Jean-Louis Trintignant v Praze
Dnes, tj. 8. dubna 2009 v 15 hodin jsem měl tu čest zúčastnit se tiskové konference, kterou pořádal Francouzský institut v Praze při příležitosti pořádání Týdne současného francouzského divadla, a to za účasti slavné filmové a divadelní hvězdy, Jeana-Louise Trintignanta.
Tiskovka (za účasti naší České televize) se pořádala v malé galerii v suterénu Francouzského institutu, takže atmosféra byla vpravdě komorní, také díky počtu pozvaných, který nepřevyšoval šedesát lidí. Slavný herec byl přivítán potleskem hned jak sešel dolů po schůdkách. Přestože už mu táhne na osmdesátku, je to stále velice šarmantní pán s pronikavým pohledem, uvážlivými gesty a navíc velice kultivovaný a vtipný, jak jsme měli možnost poznat. Na úvod poznamenal, že je rád v Praze, přestože zrak mu již moc neslouží, ale „něco přece ještě vidím“.
Ač je to těžko uvěřitelné, Jean-Louis navštívil Prahu (a vůbec Českou republiku) poprvé v životě. Sice se v šedesátých letech díky natáčení filmu Muž který lže (L’Homme qui ment – 1968) podíval na Slovensko, ale natáčel v ateliérech Koliba, a na prohlídku Čech nezbyl čas. Jak to sám okomentoval – „Přátelé se mě ptali: A byl jsi už v Praze? Já na to: Ještě ne. A byl jsi aspoň v Budapešti? Ano, tam jsem byl…“
Vzpomínaly se tedy jeho nejznámější a nejoblíbenější filmy, mezi které on sám zařadil slavný snímek Muž a žena, Muž a žena po dvaceti letech, Moje noc s Maud a další. Vzpomínal na režiséra Bertolucciho, kterého si velice váží pro jeho poetické vypravěčské umění, mluvilo se i o jeho vinařské vášni (již přes deset let vlastní vinice na jihu Francie a vyrábí skvělé víno, které má ve znaku orla s roztaženými křídly). Sám se cítí být pravým „jižanem Francie“, dokonce prozradil, že nyní sídlí asi deset kilometrů od vesničky, kde se narodil (Piolenc v jižní Francii).
Mluvilo se o jeho pražském vystoupení – bude předčítat básně Jacquese Préverta, což byl, podle jeho slov, velice rázný, výbušný až anarchistický básník, takže Jean-Louis cítil, dle vlastních slov, malý politický problém předčítat jeho básně právě nám, Čechům, kteří jsme zažili hodně nejistých a těžkých časů.
Při otázce, zda ho nemrzí, přestože se dlouhá léta věnuje divadlu, že dostává stále otázky ohledně svých filmových rolí, odpověděl, že ne – film patří k jeho životu stejně jako divadlo, a jelikož film je viditelnější, je tedy logické, že více lidí zná spíše jeho filmové snímky.
Také dodal, že nelituje toho, že už přes deset let nenatočil žádný celovečerní film (s výjimkou roku 2003, kdy si zahrál po boku své dcery Marie a Christophera Lamberta v komedii Janis a John), neboť když se podívá na dnešní snímky, a jejich scénáře, neshledává na nich nic zajímavého. Nicméně připustil, že by si rád zahrál v nějakém filmu, pokud by se naskytla příležitost a byl by to scénář, který by ho zaujal. Podle svých slov mu jeho přátelé, a dokonce i jeho doktor radí, že by měl točit filmy – tak uvidíme…doufejme že to vyjde.
Řeč přišla i na jeho automobilovou vášeň – svého času byl výborným automobilovým závodníkem, což zužitkoval i v pár svých filmech. Na otázku, kterou situaci si nejvíce pamatuje, bez váhání odpověděl, že to byl jeden závod série 24 hodin Le Mans, když mu na okruhu v rychlosti 325 km/h praskla přední pneumatika. Tehdy si pomyslel, že je to jeho konec, ale ačkoli auto zcela zdemoloval, vyvázl téměř bez zranění.
Svůj vtip prokázal Jean-Louis při otázce, jaké výhody spatřuje ve stáří. Žádné, snad jen to, že se člověk nebojí smrti, odvětil. Na další otázku překvapené novinářky, která zněla: Ale víte toho teď už mnohem víc, ne? odpověděl suše: Ano, vím, ale k ničemu to není…
Jelikož tiskovka trvala pouhých 20 minut a už se pomalu chýlila ke konci, byl herec zaplaven žádostmi o autogram, a trpělivě podepisoval jeden list za druhým, přestože to už nebylo v časovém plánu. Nakonec musela zasáhnout příslušná manažerka tiskovky, která francouzskou hvězdu vysvobodila z chumlu fanoušků.