Příběh režiséra Jeana Giraulta (část 2)
Četník ze Saint-Tropez byla velmi jednoduchá a snadno stravitelná komedie, a jen ten největší šťoural v publiku by snad našel něco, co by mu vadilo. Nicméně těch, kterým film připadal těžkopádný, nebylo málo, počínaje Téléramou, která slovy Jeana Colleta poněkud drsně odkazovala na „nudnou grotesku pro naše pradědečky“. Protagonisté se však nenechali vyvést z míry a okamžitě se uvažovalo o pokračování. Na zlost kritikům: „Jsou mé filmy komerční?“ ptal se Girault. „Přísahám, že to nedělám schválně. Moje filmy odrážejí můj duševní stav, nejsem schopný natočit nějaké drama, nemám rád problémy. Myslím, že velká témata by měla být vyhrazena pro knihkupectví a rozhodně ne uváděna do filmů. Diváci hledají únik a je na filmaři, aby jim ho poskytl.“
A příští destinace: New York! Nic už není problém. Díky triumfu Fantomase André Hunebelleho, který přilákal 4 492 419 diváků, byl nyní Louis de Funès velikou hvězdou, což pomohlo tomuto druhému Četníkovi získat ještě větší prostředky. Některé scény byly nicméně vymyšleny po cestě, během plavby na parníku France (komická lekce angličtiny) nebo v New Yorku (Gerber připravující steak ve svém hotelovém pokoji). Nastalo trochu zmatené přepisování scénáře, což mělo za následek počínající nesoulad mezi herci. Jean Lefebvre, žárlivý na svého partnera a jeho oslnivý úspěch, začal natáčení vypouštět. A to natolik, že jednoho dne schválně zavolal, že je nemocný, což vedlo k radikálnímu zmenšení prostoru jeho postavy. Michel Galabru se o tom dozvěděl od producenta filmu: „Jean Lefebvre nechal natáčení zastavit, protože byl ‚nemocný‘. A my jsme ho přistihli, jak uprostřed noci hraje v kasinu. Od té doby to s jeho rolí šlo z kopce.“ Diváci naopak viděli další skvělé dílo a vřeleho přivítali – celkem se prodalo 5 495 059 vstupenek. V roce 1965 se film umístil v pokladnách kin na čtvrtém místě za dvěma filmy o Jamesi Bondovi (Goldfinger Guy Hamiltona a Operace Thunder Terence Younga) a snímkem Smolař Gérarda Ouryho. A co víc, kromě tisku měl nyní Jean Girault a jeho oddaní strážci pořádku silného zastánce v osobě režiséra André Hunebelleho, který se netajil svým obdivem, jak uvedl deník L’Aurore: „Myslel jsem si, že můj kolega Girault strašně riskuje, když nám vnucuje nového Četníka, ale ten film je tak svěží, tak sympatický a tak mě rozesmál, že s ním musím zcela souhlasit.“
To stačilo k zahájení produkce třetího dílu. Problém ale nastal s hlavním představitelem: Louis de Funès neměl o projekty vůbec nouzi – jen v roce 1966 točil dva filmy, Jacquese Besnarda Grand restaurant pana Septima a Gérarda Ouryho Velký flám. A pak Louis odjel na zaslouženou dovolenou. Pro Jeana Giraulta to byl téměř dar z nebes, protože využil příležitosti, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, a opustil na nějakou dobu četnické prostředí. „S Louisem se často hádáme, ale jako lidé, kteří se mají rádi. Nikdy se nepřeme jako nesmiřitelní rivalové.“ Režisér se mezitím znovu sešel se svými starými přáteli, kteří byli klidnější, jako Pierre Mondy a Jacqueline Maillan (Monsieur le président-directeur général, 1966), Jean Yanne a Jean Lefebvre (Un Drôle de colonel, 1968) a Jean Richard (La Maison de campagne, 1969). Bohužel diváky si tím tak snadno nezískal a tyto tři filmy, byť všechny velmi sympatické, byly úspěšné jen napůl, nebo spíš vůbec ne.
