Opice v zimě – film, co neměl vzniknout

/ 20 července, 2025

Na jaře 1961 byl herec Jean Gabin naštvaný na scénáristu Michela Audiarda, který odjel na dovolenou do Itálie, aniž by našel námět pro jejich další film. Natáčení mělo přitom začít už v říjnu téhož roku. Nakonec se herec uklidnil, když se dozvěděl, že Audiard dostal nápad: adaptaci románu Rogera Vercela Au large de l’Eden, příběhu námořního kapitána na cestě do Grónska. Audiard tedy požádal všechny, aby se ten večer sešli u stolu v restauraci Fouquet’s – samozřejmě netušil, že nikdo z přítomných román nečetl. Scénárista se tím však nenechal odradit: „Podívej, už mám dost filmů, kde pořád sedíš na zadku v křesle. Uděláme ti film na širém moři. Ty, který miluješ moře, ho budeš moci konečně dýchat z plných plic! Budeš stát u kormidla škuneru bojujícího s bouří. A tvůj modrý pohled na bílou ledovou krustu bude vypadat úžasně! Dokážeš si to představit?“
Zatímco Albert Simonin pracoval na adaptaci, Jacques Bar rezervoval škuner u majitele lodí v Saint-Malo. Na začátku září tam vzal i Gabina. Ale když Gabin, který byl pro tuto roli předurčen, vstoupil na loď, zjistil, že „to tam smrdí treskou a zápach ryb a nafty mu dělá špatně od žaludku!“ Dobrodružství začalo špatně… Při čtení scénáře Simoninem jsou nakonec všichni přesvědčeni, že tento film se nenatočí a ani se natočit nemá. Gabin samozřejmě tento film odmítá. V Metro Goldwyn Mayer vzrůstají obavy, protože pokud Gabin v plánovaném termínu nic nenatočí, budou mu muset zaplatit odstupné.

Michel Audiard se tedy vrací k nápadu, který MGM v předchozím roce odmítlo, a to adaptaci knihy Antoina Blondina Un Singe en Hiver (Opice v zimě, cena Interalliée 1959). MGM ji odmítlo, protože v ní vidělo pouze příběh alkoholiků. Tentokrát však neměli na výběr.
Audiard si klade jednu podmínku: Gabriel Fouqueta musí hrát Jean-Paul Belmondo. Henri Verneuil proto osloví mladého herce nové vlny, Jean-Paula Belmonda, kterému je v té době 28 let a proslavil se o tři roky dříve ve filmu Jean-Luc Godarda A bout de souffle (U konce s dechem).
Bébel je tímto návrhem ohromen, protože Gabin je jedním z jeho velkých idolů. Než ale začne přemýšlet o samotné roli, zeptá se Henriho Verneuila, jestli bude v tomto filmu jen „nahrávačem“ hlavní hvězdě. „Podívej se mi dobře do očí,“ řekl mu režisér, „někoho lze prostě obelhat, ale tohle já nedělám. Povídám ti, že budete mít dvě zcela rovnocenné role.“ Belmondo tedy souhlasil a producent Jacques Bar zorganizoval setkání obou mužů ve své kanceláři v ulici Rue Pierre-Charon 58, kousek od Champs-Élysées. Gabinovi bylo tehdy 57 let a v té době mu už říkali že je „starý“, což bylo nepochybně kvůli jeho bílým vlasům a obtloustlé postavě. Gabin okamžitě souhlasil, že bude natáčet s Belmondem, i když nikdy neviděl žádné jeho filmy. Jejich první setkání bylo velmi formální.
Belmondo: „Dobrý den, pane.“
Gabin:„Dobrý den, pane.“

Film se natáčel v zimě 1962. Na začátku natáčení spolu oba herci týden nemluvili. Pak se atmosféra uvolnila – Gabin četl Paris-turf a Bebel L’Équipe, a láska ke sportu nakonec prolomila ledy… Od té chvíle už byli nerozluční parťáci. Gabin v Bébelovi našel svého duchovního syna. Říkal mu „kluk“. „Dej mi pusu, kámo. Jsi moje dvacetileté mládí!“, řekl Albert Gabrielovi. Oba byli před kamerou stejně uvolnění.
Natáčení začalo v Houlgate úvodními scénami filmu, které se odehrávají v roce 1944. Hned první den musel Gabin hrát opilost, stav, který prakticky neznal, navzdory své zálibě v alkoholu. S Paulem Frankeurem kličkují mezi výbuchy, z nichž jeden málem připraví o život asistenta režiséra, Clauda Pinoteaua! Následující týden pokračovalo natáčení ve studiích Saint-Maurice.

