Line Renaud
2.7.1928 – Nieppe, Francie
Během své více než osmdesátileté kariéry se objevila v osmdesáti šesti filmech a televizních filmech, vydala dvacet pět alb a sto čtrnáct singlů. Účinkovala ve dvanácti divadelních hrách a je autorkou nebo spoluautorkou dvaceti knih. Od roku 1991 se bez přestávky alespoň jednou ročně objevuje v televizním filmu pro francouzskou televizi. V letech 1947-1989, tedy 42 let, vydávala na francouzském trhu s deskami nejméně jeden singl ročně.
Line Renaud svou kariéru podle sebe zahájila ve dvanácti letech zpěvem písně La Madelon ve stoje na sudu v kavárně, kterou vedla její babička. Poznamenala ji nepřítomnost otce, který byl za druhé světové války zajat.
Poté, co ve čtrnácti letech neuspěla u maturity na základní škole, šla na přijímací zkoušky na konzervatoř v Lille: hned večer jí ředitel rádia Lille nabídl místo ve svém orchestru, kde se proslavila pod jménem Jacqueline Ray. V roce 1945 začala pracovat v pařížském music-hallu a poprvé vystoupila v divadle Folies-Belleville. Tam se prostřednictvím Josette Daydéové seznámila s o dvacet let starším písničkářem Loulou Gasté (1908-1995), který ji poradil, aby si vzala umělecké jméno. Zvolila si jméno Renaud, přičemž změnila jedno písmeno příjmení své babičky Marguerite Renard.
Už jako Line Renaud začala zpívat v nedělních ranních pořadech Rádia Luxembourg na začátku roku 1946. Téhož roku ji najala společnost Pathé-Marconi a následujícího roku vydala své první dvě desky Le complet gris a Il n’était pas sentimental. Ty ale zapadly, a tak až do roku 1950 doprovázela Tour de France v jejím prvním poválečném ročníku. Byla přítomna v karavaně před příjezdem jezdců a vystupovala v každé etapě, což ji proslavilo po celé zemi. Ve filmu debutovala v roce 1946 ve filmu Pierra Chenala La Foire aux chimères, na který se ve Francii prodalo přes 2,3 milionu vstupenek.
V roce 1947 natočila film Ma cabane au Canada, který v roce 1949 získal cenu Grand Prix du disque. V témže roce vydala druhou desku Autant en emporte le vent. Hrála ve filmu Jacquese Daroye Une belle garce, na který se ve Francii prodalo přes 2 miliony vstupenek.
V roce 1949 pokračovala v úspěšné nahrávce Bleu lavande a zejména Où vas-tu Basile? Dne 18. prosince 1950 se provdala za Loulou Gastého, který zemřel v roce 1995; manželé nikdy neměli děti (Line Renaud v roce 2023 prohlásila, že to jí nejvíc mrzí). V témže roce zpěvačka zaznamenala další populární hit s písní Étoile des neiges, kterou vytvořil Jacques Hélian. Píseň se stala symbolem tradičního šansonu, coververzi na ni napsal André Claveau, parodoval ji ve filmu Dovolená po francouzsku 2 a nový život jí vdechl cover Simon et les Modanais, který se stal zlatým. V témže roce vydala také novou desku Frou-frou, coververzi písně Berthe Sylvy.
V roce 1951 vyprodukovala čtyři nové desky, včetně Les noces de Maria-Chapdelaine a Le soleil sous l’horizon, a zároveň hrála ve filmu Au fil des ondes. V roce 1952 měla zpěvačka další hit Ma p’tite folie a vydala také další desku Les souliers neufs. Zahrála si v hudebně-sboristickém filmu Paris chante toujours po boku Tina Rossiho a Édith Piaf a objevila se také ve filmu Ils sont dans les vignes.
V roce 1953 zpěvačka zaznamenala dva populární hity s písněmi Le Chien dans la vitrine a Mademoiselle z Armentières, která se dokonce dostala do distribuce ve Spojených státech. Pro americký trh natočila nové album (Line Sings) a jako poslední v tomto roce vydala album Les plus jolies choses de ma vie. V kinech zaznamenala úspěch se třemi novými celovečerními filmy: La Route du bonheur, Quitte ou double a sborovým muzikálem Boum sur Paris, kde si zahrála po boku Juliette Gréco a Charlese Treneta.
