Poslední rozhovor s hercem André Pousse
Herec vedlejších rolí, převážně gangsterů, mužů z podsvětí a jejich přisluhovačů, André Pousse, muž s nezaměnitelnou vizáží, poskytl v roce 2003 svůj poslední rozhovor pro tisk. Dva roky poté, 9. září 2005, André Pousse zahynul při dopravní nehodě.
Do filmového průmyslu jste vstoupil až ve 44 letech, po řadě zaměstnání. Člověk má dojem, že vaše herectví řídí spíše škola života než nějaká konkrétní metoda. Myslíte si to také?
Je pravda, že všechny tyto zkušenosti mi dobře posloužily jak v životě, tak ve filmu. Víte, dělal jsem spoustu věcí a už ve dvaceti jsem byl na vrcholu žebříčku jako profesionální cyklista. Pak jsem se shodou okolností stal impresáriem, pracoval jsem pro Henriho Salvadora a Joséphine Bakerovou. Rok jsem strávil s Edith Piaf. Vždy jsem pracoval v kontaktu s publikem, před dvaceti tisíci lidmi, a určitě to bylo publikum, které mě naučilo hrát.
Hrál jste s Jeanem Gabinem, Alainem Delonem a Lino Venturou. Zapůsobilo na vás jejich charisma?
Ne, protože to všechno byli moji přátelé. Když jsem běhal na Vel’d’hivu, Jean Gabin patřil k mým obdivovatelům, miloval cyklistiku. Potom jsme chodili do restaurací, kde mi rád vykládal legrační historky. Alain byl stejný. V té době – byl to ještě kluk – to byl on, kdo mi nesl kolo na start. Dodnes se tomu smějeme. Co se týče Lina, byl to sportovec a já si ho trochu dobíral kvůli boxu, protože když jsme upadli my cyklisti, tak jsme spadli na kola, na trať, a to taky hodně bolelo. Nebyl jsem z toho nadšený, protože na začátku jsme byli všichni kamarádi.
Nelákalo vás někdy, jako řadového herce ve vedlejších rolích, v nějakém okamžiku vaší kariéry vstoupit do záře reflektorů a být za hlavní hvězdu?
Vždycky je příjemné mít velkou roli. Ve filmu Paša (Le Pacha) jsem hrál důležitou postavu. Každopádně, abyste dostal hlavní roli, musíte být hvězda a to já jsem nebyl a nejsem!
Říkal jste, že když vzpomínáte na své herectví a repliky, vybaví se vám dialogy Michela Audiarda. Čím si vysvětlujete, že filmy z té doby jsou u mladé generace stále tak oblíbené?
Audiardovy dialogy jsou mimořádné, jsou opravdu nezapomenutelné: „Je parle pas aux cons, ça les instruit“ („Nemluvím s blbci, to je naučí“). Tohle miluju! Michel měl obrovskou literární vzdělanost. Doma, v jeho knihovně, bylo všechno! Corneille, Voltaire… V jeho dialozích byla tato kultura cítit. Nebyl to slang, ale populární výrazy, proto jeho jazyk zůstal moderní.
Když se ohlédneme zpět, vypadá to, že než jste začal hrát, užil jste si s kamarády na place spoustu legrace. Bylo tomu tak?
Ale ano, na place panovala opravdová kamarádská atmosféra. Práci jsme brali vážně, ale to nám nebránilo se bavit. Například Jean-Pierre Melville byl velmi přísný; režíroval autoritativně, ale bez znevažování. Měli jsme spolu natočit skvělý film, ale bohužel nás příliš brzy opustil.
Myslíte si, že dnešní kinematografie stále dává čestné místo skvělým hercům ve vedlejších rolích?
Trochu se to vytratilo. Ale kdysi hráli vedlejší role skvělí herci jako Blier a další. Zhoršily se i dialogy. To neustálé „nique-ta-mère“, to je únavné!
Na závěr mám jednu otázku ohledně sportu, který hrál ve vašem životě velkou roli. Co si myslíte o dopingu v cyklistice?
Ach, štve mě to, protože se pořád mluví jen o „náloži“, jak se říkalo za mých časů. Ovlivňuje to i jiné sporty, u některých sportovců to vidím pouhým okem. Jen se o tom nemluví. Jacques Goddet (pozn. redakce: zakladatel L’Équipe a bývalý ředitel Tour) mi jednou vysvětlil, proč trpí především cyklistika: nejsou peníze! Dvě stě tisíc diváků na svazích Tourmaletu je i v roce 2002 bezplatná podívaná. Ta zátěž tu byla vždycky. Při některých závodech jsem si vzal prášek amfetaminu, můj kamarád si vzal tři, ale to byla jiná doba. Na druhou stranu, taky jsem mohl fungovat celých šest dní, aniž bych si vzal něco jiného než kávu nebo čaj.
Zdroj: http://andrepousse.free.fr/