Příběh režiséra Jeana Giraulta (část 1)

/ 21 září, 2024

„Chtěl jsem jen jedno: točit filmy, stát za kamerou. To se mi podařilo.“
Takový byl pohled Jeana Giraulta na jeho kariéru, pohled skromného filmaře, stejně nenápadného jako plodného, jehož díla (kolem třiceti jako režiséra) přilákala jen ve Francii do kin více než 75 milionů diváků. Skutečný úspěch. U příležitosti stého výročí jeho narození se server CineComedies zaměřil na tohoto z málo známých – a přesto talentovaných – řemeslníků francouzské komediální kinematografie.

Jean Girault se narodil 9. května 1924 ve Villenauxe-la-Grande v regionu Aube jako syn obchodníka Fernanda Giraulta a učitelky Camille Espock. Jeho dětství bylo poznamenáno tuberkulózou, kterou trpěl od narození, a nepřítomností otce, který rychle opustil rodinné hnízdo. O několik let později Jean úspěšně složil maturitu a pokračoval ve studiu medicíny. Vydržel však jen rok. Rozhodující pro jeho další život se ukázalo být jeho setkání ve dvaceti letech s jistým Jacquesem Anfriem, známým jako Vilfrid. Společně se rozhodli navštěvovat kurzy na I.D.H.E.C. (Institut des hautes études cinématographiques) a brzy začali psát řadu námětů: „S mým přítelem Vilfridem jsme se neustále bavili a snažili se v našich příbězích vyjádřit vše, co nás v životě bavilo. Vedle toho se Jean Girault zaučoval na krátkých filmech, kde postupně zastával různé technické pozice. Na konci čtyřicátých let se stal asistentem režiséra Marcela Blistèna a zároveň napsal s Jacquesem Vilfridem svou první hru Douce Anita s oslnivým hereckým obsazením (Jean Lefebvre, Philippe Nicaud, Philippe Lemaire) a (již slibným) jménem Pierra Mondyho jako režiséra. Její adaptace pro velké plátno s novým názvem L’Amour, toujours l’amour v režii Maurice de Canonge jim v roce 1952 otevřela dveře do kin. Během následujících osmi let Vilfrid a Girault vytvořili řadu scénářů, včetně dvou pro Fernanda Raynauda, Le Sicilien a Le Mouton, na které se prodalo 4,5 milionu vstupenek! Jean Girault však nemá v úmyslu zůstat v branži navždy: „Abyste mohli psát, musíte být Audiard nebo Jeanson,“ říká. „Já nejsem ani jedno, ani druhé. Nemám dost talentu na to, abych pokračoval jako spisovatel, a tak se hodlám věnovat režii.“

Mezitím vznikla druhá hra Sans cérémonie. Premiéra se uskutečnila 24. září 1952 v pařížském Théâtre Daunou a také v ní se sešlo poměrně působivé herecké obsazení: Albert Préjean, Claude Gensac, Jean Ozenne, Philippe Nicaud, Claire Maurier… nezapomnělo se ani na jistého Louise de Funèse ve (velmi vedlejší) roli komorníka. Kritika však byla přísná: „Pánové Jacques Vilfrid a Jean Girault jsou začátečníci, kteří měli to štěstí, že jejich díla někdo hrál dřív než se naučili, jak se musí divadelní hra vystavět… Je to v pravém slova smyslu ‚rapsodie‘, což znamená, že scény jsou pospojovány jedna za druhou, jako když se na jehlu nabalí malé pestrobarevné praporky. Je velmi únavné to sledovat. A pak je tu dlouhý příběh o podvodu; není to šťastné téma a nikdy nebude. Přestane vás to bavit.“ napsal Robert Kemp v Le Monde, 26. září 1952. Divadelní publikum také nebylo zrovna nadšené.

Ale na tom nezáleželo. O devět let později Jean Girault text přepracoval, sám jej převedl na plátna kin s Jacquesem Vilfridem a Louise de Funèse hodně vyzdvihl. Funès se tak dostal do čela hereckého obsazení, které mu určil sám Girault, jenž se podílel i na produkci filmu, společně s Jacqueline Maillan a Mireille Darc, a snímek s názvem Pouic Pouic (s novou, mnohem komičtější identitou námětu) se stal s 2 169 854 prodanými vstupenkami jedním z nejúspěšnějších filmů roku 1963.