V roce 1954 zpívala v Moulin Rouge před plným sálem. Vydala svá první dvě 33-otáčková alba, na nichž zazněla většina jejích hitů. Line Renaud byla také zařazena na první kompilaci společnosti Pathé-Marconi, která zahrnovala více umělců, Nos grandes vedettes chantent pour les jeunes. Po dvou úspěšných singlech Je ne sais pas a Monsieur tout le monde vydala zpěvačka svou první LP desku s původními písněmi s názvem Je veux. Její úspěch však vzbudil žárlivost jiné zpěvačky ze stejného vydavatelství, Édith Piaf, která vyvíjela nátlak na manažera Line, aby přestala nahrávat. V rozhovoru pro France Inter v roce 2021 Line Renaudová vysvětlila, že se Piaf snažila poškodit její kariéru. Piaf totiž Line Renaudovou požádala, aby ukončila svou pěveckou kariéru, přestože obě ženy nebyly ve stejném hudebním duchu. Podle Line Renaudové se jí „mstil život a nenáviděla mladší a krásnější ženy“. Podle Renaudové byla tato žárlivost umocněna tím, že Piaf už nějakou dobu neměla žádný hudební úspěch.
Poté, co ji populární americký komik a konferenciér Bob Hope viděl na představení v Moulin Rouge, jí nabídl smlouvu pro svá představení a pro Spojené státy, aby zpívala v palácích v New Yorku a Los Angeles a v Ed Sullivan Show. Premiéru měla 1. února 1955 v Empire Room, kabaretu ve Waldorf Astoria. Byla první Francouzkou, která vystoupila v americkém televizním pořadu, který byl již barevný. Zazpívala duet s Deanem Martinem Relaxez-vous a Two Sleepy People. Na konci roku 1955 byla první francouzskou zpěvačkou, která nazpívala coververzi rokenrolové písně: Tweedle Dee od Laverna Bakera.
Zpěvačka však na svou kariéru ve Francii nezapomněla a vydala několik singlů včetně Mambo Italiano, Luxembourg Polka a především La Madelon, která se stala novým hitem. Tato coververze populární písně byla převzata ze stejnojmenného filmu, v němž hrála hlavní roli po boku Jeana Richarda a Rogera Pierra a který byl uveden do kin téhož roku, a zaznamenala obrovský úspěch. Poté vydala své první živé album, jehož základem byl její recitál v Moulin-Rouge.
V roce 1956, kdy pokračovala ve své kariéře v americké televizi, dosáhla ve Francii dalších úspěchů s nahrávkami, zejména s albem Mister Banjo, po němž následovala Tango pour l’éléphant a Pour toi. Několik nahrávek Line Renaud bylo distribuováno ve Španělsku (Mon bonheur…). Získala také svou první osobní kompilaci. V následujícím roce zopakovala svůj úspěch s deskou Les enchaînés a zároveň vydala další singly jako Buona Sera a Il y a des anges. Zahrála si hlavní roli ve filmu Mademoiselle et son gang, na který se ve Francii prodalo téměř milion vstupenek. Line Renaud se poprvé skutečně objevila ve francouzské televizi v pořadu 36 chandelles v roce 1957 ve věku 29 let.
V roce 1958 měla několik recitálů v Londýně, Madridu a Římě a vydala album ve španělštině (Line canta en español) a také coververzi písně Irma la Douce, určenou pro anglosaský trh. Zahrála si v německém filmu Patricia režiséra Haralda Philippa, ale bez úspěchu. Ve Francii zpěvačka zaznamenala další hit s písní Que sera sera, která byla distribuována i ve Španělsku.
V roce 1959 se stala vedoucí revue v Casino de Paris ve filmu Plaisirs, který režíroval Henri Varna. Ve svých téměř třiceti letech se vzepřela nepřízni osudu a vrátila tento žánr do módy, když v letech 1959 až 1962 hrála pro plné sály. V témže roce vydala pět nových singlů, včetně nového hitu Fais ta prière, a také album vycházející z její revue. Hrála také ve filmu L’Increvable po boku Darry Cowla, Francise Blanche a Michela Galabru, na který se prodalo přes 1,75 milionu vstupenek.
V lednu 1960, po vystoupení v Casino de Paris, jí Elvis Presley uspořádal soukromý koncert ve své šatně. Na začátku března 1960 se umístila na 17. místě na audioknižním disku Sonorama pro Pathé-Marconi a zároveň byly vydány dva nové singly (Trop beau a Mi amor, mi amor). V dubnu 1960 byla kmotrou Johnnyho Hallydaye při jeho prvním televizním vystoupení v pořadu Aimée Mortimerové L’École des vedettes. V roce 1961 se objevila na německé kompilaci písní o Paříži a vydala dva nové singly, včetně Relaxez-vous, který již zpívala s Deanem Martinem. V následujícím roce vydala dva singly pro německý trh v němčině a zároveň vydala dvě nové písně ve Francii, včetně Double Twist.
