Georges Delerue, velikán filmové hudby
Narozen v chudých poměrech pracující třídy v severofrancouzské vesnici Roubaix 12. března 1925, mladý Georges již od dětství trpěl problémy s kostrčí, které si způsobil při nehodě na kole. Skolióza a nepostačující výživa během války dále podkopávaly jeho chatrné zdraví. Roku 1941 podstoupil operaci zad, během následné čtyřměsíční rekonvalescence se Delerue rozhodl stát skladatelem. Téhož roku také začal se studiem na místní konzervatoři a čas dělil mezi odpolední studia a ranní pracovní směny v továrně po boku svého otce.
Díky spěchu, kdy musel Delerue přebíhat mezi prací a konzervatoří, neměl často příležitost se převléknout z pracovního úboru do adekvátnějšího kroje a byl trnem v oku tehdejšího děkana, který proti Delerueovi brojil jak jen mohl. Jejich vyhrocené vztahy vedly k tomu, že Delerue musel skládat speciální bonusové zkoušky, při kterých měl dokázat, že je dostatečně způsobilým k pokračování ve studiu. Ve skutečnosti děkan vytvořil zkoušky tak náročné, že bylo téměř nemožné je složit v rozsahu, který považoval za dostatečující.
Nic na jeho rozhodnutí nezměnily ani přímluvy řady kantorů a rodičů, děkan stále trval na svém a den zkoušek se velmi rychle blížil. Delerue dorazil toho dne do školy zdrcený a připravený na nejhorší a nakonec narazil na stejně zdrcené kantory, kteří mu oznámil, že děkan toho dne v noci zemřel. Nový děkan byl naopak značně ohromen Delerueovými schopnostmi a otevřeně ho podporoval a vybízel k dalšímu studiu. Krátce na to, ve svých 19 letech se Delerue dočkal své první veřejně prezentované práce – Velikonoční mše, kterou nazpívala jeho rodina přátelé.
Po absolvování v domovině byl přijat na Pařížskou konzervatoř. Aby se mohl na studiích udržet vedl dvojí život – zatímco přes den pilně studoval, po zbytek dne hrával na piáno v divadlech, barech, tanečních halách, i pohřbech. Absolvoval roku 1949 s nejlepšími výsledky a byl vyznamenán cenou Grand Prix de Rome. Jeho učitel a mentor Darius Milhaud ho vybral jako účastníka druhého ročníku festivalu v Avignonu, kde se setkal s divadelním režisérem Jeanem Vilarem.
Následujícího roku se vrátil do Paříže, kde pracoval jako skladatel řady divadelních představení, rovněž se vrátil i do Avignonu. O dva roky později již pracoval pro televizi na řadě dokumentů a připojil se k pařížskému Theatre of Babylon, jehož představení byla místem, kde se scházela pařížská kulturní smetánka. V této době se také setkal s Borisem Vianem, který pro něj napsal libreto opery Le chevalier de neige uvedené roku 1957.
Roku 1959 poprvé pracoval na celovečerním snímku, kterým byla Hiroshima, mon Amour, pro níž složil pouze skladbu La Valse. Následující rok byl již mnohem pestřejším – stihnul práci na jedné divadelní hře, dvou televizních filmech, patnácti krátkých snímcích a 7 celovečerních projektech.
Jedním z nich byla i jeho první spolupráce s Francoisem Truffautem Střílejte na pianistu. Přestože šlo o jednu z jeho prvních filmových prací na celovečerním snímku, ke kterému přibylo během let téměř 200 dalších, Střílejte na pianistu zůstalo po celou jeho kariéru jedním z jeho nejkomplikovanějších a nejakrobatičtějších výkonů. Jak bylo u Truffauta obvyklé, všechny scény byly natáčeny bez použití přímých mikrofónů a následně natáčeny postsynchrony. Avšak pro scény, ve kterých Charles Aznavour sedí a hraje u piána v baru neexistoval žádný notový ani jiný záznam a Delerue byl nucen na základě Aznavourových gest zhudebnit jeho pohyby a podle jeho prstokladu napsat nejen hudbu pro film, ale i tzv. source music (hudbu prezentovanou uskupením, jenž je přímou součástí filmové scény).
