Guy Marchand, přirozený herec a zpěvák
Herec, zpěvák a hudebník Guy Marchand, který působil na scéně více než pět desetiletí, zemřel v prosinci 2023 ve věku 86 let.
„Celý život jsem byl o metr pozadu, nechával jsem módu za sebou, nebo spíše před sebou. Dnes mám oproti dobrým studentům v první řadě, těm mlaďasům, jednu výhodu: stárnu později.“ Těmito slovy končí Guy Marchand své paměti Le Guignol des Buttes-Chaumont. Je to sebekritická evokace neobvyklé kariéry od prvních krůčků v rodném Belleville až po natáčení filmů se slavnými režiséry, díky nimž se stal známou osobností francouzské kinematografie: François Truffaut, Claude Miller, Bertrand Tavernier, Philippe de Broca, Maurice Pialat, Costa-Gavras, ale i Jean-Charles Tacchella, Gérard Pirès, Jean-Daniel Pollet, Claude Pinoteau, Michel Lang, Claude Zidi, Pierre Tchernia, Pascal Thomas…. A nezapomeňme na televizi s jeho nepřehlédnutelným Nestorem Burmou, který dvanáct let a devětatřicet dílů vyplňoval večery na France 2 zahalenou ironií, kterou zdědil po svém tvůrci, spisovateli Léo Maletovi.
Mezi množstvím filmových rolí, které ztvárnil, zanechal ve francouzské komedii výraznou stopu svými pohyby tanečníka a sametovým tónem hlasu. Svou první filmovou roli získal v roce 1971 po boku Brigitte Bardot v dobrodružné komedii Roberta Enrica Rumový bulvár (Boulevard du Rhum). Poté, co si zahrál po boku Bernadette Lafont ve filmu Françoise Truffauta Hezká holka jako já (Une belle fille comme moi, 1972), se v roce 1975 vrátil po boku Marie-France Pisier, Marie Christine Barrault a Victora Lanouxe ve filmu Bratranec a sestřenice (Cousin cousine), který režiséru Jeanu-Charlesi Tacchellovi vynesl nominaci na Oscara.
Poté, co se v roce 1976 objevil ve filmu Gérarda Pirèse Attention les yeux, kde hrál pornoherce Boba Panzaniho, zazářil Guy Marchand v témže roce jako tanečník tanga ve vynikající komedii Jeana-Daniela Polleta L’Acrobate po boku zesnulého Clauda Melkiho, přezdívaného „francouzský Buster Keaton“.
Claude Pinoteau ho obsadil po boku Yvese Montanda do filmu Le Grand Escogriffe a o rok později si zahrál po boku Annie Girardot a Catherine Alric ve filmu Philippe de Broca Něžné kuře. Ale teprve díky Michelu Langovi zaznamenal obrovský divácký úspěch s filmem L’Hôtel de la plage, který se v roce 1978 umístil na desátém místě francouzského žebříčku návštěvnosti.
Mezitím se Guy Marchand nadále prosazoval v řadě neobvyklých projektů, jako byl Vas-y maman, jediný celovečerní film spisovatelky a scenáristky Nicole de Buron, nebo Le Maître-nageur, první film herce Jeana-Louise Trintignanta, který o něm tehdy řekl: „Mám velmi rád italskou kinematografii a Guy má v sobě něco italského. Zároveň je to velmi upřímná a odosobněná postava, která má ještě jeden rozměr, který mi ve Francii připadá dost vzácný.“
Po dvou nezapomenutelných rolích bastarda ve filmech Garde à vue Clauda Millera a Coup de torchon Bertranda Taverniera se v roce 1981 vrátil ke komediím pro Clauda Zidiho. Ve filmu Nenapravitelní na prázdninách (Les Sous-doués en vacances) hraje Paula Memphise, slavného zpěváka, který se snaží svést přítelkyni Daniela Auteuila. 