V letech 1963 až 1966 zpívala v lasvegaském kasinu Dunes. Její úspěch ji přivedl k častým návštěvám smetánky, od Franka Sinatry po Marlona Branda, Paula Anku a Elizabeth Taylor. V roce 1965 se seznámila s Natem Jacobsonem, majitelem lasvegaského Cæsars Palace, který se stal na 18 let jejím milencem. V roce 1963 vydala svou první autobiografii, poté vydala německou coververzi písně I love You Because, zatímco v následujících dvou letech jejích sedm singlů nedosáhlo komerčního úspěchu z minulých let (Ton ballon, Mon magicien…).
V roce 1964 vydala nové album Billboard de mon coeur a také druhé živé album Line Renaud at Las Vegas, určené pro francouzsko-americký trh. V roce 1965 vydala píseň Mary Ann a v následujícím roce Etrangers au paradis (coververzi písně Strangers in the Night). Zpěvačka unavená životem v Las Vegas nechtěla obnovit svou revue a rozhodla se vést novou revue v pařížském kasinu Désirs de Paris. Předpremiéra se konala při otevření Caesars Palace v roce 1966.
V letech 1966-1968 vystupovala Line Renaudová se svou revue Désirs de Paris před vyprodaným hledištěm v pařížském kasinu. Vyprodukovala také několik nových singlů: Partir v roce 1967, La la la song v roce 1968, Rose de mai a Une poussière dans le coeur v roce 1969. Po Vogue přešla k CBS a v roce 1969 vydala další uznávaný singl Pourvu qu’on s’aime, po němž následovaly Quand tu n’es pas là a Merci beaucoup v roce 1970. V témže roce byla také zařazena na kompilaci Chansons de Paris, kterou vydala společnost EMI.
V roce 1971 vydala pro Spojené státy nové album Good bye my souvenirs, zatímco její francouzský singl zůstal bez povšimnutí. V letech 1971-1975 uváděla televizní pořad Line directe. V roce 1972 se zpěvačka vrátila k jistému úspěchu s písní Bye-bye. V následujícím roce vydala nové LP album L’album d’or a dva singly. V letech 1972-1973 působila jako producentka pořadů a najala Tonyho Bennetta pro Kings Castle v Las Vegas. V roce 1974 vydala album Quinze ans a následující rok dva nové singly.
V roce 1976 se vrátila na scénu s písní Paris Line, která byla po čtyři roky velkým hitem v Casino de Paris. V témže roce vydala stejnojmennou desku. Po nenápadném singlu v roce 1977 zpěvačka zaznamenala další hit s coververzí písně Copacabana od Barryho Manilowa. V následujícím roce vydala vánoční album a v roce 1980 následovalo album Ne reste que l’amour.
V průběhu sedmdesátých let a následujícího desetiletí se pro svou dlouhověkost v profesi a v médiích stávala opakovaně terčem imitátorů, zejména svého přítele Thierryho Le Lurona. V osmdesátých letech produkovala televizní pořad Telle est Line na stanici Antenne 2.
V roce 1981 debutovala na divadelních prknech, když se ujala role Jacqueline Maillanové ve hře Folle Amanda v Théâtre des Nouveautés. Představení mělo obrovský úspěch, což vedlo k velkému turné a četným prodloužením v letech 1981-1984. Svou roli si ponechala i pro americkou adaptaci hry The Incomparable Loulou, uváděnou v Miami v letech 1985-1986. Na hudební scéně vydávala spíše nenápadné skladby, v roce 1981 singl USA Los Angeles a v roce 1983 Loulou. V roce 1985 natočila nové album v angličtině Dream of man.
V roce 1987 vydala album věnované vánočním písním, v roce 1988 pak pomohla svému příteli Charlesi Aznavourovi vytvořit charitativní album Pour toi Arménie, pro které byla jedním z hlasů. V roce 1989 vydala novou biografii a po třicetileté pauze se vrátila na plátna kin ve filmu La Folle Journée ou le Mariage de Figaro. Byla také pozvána na oslavy dvoustého výročí Francouzské revoluce v Las Vegas. V 90. letech 20. století, kdy se plánoval hotel-kasino Paris Las Vegas, kontaktovala pařížského starostu Jeana Tibériho a požádala ho o povolení výstavby repliky Eiffelovy věže na budově.
