Neobyčejný herec Jacques Dynam
Francouzský herec Jacques Dynam, narozený v prosinci 1923 v Montrouge v departementu Hauts-de-Seine, má za sebou úctyhodnou kariéru. Jeho skutečné jméno bylo Jacques André François Joseph Barbé a dalo se o němříci, že je stálice a pilíř filmové i divadelní tvorby. Věrný svým hereckým přátelům, věrný svým oblíbeným režisérům, věrný své lásce k povolání, kterému zasvětil svůj život a které mu umožnilo prožít několik neúnavných desetiletí.
Stejně jako mnoho jeho kolegů se Jacques Dynam naučil základy svého řemesla v cirkusu a poté v divadle. Byl přijat do společnosti Jeana Dasté, kde hrál velké klasické bulvární a dramatické role francouzské literatury. Díky více než tříletému vzdělání se stal mladým nadaným hercem, jehož potenciálu si velmi rychle všiml Marcel Achard. Serge Regourd ve své knize Acteurs de caractère – Les méconnus du cinéma français (Charakterní herci – Neznámí herci francouzského filmu) vysvětluje: „Po svém působení u Dastého Jacques Dynam absolvoval významnou kariéru v soukromém divadle a stal se oporou bulvárního divadla a komedií, zejména díky hrám Marcela Acharda, z nichž během okupace vytvořil Colinette a následně dalších šest her téhož autora.“ Zmiňme tedy Auprès de ma blonde (1946 a 1948), režírovanou Pierrem Fresnayem v divadle Michodière a Célestins, dále Nous irons à Valparaiso (1947 – divadlo Athénée) a Harvey (1950 – divadlo Antoine a Célestins).
Od roku 1943 do roku 1996 má na svém kontě více než 30 her. Kromě Acharda mu i André Barsacq svěřil důležité role v mnoha hrách, které režíroval: Les Quatre Vérités od Marcela Aymého v divadle Théâtre de l’Atelier, poté několik her od Féliciena Marceaua: L’Oeuf v divadle Théâtre des Célestins, L’Etouffe-Chrétien v divadle Théâtre de la Renaissance nebo Le Babour v divadle Théâtre de l’Atelier. Za zmínku stojí také jeho pravidelné účinkování v hrách Marcela Mithoise.
Čtyřicet let se také věnoval dabingu. Propůjčil tak svůj hlas mnoha velkým hvězdám amerického filmu: Eli Wallachovi v roce 1960 ve filmu Sedm statečných, Buddy Hackettovi (1968 – Milostný příběh brouka), Charlesi Durningovi (1979 – Hrozba na lince), Johnu Belushimu (1980 – The Blues Brothers), Alanu Northovi (1986 – Highlander), Michaelu Goughovi (1997 – Sleepy Hollow: Legenda o bezhlavém jezdci), Marty Sandersonovi (2001 – Pán prstenů: Společenstvo prstenu). Byl také oficiálním dabérem francouzských adaptací filmů Jerryho Lewise.
Na filmu The Blues Brothers spolupracoval s Patrickem Préjeanem, který nám v jednom rozhovoru svěřil své vzpomínky na spolupráci s tímto hercem: „Byla to skvělá zkušenost. Pamatuji si, že jsem daboval píseň Every needs somebody to love. Zpíval jsem ve francouzštině na původním soundtracku a přiznávám, že jsem si to opravdu užil. A pak jsem daboval jednu z hlavních postav s Jacquesem Dynamem, kterého jsem znal velmi dobře už dlouho. Také pocházel z cirkusu Gruss a potkali jsme se tam když jsem byl ještě dítě. Rychle jsme se stali přáteli, Jacques byl úžasný herec.“ V návaznosti na příhodu Patricka Préjeana můžeme také připomenout, že Jacques Dynam si vzal za ženu jednu z dcer rodiny Gruss, jak vysvětluje Mylène Demongeot ve své knize Mémoires de cinéma: „Na natáčení (Fantomase) mi Jacques Dynam vyprávěl o milostných peripetiích, které prožil, než získal ruku své Ninine, své milované ženy, která byla dívkou ze slavného rodu Grussů (cirkusové rodiny). Rodina o něm, mladém herci bez peněz, nechtěla ani slyšet… představte si to! Ale láska těch dvou překonala všechny překážky, a že jich bylo hodně, a brutálních, jak mi vyprávěl… Pokud si dobře vzpomínám, mluvil dokonce o zlomené noze!“
V letech 1974 až 1983 daboval pro televizi Victora Frenche (pana Edwardse) v seriálu Malý dům na prérii a Erwina Köstera (komisaře Löwitze) v seriálu Liška v letech 1977 až 1985 (opět s Patrickem Préjeanem jako dabérem inspektora). Dále namluvil asi dvacet epizod v seriálu Zorro, kde daboval plukovníka Reyese, a pravidelně spolupracoval s produkcí Disney, například na filmech Dumbo a Aristokočky.
