Krokodýl – nedokončený film Ouryho a Funése

/ 5 října, 2024

Le Crocodile (Krokodýl), v originále La Baraka, je nedokončený komediální filmový projekt Gérarda Ouryho podle vlastního scénáře, se kterým mu pomáhala jeho dcera Danièle Thompson a scénárista Josy Eisenberg. Gérard Oury se tento projekt pokoušel realizovat v letech 1974-1976 s Louisem de Funèsem v hlavní roli. Film měl být režisérovou pátou spoluprací s Louisem de Funèsem po úspěchu filmů Smolař, Velký flám, Pošetilosti mocných a Rabín Jacob, a měl vyprávět příběh plukovníka Hooka, diktátora imaginární jihoamerické země. Prostřednictvím různých dobrodružství film odsuzoval a karikoval totalitní režimy konce 20. století, podobně jako Charlie Chaplin v Diktátorovi napodoboval Adolfa Hitlera, přičemž despota Hook měl připomínat diktátora Augusta Pinocheta. Samotný příběh dosti připomínal Chaplinův film.

Projekt Gérarda Ouryho vznikl jako reakce na kritiku, které se mu dostalo po uvedení filmu Dobrodružství rabína Jacoba. Mezi několika málo negativními recenzemi – film byl totiž jednoznačně oceněn pro své poselství tolerance – byly i recenze v Cahiers du cinéma, které se nesly ve velmi politickém duchu. Jejich kritika byla ostrá, a to jak vůči filmu, tak vůči režisérovi. Právě tuto „levicovou“ kritiku Oury částečně využil pro scénář k filmu Krokodýl. Představoval si, že by se mohl inspirovat totalitním režimem Jeana-Clauda Duvaliera na Haiti. Pro režiséra měl být tento film po Dobrodružství rabína Jákoba druhým opusem o netoleranci. „Nakonec, mezi oběma aktéry – Louisem a Grardem – existovala neuvěřitelná profesionální součinnost, a to i přes jejich velmi rozdílné osobnosti,“ vysvětluje Clémentine Deroudilleová, kurátorka muzea věnovaného herci v Saint-Raphaëlu. De Funès byl až chorobný perfekcionista a v Gérardu Ourym našel někoho, s kým mohl pracovat s maximální vážností, aniž by se bral příliš vážně. Pod režisérovým okem a perem se jeho předchozí spolupráce s Bourvilem stala legendární. De Funès si uvědomil, že našel autora, s nímž se konečně vymanil ze své výbušné, zachmuřené komické postavy, kterou nesnášel. On, kterým GabinJean Marais zdvořile opovrhovali, on, zlatý hřeb humoru, který nasál Laurela a Hardyho, potkal svého dvojníka.

26. března 1974, šest měsíců po diváckém úspěchu Dobrodružství rabína Jakuba, navrhl Gérard Oury Louisi de Funèsovi při večeři v Brasserii Lipp nový film s prozatímním názvem La Baraka. Svému oblíbenému herci, jeho ženě a Michèle Morganové vysvětlil synopsi: dobrodružství plukovníka Hooka, diktátora imaginární země. Oury o této večeři vypráví ve své autobiografii Mémoires d’éléphant (Sloní paměti): „Američané, podobně jako Somoza v Nikaragui nebo íránský šáh, odsoudí politicky mrtvého prezidenta na doživotí. Jeho vlastní syn zradí svého otce a přidá se k revoluční levici, zatímco jeho manželka podněcuje povstání, protože spí s policejním náčelníkem a chce ho dosadit na místo svého manžela. ‚A co dál?‘ ptal se Louis. Poslouchal, vidličku ve vzduchu. Jeanne a Michèle také. Na talířích jim stydlo kysané zelí. Pokračoval jsem: ‚Takže abys tu nepříznivou situaci zvrátil, Louisi, zorganizuješ proti sobě sérii falešných útoků, aniž bys věděl, že jsou také připraveny útoky skutečné, a ty skutečné prožiješ v domnění, že jsou falešné: bomby, odstřelovači, granáty, všechno se tříští, všechno se kolem tebe hroutí. Například se zřítí dům: ‚To je falešný výbuch,‘ říkáš své ženě, najednou ohromené tvou neohrožeností. […] Nakonec tě ona sama postřelí, aby se její milenec stal novým vládcem země. Oba tě pak spolu uvrhnou do vězení a doufají, že tě tam vězni zabijí, protože ty jsi je tam sám dostal. Ale tvůj plukovník Hook je chytrý a má za ušima. Takže převlékne kabát a spřátelí se se svými bývalými protivníky, uteče s nimi z vězení a s jejich pomocí nastolí krajně levicovou diktaturu, ve všech ohledech podobnou té krajně pravicové, kterou praktikoval ještě před týdnem. Jen pod jinou vlajkou!