V roce 1990 zahájila svou kariéru jako televizní herečka v americkém seriálu Sidneyho Sheltona Písky času. V témže roce byla obsazena do filmu Prohnilí proti prohnilým (téměř 3 miliony vstupenek). V témže roce se také objevila na filmovém festivalu v Cannes. V roce 1991 se úspěšně vrátila na divadelní prkna v Théâtre de la Michodière ve hře Pleins feux. V letech 1992 a 1993 hrála ve dvou nových seriálech: Memories of midnight s Jane Seymourovou pro Spojené státy a Polly West est de retour s Rogerem Carelem.
V roce 1994 se podílela na dvou nových televizních filmech (Les filles du Lido a Rendez moi ma fille). Zahrála si také ve filmu Claire Denis J’ai pas sommeil, za který získala svou první nominaci na Césara. Následující rok se objevila ve filmu Ma femme me quitte a poté v televizním filmu L’embellie. Její manžel Loulou Gasté zemřel počátkem roku 1995.
V roce 1996 vydala knihu o své matce a vrátila se na divadelní prkna pro druhou sezónu hry La visite de la vieille dame, kterou začala hrát v předchozím roce v režii Friedricha Dürrenmatta. V letech 1997 a 1998 hrála ve dvou televizních filmech, v roce 1999 následoval film Roule Routier a celovečerní film Belle Maman po boku Catherine Deneuve. Za tento film byla opět nominována na Césara jako nejlepší herečka ve vedlejší roli. Stala se uměleckou ředitelkou podniku Paris Las Vegas a na jeho slavnostní otevření v roce 1999 pozvala Catherine Deneuve a Charlese Aznavoura, kteří na pódiu zpívali s Michelem Legrandem.
V roce 2001 si zahrála ve filmu Chaos a byla nominována na třetího Césara. V roce 2002 se vrátila do televize ve filmu Tous les chagrins se ressemblent a poté do divadla ve hře Poste restante. Od té doby se objevuje v několika televizních filmech ročně, včetně Suzie Berton v roce 2004, který získal cenu na festivalu v Luchonu. Objevila se také v řadě autorských filmů, včetně těch od Clauda Lelouche a Coline Serreau. V roce 2005 byla obsazena do nové verze filmu Josée Dayana Les Rois maudits s Jeanne Moreau v hlavní roli. V letech 2004-2008 se objevila ve dvanácti televizních filmech a minisériích.
V roce 2006 poprvé spolupracovala s Dany Boonem ve filmu La Maison du bonheur. V roce 2007 zaznamenala velký divadelní úspěch s Muriel Robin ve hře Fugueuses, vysílané téhož roku na France 2, a objevila se v televizním filmu Les soeurs Robin podle románu Yvese Violiera s Danièle Lebrun.
V roce 2008, ve svých 80 letech, hrála ve filmu Bienvenue chez les Ch’tis (Vítejte u klacků), na který se ve Francii prodalo přes 20 milionů vstupenek a který se stal největším úspěchem francouzského filmu v historii. V letech 2009 až 2010 hrála v divadle hru Très chère Mathilde.
Po třicetileté odmlce se Line Renaud vrací do hudebních novinek s novým albem podepsaným s Warner Music Group, nazvaným Rue Washington (v narážce na nahrávací studio Labomatic v této ulici). Album, které produkoval Dominique Blanc-Francard, obsahuje dva duety: jeden s Johnnym Hallydayem, Un monde merveilleux (francouzský cover What a Wonderful World), a jeden s Mylène Farmer, C’est pas l’heure. Na tomto projektu se dále podíleli Julien Clerc, Christophe Maé, Grand Corps Malade, Marc Lavoine, Michel Delpech, Salvatore Adamo a Alain Chamfort. Z alba pochází skladba Les Torrents d’amour, která se při vydání v listopadu 2010 dostala na 24. místo a následující rok byla oceněna zlatou deskou.
Ve dnech 24. a 25. května 2011 odehrála Line Renaud svůj první koncert v Olympii před plným sálem. V roce 2012 se vrátila na jeviště v představení Harold et Maude, které režíroval Ladislas Chollat. V roce 2013 vydala nové paměti a pokračovala v natáčení několika televizních filmů a seriálů. V roce 2015 jako jedna z prvních souhlasila s účastí v seriálu svého přítele a agenta Dominiqua Besneharda Dix pour cent, v následujícím roce následoval Komisař Magellan.
