Pierre Vaneck, vlastním jménem Pierre Auguste Van Hecke, byl francouzský herec belgického původu. Narodil se 15. dubna 1931 v Lang Sonu v tehdejším Tonkinu, dnešním severním Vietnamu. Jeho otec byl důstojník belgického původu, který později dosáhl hodnosti generála ve francouzské armádě. Dětství Pierre prožil převážně v Antverpách.

Po příchodu do Paříže začal studovat medicínu, brzy však zjistil, že ho více přitahuje herectví. Nastoupil do dramatických kurzů René Simona a poté studoval na pařížské konzervatoři ve třídě Henriho Rollana. V období, kdy se snažil prosadit jako herec, pracoval také v továrně a po večerech recitoval poezii v kabaretech.

Na divadle debutoval v roce 1952 jako Ludvík XIII. v nové adaptaci Tří mušketýrů. Jeviště se následně stalo nejstálejší částí jeho kariéry a Vaneck patřil po desetiletí k uznávaným francouzským divadelním hercům.

Ve filmu se objevil už v první polovině padesátých let, výrazný úspěch mu však přinesla především hlavní role Vincenta ve filmu Juliena Duviviera Marianne de ma jeunesse. Romantický charakter této postavy mu na začátku kariéry vytvořil obraz klasického mladého milovníka, kterému se později vědomě snažil uniknout.

Proto přijímal také temnější a psychologicky náročnější úlohy. Výrazný byl například jako Manolios ve filmu Julese Dassina Celui qui doit mourir, natočeném podle románu Nikose Kazantzakise, nebo v kriminálním snímku Une balle dans le canon.

V šedesátých letech spolupracoval opakovaně s režisérem Pierrem Kastem. Hrál v jeho filmech La Morte-Saison des amours, Merci Natercia a Portugalský víkend. Objevil se také ve filmu Michela Boisronda Amours célèbres a po boku Jeana-Paula Belmonda ve filmu Muž jménem La Rocca režiséra Jeana Beckera.

V roce 1966 ztvárnil jednu z rolí ve velkém válečném filmu René Clémenta Hoří v Paříži?, který rekonstruoval osvobození francouzské metropole v srpnu 1944. Přestože Vaneck nikdy nezískal status typické filmové hvězdy své generace, jeho tvář se díky celé řadě vedlejších rolí stala francouzskému publiku velmi známou.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se stále více soustředil na divadlo a televizi, ale na velkém plátně se objevoval nadále. Hrál například ve válečném filmu Výsadkáři v Kolwezi, dramatu Eréndira nebo ve snímku Rok medúz.

V devadesátých letech zaujal například ve filmu Vent d’est Roberta Enrica a v adaptaci Shakespearova Othella režiséra Olivera Parkera. Později se objevil také ve filmu Furia mladého Alexandra Aji a ve snímku Là-bas… mon pays Alexandra Arcadyho.

Jednou z jeho nejznámějších pozdních rolí se stal pan Pouchet ve filmu Michela Gondryho Nauka o snech z roku 2006. Úplně poslední filmovou roli vytvořil ve filmu Jeana Beckera Deux jours à tuer z roku 2008, kde ztvárnil otce hlavního hrdiny v podání Alberta Dupontela. K režiséru Jeanu Beckerovi se tak vrátil téměř padesát let po společné práci na filmu Muž jménem La Rocca.

Pierre Vaneck byl známý především jako mimořádně kultivovaný divadelní herec s charakteristickým hlubokým hlasem. Za svou divadelní práci získal v roce 1988 prestižní cenu Molière za vedlejší roli ve hře Le Secret.

Jeho manželkou byla Sophie Becker, dcera režiséra Jacquese Beckera a sestra režiséra Jeana Beckera. Měli spolu dvě děti.

Pierre Vaneck zemřel 31. ledna 2010 v Paříži ve věku 78 let na následky srdeční operace. Před smrtí byl přibližně dva měsíce hospitalizován. Francouzský tisk ho po úmrtí připomínal jako herce s hlubokým, sametovým hlasem a mimořádně precizním způsobem projevu.