Natáčení filmu Povedení strejcové
Pokud existuje francouzský film, který se stal kultovním, je to samozřejmě Les Tontons flingueurs (Povedení strejcové), natočený v roce 1963 Georgem Lautnerem podle dialogů Michela Audiarda. Film je ve skutečnosti (velmi volnou) adaptací románu Alberta Simonina Grisbi or not grisbi. Propracované dialogy, perfektní načasování, výjimečné obsazení – tomuto filmu (který se málem jmenoval Le terminus des prétentieux) nechybí nic a postupem času se stal monumentem francouzské kinematografie. A scéna v kuchyni je jeho vrcholem.
Natáčení filmu začalo 8. dubna 1963 v pařížském regionu. Na jaře 1963 však většinu filmových produkcí ochromila stávka. Ačkoli několik scén bylo natočeno ve studiu v Epinay, okolnosti donutily produkci natočit většinu scén v přírodních kulisách. Všechny scény, které se měly odehrávat ve vile Mexičana a jeho dcery Patricie, byly tak natočeny v jediném objektu v Rueil-Malmaison, který patřil společnosti Gaumont. Jednalo se o zámek nedaleko zámku Rueil-Malmaison. Herci a technici natáčeli čtyřicet dní v tomto zámku, který dnes nahradilo parkoviště (bohužel). Rozpočet je omezený, čas je omezený a Gaumont, s výjimkou Alaina Poiré, o tomto bláznivém projektu pochybuje. Naštěstí je atmosféra vynikající, zároveň studijní i uvolněná. „Mezi hvězdami panovala určitá forma soutěživosti,“ svěřuje se Georges Lautner. „Zatímco jsme vážně pracovali, zároveň jsme se opravdu bavili!“
Jean Gabin byl po určitou dobu zvažován pro roli Fernanda Naudina. Byl však dočasně rozhněván na Michela Audiarda (od filmu Mélodie en sous-sol, Melodie podzemí) a navíc kladl takové požadavky (chtěl prosadit svůj tým techniků), že nebyl vybrán. Volba padla na Paula Meurisse, který byl tehdy známý svou rolí Monocle, ale ten roli z zdravotních důvodů odmítl. V závěrečné scéně se však na několik vteřin objeví v téže roli Monocle. Nakonec roli získal Lino Ventura.
Lino Ventura, velká hvězda, nejprve váhal, zda se má rozloučit se svou image vážného, až ponurého herce, ale brzy se v kůži „klauna z Montaubanu“ cítil jako ryba ve vodě. Tím spíše, že si padl do oka s Venantino Venantinim, svým oficiálním „ochráncem“. „Lino byl z Parmy, já z Říma,“ vzpomíná Venantini. „Povídali jsme si o kraji, o dobrém jídle. Bavil mě jeho přízvuk, mluvil jako lidé u nás doma, s ‚ch‘ v přízvuku!“ Každý den v poledne tým obědval v místní hospodě. To byl posvátný okamžik. Zejména pro Venturu, gurmána a kuchařského mistra, ve scénáři i v životě. „Lino miloval vaření,“ potvrzuje Venantini. „Když mu menu nevyhovovalo, přinesl si svůj ešus, jako dělník z Fiatu!“
Francis Blanche, mnohem méně zdrženlivý, vypráví vtipné historky, nalévá svým přátelům do sklenic nejrůznější látky. Je to vtipný, velkorysý a nepředvídatelný muž. „Francis měl chvíle šílenství, přehnanosti,“ vysvětluje Claude Rich, „to jsme viděli, když popadl za zápěstí mladou dívku, která chce vzít bankovky ze stolu, a křičel: Nesahej na prachy, děvko! a v jeho očích byla smrtelná výhružka!“
Bernard Blier, který měl podle Georgese Lautnera také sklony ke vtipkování, měl ale jiné starosti. Zejména to, že se dostane do křížku s Venturou. Mac Ronay, „první střelec“ u Volfoniho, vypráví: „Jednoho dne na začátku natáčení za mnou přišel Blier. Vypadal ustaraně a svěřil se mi: ‚Hele, Macu, z toho filmu nemám dobrý pocit, Lino je velmi nervózní. Bojím se, že mi dá pořádnou ránu! Už to udělal dvakrát, víš!“ Uklidnil jsem ho: „Neboj se, určitě si to dobře nazkoušel!“ To mu ale nezabránilo, aby zašel za Linem a žertovně mu řekl: „Varuju tě, nenechám si to líbit!“
Nakonec Bernard Blier, alias Raoul Volfoni, dostane třikrát ránu pěstí. Samozřejmě falešnou, ale hodnou nejlepšího komika. Pokaždé se nachází ve své hausbótu – herně, někdo zaklepe na dveře. On otevře, Ventura ho udeří a Volfoni se skácí. Hotovo!
Michel Audiard považoval kultovní scénu v kuchyni za zbytečnou a málem vůbec nevznikla, ale Georges Lautner si velmi potrpěl na scénu pitky, během níž čtyři muži nostalgicky vzpomínají na staré časy. „Chtěl jsem odkazovat na pasáž z filmu Key Largo Johna Hustona,“ vysvětluje režisér. Key Largo je film noir, ve kterém gangsteři opření o bar nostalgicky vzpomínají na dobré časy prohibice.
V zámku v Rueil-Malmaison byla kuchyně sotva dost velká na to, aby se do ní vešla kamera (ve skutečnosti měla rozměry přibližně dva metry na tři). Natáčení této legendární scény tak nebylo bez problémů. „V této místnosti jsem neměl žádný odstup a nemohl jsem s kamerou vůbec hýbat. Na rozdíl od toho, co by se mohlo zdát, vyžadovala tato scéna velkou koncentraci, několik dní natáčení a především žádný alkohol.“
Žádný alkohol? Jean Lefebvre to asi nemohl potvrdit, protože parta vtipálků mu připravila zlý žertík a bez varování mu pro jeho záběr připravila výbušnou směs, která ho rozplakala. Ano, Lefebvrovy slzy byly skutečné… Scéna tak byla čím dál realističtější, což také vysvětluje počet potřebných záběrů.
Pro zajímavost, když se Lino Ventura pozdě večer vrátil ze studia po dokončení natáčení této slavné scény, nemohl se ubránit tomu, aby vzbudil svou ženu a řekl jí: „Právě jsme natočili scénu století!“ a vyprávěl jí celý příběh, zcela rozesmátý, aniž by vynechal anekdotu o sklenici Jeana Lefebvra.
Zdroj: https://lenouveaucinephile.blogspot.com/