V říjnu 2017 slavnostně otevřela ulici nesoucí její jméno v Las Vegas. Silnice, která se nachází v blízkosti bulváru Strip, zajišťuje přístup k vedlejšímu vchodu do kasina Caesars Palace. Line Renaud Road se nachází nedaleko ulic pojmenovaných po jejích přátelích Franku Sinatrovi a Deanu Martinovi. Téhož roku, ve věku 89 let, vydala novou knihu a poté si zopakovala svou roli ve hře Pleins Feux.
Následující rok měla na France 2 další narozeninový bonus, Bon Anniversaire Line, který přilákal téměř 3 miliony diváků. Zahrála si také v dalším populárním filmu La Ch’tite Famille, který přilákal 5,5 milionu diváků.
V roce 2019 si zahrála Huguette ve stejnojmenném televizním filmu vysílaném na stanici Arte, za který získala ocenění a který zaznamenal velký divácký úspěch s více než 2 miliony diváků. Do studia se vrátila, aby si zahrála v televizním filmu Muriel Robin Miluji tě coiffure, který byl velkým diváckým úspěchem na TF1 s více než 7,7 milionu diváků.
Když v září 2020 zemřela Juliette Gréco, stala se nejstarší umělkyní na francouzské hudební scéně, následovaná Marcelem Amontem (zemřel v roce 2023) a Huguesem Aufrayem.
V roce 2021 si zahrála v novém televizním filmu Meurtres à… pro televizi France 3. Ve stejném roce jí byl udělen nový prime-time slot na France 242 jako pocta za její práci ve prospěch Sidaction za posledních 35 let. Objevila se také v televizním filmu Le Squat po boku Laëtitie Milot. Dne 14. července 2022 byla povýšena do hodnosti velkokříže Řádu čestné legie.
V červnu 2023 oznámila hlavní roli ve filmu Ça, c’est Paris s Dominiquem Besnehardem, v němž by měla hrát sama sebe. V témže roce pařížská městská rada oznámila vytvoření zahrady poblíž Champs-Élysées, která bude pojmenována po umělkyni.
V roce 2024 si zahrála v televizním filmu Résistantes, který natočil Renaud Bertrand pro stanici France 2. Třicátý rok po sobě předsedala večeru Sidaction a podílela se na dokumentu Libération(s) dans la joie et la douleur k osmdesátému výročí osvobození Francie.
Ça, c’est Paris
2022
Jízda s Madeleine
2021
Un tour chez ma fille
2019
Let’s Dance
2018
Burani v Paříži
2011
Loď lásky
2010
Santův učeň
2008
La Femme tranquille
Vítejte u Ch’tisů
2005
Odvaha milovat
2003
Tři muži a nemluvně po 18 letech
2001
Chaos
1999
Doggy Bag
Tchyně
1996
Má žena mě opustila
1994
Nechce se mi spát
1989
La Folle journée ou Le mariage de Figaro
1959
L’Increvable
Tausend Sterne leuchten
1957
Mademoiselle et son gang
1955
La Madelon
1953
Quitte ou double
1952
Ils sont dans les vignes
1951
Au fil des ondes
1948
Une belle garce
1946
La Foire aux chimères
1949
Ma cabane au Canada/Autant en emporte le vent
1950
Etoile des neiges/Les noces de Maria Chapdelaine
1951
Mon coeur au Portugal/Gwendolina
1952
Mon petit bonhomme de chemin / Où vas-tu Basile ?
Mademoiselle from Armentières / Tire l’aiguille
1953
Ma p’tite folie / Le Soir
With love/Moulin Rouge
1954
Je veux / Mon bonheur
1955
Les Succès de Line Renaud
Mister banjo / Tango de l’éléphant
1956
Line Renaud’s Paris
Line Renaud chante 14 belles chansons
Line Renaud au Moulin Rouge (live)
1957
Reveillon no Estoril com Line Renaud
1959
Line Renaud au Casino de Paris dans Plaisirs (revue)
1964
Avec des fleurs
1966
Line Renaud au Casino de Paris dans Désirs de Paris (revue)
1969
Line Renaud’s in Love
1972
Où es le marié?
1973
L’Album d’or
1976
Parisline: Une super revue au Casino de Paris (revue)
1979
Line chante Line Renaud
1997
Line de Paris (revue)
2010
Rue Washington
2011
Un soir de mai à l’Olympia (live)