Když se v lednu 1962 se k filmu připojuje Jean-Paul Belmondo, aby natočil záběry s Gabinem pro scény odehrávající se ve třetí třetině příběhu, oba herci se navzájem téměř neznají. V této fázi natáčení, navzdory jejich přátelství před kamerou, mezi nimi neexistuje žádný vztah mimo kameru. Gabin to „nováčkovi“ Belmondovi zrovna neulehčuje. „Neřekne ani slovo a dívá se na vás, jako byste byli rohožka,“ vypráví Belmondo. „Po chvíli to začne být nepříjemné. Zdá se, že se sám rozhoduje, co bude hrát a co ne, a vy si říkáte, jestli si vůbec všiml vaší přítomnosti. Čte Paris-turf, zatímco jí, a nikoho nezdraví, jako by byl v ateliéru někdo cizí. Protože nemám ve zvyku lézt takovým lidem do zadku, nechal jsem ho prostě být.“
První asistent režiséra Claude Pinoteau však upřesňuje Gabinův přístup k natáčení: „Nikdy nemluvil. Když přišel na plac (i ve dnech, kdy nenatáčel, byl tam), sedl si do křesla a pozoroval všechny. Pokud nějaký technik nebyl profesionál nebo se choval nepříjemně, rychle si z něj udělal terč posměchu. Ale velmi respektoval profesionály, kteří dělali svou práci. Byl poměrně mlčenlivý, často proto, že četl noviny, ale hlavně z úcty, protože na place je třeba ticho. A mnohem více ho bavilo být tam a pozorovat, než zůstávat ve své šatně. Jakmile Belmondo dorazil, oba seděli na křeslech vedle sebe. Protože Gabin nemluvil, Jean-Paul respektoval jeho mlčení a také nemluvil. Gabin s ním musel jen jednou promluvit kvůli zkouškám.“

Po těchto dvou dnech ve studiu se tým vydal zpět do Normandie. Vztahy mezi oběma herci zůstaly stejné. „Obědvali jsme spolu,“ vzpomíná Jean-Paul Belmondo. „On četl své noviny a já L’Équipe. Za osm dní jsme spolu neprohodili ani slovo.“
Pinoteau také část tohoto mlčení připisuje mladému herci. „Znal jsem Belmonda z jiných filmů, kde byl extrovertnější, vtipnější. V tomto filmu byl zdrženlivější, protože měl obrovský respekt k Gabinovi, který na něj udělal dojem. Uvědomoval si, jaké má štěstí, že s ním může hrát. Chtěl se mu vyrovnat. S takovou osobností se mohl obávat, že bude Gabinem zcela zastíněn, že zmizí. Byl velmi motivován, aby podal co nejlepší výkon, ale zároveň s lehkostí, která připomíná Jean-Paula.“

Starší herec pozoroval svého mladšího kolegu a postupně k němu pocítil sympatie. Určitě k tomu přispělo i to, že věděl o jeho boxerské kariéře, a viděl ho číst sportovní noviny. Oceňoval také jeho přirozenost, způsob, jakým zůstává sám sebou před kamerou, stejně jako on. „Jednoho dne ke mně Gabin nájednou promluvil se zdrženlivou vřelostí, kterou jsem považoval za přátelskou, a nemýlil jsem se. Zjevně mě měl rád. Víc než to. Stali se z nás velcí kamarádi. Všem novinářům, kteří se zastavili, prohlásil, že jsem jeho nástupce a že bych mohl hrát jeho předválečné role stejně dobře jako on.“
Henri Verneuil to potvrzuje: „Kolikrát mi řekl, teď už mi nebudete říkat: Potřebovali bychom třicetiletého Gabina: tady ho máte! Gabin Jean-Paula zbožňoval. A Jean-Paul měl smysl pro respekt, aniž by byl podlézavý.“

