnicí. Jeho věhlas mu vynesl rozhovor pro France Inter (1970) v pořadu Le compositeur, cet illustre inconnu: François de Roubaix poprvé odhalil veřejnosti své hudební a zvukové hledání, nástrojovou diverzifikaci a spojení, které rád vytvářel mezi různými nástroji. Jako průkopník v oblasti syntézy filmové hudby vytvořil v roce 1972 ve svém domě jedno z prvních domácích osmistopých studií, na kterém úzce spolupracoval se svým dlouholetým spolupracovníkem, zvukařem Jean-Pierrem Pellissierem. Ve stejném roce mu dvojí úspěch filmu a hudby José Giovanniho Smůla (za jehož nahrávání a produkci byl výhradně zodpovědný) přinesl veřejné uznání. V roce 1974 se François de Roubaix objevil v televizi v dokumentárním seriálu Les Musiciens de la pellicule. V něm hovoří o své práci a svých rozhodnutích, dokonce jednu skladbu předvede naživo. Rok 1975 pro něj znamenal velký úspěch s hudbou pro film Roberta Enrica Stará puška, prožíval štěstí díky narození syna Benjamina. Ale na vrcholu jeho slávy se stala tragédie: zemřel pod vodou Kanárských ostrovech v zimě 1975, uvězněn v podmořské jeskyni, z níž nemohl najít východ. Pět měsíců po své smrti, 3. dubna 1976, při slavnostním předávání Césarů, získal François de Roubaix posmrtně Césara pro nejlepšího skladatele za film Stará puška s Philippe Noiretem (1975). Toto bylo jeho poslední dílo, jehož originalita naznačila nové slibné směry. Na pódium si pro cenu přišel jeho otec Paul de Roubaix. Během deseti let své krátké, ale zářivé kariéry spolupracoval s celou generací skvělých filmařů, ale také pro televizi, zejména s filmy Chapi Chapo a Les Chevaliers du ciel.


1981
Minoïe

1975
Mais où sont passées les jeunes filles en fleurs
Stará puška
Velké prostředky

1974
Podezřelí
Touch Me Not

1973
Les Anges
L’accalmie

1972
Les Caïds
Chut!
Far From Dallas
Pénélope, folle de son corps
R.A.S.
Smůla

1971
Bez zpáteční jízdenky
Kam zmizel Tom?
Le Saut de l’ange
Les Amis
Les Lèvres rouges
Rumový bulvár
Un peu, beaucoup, passionnément…

1970
L’Étalon
La Peau de Torpédo
Novicky
Piti Piti Pa
Poslední adresa
Pour un sourire
Une infinie tendresse

1969
Diamanty
Jeff
Quarante-huit heures d’amour

1968
Comment les séduire
Dravec
Ho!
Sbohem příteli
Tma přede mnou, tma za mnou
Velké prádlo

1967
Blondýnka z Pekingu
Dobrodruzi
Les Poneyttes
La Loi du survivant
Samuraj
Ďábelsky Váš

1966
Les Combinards

1965
Les Grandes gueules

1964
Contre point
Strip-teaseuses ou ces femmes que l’on croit faciles


Share this Post