Nenápadný velikán Didier Kaminka

/ 20 října, 2024

„Kvůli natáčení mého nového filmu Nevím nic, ale řeknu všechno (Je sais rien mais je dirai tout) jsem volal Didieru Kaminkovi, se kterým jsem se v té době stýkal, včetně jeho přátel, Luise Rega a Georgese Bellera. To byla moje parta v životě a stala se mou partou i ve filmu. Didier Kaminka mi připadal jako ideální partner pro napsání příběhu jako byl tenhle. Měli jsme spolu stejné cíle: především rozesmát lidi, a pokud si při tom můžeme trochu rýpnout, bude to skvělé. Líbila se mi ta jeho bláznivá část osobnosti. Měl cit pro absurdní dialogy i situace. Dokonce i v životě.“
To jsou slova, která Pierre Richard použil ve své autobiografii o svém příteli Didieru Kaminkovi, který zemřel před dvěma týdny, 24. září ve věku 81 let.
Didier Kaminka je jen zřídka zmiňován ve výčtu velkých francouzských scenáristů a autorů dialogů, přesto přispěl k umění komedie tím, že propůjčil své ostré pero některým dnes již kultovním filmům. Jako nenápadný a skromný tvůrce a přítel serveru CineComedies.com od samého počátku, se také zúčastnil retrospektivy Velcí režiséři, scenáristé a tvůrci dialogů francouzské komedie na prvním ročníku festivalu v roce 2018 a po pěti letech se vrátil, aby před zaplněným hledištěm promluvil k veřejnosti o snímku Les Rois du gag (Mistři gagu).
Didier Kaminka se narodil 22. dubna 1943 v Paříži a jako herec debutoval koncem 60. let pod režijním vedením Gérarda Pirèse v krátkém filmu (La Fête des mères). V roce 1970 natočil společně s Danielem Moosmannem (rovněž režisérem) a Alainem Morineauem svůj první film podle románu Georgese Dariena – Biribi.
V roce 1973 ho Pierre Richard oslovil, aby se podílel na scénáři jeho třetího celovečerního filmu Nevím nic, ale řeknu všechno (Je sais rien mais je dirai tout), v němž si Kaminka rovněž zahrál malou roli po boku Luise Rega a Georgese Bellera. Úspěch, který nadšeně sledovalo 1 485 350 diváků.
Největšího úspěchu však Didier Kaminka dosáhl s režisérem Claude Zidim. „Seznámil jsem se s ním při natáčení filmu, v němž jsem hrál, Poussez pas grand-père dans les cactus, kde hráli Francis Blanche a Marielle Goitschelová, ženská lyžařská šampionka,“ vzpomínal Didier Kaminka na festivalu CineComedies v roce 2018. „Ten film byl dost děsivý a kameramanem byl tehdy Claude Zidi. Režisér neexistoval, a když jsem hrál, potřeboval jsem pohled zvenčí. A viděl jsem, jak se Claude směje a zase nesměje. Šel jsem za ním a řekl mu: Podívej, tady vlastně žádný režisér není. Takže v téhle sekvenci bych to rád udělal takhle (…). Tak jsem se s Claudem seznámil a natočili jsme spolu tucet bezvadných filmů.“ Patřily k nim některé velké klasiky: Nenapravitelní (Les Sous-doués, 1980) Operace Banzaj (Banzaï, 1983), trilogie Prohnilí (1984-2003), Mistři gagu (Les Rois du gag, 1985), Spolek darebáků (Association de malfaiteurs, 1987) a Podtrženo, sečteno! (La Totale!, 1991) s Thierry Lhermittem, Miou-MiouEddy Mitchellem v hlavních rolích, z něhož se později pod režií Jamese Camerona staly Pravdivé lži s Arnoldem Schwarzeneggerem a Jamie Lee Curtisovou.
Současně Didier Kaminka psal scénáře pro Françoise Leterriera, Christiana Giona a nečekaně i pro Marca Ferreriho (Miluji tě). V roce 1975 se postavil za kameru filmu Co je moc, to je moc a dal dohromady barokní a působivé herecké obsazení: Chantal Goya, Darry Cowl, Pierre Richard, Marcel Dalio, Les Charlots, Jean Carmet, Bernard Menez, RufusDaniel Prévost. Následovalo dalších pět celovečerních filmů: Dokud budou ženy (1987), Čápi mají svojí hlavu (1989), Promotion canapé (1990), À quoi tu penses-tu? (1992) a Má žena mě opustila (Ma Femme me quitte, 1996).
Kromě hlavních rolí ve filmech, které sám psal nebo režíroval, se Didier Kaminka objevoval také v dílech svých hereckých kolegů, jako jsou Nicole de Buron (Vas-y maman), Gérard Lauzier (T’empêche tout le monde de dormir), François Leterrier (Le Garde du corps), Gérard Jugnot (Pinot simple flic) a Jean-Marie Poiré (Mes meilleurs copains).
Didier Kaminka napsal také několik divadelních her, z nichž dvě byly s velkým úspěchem adaptovány pro filmové plátno: Viens chez moi, j’habite chez une copine (napsáno 1975, režie Patrice Leconte 1981) a Pour cent briques, t’as plus rien maintenant (napsáno 1976, Prachy v prachu, režie Edouard Molinaro 1982).
V roce 2018 napsal scénář s Pierrem Richardem a snil o tom, že se znovu sejde se svým kamarádem Claude Zidim ve filmu Sous-doués à l’Elysée, což se bohužel už nepodařilo.
„Komedie je stav mysli, je to výsměch, je to způsob života,“ objasňoval Didier Kaminka. „Život a fikce fungují společně. Někteří filmaři píší o svém životě a jiní, včetně mě, jsou tu proto, aby se bavili. Za celý svůj život jsem nikdy neměl dojem, že bych pracoval, vůbec nikdy.“

Zdroj: cinecomedies.com

Share this Post