Krátce po sobě následovaly další snímky, ve kterých se dvojice představila znovu – Jules a Jim, Americká noc, Poslední metro nebo Žena od vedle. Delerueova spolupráce s Truffautem čítá 11 titulů, z nichž ve Dvou angličankách a kontinentu se objevil na plátně v malé roličce a v Americké noci zazněl jen jeho hlas. Delerue a Truffaut představovali velmi blízký pracovní vztah. Ačkoliv se občas Truffaut rozhodl u některých snímků zaměstnat jiného skladatele z důvodu konkrétních stylových požadavků daných titulů (např. Bernarda Herrmanna u Nevěsta byla v černém a 451 stupňů Fahrenheita, či využít archivní hudbu pro Doinelskou sérii), vždy napsal Delerueovi dopis, ve kterém se omlouval a vysvětloval důvody svého rozhodnutí.
Nebyl to však jen Truffaut, se kterým Delerue na řadu let spojil své kroky, dalším byl i komediograf Philippe de Broca, se kterým spolupracoval rovněž téměř na všech jeho snímcích od Cartouche z roku 1962 až po Chouans! z roku 1989. U příležitosti některých snímků spolupracoval i s Henri Colpim. Rostoucí renomé filmařů této generace a jejich obliba ve Spojených státech vedly k tomu, že byly Delerueovi nabízeny i zakázky na druhé straně Atlantiku. I když občas pracoval i na britských snímcích, Francie byla jeho domovem, který v té době ještě nechtěl opustit. Klíčovým byl rok 1979, kdy překvapivě v konkurenci Goldsmithova prvního Star Treku získal Oscara za snímek George Roy Hilla Malá romance. I když z jeho hudby ve filmu zazněla jen zhruba polovina a zbytek byl značně zpřeházen. V této době se také vypravil definitivně do Spojených států, kam se přestěhoval, aby mohl rozvíjet svoji kariéru v zemi, které poskytuje umělcům mnohem větší prostředky (ve Francii měl často problémy s nepostačujícím rozsahem orchestru a malým hudebním rozpočtem, při kterém neměl příliš šanci rozvíjet hudbu tak, jak by si byl přál), naopak ale přinesla a i značnou daň v podobě ve Spojených státech bohužel stále častější výměnám skladatelům na poslední chvíli, kdy i řada jeho prací skončila vně filmu, na který byl následně narychlo přizván jiný skladatel.
Prvním snímkem, který dokončil na území Nového světa byl symbolicky poslední film legendárního George Cukora Rich and Famous. V následujících letech pracuje ještě více než je obvyklé – skládá v průměru 8 filmů ročně – většina z nich bohužel nepříliš valné kvality. Právě tento bod je také jedním z mála, který je Delerueovi vyčítán – i když jeho hudba byla konzistentně velmi vysoké kvality, výběr zakázek mu bránil ve skutečně zaslouženém prosazení. Jeho kritériem nebyla kvalita filmu, ale osobnost režiséra a to, jestli zakázka byla potencionálně zábavná pro něj, jako osobu milující život a hudbu. Bohužel díky této „chybě“ je ze zhruba 70 filmů, jenž vznikly v 80. letech a na kterých pracoval, hodných zapamatování jen pouhá hrstka. Roku 1985 byl nominován na Oscara za Jewisonovu Anežku boží, avšak cenu nakonec získal John Barry za Vzpomínky na Afriku. Spolupracoval na filmech všech možných žánrů – od komedií, přes dramata, historické filmy i televizní seriály jako byla například Spielbergova nákladná produkce Neuvěřitelných příběhů, pro kterou složil hudbu ke 3 epizodám (Doll, Without Diana a Dorothy a Ben). S Oliverem Stonem spolupracoval na snímcích Salvador (část hudby nebyla ve filmu