Portrét herečky Marléne Jobert
Okouzlující pihatá rusovláska. Taková vždy byla francouzská herečka, která svým úsměvem a přirozeným šarmem vzbuzovala zvědavost a touhu odhalit to záhadné tajemství francouzských filmů.
Na dětství prožité v Alžírsku nikdy nevzpomínala příliš ráda. Narodila se jako nejstarší z pěti dětí (má dvě sestry a dva bratry), otec byl příslušníkem francouzské armády a rodina žila velmi skromně. Marléne musela jako nejstarší doma pomáhat a starat se o sourozence, rodiče jí v mnohém bránili, a tak se často cítila nepochopená. Přesto měla dojem, že umělecké sklony zdědila po otci: „Často mi vyprávěl legrační příhody… Myslím, že si v sobě odjakživa nesl touhu být umělcem a že z té touhy čerpal veškerou životní sílu.“ Snad i proto ji později bez velkého přemlouvání pustil studovat herectví do Paříže (matka s tím rozhodně nesouhlasila!). Tomu předcházelo přestěhování rodiny do francouzského Dijonu, kde v sobě Marl`ene objevila herecký talent. Paradoxně to způsobila přísná rodina, která v ní vyvolávala touhu uniknout z domova plného povinností. Její bratr hrál na klavír v malém vojenském souboru, a když pro něj jednou přišli kamarádi a uviděli Marlene, nabídli jí, aby si s nimi zahrála v jedné scénce. Nezaváhala. Herectví si zamilovala tak, že dostalo přednost i před jejím výtvarným talentem. Odešla z uměleckoprůmyslové školy (pravděpodobně by se stala učitelkou kreslení) a přihlásila se na dijonskou konzervatoř. O rok později už byla cesta za herectvím do Paříže otevřena.
Objevení zrzky
Při studiu si počátkem 60. let přivydělávala statováním ve filmech a kreslením reklam. Divadelní debut na sebe nenechal dlouho čekat – na jevišti Théatre Montparnasse po boku Yvesa Montanda (byl jejím velmi přísným učitelem na konzervatoři) a Pierra Mondyho ve hře Tisíc klaunů dostala první velkou příležitost. Bylo jen otázkou času, kdy si něžné rusovlásky všimne film. Stejně jako objevil Jean-Luc Godard pro film mladého Belmonda, nabídl první filmovou roli i Marléne Jobertové. Ve filmu Mužský rod, ženský rod dostala jednu z hlavních rolí. S Godardem si bohužel nerozuměla, postavu jí prý dostatečně nevysvětlil. Prostě si nepadli do oka. Radost z natáčení dvaadvacetiletá Marlene rozhodně necítila. Ale otevřela dveře do hereckého světa. Pihovatou zrzku si diváci oblíbili ještě víc jako Ritu ve filmu Nepřemožitelná Leontýna. A potom už na ni čekala řada krásných rolí ve filmech nejrůznějších žánrů – ať už to byla ctižádostivá a domýšlivá Charlotte v historické komedii Manželé z roku II, kde zářila společně s Jeanem-Paulem Belmondem, nebo rozpustilá Lorena prchající s dvěma muži před nacistickými pronásledovateli v tragikomedii Vzali nohy na ramena. Hrála se šarmem i tajemstvím v očích osudové ženy v gangsterkách a kriminálních filmech, ale dokázala být přesvědčivá i v komorních psychologických dramatech, jako byla role tlumočnice Claire, která se musí vyrovnat s amputací prsu ve filmu Nahá láska.
Vášnivé herectví
Když se jí v roce 1980 narodila ze vztahu s chirurgem Walterem dvojčata Eva a Joy, na čas přerušila hereckou kariéru. Jak sama řekla, „zpomalila jsem tempo svého hereckého života na minimum“. Ale ne hned – tři měsíce po narození dcer natáčela film Špinavá záležitost a vzápětí potom hrála na jevišti. Brzy pochopila, že ji kombinace mateřství a herectví stojí příliš mnoho sil a ani jedno by nedělala dobře. Věnovala se dcerám, četla jim pohádky, sama si jich řadu vymyslela a časem je začala i psát – prý aby si uchovala vzpomínky na ty nejkrásnější chvíle a výjimečné okamžiky, které strávila s dětmi. „Mateřství mi přineslo spoustu nových věcí, změnily se mi hodnoty, priority, všechno,“ řekla Marlene Jobertová v dokumentu natočeném pro Českou televizi v cyklu Evropané – Francouzské rozhovory.
K herecké profesi se časem vrátila – zralejší a plná nápadů. Když natočila film Jezdci z bouřky, nazpívala k němu i úvodní píseň, a to s vlastním textem. Následovně vydala úspěšnou desku s názvem Věčná je potřeba lásky, pro kterou si napsala deset písní. V posledních dvaceti letech ji mnohem víc hereckých příležitostí nabídla francouzská televize, navíc se Marl`ene Jobertová stala uznávanou autorkou dětských knížek. Přestože má ráda všechny své profese, jen o té herecké prohlásila: „Mám ji ráda tak vášnivě, že se jí někdy věnuji na svůj vkus až příliš…“