Během své filmové kariéry hrál Jacques Dynam nejrůznější role, od komediálních po dramatické, po boku největších hvězd té doby, jako byli Pierre Fresnay, Maurice Chevalier, Fernandel nebo Michel Simon. Jeho začátky byly velmi skromné – od konce 30. let hrál pouze komparz. Teprve v roce 1945 se v filmu André Berthomieu Les démons de l’aube (Démoni úsvitu) objevil ve své první významné roli, a to jako Gauthier po boku Simone Signoret. Zajímavé je, že ačkoli jeho nejvýznamnější rolí zůstala role inspektora Bertranda v sérii Fantomas André Hunebella (s nímž natočil 12 filmů!), je zábavné si všimnout, že již v prvním filmu Fantomas Jeana Sachy z roku 1947 byl mladý Dynam uveden v titulcích.
Jen v roce 1949 se Dynam objevil úspěšně či neúspěšně v jedenácti filmech, které umožnily divákům zapamatovat si jméno a tvář, se kterou se budou ještě dlouho setkávat. Objevil se například ve filmech Docteur Laennec Maurice Cloche pod jménem Dynan, Barry (Richard Pottier), Manon (Henri-Georges Clouzot), ale také Millionnaires d’un jour, který znamenal první spolupráci s režisérem André Hunebellem (v tomto filmu se objevuje jistý de Funès).
S téměř deseti filmy v roce 1950 natáčí Jacques Dynam v zběsilém tempu a začíná si budovat pozici mezi profesionály, kteří o něm mluví v dobrém. André Lepage, Maurice Cloche, Claude Autant Lara, Gilles Grangier, Jean Girault, André Cayatte, Jean Becker, Costa Gavras a dokonce i Nouvelle Vague (Claude Chabrol) postupně využívají jeho služeb. Poté, co se spřátelil s Jeanem Halainem, synem André Hunebella a scenáristou filmů svého otce, mu režisér svěřil role ve dvanácti svých filmech: Millionnaires d’un jour (1949), Ma femme est formidable (1951), Massacre en dentelles (1952), Mon mari est merveilleux (1953), Cadet Rousselle (1954), L’Impossible Monsieur Pipelet (1955), Les femmes sont marrantes (1958), Taxi, Roulette et Corrida (1958), Fantomas (1964), Fantomas se zlobí (1965), Fantomas kontra Scotland Yard (1966), Les Quatre Charlots mousquetaires, À nous quatre, cardinal (1973). Hunebelle a jeho syn pochopili, jaký potenciál může do filmu vnést, a inteligentně ho posunuli vpřed tím, že mu přidělovali stále významnější role až do filmu Fantomas kontra Scotland Yard, kde jeho duo s Louisem de Funèsem zastínilo Jeana Maraise, který byl téměř odsouzen k roli komparzisty (je pochopitelné, že poté už žádné další role nedostal).
Jeho kompletní filmografii je nemožné sestavit, ale je velmi pravděpodobné, že překročil počet 140 filmů, včetně krátkých filmů, což z něj dělá mimořádně zkušeného herce ve vedlejších rolích.
A co říci o jeho vystoupeních po boku Louise de Funèse? Byl jedním z jeho oblíbených partnerů, a to do té míry, že se stal jedním z mála privilegovaných, kteří mohli strávit několik dní na zámku Clermont a každý den s ním večeřet během mnoha natáčení. Na svém společném kontě mají nejméně šestnáct natáčení, i když ne ve všech filmech hrají společně. Bezpochyby patří do trojice herců, kteří ho nejlépe znali a nejvíce s ním spolupracovali, spolu s Maxem Montavonem a duem Grosso a Modo.
První oficiální zmínka o společném natáčení, kterou můžeme s jistotou doložit, se datuje do roku 1949, kdy Dynam ztvárnil roli Michela ve filmu André Hunebelleho Millionnaires d’un jour (Milionáři na jeden den). Jen v roce 1949 se setkali dvakrát: ačkoli není uveden v titulcích, mladý Dynam se skutečně objevuje ve filmu Raymonda Bernarda Le jugement de Dieu v roli vojáka, zatímco De Funès hraje zákazníka holiče. Poté jim Jacques Houssin svěřil každému malou roli ve svém filmu Vient de paraître. Tak se tito dva budoucí velcí přátelé rok co rok potkávají v malých, letmých rolích v mnoha filmech 50. let. Jacques Dynam se postupně stane jízdenkářem, poté Galdou pro Henriho Calefa (La passante a Le secret d’Hélène Marimont) a nakonec novinářem ve filmu Sans laisser d’adresse od Le Channoise, kde natáčí scénu s Pierrem Mondym a Gérardem Oury.
