Claude Sautet
Citát ze zdroje Tom Key dne 15. 5. 2023, 12:26[one-half-first]
[columns-container class="nahled"]
[one-fourth-first][/one-fourth-first]
[three-fourths]
[icon name="star-of-life" prefix="fas"] 23.2.1924 - Montrouge, Francie
[icon name="cross" prefix="fas"] 22.7.2000 (76 let) - Paříž, Francie
[/three-fourths]
[/columns-container][tabs]
[tab title="Životopis"]
Claude Sautet již deseti zpíval ve sboru, jako sopránový sólista, ale díky babičce byl fascinován hollywoodským filmem. Jeho učitel ho nicméně přesvědčil aby se přihlásil na sochařský obor na Národní uměleckoprůmyslové škole. Sochařství ho sice fascinovalo, ale díky tíhnutí k filmu se pokusil malovat filmové kulisy a pod vlivem snímku Le jour se lève od Marcela Carné (1939) se kolem roku 1943 rozhodl být střihačem. Později nabyl první režijní zkušenosti, pracoval jako druhý asistent na filmu Occupe-toi d'Amélie (1949) Clauda Autanta-Lary. Tak se mu v roce 1951 podařilo natočit svůj první osobní krátký film v téměř profesionálních podmínkách. V šedesátých letech zůstává hlavně asistentem režie. V roce 1959 ještě pracoval na Les Yeux sans visage, od Georgese Franju a zvláště na Le fauve est od Maurice Labra, za kterého se ujímá režie posledních scén tohoto filmu. Jacques Becker, kterému se film líbil, poradil Venturovi, aby pokračoval ve spolupráci se Sautetem adaptací románu José Giovanniho Velký risk. Ventura je pro Giovanniho knihu nadšený a Sautet oceňuje téma pronásledovaného gangstera, který chce zůstat dobrým otcem. Spolu přesvědčí Jean-Paula Belmonda, aby si zahrál vedlejší roli. V roce 1965 přijímá návrh na dobrodružný film, který bude uveden pod názvem L'Arme à gauche, opět s Lino Venturou. Poté se Sautet rozhodl na čas omezit své režijní ambice a svou roli asistenta uplatňuje u mnoha filmů, jako Život na zámku (1966), Mise à sac (1967), La Chamade (1968), Tahat ďábla za ocas (1969), Borsalino (1970) nebo Manželé z roku II (1971). Jeho další režijní počin, Věci života
je obraz konzervativní, až reakční, zaměřený na buržoazii v době, kdy společnost tíhne velmi doleva. Michel Piccoli a Romy Schneider okamžitě přijali role v tomto filmu, který byl oceněn velmi pozitivními recenzemi (Paris Match: skvělý film, žíravina, studená jako proud injekční stříkačky).
Poté se Sautet rozhodne pro své příběhy vrátit do prostředí, které je mu bližší, s postavami, které jsou mu více podobné. Zaměřuje se na projekt zahájený v roce 1962, který však nakonec nevyjde dříve než v roce 1972: snímek César a Rosalie. Další film Vincent, François, Paul... a další (1974) je adaptace románu Clauda Nérona La Grande Marrade (1965), ve kterém Sautet, vedený Jeanem-Loupem Dabadiem, rád znovuobjevoval heterogenní atmosféru bister a rodinných setkání nebo přátel z mládí.
V roce 1976 pak Sautet režíruje jeho nejambicióznější filmem, Mado. Natáčení je ale složité. Od průzkumu tým uvízne v dešti dvacet kilometrů od Paříže a trvá čtyři hodiny, než najde pomoc. Incident je nutí uvést ve filmu podobnou scénu, která je bolestivá při režii, ale která se stane klíčovým momentem. Zpětně Sautet v této patové situaci vidí jakousi metaforu obtíží, s nimiž se ve své kariéře brzy setká. Přijetí filmu bylo nakonec mnohem méně vřelé než dříve, s pouhým milionem návštěvníků ve Francii. Po dalším projektu Špatný syn (1980) se pak věnuje filmu Garçon!, slíbenému Yvesi Montandovi. Snímek dosáhl určitého úspěchu, s přibližně 1,5 miliony návštěv a čtyřmi nominacemi na Césara, ale kritici ho strhali, a Sautet prohlásil: Najednou jsem se cítil na pokraji staromódnosti. Vše, co jsem do té doby řekl ve svých filmech, jako by nebylo.
Toto další zklamání vedlo Sauteta k tomu, že opět na pár let opustil režii. Nechal si pár projektů, jmenovitě lehký thriller s Claudem Néronem, ale ve skutečnosti se věnoval hlavně práci v reklamě. Za svůj návrat vděčí Philippe Carcassonnemu, filmovému kritikovi, který se chtěl stát producentem. Ten ho podpořil v zájmu o román Jean-Françoise Josselina Pár dní se mnou a oba muži se pustili do práce. Sautet se obklopil novými scénáristy: Jacquesem Fieschim a Jérôme Tonnerrem, častým spolupracovníkem Claude Leloucha.
