Geniální finále Velkého blondýna: koncert, který se proměnil v grotesku
Houslista, orchestr a špionážní intriky. V závěru Návratu Velkého blondýna spojil režisér této kultovní komedie Yves Robert tyto tři objekty do scény, v níž má pohyb přesnost hudební fráze. Brahmsův Uherský tanec č. 5 tu dostává podobu komického představení, jehož hudební kořeny sahají až do dnešního slovenského Bardejova.
François Perrin by měl jen hrát na housle. Jenže v jeho životě už dávno nic neprobíhá tak, jak by mělo. Špionážní machinace ho dostihnou i na koncertním pódiu a slavnostní hudební večer se promění v další dějství souboje tajných služeb. Pierre Richard přitom předvádí něco, co přesahuje obvyklou představu filmové nešikovnosti: jeho pohyby získávají rytmus, jednotlivá gesta se setkávají s hudebními důrazy a zdánlivý zmatek drží pohromadě překvapivě přesný řád.
Scéna – vidět ji můžete i zde – patří do filmu Návrat velkého blondýna z roku 1974, pokračování Velkého blondýna s černou botou. Oba filmy režíroval Yves Robert a na jejich scénářích spolupracoval s dalším mistrem svého oboru – Francisem Veberem. Perrinova profese jim poskytla příležitost propojit špionážní komedii s koncertním prostředím. V pokračování se koncert stává místem, kde se sbíhají hlavní linie příběhu.
Hudba nabízí divákovi pevnou půdu pod nohama. 
I člověk, který nezná název skladby, pravděpodobně pozná její melodii. Uherský tanec č. 5 má navíc výrazné kontrasty: prudkost střídá zdrženlivost, rozběh zpomalení a důrazné gesto okamžik očekávání. V takové hudbě jako by už byly ukryty zárodky pohybových gagů.
Richardovo tělo do této struktury vstupuje jako další nástroj. Jeho komický účinek spočívá v napětí mezi zdánlivou neovladatelností a přesným načasováním. Pohyb působí spontánně, ale teprve souhra s hudbou mu dává pointu. Stejné gesto provedené o chvíli dříve či později by mohlo zůstat pouhým máchnutím ruky. Na správném místě hudební fráze se stává součástí kompozice.
Právě zde lze scénu vnímat jako malý burleskní balet. Richard k němu nepotřebuje taneční roli. Stačí houslista, který se snaží zvládnout situaci, zatímco jeho tělo prozrazuje všechno, co by chtěl skrýt.
Divák sleduje současně hudební vystoupení, ohroženého člověka i komika, jehož pohyb má vlastní melodii.
Této přesnosti si všimli také francouzští diváci. Na AlloCiné označil uživatel Michael78420 finále za přehlídku virtuozity a vyzdvihl propojení akce s hudbou. Ricco92 ocenil choreografii koncertní sekvence. Samozřejmě, jsou to divácké soudy, nikoli svědectví z natáčení, ale dobře pojmenovávají to, co na scéně přitahuje pozornost: organizaci pohybu.
Filmovou podobu Brahmsovy skladby připravil mistr filmové hudby, skladatel Vladimir Cosma. Na soundtracku ji najdeme pod názvem Les Brahms m’en tombent. Ten si pohrává s francouzským úslovím les bras m’en tombent, vyjadřujícím ohromení či bezradnost; doslova člověku „klesají ruce“. Místo slova bras přichází Brahms. I název tak spojuje hudební kulturu s tělesným gagovým nápadem. Houslové sólo nahrál francouzský houslista Serge Blanc.
Nešlo o anonymního studiového hráče, ale o výrazného francouzského houslistu, žáka Conservatoire de Paris a někdejšího člena amerických orchestrů. Takže za Richardovým zběsilým hraním se skrývá skutečný virtuóz.
Vladimir Cosma mimochodem v rozhovoru prozradil, že odmítá mechanické hudební zdůrazňování gagů. Hudba má podle něj přinášet komedii také poezii a emoci. Koncertní finále lze číst ve světle této zásady: hudebníci jsou přímo součástí děje, a proto se vztah pohybu a zvuku stává samotným obsahem scény. To je interpretace filmové situace, nikoli Cosmovo vysvětlení jejího vzniku.
Přirozeně se nabízí srovnání s Chaplinovým Diktátorem. Také tam zazní Uherský tanec č. 5: holič podle něj holí zákazníka a běžnou práci proměňuje v pohybové číslo. Obě použití vedle sebe připomíná i France Musique. Robertovo finále přenáší podobný princip do prostředí orchestru a špionážních her. Přímé svědectví, že šlo o vědomou poctu konkrétní Chaplinově scéně, ovšem zatím neexistuje.
Ještě překvapivější souvislost leží v minulosti samotné melodie. Brahms v pátém Uherském tanci využil téma Kélerovy skladby Vzpomínka na Bardejov, známé také pod německým názvem Erinnerung an Bartfeld. Považoval je za lidovou melodii. Béla Kéler se přitom v Bardejově roku 1820 narodil. Za slavnou hudbou francouzské komedie tak můžeme sledovat konkrétní stopu k městu na dnešním Slovensku. V Kélerově době bylo součástí Uher.
Koncertní závěr ovšem nabízí ještě jednu rovinu. Špionážní příběh je založen na předstírání a na tom, že lidé přisuzují viděným událostem nesprávný význam. Na jevišti se tento princip stává doslovným představením. Perrin, Christine a jejich spojenci obrátí zdání proti lidem, kteří s ním dosud manipulovali. Hudební vystoupení poskytne rámec dalšímu hraní rolí. Publikum uvnitř filmu i před obrazovkou musí znovu zvažovat, čemu vlastně uvěřilo.
Lze v tom vidět výstižné vyústění celého dobrodružství. Muž, kterému jiní přidělili úlohu, se konečně podílí na vlastním představení. A Richardova zdánlivá nešikovnost přitom odhaluje svou druhou stránku: mimořádnou schopnost ovládat rytmus. Vzpomínáme si na člověka, kterému se všechno vymyká z rukou. Obdivujeme však herce, který musí mít správný okamžik pevně v rukou.
A nakonec malá úvaha – dá se tedy říct, že kdyby nebylo slovenského Bardejova, skladatel Kéler by si z něj neodnesl tak silné zážitky, které v roce 1858 přetavil do melodie, které si o jedenáct let později všiml slavný skladatel Brahms, a ten ji použil do své kompozice Uherského tance, kterou o dalších 105 let později zakomponoval Yves Robert do svého kultovního filmu? Dlouhá věta, což? A stejně dlouhý a pestrý je osud tohoto hudebního motivu, který se stal nakonec podkladem hned pro dvě nezapomenutelné filmové scény.
Zdroje: fr.wikipedia.org/wiki/Le_Retour_du_Grand_Blond, allocine.fr/film/fichefilm-29668/critiques/spectateurs/, larghettomusic.com/album/le-retour-du-grand-blond-3/, qobuz.com/fr-fr/album/bande-originale-du-film-le-retour-du-grand-blond-1974-vladimir-cosma/3760002139906, cinecomedies.com/dossiers/vladimir-cosma-en-haute-fidelite/, radiofrance.fr/francemusique/podcasts/maxxi-classique/les-danses-hongroises-de-brahms-un-malentendu-2842893, muzeumbardejov.sk/museum/bela-keler-life-and-work/life-of-great-master-of-music/