Píseň Destinée, kterou složil Vladimir Cosma a napsali Guy Marchand a Philippe Adler – pastiš na indiánskou píseň Joe Dassina L’Été – se stala obrovským hitem (a to nejen ve Francii) a zvýšila hercovu popularitu, i když ji odmítl zařadit na svá pěvecká turné, protože ji považoval za plagiát.
V průběhu 80. a 90. let začal herec spolupracovat s řadou netypických tvůrců. Nejprve to byl Gérard Lauzier, s nímž natočil tři filmy: P’tit con a La tête dans le sac v roce 1984, poté Povolání: Učitel (Le Plus beau métier du monde, 1996). Jean Marboeuf ho také režíroval ve třech celovečerních filmech: T’es heureuse? Moi, toujours! (1983), Vaudeville (1986) a Grand Guignol (1987). V roce 1986 se připojil k obsazení neobvyklého projektu Conseil de famille, jediné Costa-Gavrasovy komedie, po boku Johnnyho Hallydaye a Fanny Ardant. Poté se připojil k řadě hvězd v prvním celovečerním filmu Gérarda Krawczyka Je hais les acteurs, natočeném v černobílém provedení.
S Jean-Paulem Belmondem se setkal v Montrealu v roce 1985 ve filmu Alexandre Arcadyho Bezva finta (Hold-Up), v němž se čtyři roky po filmu Čistka (Coup de torchon) znovu setkal s Jean-Pierre Mariellem. V roce 1988 byl herec a zpěvák obsazen Pierrem Tcherniou do filmu Dobrý den úzkosti (Bonjour l’angoisse), kde se znovu setkal s Michelem Serraultem v lehčí náladě než v Garde à vue a Mortelle randonnée.
V roce 1988 složil maturitu a odešel na Île de Ré. Tam se připojil k početnému obsazení nové komedie Pascala Thomase Manželé, ženy, milenci (Les Maris, les femmes, les amants). V tomto vířivém baletu, v němž se několik příběhů umně proplétá s nakažlivou radostí a humorem a každá replika vtipem konkuruje té další, hraje Guy Marchand vedle Daniela Ceccaldiho, Jeana-Françoise Stévenina a Pierra Jeana roli Bruna, vznětlivého paroháče.
„Právě jsem se dozvěděl o odchodu Guye Marchanda, více než dokonalého herce s velkým smyslem pro humor, který byl zásadní postavou v naší komedii natáčené na ostrově Île de Ré, Manželé, ženy, milenci, za účasti Daniela Ceccaldiho, Michela Robina, Jeana-Françoise Stévenina a mého syna Clémenta, kteří také odešli… V tomto filmu, který vyprávěl o různých okamžicích jedné konkrétní letní dovolené (manželky pokračují v práci v Paříži a nechávají své muže, aby se starali o děti), hrál Guy Marchand mužného svůdníka, roli vytvořenou na míru pro tohoto velkého sportovce, mistra v pólu a vášnivého horolezce. Šťastné lezení, milý Guyi, vstříc novému ráji…“, prohlásil Pascal Thomas pro CineComedies po jeho smrti.
Po opětovném setkání s Claudem Zidim při natáčení filmu Prohnilí proti prohnilím (Ripoux contre ripoux) byl Guy Marchand zvažován pro roli zubaře ve filmu Návštěvníci (Les Visiteurs). Protože nechtěl obětovat svou dovolenou, nabídku odmítl a přišel tak o velkou příležitost. Nakonec byl do role Jean-Pierra, manžela Valérie Lemercierové, obsazen Christian Bujeau. Téměř o deset let později nabídl Jean-Marie Poiré Guyi Marchandovi roli ve filmu Ma femme s’appelle Maurice, protože mu byl herec sympatický.