Na téže večeři Gérard Oury také prozradil, že do role Hookovy manželky vybral zpěvačku Régine Crespin, která nikdy předtím nenatočila žádný film. Louis de Funès nakonec s filmem souhlasil. A tak začalo dlouhé období práce. Gérard Oury čas od času konzultoval s de Funèsem gagy, postavy a obsazení, zatímco se svou dcerou Danièle Thompsonovou dolaďoval scénář. O dva měsíce po oné večeři, 4. května 1974, v kanceláři producenta Bertranda Javala, obklopen novináři, které pozval Georges Cravenne, podepsal Funés smlouvu na film. Téhož dne denník France-Soir zveřejnil námět filmu, který byl ovšem na hony vzdálen skutečnému příběhu, jak ho vyprávěl sám režisér.

Aldo MaccioneCharles Gérard, oba po úspěchu filmu Clauda Lelouche Dobrodružství je dobrodružství, byli také osloveni a angažováni do obsazení filmu, a další herec, komik Thierry Le Luron, se úplně třásl, aby získal roli a mohl natáčet se svým idolem. Kostýmní výprava byla svěřena Jacquesu Fonterayovi, který předtím navrhl kostýmy pro Pošetilosti mocných a který bude pro Ouryho znovu pracovat na filmech Rána deštníkem, Eso es a Lévy et Goliath. De Funès mezitím absolvoval každodenní fyzicky náročné vystoupení v divadle na Champs-Elysées, kde hrál Valčík toreadorů. Po dvaadevadesáti představeních si raději vzal volno, aby se připravil na Krokodýla. Již během jednoho představení téměř zkolaboval, což znamenalo, že stejně nemohl odehrát plánovaných sto představení a odehrál jich pouze devadesát dva. Poslední představení se konalo 25. dubna 1974 a bylo to naposledy, kdy se objevil na jevišti. Novinářům o tom řekl: „Ta obrovská únava, kterou jsem musel překonávat, pro mě byla výzvou k přehodnocení mých schopností. Musíte mít dost moudrosti, abyste naslouchali svým pocitům.“

Bolesti na hrudi ho přiměly k tomu, aby si odpočinul ve svém rodinném útočišti, na zámku Clermont. „Když mělo přijít na řadu natáčení filmu Krokodýl, ostražitost jeho ošetřujících lékařů se zvýšila,“ vzpomíná syn hvězdy, sám lékař, Patrick de Funès: „Jeho filmy byly vždy velmi fyzicky náročné. Tohle už bylo vážné: musel chodit ke kardiologovi, a to dobrému!“ Na začátku roku 1975, kdy se blížilo natáčení filmu (první záběr byl stanoven na 14. května), se Gérard Oury a jeho dcera Danièle Thompsonová vydali na průzkum lokací do Řecka, které se paradoxně právě zbavilo vojenského režimu. Po návratu do Paříže se herec a režisér sešli opět 19. března na večeři. O dva dny později však Louis de Funès utrpěl první infarkt a po něm druhý. Oba ho upoutaly na nemocniční lůžko. „Už nebudete moci točit filmy ani se vrátit na jeviště,“ řekli mu lékaři.