Další jeho film je jakoby pokračováním Pár dní se mnou, kultivuje podobná témata v protikladném zpracování. Ve Francii přilákal více než 1,3 milionu diváků a byl prezentován v několika evropských a amerických zemích. Sautet při této příležitosti získává Stříbrného lva a Césara za svou práci režiséra a André Dussollier Césara za nejlepšího herce ve vedlejší roli.
Sautet uzavřel svou kariéru filmem Nelly a Monsieur Arnaud (1995), který lze číst jako jakýsi testament. Najdeme zde mnoho již řešených témat, a vytříbený, choreografický styl v jeho dialozích a inscenaci, k němuž inklinuje již několik filmů.
Věkem a nemocí unavený režisér poté ztratil chuť točit a režii definitivně opustil. V roce 1998 však ještě oslovil Studiocanal, aby mohl remasterovat několik svých filmů.
[/tab]
[tab title="Režie"]
1995
Nelly a pan Arnaud1992
Srdce v zimě1988
Několik dní se mnou1983
Garçon!1980
Špatný syn1978
Docela obyčejný příběh1976
Mado1974
Vincent, François, Paul a ti druzí...1972
César a Rosalie1971
Max a rváči1970
Věci života1965
L'Arme à gauche1960
Velký risk1956
Bonjour sourire![/tab]
[tab title="Scénáře"]
1995
Nelly a pan Arnaud1994
Křižovatka1992
Srdce v zimě1988
Můj přítel zrádce
Několik dní se mnou1983
Garçon!1980
Špatný syn1978
Docela obyčejný příběh1976
Mado1974
Vincent, François, Paul a ti druzí...1972
César a Rosalie1971
Max a rváči1970
Borsalino1969
Tahat ďábla za ocas
Ve znamení býka1968
La petite vertu1967
Mise à sac1966
Atout coeur à Tokyo pour O.S.S. 117
Život na zámku1965
L'Arme à gauche1964
Záhadný kontraband
L'Âge ingrat1963
Banánová slupka1960
Velký risk1959
Šelma na svobodě[/tab]
[/tabs]
[one-half-first]
[columns-container class="nahled"]
[one-fourth-first][/one-fourth-first]
[three-fourths]
[icon name="star-of-life" prefix="fas"] 23.2.1924 - Montrouge, Francie
[icon name="cross" prefix="fas"] 22.7.2000 (76 let) - Paříž, Francie
[/three-fourths]
[/columns-container]
[tabs]
[tab title="Životopis"]
Claude Sautet již deseti zpíval ve sboru, jako sopránový sólista, ale díky babičce byl fascinován hollywoodským filmem. Jeho učitel ho nicméně přesvědčil aby se přihlásil na sochařský obor na Národní uměleckoprůmyslové škole. Sochařství ho sice fascinovalo, ale díky tíhnutí k filmu se pokusil malovat filmové kulisy a pod vlivem snímku Le jour se lève od Marcela Carné (1939) se kolem roku 1943 rozhodl být střihačem. Později nabyl první režijní zkušenosti, pracoval jako druhý asistent na filmu Occupe-toi d'Amélie (1949) Clauda Autanta-Lary. Tak se mu v roce 1951 podařilo natočit svůj první osobní krátký film v téměř profesionálních podmínkách. V šedesátých letech zůstává hlavně asistentem režie. V roce 1959 ještě pracoval na Les Yeux sans visage, od Georgese Franju a zvláště na Le fauve est od Maurice Labra, za kterého se ujímá režie posledních scén tohoto filmu. Jacques Becker, kterému se film líbil, poradil Venturovi, aby pokračoval ve spolupráci se Sautetem adaptací románu José Giovanniho Velký risk. Ventura je pro Giovanniho knihu nadšený a Sautet oceňuje téma pronásledovaného gangstera, který chce zůstat dobrým otcem. Spolu přesvědčí Jean-Paula Belmonda, aby si zahrál vedlejší roli. V roce 1965 přijímá návrh na dobrodružný film, který bude uveden pod názvem L'Arme à gauche, opět s Lino Venturou. Poté se Sautet rozhodl na čas omezit své režijní ambice a svou roli asistenta uplatňuje u mnoha filmů, jako Život na zámku (1966), Mise à sac (1967), La Chamade (1968), Tahat ďábla za ocas (1969), Borsalino (1970) nebo Manželé z roku II (1971). Jeho další režijní počin, Věci života
je obraz konzervativní, až reakční, zaměřený na buržoazii v době, kdy společnost tíhne velmi doleva. Michel Piccoli a Romy Schneider okamžitě přijali role v tomto filmu, který byl oceněn velmi pozitivními recenzemi (Paris Match: skvělý film, žíravina, studená jako proud injekční stříkačky).