André Hunebelle a Jean Halain na svého přítele nezapomněli a obsazovali ho, kdykoli měli příležitost. Bylo tedy zcela přirozené, že se v roce 1951 objevil (opět jen krátce) ve filmu Ma femme est formidable a poté postupně ve filmech L’impossible Monsieur Pipelet a Taxi, Roulette et Corrida. V posledním zmiňovaném filmu (dnes již téměř zapomenutém, částečně kvůli jeho průměrnosti) ztvárnil gangstera Pedra, jehož zlomyslnost, srovnatelná s Averellem Daltonem, vyvolává spíše úsměv. Dynam vysvětlil Louisův status v té době: „Všichni říkali, že Louis de Funès nebyl na začátku své kariéry známý, ale samozřejmě že byl! Byl dokonce sakra známý! Pokaždé, když se objevil, všimli jsme si jen jeho! Na place jsme se pořád smáli a režiséři taky! Při natáčení Fantomas kontra Scotland Yard nám Hunebelle říkal: „Přestaňte, přestaňte…“, protože jsme se smáli, dělali jsme samé hlouposti… hlavně Fufu! Improvizovali jsme spoustu věcí, jako třeba scénu v posteli, kde jsme schovali revolvery!“ .
V roce 1954 dostali oba dvě malé role vojáků: strážný pro Funèse a prostý záložák pro Dynama ve filmu Mam’zelle Nitouche s Fernandelem v hlavní roli. Tento film znamenal zlom v jejich spolupráci, protože trvalo dalších deset let, než se znovu setkali. Iniciativa vzešla od Marcela Bluwala, který – i když váhal svěřit hlavní roli ve svém filmu Louisovi de Funèsovi, kterého považoval za vedlejšího herce v přesně stanoveném čase filmu (bál se, že mu dojde dech v průběhu celého filmu, což je také důvod jeho smrti uprostřed filmu) – jeho okolí však trvá na svém (počínaje hercem Jean Claude Brialym) a dosáhne svého. Dynam je aktivním členem týmu de Funèse, účastní se zasedání správní rady a je považován za nepostradatelného specialistu na počasí v cestovní kanceláři 421. Své předpovědi čerpá z pozorování žáby, která se rychle stane symbolem filmu.
V roce 1964 svěřil Jack Poitrenaud Funèsovi novou roli ve svém dalším filmu. Neobvykle si zahrál gangstera po boku Maurice Birauda v dialozích Michela Audiarda. Tato iniciativa je chvályhodná, i když pro herce zvyklého na vizuální komiku bylo obtížné zvládnout autorovu vervu tak dobře, jak by si přál. Film, který je více než slušný, nabízí krásné (samozřejmě příliš krátké) setkání mezi Funésem a Dynamem. Ten hraje domovníka, který každý den vyhlíží příjezd zločince, který ho přesvědčuje, že pracuje v úplně jiném oboru, aby nevzbudil podezření. Při natáčení filmu Une souris chez les hommes si všimneme také přítomnosti mnoha profesionálů, kteří se stanou stálými spolupracovníky Funése, zejména Claude Carliez, který se svým týmem připravuje kaskadérské kousky, a Richard Balducci, který má na starosti styk s tiskem.
