Maurice Ronet
13.4.1927 – Nice, Francie
14.3.1983 (55 let) – Paříž, Francie
14.3.1983 (55 let) – Paříž, Francie
Rok strávil na konzervatoři, kde pracoval pod vedením Jeana-Louise Barraulta a Reného Simona. Po ukončení studií se postavil na jeviště ve hře Jeana Cocteaua Les Parents terribles, poté ve hře Jeana-Pierra Aumonta Un beau dimanche a nezapomněl ani na Romea a Julii, kde hrál hlavní roli po boku Nicole Bergerové. V roce 1949 se o něm Brigitte Auberová, která byla jeho partnerkou ve hře La dame de minuit, zmínila Jacquesu Beckerovi, který ho pozval, aby si vyzkoušel roli v připravovaném filmu Rendez-vous de juillet.
Jacques Becker mu svěřil roli Rogera Moulina. Jeho rodiče hráli jeho vlastní rodiče – Émile Ronet a Paule de Breuil. Ve filmu se sešla řada mladých herců, kteří se později stali hvězdami: Nicole Courcel, Daniel Gélin, Françoise Arnoul, Pierre Mondy… Film měl velký úspěch. Maurice Ronet se stal mladým hlavním představitelem. Tento film a několik dalších, včetně Un grand patron, uvedených o dva roky později, však v něm vyvolaly dojem, že se příliš neprosazuje.
Po vojenské službě se v roce 1950 oženil s herečkou Marií Pacôme, která se rozhodla kvůli němu opustit divadelní scénu a věnovat se svým dalším vášním, malování a keramice. Novomanželé se usadili v Moustiers-Sainte-Marie. Mezi natáčením filmů Ronet maloval, vyráběl keramiku a psal romány, které následně ničil.
Kritikou byl považován za jistou naději pro film, do roku 1955 hrál menší role v tuctu filmů, z nichž některé byly velkými hity, například Un grand patron Yvese Ciampiho po boku Pierra Fresnaye, Les sept péchés capitaux, La môme vert-de-gris Bernarda Borderieho s Eddiem Constantinem, Lucrèce Borgia Christiana-Jaquea s Martine Carol a Les aristocrates Denyse de La Patellière. Maurice Ronet debutoval v roce 1955 filmem Marcela Blistèna Gueule d’ange, následoval film André Michela La Sorcière, v němž hrál po boku Mariny Vlady. Hraje inženýra, který se zamiluje do tuláka. Je to ambivalentní postava, která dokáže být milá a ohleduplná nebo hravá a cynická. Ronetovi se scénář líbil a film považoval za jeden z nejdůležitějších ve své kariéře. Film získal v roce 1956 Stříbrného medvěda na filmovém festivalu v Berlíně a stal se velkým hitem ve Francii i v Evropě.
V roce 1957 mu jedna z jeho nejznámějších rolí, Julien Tavernier ve filmu Louise Malle Ascenseur pour l’échafaud s Jeanne Moreau, umožnila vymanit se z pozice „mladého herce“. Jeho postava je bývalý parašutista v cizinecké legii, který se vrátil z Indočíny, zabil manžela své milenky a ocitl se uvězněný ve výtahu svého činžovního domu. Byla to první z mnoha tragických rolí, které během své kariéry ztvárnil: zoufalý muž, vrah nebo oběť brutální smrti. „Jsem pravděpodobně francouzský herec, který na plátně umíral nejčastěji,“ prohlašoval. Film byl kritikou vyzdvihován, v roce 1957 získal cenu Prix Louis Delluc a měl velký úspěch u diváků. Umožnil mu setkání se spisovatelem Rogerem Nimierem, jedním z „husarů“ literatury, který se měl stát jeho přítelem.
Jeho kariéra získala mezinárodní rozměr: hodně cestoval po Španělsku a Itálii. Velký úspěch měl s Julesem Dassinem (Celui qui doit mourir) a Lewisem Gilbertem (Agent secret S.Z.). Po vztahu s herečkou Danielle Godetovou prožil Ronet rok vášnivý románek s Anouk Aimée. Noční kluby navštěvoval s Antoinem Blondinem, bratry Sergem a Christianem Marquandovými, Jacquesem Quoirezem, Paulem Gegauffem, Pascalem Thomasem, Hervé Le Boterfem a Jeanem-Charlesem Tacchellou.
