Michel Blanc: Mám v sobě trochu ze žárlivce
Jste herec, který má za sebou množství rolí a který se nakonec začal věnovat režii. Kdo vás z režisérských osobností, které jste kolem sebe sám jako herec zažil, nejvíce ovlivnil?
Na prvním místě bych zmínil setkání s Bertrandem Blierem, díky němuž jsem změnil i techniku vlastního psaní. Jinak na mě měli vliv obyčejně autoři, jejichž filmy se mi líbily. Chtěl bych připomenout, že Francie se může pochlubit velkou tradici scenáristů, jakými byli například Henri Jeanson, Jacques Prévert. Aniž bych se s nimi chtěl srovnávat, představují pro mě jako autora dodnes velkou inspiraci. Je mi ctí, že jsem ve Francii nedávno obdržel cenu Henri Jeansona.
Narodil jste se v Courbevoie, Hauts-de-Seine, kde přišel na svět i slavný komik Louis de Funés či legendární herečka Arletty. Ovlivnilo to nějak vaši volbu povolání?
Ne, zjistil jsem to až mnohem později. Ale dodnes říkají, že když mluvím francouzsky, mám stejný přízvuk jako měla právě Arletty. Jinak se snad už ve Francii takhle nemluví.
V komedii Líbejte se, s kým je libo, která právě běží v českých kinech, se zabýváte rodinnými, milostnými stereotypy na francouzský způsob.
Který stereotyp je vám osobně blízký?
Úplně asi žádný. Ale možná mám v sobě trochu z toho žárlivce, kterého ve filmu sám hraji. Ale doufám, že u mě to nedosahuje až takové intenzity.
Jednotlivé postavy hrají určité role, znají pravidla hry, dodržují francouzskou společenskou etiketu, lžou si, ale vědí to o sobě…
Možná budete znát starý snímek Jeana Renoira Pravidla hry, což je podle mě jeden z nejlepších francouzských filmů vůbec. Představuje podrobný portrét francouzské společnosti své doby, s jejími chudými, bohatými. Renoirovi se podařilo něco, co my ve Francii jinak moc neumíme – ukázat společnost filmem, který ale není příliš těžký, ponurý. Jinak předvést sociální realitu ve své pravdivosti ale zároveň i s komickou nadsázkou umí naopak hlavně Angličané. A já jsem při práci také myslel na sociální rozvrstvení společnosti…
Vaši hrdinové se po prázdninovém dobrodružství, kdy vypadnou ze „svých rolí“ a kdy vyjde najevo pravda o jejich životech a citech, ovšem zase vrací ke své původní hře plné předstírání.
Ano, ale nevrátí se zpět tak docela. Jednotlivé charaktery sice v jistém smyslu zůstanou stejné, ale hra je přesto u konce. Například muž, který se chtěl zasebevraždit, se nakonec přede všemi přizná, že je na mizině. Nebo já se jako žárlivec ocitnu za mřížemi. Hra skončí a oni to vědí, protože tuhle hru nelze hrát donekonečna.