Jejich skutečná spolupráce však začíná v roce 1964. André Hunebelle opět využívá jejich služeb v hlavních rolích. Adaptace literárního Fantomase od Souvestreho a Allaina má komický nádech a kombinuje lásku a akci. Obsazení je ideální: pro fyzické výkony je postava Jeana Maraise perfektní, zatímco šarm a ženskost ztvárňuje mladá blondýnka, tehdejší rivalka Bardotové, Mylène Demongeot. Hunebelle také chtěl netradiční duo pro policejní tandem: Funès hraje komisaře Paula Juveho, kterého se všichni „obávají“, a jeho pravou ruku, inspektora Michela Bertranda, alias Jacquesa Dynam. Dominique Zardi to vysvětluje takto: „Geniálnost pana Hunebelle spočívala v tom, že pochopil, že aby to fungovalo, nesmí klást důraz ani na Fantomase, ani na Fandora, ale na komisaře Juve. Jean Marais byl ostatně trochu překvapen a říkal: Proč je tam tolik záběrů na Louise?“
Při bližším pohledu je jejich duo stejně neodolatelné jako to, které tvořil s Bourvilem. Dynam je vynikající v roli nešťastného Bertranda. Nikdy mu nikdo nepoděkuje, nikdy ho nikdo nepochválí ani neodmění, každý den snáší hněv svého šéfa. Je to policista stejně nepřesný jako jeho nadřízený, má však vynikající analytické schopnosti a neomezenou oddanost. Jeho role se bude v průběhu tří epizod rozšiřovat. Již v následujícím roce dává druhý díl Fantomas se zlobí oběma hercům mnohem větší prostor, což Mylène Demongeot komentuje slovy: „Na place se ráda setkávám se svým drahým Jacquesem Dynamem, jehož role se rozrostla. Je to normální, je to vynikající herec, kterého Louis de Funés oceňuje jako partnera […]. Musíme všichni přiznat, že Louis de Funés se stal duší těchto tří filmů. Mezi prvním filmem Fantomas a Fantomas se zlobí měl jeho film Velký flám (La grande vadrouille) mimořádný úspěch a díky vynikajícímu a nezapomenutelnému tandemu Bourvil – Funes se Louis stal obrovskou hvězdou. Upřímně řečeno, je to spravedlivé. Pokud tyto filmy milujeme i po čtyřiceti letech, vděčíme za to jeho síle. Přiznejme si to upřímně! Moje role se také zmenšuje, ale ani na vteřinu na to nemyslím.“
Jelikož zákon sérií většinou respektuje stejnou křivku, epizody týkající se gentlemana, pána světa, se zmenšují a vyčerpávají, až se v posledním díle stanou pouhou kompozicí komisaře Juveho. Jean Marais je v něm téměř neexistující a jeho protějšky jsou redukovány na svůj nejjednodušší význam.
Pro film Le grand restaurant si herec kromě několika herců, které mu vnutila produkce, jako Robert Dalban nebo Venantino Venantini – které Funès dobře zná – pozval také mnoho svých přátel, herců slavných jmen: Jean Droze, dvojici Grosso a Modo, Paul Préboist, Noel Roquevert, Bernard Blier, Roger Lumont, Jean Ozenne, France Rumilly, André Badin… a samozřejmě Jacques Dynam. Dynam, který hraje lehce roztržitou číšníka, má na plátně několik minut, které dobře dokládají jejich zjevnou spřízněnost. Spřízněnost, kterou si udržují natolik, že v této době svého života Dynam natáčí prakticky jen s Funèsem. V roce 1967 přichází do kin film Les Grandes Vacances (Senzační prázdniny) Jeana Giraulta. Film byl kritikou skvěle přijat, a to jak za scénář, hudbu, tak i herecké výkony. Dynam, který ztvárnil roli pana Crozaca, uhlíře, kterého události přerostly přes hlavu, si tak vysloužil velký podíl na úspěchu filmu. Tato dvojice je jednou z nejlepších, jaké kdy tito dva muži vytvořili, a dodnes zůstává součástí antologie francouzské kinematografie.
Ale jakkoli to může znít podivně, po tolika letech plodné spolupráce se tito dva muži už nikdy na place nepotkali. Bez zvláštního důvodu, protože zjevně zůstali přáteli, to přičítali odlišným kariérám. Po telefonu se Dynam svěřil, že byl velkým kámošem Funèse, kterému ostatně říkal Fufu. Podle něj nebyl Funès nikdy poslední, kdo se zapojil do toho, co familiárně nazýval blbnutí na place. S ním bylo vždy všechno v pořádku. A během telefonického rozhovoru skromně přiznal: „Dnes, když se dívám na filmy, nepřipadám si moc dobrý, nesmíme být marniví.“
Skromnost a prostota tohoto muže… dvě vlastnosti, které jsou v tomto prostředí vzácné, a to ještě více, když vidíme kvalitu jeho hereckých výkonů. Profesionálně Jacques Dynam nikdy nepřestával a měl velmi nabitý program. S třemi nebo čtyřmi filmy ročně (bez započítání postsynchronizace, dabingu, televize a divadla) žil herec v poklidu a zůstal vždy oblíbeným představitelem vedlejších rolí nové generace herců. Patří k málokterým hercům, kteří nikdy nezažili propad, jakým prošli mnozí jiní. Jeho poslední vystoupení v roce 2000 ho ukazují oslabeného a hubeného, ale bez ztráty jeho hereckého talentu. Vincent de Brus mu jako poslední svěřil malou roli ve svém filmu L’antidote, kde tandem Clavier – Villeret pomáhá majiteli továrny na hračky (Dynam), který je nucen prodat svou firmu velké skupině.
Jacques Dynam zemřel v listopadu 2004 ve věku 80 let.