Jeho kariéra se znovu rozjela v roce 1960, v Plném slunci. Ve filmu René Clémenta si Ronet zahrál s Alainem Delonem a Marií Laforêt. Delon přiměl režiséra, aby mužské role obrátil. Převzal tak hlavní roli a ve dvou třetinách filmu Roneta probodl. Film měl další úspěch, navštívilo ho téměř dva a půl milionu diváků.
Následujícího roku ho oslovil producent Sam Spiegel, aby si zahrál Šerifa Alího ve filmu Lawrence z Arábie. Roli si vyzkoušel v Jordánsku, ale režisér David Lean dal přednost obsazení „autentického Araba“ v osobě Omara Sharifa. Maurice Ronet řídil svou kariéru s odstupem a natočil asi osm filmů různých žánrů, než si zahrál postavu sebevraha ve filmu Louise Malleho Le Feu follet, natočeném podle románu Drieu la Rochelle, s Jeanne Moreau a Alexandrou Stewart v hlavních rolích. Sleduje poslední dny zklamaného alkoholického dandyho, který se rozhodne střelit se do srdce. Film měl velký úspěch u kritiky a v roce 1963 získal Cenu poroty na filmovém festivalu v Benátkách. Mezitím si Ronet vyzkoušel práci v televizi se středometrážním filmem podle povídky Edgara Poea v režii Alexandre Astruca: Le puits et le pendule (Jáma a kyvadlo), který zachycuje utrpení inkvizičního vězně spoutaného v žaláři, jenž si uvědomí, že se nad ním houpe velká, velmi ostrá čepel ve tvaru kyvadla a pomalu se blíží k jeho hrudi. Film i výkon herce, kterého na place zranily krysy, se setkaly s příznivým hodnocením kritiky.
Maurice Ronet byl poté obsazen do mezinárodních koprodukčních filmů režisérů Carla Foremana, Henriho Decoina a Rogera Vadima. Ne vždy byl úspěšný. V roce 1965 napsal a režíroval spolu se svými přáteli Remem Forlanim a Jeanem-Charlesem Tacchellou svůj první film: Le Voleur du Tibidabo. Film natočený v Barceloně byl naprostým propadákem, a to jak u kritiky, tak u publika.
Po filmu Marcela Carné podle Simenona, v němž hrál vykořeněného a zklamaného herce po boku Annie Girardotové (Trois chambres à Manhattan), a filmu Alexandra Astruca o odboji, v němž hrál Robert Hossein a Jean-Louis Trintignant (La longue marche), si zahrál roli aristokratického důstojníka zničeného porážkou v roce 1940 ve filmu La Ligne de démarcation, prvním ze čtyř filmů, které natočil s Claudem Chabrolem. Byl to Paul Gégauff, kdo herce režisérovi doporučil. Poté si zahrál kapitána Boisfeurase (postava inspirovaná Paulem Aussaressesem10), bezohledného výsadkáře během alžírské války, v americké produkci: ve filmu Marka Robsona The Centurions po boku Anthonyho Quinna a Alaina Delona. Tato adaptace Jeana Lartéguyho se stala diváckým hitem a navštívilo ji přes čtyři a půl milionu diváků.
S Chabrolem se setkal dvakrát, v roce 1967 ve filmu Le Scandale s Anthonym Perkinsem – za roli cynického společenského člověka získal cenu za herecký výkon na festivalu v San Sebastianu – a v parodickém špionážním filmu La Route de Corinthe. Potřetí se objevil s Jean Sebergovou v prvním filmu Romaina Garyho Les oiseaux vont mourir au Pérou. Poté se vydal do Hollywoodu, aby svedl Debbie Reynoldsovou ve filmu Jak je to sladké, komedii Jerryho Parise, a následně si zahrál krátkou, ale výraznou roli ve filmu La femme infidèle, který zahájil „pompidolienské“ období tvorby Clauda Chabrola. V sekvenci trvající „sedm minut antologie“ se Ronet střetne s Michelem Bouquetem, který hraje manžela jeho milenky, a nakonec ho zabije.
V létě 1968 se připojil k Alainu Delonovi a Romy Schneiderové ve filmu Bazén. V psychologickém dramatu Jacquese Deraye, který byl jeho třetí konfrontací s Delonem, hrál úlisného a brilantního svůdníka. Bylo to také podruhé, co ho Delon ve filmu zabil. Film se stal hitem u kritiky i diváků, ve Francii ho viděly více než dva miliony diváků. Ve stejném roce si Maurice Ronet vyzkoušel roli komika ve filmu Jeana Aurela Les femmes, v němž si zahrála Brigitte Bardot.