Poté se Sautet rozhodne pro své příběhy vrátit do prostředí, které je mu bližší, s postavami, které jsou mu více podobné. Zaměřuje se na projekt zahájený v roce 1962, který však nakonec nevyjde dříve než v roce 1972: snímek César a Rosalie. Další film Vincent, François, Paul... a další (1974) je adaptace románu Clauda Nérona La Grande Marrade (1965), ve kterém Sautet, vedený Jeanem-Loupem Dabadiem, rád znovuobjevoval heterogenní atmosféru bister a rodinných setkání nebo přátel z mládí.
V roce 1976 pak Sautet režíruje jeho nejambicióznější filmem, Mado. Natáčení je ale složité. Od průzkumu tým uvízne v dešti dvacet kilometrů od Paříže a trvá čtyři hodiny, než najde pomoc. Incident je nutí uvést ve filmu podobnou scénu, která je bolestivá při režii, ale která se stane klíčovým momentem. Zpětně Sautet v této patové situaci vidí jakousi metaforu obtíží, s nimiž se ve své kariéře brzy setká. Přijetí filmu bylo nakonec mnohem méně vřelé než dříve, s pouhým milionem návštěvníků ve Francii. Po dalším projektu Špatný syn (1980) se pak věnuje filmu Garçon!, slíbenému Yvesi Montandovi. Snímek dosáhl určitého úspěchu, s přibližně 1,5 miliony návštěv a čtyřmi nominacemi na Césara, ale kritici ho strhali, a Sautet prohlásil: Najednou jsem se cítil na pokraji staromódnosti. Vše, co jsem do té doby řekl ve svých filmech, jako by nebylo.
Toto další zklamání vedlo Sauteta k tomu, že opět na pár let opustil režii. Nechal si pár projektů, jmenovitě lehký thriller s Claudem Néronem, ale ve skutečnosti se věnoval hlavně práci v reklamě. Za svůj návrat vděčí Philippe Carcassonnemu, filmovému kritikovi, který se chtěl stát producentem. Ten ho podpořil v zájmu o román Jean-Françoise Josselina Pár dní se mnou a oba muži se pustili do práce. Sautet se obklopil novými scénáristy: Jacquesem Fieschim a Jérôme Tonnerrem, častým spolupracovníkem Claude Leloucha.
Další jeho film je jakoby pokračováním Pár dní se mnou, kultivuje podobná témata v protikladném zpracování. Ve Francii přilákal více než 1,3 milionu diváků a byl prezentován v několika evropských a amerických zemích. Sautet při této příležitosti získává Stříbrného lva a Césara za svou práci režiséra a André Dussollier Césara za nejlepšího herce ve vedlejší roli.
Sautet uzavřel svou kariéru filmem Nelly a Monsieur Arnaud (1995), který lze číst jako jakýsi testament. Najdeme zde mnoho již řešených témat, a vytříbený, choreografický styl v jeho dialozích a inscenaci, k němuž inklinuje již několik filmů.
Věkem a nemocí unavený režisér poté ztratil chuť točit a režii definitivně opustil. V roce 1998 však ještě oslovil Studiocanal, aby mohl remasterovat několik svých filmů.
[/tab]
[tab title="Režie"]
1995
Nelly a pan Arnaud
1992
Srdce v zimě
1988
Několik dní se mnou
1983
Garçon!
1980
Špatný syn
1978
Docela obyčejný příběh
1976
Mado
1974
Vincent, François, Paul a ti druzí...
1972
César a Rosalie
1971
Max a rváči
1970
Věci života
1965
L'Arme à gauche
1960
Velký risk
1956
Bonjour sourire!
[/tab]
[tab title="Scénáře"]
1995
Nelly a pan Arnaud
1994
Křižovatka
1992
Srdce v zimě
1988
Můj přítel zrádce
Několik dní se mnou
1983
Garçon!
1980
Špatný syn
1978
Docela obyčejný příběh
1976
Mado
1974
Vincent, François, Paul a ti druzí...
1972
César a Rosalie
1971
Max a rváči
1970
Borsalino
1969
Tahat ďábla za ocas
Ve znamení býka
1968
La petite vertu
1967
Mise à sac
1966
Atout coeur à Tokyo pour O.S.S. 117
Život na zámku
1965
L'Arme à gauche
1964
Záhadný kontraband
L'Âge ingrat
1963
Banánová slupka
1960
Velký risk
1959
Šelma na svobodě
[/tab]
[/tabs]