Gérard Oury byl zarmoucen. Jeho přítel byl nemocný. A projekt byl pozastaven. Producent Bertrand Javal se pokusil zlehčit situaci tím, že začátkem dubna zveřejnil v týdeníku Le film français první plakát k filmu. Ale filmový byznys se nenechal oklamat – pojišťovny by nikdy neriskovaly krytí filmu s Louisem de Funèsem v hlavní roli. V rozhovoru pro Télérama v roce 1978 sám Funès na toto temné období vzpomínal: „Najednou mi už nikdo nevolal, byl jsem všemi odepsán, a to doživotně.“ Po konzultaci scénáře Krokodýla lékaři prohlásili, že komedie je pro herce, který byl stále velmi slabý, příliš fyzicky namáhavá – příliš mnoho různých lokací, příliš mnoho kaskadérských kousků, příliš mnoho náročných scén. Louis de Funès přesto oznámil, že v roce 1977 bude natáčet s Gérardem Ourym. Ve skutečnosti ale s Gérardem Ourym už nikdy nenatáčel a Dobrodružství rabína Jákoba tak bylo jejich poslední spoluprací.

Produkce musela uhradit třicet techniků, kteří již byli pro natáčení najati. Co se týče několika málo účinkujících, kteří podepsali smlouvy (sedm týdnů před natáčením ještě nebyly obsazeny všechny role), v zásadě souhlasili s odložením filmu, dokud se hlavní herec neuzdraví. Aby si producent filmu Bertrand Javal zajistil nějaké tržby na konci roku a udržel svou produkční společnost v chodu, produkoval film Cousin, Cousine od Jeana-Charlese Tacchella, na jehož scénáři se podílela Danièle Thompsonová. Film měl úspěch, byl nominován v několika kategoriích při předávání Césarů a získal Césara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli pro Marii-France Pisier. Film měl dokonce mezinárodní úspěch, když byl nominován na Oscara a Zlatý glóbus ve Spojených státech. Navzdory tomuto úspěchu se společnost Bertranda Javala, Films Pomereu, nikdy finančně nevzpamatovala z opuštění projektu Krokodýl a o dva nebo tři roky později vstoupila do nucené správy. A Louis de Funés se nakonec s těžkým srdcem vzdal natáčení filmu, který vyžadoval velkou fyzickou zátěž a dlouhé pobyty v zahraničí, což prostě nebylo možné.

O něco hubenější a méně energický komik se přesto vrátil na filmové plátno ve snímku Křidýlko nebo stehýnko Clauda Zidiho. Tento film bylo možné natočit, protože jeho producent Christian Fechner jako jediný souhlasil s tím, že uhradí veškeré hercovy náklady na pojištění a zaplatí stálou přítomnost lékaře na place. Gérard Oury byl z nového Funésova počinu trochu rozčarován: „Napsal jsem pro Louise, který je mým přítelem už deset let, scénář, v němž je každé mrknutí, každé gesto, každý vtípek určen speciálně jemu. Jeho role není jako plášť, který by se dal hodit na ramena jiného herce. Nahradit Louise by vyžadovalo značné přepracování scénáře. […] Louisova nemoc, která mnou otřásla, mě stála rok a půl mého profesního života. Ale mám jiné náměty, jiné projekty, jiné podepsané smlouvy. Mým nejtajnějším přáním je ale stále možnost pracovat s Louisem de Funèsem.“ řekl deníku France-Soir. Pokusil se sice upravit scénář Krokodýla, aby svému herci co nejvíce ulehčil, ale stejně to nevyšlo. „Louis de Funès po filmu Dobrodružství rabína Jacoba prohlásil, že od této chvíle by chtěl pracovat jen s Gérardem Ourym. Ale právě kvůli náročnosti filmu Krokodýl už spolu ti dva nikdy nespolupracovali,“ říká Alain Kruger.