V únoru 1972 odjel Ronet do Indonésie, aby si splnil svůj dávný sen: natočit na ostrově Komodo obří ještěry. V doprovodu svého přítele Georgese Troisfontainese a dvou kameramanů strávil na ostrově čtrnáct dní, bydlel ve slaměné chatrči a žil mezi rybáři. Přivezl si několik pozoruhodných záběrů těchto obřích ještěrů, které sestříhal do krátkého hodinového filmu, později zkráceného na půl hodiny, jednoduše doprovázeného Haydnovou hudbou: Vers l’île des dragons (K ostrovu draků), jehož komerční využití bylo komplikované, stejně jako kniha. Následujícího roku se Ronet vrátil k reportážím: zajímal se o dekolonizační války a v dubnu 1973 se vydal do Mosambiku v doprovodu spisovatele a nakladatele Dominiqua de Rouxe, novináře Patricka Chauvela a jednoho operátora. Tato čtveřice doprovázela portugalské jednotky bojující proti partyzánům FRELIMO. Podstupovali mnohá rizika a pro pořad Jeana-Françoise Chauvela Magazine 5211 připravili reportáž s názvem Mozambique ou le pari multiracial, která byla odvysílána 11. dubna 1974.
V sedmdesátých letech pokračoval v rozsáhlé kariéře, kde střídal kriminální filmy (Qui?, Le dernier saut, La Maison sous les arbres, L’Odeur des fauves, Sans sommation), dramatické filmy (Les Galets d’Etretat, Don Juan 73, Madame Claude) a televizní filmy. Objevil se také v hollywoodských produkcích (Marseille Contrat Roberta Parrishe, Liés par le sang Terence Younga). Hostoval v Německu (Seul le vent connaît la réponse Alfreda Vohrera, Bis zur bitteren Neige Gerda Oswalda) a Itálii (Séduction Fernanda Di Lea, Commissariat de nuit Guida Leoniho, La Messe dorée Beniho Montresora). Kritika se k němu stavěla příznivě jen zřídka a úspěch u publika byl vzácný, s výjimkou filmu Michela Devilla Raphaël ou le Débauché, který byl uveden v roce 1971. Ronet zde hrál „podlou, cynickou, požitky vyhledávající postavu „, která se zamiluje do zbožné, čisté vdovy v podání Françoise Fabianové. Film vidělo více než milion diváků; kritika jej přijala velmi příznivě a Ronetův výkon byl jednoznačně oceněn, neboť se své postavy zhostil natolik, že některé repliky jako by byly napsány přímo pro něj.
Maurice Ronet se smířil s neustálým natáčením, které ho vystavovalo účinkování v průměrných filmech: „Myslím, že je lepší natáčet, i když špatně, než nenatáčet vůbec. Herec, který netočí, je trochu jako auto, které jede na neutrál. Myslím, že je lepší být nestorem herců než hercem, jehož přítomnosti na jevišti nebo plátně litujete. V roce 1977 ho Alain Delon najal, aby si po jeho boku zahrál v kriminálním filmu Smrt darebáka, který režíroval Georges Lautner a dialogy napsal Michel Audiard. Hrál zkorumpovaného poslance, který byl na začátku filmu zavražděn a pomstěn Alainem Delonem, jenž ho znal z výsadkářského oddílu – existují i společné fotografie obou herců z jejich společných filmů. S 1,8 milionu diváků se jednalo o největší úspěch Maurice Roneta v tomto desetiletí.
Navzdory potížím, s nimiž se setkal při natáčení filmu L’île des dragons, se Ronet nevzdal myšlenky režírovat vlastní filmy. Jeden projekt mu byl blízký: adaptace povídky Hermana Melvilla, jejíž postava, kancelářský pracovník Bartleby, se stala symbolem odříkání a pasivní rezistence: na všechny požadavky svého šéfa neustále odpovídal větou „raději ne“. Po neúspěšném oslovení několika producentů předložil Ronet svůj projekt Marcelu Jullianovi, předsedovi společnosti Antenne 2, který souhlasil s jeho financováním. Film Bartleby s Michaelem Lonsdalem a Maxencem Mailfortem v hlavních rolích byl natočen v Paříži za 23 dní s rozpočtem pouhých 1,35 milionu franků. Film získal nadšené recenze kritiků, a když byl 16. prosince 1976 odvysílán, měl takový úspěch (5,5 milionu diváků), že se o několik měsíců později dočkal nového uvedení ve Studiu des Ursulines. Film získal cenu na televizním festivalu v Monte Carlu a historik Jean Tulard jej označil za mistrovské dílo.
