Jak se Belmondo ocitl v Casino Royale
Jean-Paul Belmondo natočil během své kariéry desítky hlavních rolí, na plátně se ale objevil i v úloze tak malé, že ji lze snadno přehlédnout. V bláznivé bondovské parodii Casino Royale z roku 1967 stráví před kamerou jen několik okamžiků. Přesto se jeho jméno ocitlo mezi největšími hvězdami filmu. Za celou záležitostí stál producent Charles K. Feldman, Belmondův přítel – a také muž, který dokázal z několika sekund udělat prvotřídní reklamní tah.
Casino Royale – film, ve kterém je skoro každý
Casino Royale z roku 1967 nemá s pozdějším stejnojmenným filmem s Danielem Craigem prakticky nic společného. Producent Charles K. Feldman vlastnil filmová práva na první Flemingův román o Jamesi Bondovi, nemohl však využít postavu v rámci oficiální série společnosti Eon Productions. Výsledkem se stala velkolepá parodie, v níž je Jamesů Bondů hned několik a jejíž výroba byla skoro stejně chaotická jako samotný film. Podílelo se na ní několik režisérů, scénář se během natáčení měnil a před kamerou se vystřídalo neuvěřitelné množství známých tváří.
David Niven, Peter Sellers, Ursula Andress, Orson Welles, Woody Allen, Deborah Kerr, William Holden, Charles Boyer, George Raft, Peter O’Toole – a také Jean-Paul Belmondo.
Někteří z nich přitom dostali jen několik sekund. Feldman totiž razil jednoduchou zásadu: čím více hvězd bude možné napsat na plakát, tím lépe. A Belmondo byl v polovině šedesátých let mimořádně cenným jménem. Po filmech U konce s dechem, Muž z Ria, Sto tisíc dolarů na slunci nebo Bláznivý Petříček patřil k nejznámějším evropským hercům. Navíc měl Feldman Belmonda prakticky po ruce.
„Zahraj mi legionáře“
Jean-Paul Belmondo totiž v té době žil s Ursulou Andress, představitelkou Vesper Lynd. S Feldmanem se osobně znal a oba muži byli přátelé. Právě Belmondova vlastní vzpomínka poněkud komplikuje často opakovanou historku, podle níž herec pouze přijel navštívit Ursulu Andress na natáčení a filmaři ho spontánně přemluvili, aby se postavil před kameru.
Belmondo později popsal situaci jinak: byl na obědě s Ursulou Andress a Charlesem Feldmanem, když mu producent řekl, že má na konci filmu malou legrační postavu francouzského legionáře, který se zapojí do obrovské rvačky. „Nechtěl by sis ji zahrát?“
Belmondovi se nápad zalíbil. Jak později vzpomínal, udělal to jednoduše „en copain“ – po kamarádsku, jako laskavost příteli.
Režisér Joe McGrath později vyprávěl trochu odlišnou verzi. Feldman podle něj Belmonda do filmu velmi chtěl a nedařilo se mu ho získat. Do přemlouvání proto údajně zapojil právě Ursulu Andress. Obě vzpomínky se ale nemusí vylučovat. Feldman o Belmonda evidentně stál, Andress mohla sehrát svou roli při jeho přesvědčování a konečná nabídka pak mohla padnout při společném obědě. Jedno je však poměrně jisté: Belmondovo cameo nebylo nápadem některého ze scenáristů ani režisérů. Za jeho účastí stál především producent Charles K. Feldman.
Francouzi přijeli!
Belmondo se objeví až v absurdní závěrečné bitvě, při níž se Casino Royale promění v naprosté bojiště. Na scénu přicházejí francouzští legionáři a mezi nimi se náhle objeví jedna z největších francouzských filmových hvězd.
Belmondo zasalutuje, a v originále pronese francouzsky: „Les Français sont arrivés.“ – tedy přibližně: „Francouzi dorazili.“
Když mu jeho okolí nerozumí, pokračuje: „Les Français sont là“ – „Francouzi jsou tady.“ Následně je jeho sdělení přeloženo do angličtiny. Český dabing tuto situaci vyřešil velmi jednoduše a dal Belmondovi dobře zapamatovatelnou větu: „Francouzi přijeli!“
Tím ale jeho role nekončí. Za chvíli dostane jeho postava legionáře ránu a vykřikne francouzské „Merde!“. Protože mu Angličané opět nerozumějí, musí sáhnout do konverzační příručky a zjistí, že správný anglický výkřik má být „Ouch!“. Když později dostane další ránu, už se téměř opraví sám: „Merde! Non… Ouch!“
Celé Belmondovo vystoupení je tedy jen drobný jazykový gag vložený do naprostého chaosu závěrečné bitvy.