Gérard Oury se poté pustil do natáčení filmu se svým přítelem Lino Venturou (kterého předtím nikdy neobsadil), v němž měl hrát francouzského dirigenta orchestru, který se zaplete do dramatického dobrodružství a který se měl dát dohromady s americkým policistou. Amerického policistu měl hrát v té době dobře placený herec (Gérard Oury nabídl roli Al Pacinovi a Sylvesteru Stallonemu) a film s názvem L’Entourloupe měl být stejně jako Velký šéf francouzsko-americkou koprodukcí. Z projektu však stejně jako z Krokodýla sešlo. Po neúspěchu těchto dvou projektů se Gérard Oury věnoval psaní divadelní hry Arrête ton cinéma, která se v roce 1977 stala propadákem u kritiky i diváků. Na základě tohoto neúspěchu se tedy Gérard Oury vrátil k filmu, aby režíroval snímek Útěk s Pierre Richardem, uvedený v roce 1978.

Přesto se Krokodýl pokusil ještě jednou zakousnout. Čtyři roky po zastavení projektu měl Gérard Oury příležitost promluvit si na jednom večírku se slavným britským komikem a hercem Peterem Sellersem, kterému kdysi nabídl titulní roli ve filmu Velký šéf (roli nakonec ztvárnil David Niven). Vyprávěl mu o ději filmu. Sellersovi se zamlouval, a souhlasil, že si zahraje hlavní roli. Na „více americké“ verzi scénáře spolupracoval Oury se scenáristou Jimem Moloneym, který pro herce právě napsal Ďábelské spiknutí doktora Fu Manchu. V záznamech Úřadu pro autorská práva Spojených států je uvedena 130stránková verze scénáře, datovaná 15. ledna 1980, na níž se podíleli Oury, Moloney a Danièle Thompson. Smrt Petera Sellerse 24. července 1980 na infarkt však projekt definitivně ukončila.

V roce 1982, dva roky poté, narazil Louis de Funès během postsynchronů filmu Četník a četnice (jeho poslední film) ve studiích na Gérarda Ouryho, který režíroval postsynchrony filmu Eso es s Jean-Paulem Belmondem. Oba staří přátelé diskutovali o Krokodýlovi a shodli se na tom, že je láká obnovení projektu. Oury dokonce mluvil s Louisem de Funèsem o nové verzi scénáře, která by zohledňovala jeho zdravotní stav, neboť po srdečním infarktu se jeho herectví stalo mnohem méně fyzickým. V jednom rozhovoru během propagace filmu Eso es Oury znovu prohlásil, že režírování Krokodýla není vyloučeno, ale i s dcerou tajili, o kterém herci uvažují. Smrt Louise de Funèse 27. ledna 1983 na třetí infarkt však jejich úsilí přerušila a projekt definitivně ukončila. Oury ještě pár měsíců uvažoval, že by roli Hooka mohl převzít komik Coluche, ale nakonec od toho raději upustil.

Gérard Oury se filmem Eso es vrátil na výsluní a zdálo se, že hledá svého nového Funèse, aniž by ho ale našel; natočil menší filmy s Michelem BoujenahemChristianem Clavierem. Když v roce 1993 přebíral čestného Césara za celoživotní dílo, Gérard Oury na pódium pozval Louisovu manželku Jeanne de Funès, která mu cenu předala. A prohlásil: „Nikdy se nestyďme za smích, je to nejlepší obrana proti všemu, co nás sráží na kolena.“

Danièle Thompsonová, spoluscenáristka, se ještě dlouho poté nedokázala přinutit, aby se o kauze filmu Krokodýl zmínila na veřejnosti. Svědectví tak poskytuje jen pár řádků v knize, kterou v roce 2021 věnovala svému otci. Film se stal synonymem neštěstí a znamenal konec tandemu herec-režisér, který zanechal trvalou stopu ve francouzské kinematografii – za necelých deset let se na něj prodalo 42 milionů vstupenek. Film, který místo smíchu ovládla smrt.

Zdroj:https://www.parismatch.com/Culture/Cinema/, fr.wikipedia.org/wiki/Le_Crocodile_(projet_de_film)

Share this Post