Pierre Richard v Hybernii
Francouzský herec Pierre Richard vystoupil dnes večer v pražském Divadle Hybernia. Byl aktérem autobiograficky laděného večera nazvaného Pierru Richardovi – Poste restante.
Herec, populární nejen v Česku z filmových komedií, naplnil své sólo vzpomínkami. Je založeno na dopisech, které dostává od fanoušků z celého světa. Na jeviště táhne sedmasedmdesátiletého herce potřeba kontaktu s publikem, smích hlediště je prý pro něj drogou. Smích pokládá Pierre Richard za lék, který ordinuje svým divákům, ale i sám sobě. Možná, že i díky tomu se stále cítí dobře.
Tolik strohá zpráva z tisku. Měl jsem to štěstí, že jsem toto představení navštívil, sice o den později, protože první představení bylo zcela vyprodané, ale o to větší štěstí to bylo. Proč? Když jsme s kamarádem zasedli onoho večera do asi třicáté řady v divadle Hybernia, jeviště nám připadalo vzdálené asi jako divákovi ve stopadesátédeváté řadě na stadionu Strahov. Už už jsme se smiřovali s představou, že Pierre Richard se nám bude jevit jako mravenec kdesi v dáli, když tu najednou přišly uvaděčky a řekly nám: Podívejte, už asi nikdo nepřijde, tak prosíme (nás, ze zadních řad) přesedněte si dopředu, nikdo tam není a vypadalo by to divně. Jako ve snu jsme sestoupili z vyvýšené třicáté řady do druhé, a najednou bylo jeviště všude okolo nás.
Představení začalo. Přišel Pierre, stoupl si doprostřed jeviště, asi tak tři metry od nás, a začal vyprávět. Francouzsky, samozřejmě, nicméně nad ním běžely dvoje titulky – české a ruské (později jsme se dozvěděli, že představení z velké části platila ruská strana). Po krátkém čase mi splynuly titulky s jeho libozvučnou francouzštinou, a bylo to, jako by k nám mluvil česky. Asi po deseti minutách jsem se začal smát, a nepřestal jsem až do konce. Představení trvalo něco přes hodinu, a bylo prokládané výstupy hráče na saxofon, kterým nebyl nikdo jiný než Olivier Defays. Pokud nevíte kdo to je, tak je to syn Pierre Richarda, který si ponechal původní rodinné příjmení. Ale zpět k představení – Pierre Richard byl nejenom neuvěřitelně vtipný, ale také neuvěřitelně pohyblivý, a všechna jeho gesta, pohyby a posunky jako by vypadly z jeho ranných i pozdějších komedií, bylo to jako když sledujete nějaký jeho film. Jen místo ostatních herců tu stál jen on sám a vyprávěl historky o tom, jak se v šedesátém osmém nedopatřením „nachomýtl“ do řetězu studentů, stavějících z dlažebních kostek barikády, a jak si tuto v podstatě jednoduchou a strojovou práci chtěl zpříjemnit tím, že za každou kostku poděkoval, a se slovem: „Prosím!“ ji poslal dál, dokud mu někdo neřekl: „Drž hubu a podávej…“ Jak se o chvíli později ocitl v ulici, kde nespokojení protestující převraceli auta, a on byl najednou přizván k převracení svého vlastního auta, které tam měl zaparkované. Jak to dělal s citem, a pokoušel se o to aby se neodřelo, což se samozřejmě nepovedlo…
Prostě úžasný večer s úžasným komikem, pro kterého neexistují žádné barikády, ani jazyková ani sociální. Jeho smích spojuje všechny bez rozdílu. Je to už deset let co jsem toto představení viděl, ale pořád ho mám v živé paměti. Nic lepšího jsem naživo neviděl. Bravo, Pierre!
PS: Omluvte kvalitu mých fotek, mobily tenkrát ještě nebyly tak vybavené 🙂