Natáčení na pár hodin?
Závěrečná bitva vznikala v létě 1966 v britských studiích a její natáčení bylo mimořádně komplikované. Na filmu se v té době podílely různé štáby a samotnou závěrečnou sekvenci měl ve značné míře na starosti zkušený kaskadér a režisér druhého štábu Richard Talmadge.
Přesný údaj, kolik času Belmondo na natáčení strávil, se v dostupných pramenech neobjevuje, ale vzhledem k tomu, že jeho výstup tvoří několik krátkých záběrů v jediné sekvenci a Belmondo měl před sebou další práci, je pravděpodobné, že jeho část vznikla velmi rychle – možná během jediného natáčecího dne. Bez produkční dokumentace však nelze tvrdit, zda šlo o celý den, několik hodin, nebo zda se kvůli jednotlivým záběrům musel vracet.
Zajímavým vodítkem je i jeho vzhled. Knír, který má Belmondo ve filmu, souvisel podle francouzských bondovských pramenů s jeho následující rolí ve filmu Louise Malla Zloděj z Paříže, jehož natáčení začínalo krátce poté.
Kolik za těch pár sekund dostal?
Ani zde se dochované zdroje příliš nerozpovídaly. Belmondův konkrétní honorář za Casino Royale není znám. Jeho vlastní formulace, že roli udělal „po kamarádsku“, svádí k představě, že žádný velký honorář nedostal – možná šlo dokonce o neplacenou laskavost. To však nelze spolehlivě doložit. A právě peníze nakonec nejsou na celé historce to nejzajímavější.
Belmondo zjistil, že je „hvězdou“ Casino Royale
Když Belmondo souhlasil s několika sekundami před kamerou, považoval celou věc za kamarádský vtípek. Charles K. Feldman ji ovšem chápal poněkud jinak – potřeboval co největší počet světových jmen, kterými mohl svůj film propagovat. A Jean-Paul Belmondo byl příliš slavný na to, aby jeho jméno nechal nevyužité. Belmondo proto později s překvapením zjistil, že je v propagaci Casino Royale uváděn mezi hvězdami filmu. A nebylo to žádné malé písmo někde na konci. Dobové propagační materiály společnosti Columbia uváděly vedle sebe Petera Sellerse, Ursulu Andress, Davida Nivena, Woodyho Allena, Orsona Wellese, Deborah Kerr, Williama Holdena, Charlese Boyera – a Jean-Paula Belmonda. Člověk, který film neviděl, tak mohl právem očekávat, že francouzská superstar bude jednou z jeho hlavních postav.
A tak čekal, a čekal. A po více než dvou hodinách se konečně objevil legionář, zasalutoval, oznámil příchod Francouzů, rozdal několik ran a zase zmizel.
Belmondovi se způsob, jakým Feldman jeho jméno využil, pochopitelně příliš nelíbil. Producent mu údajně slíbil, že jeho jméno z titulků odstraní. Neodstranil. Belmondo ho však jako svého přítele nezažaloval, a po letech si z celé věci dokázal udělat legraci. Diváci, kteří viděli jeho velké jméno v titulcích a potom jen několik sekund filmu, si podle něj „nejspíš museli myslet, že jeho angličtina byla tak příšerná, že všechny ostatní scény se mnou raději vystříhali.“
Ve skutečnosti ale samozřejmě žádné další nebyly. Jean-Paul Belmondo tak dokázal něco, co se podaří málokterému herci: stát se jednou z propagovaných hvězd velkofilmu díky roli, kterou přijal u oběda jako laskavost kamarádovi a která na plátně trvala sotva několik desítek sekund. A Charles K. Feldman dokázal něco neméně obdivuhodného – těch několik sekund opravdu prodat jako účast Jean-Paula Belmonda.