„Jsem velmi smutný, že Guy Marchand odešel. Kromě toho, že byl skvělý herec, okouzlující zpěvák, stepař, mistr póla, závodník, dobrodruh – byl to úžasný člověk. Zábavný. Sympatický. Loajální. Vtipálek v tom nejlepším slova smyslu. Byl plný fantazie a sebemrskačství, s téměř britským smyslem pro humor. Ale byl také velmi francouzský, gouaille, temperamentní. Proto ho Francouzi milovali v seriálu Nestor Burma, kde byl po léta obrovskou hvězdou. Fantastický byl také v Bratranec a sestřenice a nezapomenutelný v Garde à Vue. Jeho pěvecké a taneční turné v jazzovém stylu bylo fantastické. Hodně jsme se spolu nasmáli při natáčení filmu Ma Femme s’appelle Maurice a mnoha reklam, které jsem s ním natočil pro PMU. Pokaždé, když jsme se sešli, bylo to, jako bychom se viděli den předtím. Kamarádi jako řemen. Bylo to tango a už teď se mi po něm moc stýská.“ Takhle se vyjádřil režisér Jean-Marie Poiré v rozhovoru s CineComedies.
Byl tu Guy Marchand jako herec, ale také jako zpěvák, který na sebe poprvé upozornil v roce 1965 hitem La Passionnata, jehož byl autorem. V roce 1985 se rozhodujícím způsobem setkal s Claude Bollingem, velkým vyslancem evropského jazzu s ellingtonovskými kořeny (Boris Vian mu přezdíval „Bollington“). Pianista, skladatel a vedoucí výjimečného big bandu Bolling je také vynikajícím filmovým skladatelem, jehož velmi originální soundtracky prosvětlují stříbrné plátno naší hudební paměti švihem a lyrikou: Borsalino, Atlantický val, Tygří brigády, Velkolepý, Lucky Luke, Flic story. Společná kultura a záliba ve velkých rytmech z druhé strany Atlantiku upevnily pouto mezi Guy Marchandem a Claude Bollingem a daly vzniknout řadě ohňostrojných koncertů, včetně jednoho v Petit Journal Montparnasse v roce 1988, večera, který byl zdokumentován jako součást historie francouzské hudby. „Když zpívám s Claudovým orchestrem,“ říkal Guy Marchand, „těžko se mi věří, že jsem to já, kdo jde na pódium, kdo se sveze v tomhle Rolls-Roycu, kterému říkají big band. Mám rád, když krev koluje v žilách. A v jazzu je to tak vždycky.“
V posledních letech se na pódiu a na filmovém plátně i v televizi stal vzácnějším. Viděli jsme ho ve filmech Jen pro jistotu (Ôtez-moi d’un doute, režie Carine Tardieu, 2017) po boku Françoise Damiense a Cécile de France, Convoi exceptionnel Bertranda Bliera, Les Folies fermières Jeana-Pierra Amérise, v roce 2023 pak naposledy ve filmu La Plus belle pour aller danser Victorie Bedos po boku Philippa Katerina a Pierre Richarda.
Guy Marchand ve svých vzpomínkách napsal: „Nejsem hercem kompozice. Jsem spíše rozevlátý herec. Vysvětlím to takhle: herec kompozice scény spojuje, kousek po kousku, sjednocuje, je to výtvor, dílo. Překonává sám sebe, aby se vtělil do osobností, které mu třeba naturelem nejsou vůbec podobné. Obdivuji tento typ herců, protože já takového přenosu nejsem schopen. Vždycky jsem to já a uklidňuje mě, že zůstávám sám sebou, protože už tak mám dost problémů s hledáním tohoto svého já. Je spousta věcí, které neumím, na rozdíl od velkých herců, kteří se nestydí a jsou k dispozici pro všechno, co role vyžaduje. Jednou jsem například v jednom dramatu dostal za úkol plivnout na Jeana Carmeta. Plivnout na něžného a úžasného Jeannota bylo pro mě nemožné! Po dlouhých tahanicích s režisérem jsem ho nakonec mohl místo toho přetáhnout novinami. Nejsem herec, jsem jen zpěvák, který říká, co má ve scénáři.“