V následujících letech natočil Maurice Ronet tři další televizní filmy: adaptaci Williama Irisha (Folies douces) a dva filmy Edgara Poea (Ligeia a Le Scarabée d’or). V roce 1977 vydal knihu rozhovorů se svým přítelem Hervé Le Boterfem: Le Métier de comédien.
Po několikaletém soužití s Betty Desouchesovou se Maurice Ronet v roce 1977 přestěhoval k Joséphine Chaplinové, dceři Charlieho Chaplina a Oony O’Neillové, s níž se seznámil při natáčení filmu L’Odeur des fauves. V roce 1980 se jim narodil syn Julien. Několik týdnů před jeho narozením byla Maurici Ronetovi po pádu na motorce diagnostikována rakovina plic.
Přesto pokračoval v mnoha filmech a televizních vystoupeních: tři v roce 1981 – včetně Beau-père Bertranda Bliera s Patrickem Dewaerem – a pět v roce 1982 – včetně La Balance Boba Swaïma s Nathalií Bayeovou, Philippem Léotardem a Richardem Berrym, který měl obrovský úspěch; režisér vysvětluje, že film by nemohl vzniknout bez Ronetovy účasti, což producenty uklidnilo. Marně se pokoušel natočit film o Ignaci Philippu Semmelweisovi, rakouském porodníkovi, který byl předmětem diplomové práce Louise-Ferdinanda Célina.
Herec s „pomačkanou tváří“ zemřel v roce 1983 ve věku 55 let na rakovinu plic v Hôpital Laennec v 7. pařížském obvodu. Je pohřben na hřbitově v Bonnieux v Luberonu, kde měl svůj druhý domov.
Večírek jako překvapení
1982
Práskač
Un matin rouge
1981
Le Règlement intérieur
Otčím
Sfinga
1979
Pokrevní příbuzní
1977
Madame Claude
Smrt darebáka
1976
Nuit d’or
Oh mia bella matrigna!
Perché si uccidono
À l’ombre d’un été
1975
Bis zur bitteren Neige
Jackpot
La Messe dorée
1974
Commissariato di notturna
Die Antwort kennt nur der Wind
Le Cri du cœur
Marseillská smlouva
1973
Don Juan 73
L’Affaire Crazy Capo
La seduzione
Sans sommation
1972
Il diavolo nel cervello
L’Odeur des fauves
La Chambre rouge
Les Galets d’Étretat
1971
La Maison sous les arbres
Raphaël ou le débauché
Un peu, beaucoup, passionnément…
1970
Kdo?
La Modification
Poslední skok
Splendori e miserie di Madame Royale
1969
Bazén
Delphine
La Femme écarlate
Nevěrná žena
Ženy
1968
How Sweet It Is!
Les Oiseaux vont mourir au Pérou
Podivuhodné příběhy
Un diablo bajo la almohada
1967
Il giardino delle delizie
Korintská silnice
Vražedné šampaňské
1966
Amador
Demarkační čára
Dlouhý pochod
Ztracená jednotka
1965
Trois chambres à Manhattan
1964
Donde tú estés
La Ronde
La vida es magnífica
Parias de la gloire
1963
Bludička
Casablanca, nid d’espions
Le Meurtrier
Smrtící oko Cejlonu
Vítězové
1962
La Dénonciation
Liberté I
Portrait Robot
1961
Le Rendez-vous de minuit
Les Grandes Personnes
1960
Il peccato degli anni verdi
Mi último tango
V plném slunci
1959
Carmen la de Ronda
Ce corps tant désiré
1958
Carve Her Name with Pride
Cette nuit-là
Výtah na popraviště
1957
Ten, který musí zemřít
1956
La Sorcière
Section des disparus
1955
Gueule d’ange
Les Aristocrates
1954
Casa Ricordi
Casta diva
Châteaux en Espagne
Le Guérisseur
1953
Horizons sans fin
La Môme vert-de-gris
Lucrèce Borgia
1952
La Jeune Folle
Les Sept Péchés capitaux
1951
Un grand patron
1949
Rendez-vous de juillet
Histoires extraordinaires: Le scarabée d’or (TV)
Ligeia (TV)
1978
Bartleby
1964
La vida es magnífica
Bartleby