použita) a Četa, u které si Stone natolik oblíbil temp track v podobě Barberova Adagia for Strings, že naprostá většina z Delerueovy hudby ve filmu vůbec nezazní. Mezi další snímky, pro které Delerue složil hudbu jenž nakonec nebyla použita patří: Something Wicked This Way Comes (nahrazen Jamesem Hornerem – autor předlohy Ray Bradburry se pak nechal slyšel, že Hornerova hudba byla tím jediným, co se mu na filmu líbilo), Touch and Go (Sylvester Levay), Regarding Henry (Hans Zimmer se snažil prosadit, aby na CD byla obsažena i Delerueova hudba – avšak neuspěl), Twins (část hudby nahrazena Randym Edelmanem) a další a další…
Jistá rozčarovanost, která šla ruku v ruce s těmito pracovními neúspěchy však byla vyvažována úspěchy jinými, stále udržoval kontakty s přáteli v Evropě a pokračoval ve spolupráci s DeBrocou, ačkoliv již nebyl dostupný ke všem jeho filmům jako v průběhu 60. a 70. let. Pracoval pro divadlo jako byla mamutí produkce divadelního uskupení Du Puy du Fou – Cinescénie, a ve chvílích volna pracoval na řadě koncertních skladeb. Během svého života složil celou řadu baletů a řady dalších kompozic, z nichž však je dostupný pouhý zlomek. Dirigoval koncerty jako byla nahrávka hudby Maurice Jauberta (francouzský skladatel 30. a 40. let, jehož hudba byla použitá v Doinelské sérii) a sbíral řady cen po nejrozličnějších festivalech po celém světě.
Mimořádná pracovitost a cestování mezi Evropou a Spojenými státy mu vydržely až do konce života. Roku 1992 dokončil hudbu ke snímkům Dien Bien Phu, Memento Mori, Man Trouble a Rich in Love. Právě poslední jmenovaný byl nejen poslední kompozicí, kterou Delerue složil a nahrál, ale i tou poslední, kterou ve svém životě slyšel. Podobně jako v případě Bernarda Herrmanna, který zemřel jen několik hodin poté, co roku 1975 dokončil nahrávku Taxikáře, Delerua stihl osudný infarkt ještě v nahrávacím studiu. Georges Delerue zemřel 20. března 1992, krátce po svých 67. narozeninách.
Delerue ve svých kompozicích spoléhal ve cit pro klasický zvuk velkého symfonického orchestru, přesto mu nečinilo nejmenší problémy adaptovat svůj v podstatě romantický styl a složit hudbu inspirovanou obdobím klasicismu, i „moderní“ populární hudbou 60. let. Jeho kompozice jsou do značné míry novodobou hudební klasikou. I když trendy moderní kompozice velmi často směřují k potlačení tonálních melodií, Delerueovi byla tématická hudba nejbližší. Ve svých kompozicích málokdy využíval pěvecké sbory, ale když už je zapřáhl, výsledkem byly povětšinou ještě vyjímečnější díla než ty, které stvořil pro čistý klasický symfonický orchestr – např. Cinescenie du Puy du Fou, Anežka boží, True Confessions, Černé roucho a Francouzská revoluce – mamutí kompozice pro výpravný dvoudílný televizní film. Podobně jako řada dalších skladatelů i Delerue si vyvinul svůj snadno identifikovatelný zvuk. Zatímco evropské kompozice jsou založeny na středním orchestru s občasnými odrhovačkami (úvod Jules et Jim, Muž z Ria), v rámci své americké kariéry pracoval velmi často s velkými symfonickými tělesy a předními režiséry. Velmi si cenil Bruce Beresforda při spolupráci s ním dával často průchod svému nakažlivému nadšení z práce, pro kterou se narodil a která by dnes byla jen stěží stejnou, nebýt přispění tohoto malého velkého muže filmové hudby…