Přátelství mezi Gabinem a Belmondem je patrné ve scéně natočené v noci 26. ledna, kdy Jean obejme Jean-Paula a řekne mu: „Dej mi pusu, kámo! Jsi moje dvacetileté já!“ Atmosféra byla uvolněná, zejména ve scénách opilosti v ulicích Villerville. „Gabin se nezdržoval, vzpomíná Claude Pinoteau, šel do toho naplno. Pro Belmonda bylo snazší se uvolnit, když viděl, jak se uvolňuje Gabin. Bavili se a my za kamerou jsme se smáli. Byli opravdu spokojení.“ Když přišlo na společné zpívání písně Nuits de Chine, Jean-Paul se ukázal jako naprosto neschopný zpěvák! „Zpíval jsem tak falešně, že jsem ho vyvedl z míry: ‚Ó, ty blázne,‘ říkal Gabin, to jsem ještě neviděl. Ty to děláš schválně!‘ A smál se, až mu tekly slzy.“
A příchod Noëla Roqueverta, který hrál roli šéfa bazaru, náladu nezkazil, naopak. „Byl to neuvěřitelný sexuální maniak!, vzpomínal Belmondo, pořád vytahoval sprosté fotky, jeho žena stála na druhém konci, hluchá jako poleno, a ptala se ho: ‚Co to děláš?‘ A on bez mrknutí oka odpověděl: ‚Nic, miláčku, ukazuju psa!‘ Gabin se smál, až mu tekly slzy, a Roquevert celý den mluvil jen o sexu.“

Roquevert se bavil ještě víc při natáčení scény s ohňostrojem, která se točila na pláži ve Villerville. „První pokusy se nepovedly, protože prach byl vlhký a Jean utíkal ještě před zapálením roznětek. Velmi dobře si pamatuji, jak pomalu přicházel před rakety, které měly vybuchnout. Natáhl ruku a přiblížil hořící tyč k roznětce, kterou měl zapálit. Najednou ho přepadla panika a utíkal pryč. Když se vrátil, jeho ruka se třásla stejně, ne-li víc, a znovu se otočil. Po čtyřech nebo pěti pokusech se mu to konečně podařilo. Jakmile zapálil roznětky, museli jsme utíkat. To bylo v scénáři! Belmondo na mě jako malý kluk křičel: Dám ti co proto! Dám ti co proto! Já, ještě větší kluk než on, jsem zrychlil… a natáhl si sval.“

1. a 2. února natáčel Henri Verneuil slavnou scénu s býčími zápasy. U vjezdu do Tigreville hraje Gabriel Fouquet toreadora s projíždějícími auty. Španělský poradce mu dával rady, jak správně provádět pohyby, ale Belmondo měl před očima scénu, kterou před několika lety viděl v Saint-Germain-des-Prés: Antoine Blondin předváděl tento kousek před Rhumerie martiniquaise. Motorizovaná korida je opravdový kaskadérský kousek, který s sebou nese rizika. Herec si ostatně málem zlomil ruku. Ačkoli byl Belmondo hodně odvážný, ještě neměl takovou fyzickou zdatnost, která potom hodně přispěla k jeho popularitě. „Jsi blázen?“, říkal mu Gabin, to už nikdy nedělej, Jean-Paule. Za takové riziko se platí jiným lidem.“

Tým se vracel do studia 6. února na další měsíc natáčení. Film Opice v zimě měl premiéru 11. března 1962 a byl promítán souběžně s festivalem v Cannes, aniž by byl jeho součástí! Promítání bylo totiž organizováno v kině Rex v ulici Rue d’Antibes pro novináře. „Obávám se, že mi chybí slovní zásoba, abych popsal radost všech oprávněných osob, které bojovaly o účast na této události,“ psal Steve Passeur v L’Aurore. „Pro jednou naši filmoví kritici nešetřili smíchem. Ten zněl překvapivě po celých devadesát minut.“

Zdroj: https://lenouveaucinephile.blogspot.com/