Nutno říci, že během posledních tří let se Girault stal, tak jak si přál, samostatným režisérem. Nyní mohl dát svým nápadům tvar, jaký uznal za vhodný, od prvního napsaného slova až po adaptaci na filmové plátno. V každém případě se o to snažil. A fungovalo to. Ve vší jednoduchosti. Mireille Darcová se svěřila: „Jean Girault byl velmi přívětivý člověk. Nikdy vám nedal najevo špatnou náladu, nikdy se vám nepletl do cesty. Všeho dosahoval svou laskavostí. Ale obecně vzato to nebyl člověk, který by byl příliš direktivní, nebo jak by se řeklo ‚vůdce herců‘. Nechal nás dělat naší práci. Pracovalo se s ním velmi příjemně, ale neměli jsme pocit, že by nás někdo vedl.“

Svědčí o tom i jeho první celovečerní filmy s Darrym Cowlem a Francisem Blanchem Les Pique-assiette (1960), Les Moutons de Panurge (1961), Les Livreurs (1961), Les Veinards (1963), Les Bricoleurs (1963) a Les Gorilles (1964). Jejich ambicí nebylo stát se kultovními, ale přinést radost a dobrý humor do každodenního života diváků: „Točím filmy pro veřejnost,“ říká Jean Girault. „Myslím, že lidé si ze všeho nejvíc přejí odpočinek a zábavu. A největší radost mi dělá, když vidím plné sály.“

V roce 1964, těsně po Pouic Pouic, režisér zúročil svůj vztah s Louisem de Funèsem v lehkém a zábavném filmu o loupeži Jak vykrást banku, kde si zahráli také Jean-Pierre Marielle, Yvonne Clech, Claude Piéplu, Georges Wilson a Jean Lefebvre. Na tento film se prodalo 1 918 785 vstupenek. Film si udržel zájem určité části publika. Teď už chyběl jen námět skutečně hodný talentu všech zúčastněných herců. A ten poskytl Richard Balducci, autor a tiskový mluvčí. Na úsvitu šedesátých let, uprostřed průzkumu lokací pro připravovaný film (Saint-Tropez Blues Marcela Moussyho, 1961), se stal obětí loupežného přepadení. Rozhodl se podat stížnost u četnictva a tváří v tvář nonšalanci příslušníka policie, který ho přijal, si Balducci okamžitě představil malebný scénář.

Výsledkem jeho smutné příhody byl román Le Gendarme de Saint-Tropez (Četník ze Saint-Tropez), který původně navrhl ke ztvárnění hlavní role Darrymu Cowlovi, ale ten odmítl. Nakonec roli získal Louis de Funès, další múza Jeana Giraulta, kterého doprovázel zástup „staromódních lidí“ (jak se vyjádřil producent): Michel Galabru, Jean Lefebvre, Christian Marin, Michel Modo a Guy Grosso. Film měl rozpočet 1,3 milionu franků, což mu zajistilo mimořádně komfortní pracovní podmínky (navíc v již tak idylickém prostředí) a uvolněnou atmosféru. Velkou zásluhu na tom měla i Giraultova osobnost. Rezervovaný, na place nikdy nezvyšující hlas, nechával spoustu prostoru pro improvizaci a de Funèsovu tvůrčí schopnost, stejně jako invenci jeho partnerů, kteří se při natáčení dobře bavili. Šestice herců, pozvaných ke sledování dotáček, dokonce vyjádřila svůj názor, když bylo třeba scénu natočit znovu. To byl významný přínos. France Rumilly, nezapomenutelná interpretka sestry Clothildy, prozrazuje: „Jean Girault byl spíše samolibý člověk s velmi příjemnou povahou. Když dával pokyn k nějaké scéně, bylo to vždy velmi jemné. Důvěřoval hercově kreativitě, stačilo jen hrát a na konci záběru se usmál. Bylo to jako sen!“

Nakonec se stalo to, co se nutně stát muselo – v tomto „saint-tropezáckém“ úletu natočeném společností Cinemascop explodovala naplno komika Louise de Funèse, od načasování až po vizuální gagy. A když se Četník ze Saint-Tropez dostal 9. září 1964 do kin, zaznamenal fenomenální úspěch (7 809 383 diváků). Byl to kasovní trhák roku. Film se dokonce promítal téměř po celém světě. Kritika byla naopak rozpolcenější. Pozitivní bylo, že Pascal Brienne (Les Lettres françaises) napsal: „Od tohoto filmu Jeana Giraulta jsme rozhodně mnoho nečekali, ale o to víc nás překvapilo, že v něm najdeme veselost, živost a, proč ne, rytmus, který není nijak nucený.“

Zdroj:cinecomedies.com/