Jako by bez Louise de Funèse Girault ztrácel „tah na bránu“. O spolupráci s komikem režisér řekl: „Louis je motor, motor se zpětným rázem a nervózní akcelerací, a já jsem brzda“. Jinými slovy, fungující mechanismus, k němuž se filmař zdál být navždy odsouzen. Naštěstí byl jeho kolega Jacques Vilfrid plný nápadů, a když se sešli spolu, vznikaly nové projekty se stále rostoucím potenciálem. Před očekávaným návratem Četníka, který se v roce 1968 oženil a o dva roky později odcházel do výslužby, si Vilfrid, Girault a de Funès užívali Senzační prázdniny. Neboli hektické příhody Charlese Bosquiera, ředitele drsné internátní školy, při pronásledování jednoho ze svých synů, Philippa, který neudělal maturitu, a nadevše miluje svobodu. Kromě řady klasických scén (de Funès na rogalu, objevování anglické kuchyně atd.) a výbušného soundtracku Raymonda Lefèvra znamenal tento film radostné shledání Louise de Funèse a herečky Claude Gensacové, jejichž filmové spojení bylo o několik měsíců dříve představeno ve filmu Oscar (Edouard Molinaro): „V jedné scéně z filmu Senzační prázdniny mi Louis měl vysvětlit, proč se chystá hledat našeho syna v Anglii. Bylo to pět, deset, dvacet záběrů a ani jeden z nás nechtěl nechat toho druhého říct poslední slovo. Bylo to o nervy. Ze strachu, abych se nesmála, jsem se vyhýbala řeči a dělala jen záporná gesta, abych dala najevo svůj nesouhlas, ale Louis na mě obrátil s nechápavou mimikou a já samozřejmě vybuchla smíchy. Technici naproti nám měli problém udržet se, aby se nesmáli, nebo dokonce radši opouštěli scénu. Co se týče Jeana Giraulta, ten byl úplně u vytržení a jen na nás zíral. Na konci scény měla přijít půvabná Christiane Mullerová a oznámit: „Madame est servie“ nebo něco v tom smyslu. Svou repliku řekla normálně až při třicátém záběru, kdy jsme oba dva vyčerpaní bez mrknutí oka vypustili své repliky. Jean Girault byl opravdu trpělivý…“.
Film Senzační prázdniny byl uveden do kin 1. prosince 1967 a měl obrovský úspěch u diváků, kteří přišli opět masově (celkem 6 986 777 diváků). Po Četníkovi ze Saint-Tropez to byl režisérův druhý největší kasovní úspěch.
Největšího úspěchu však dosáhli Jean Girault a Louis de Funès v roce 1971 s filmem Jo, natočeným podle divadelní hry Clauda Magniera (autora slavného Oscara), která byla převzata z anglické předlohy The Gazebo Aleca Coppela. Vše bylo připraveno k tomu, aby se tento projekt stal triumfem: autoři, kteří byli de Funèsovi blízcí (Magnier, Vilfrid), a většina jeho oblíbených partnerů, kteří mu poskytli zázemí (Claude Gensac, Bernard Blier, Michel Galabru, Christiane Muller, Ferdy Mayne, Guy Tréjean, Paul Préboist, Yvonne Clech). Komik hýřil invencí a všechno mu schvaloval Girault: „Za 60 % gagů Jo vděčí film jemu,“ přiznává právem, „Louisovy nápady se neodmítaly. Byl schopen geniálním tahem proměnit banální scénu ve vrchol filmu. Bylo jen třeba mu vytvořit námět a dát mu volnou ruku k improvizaci. Nikdy ho nedržet v úzkých zajetých kolejích, ale nechat mu dálnici, po které se může volně pohybovat, střídat pruhy a výjezdy, aniž by se stal pouhou součástí kulis filmu.“ Navíc je téma snímku Jo temnější než obvykle, v rozporu s jeho kariérou. Jde o vyděrače, vyřizování účtů a mrtvolu, které je těžké se zbavit. Výsledkem je komedie s neúprosným a břitkým humorem. Pro herce dar z nebes.
Nakonec se však odvážný film dočkal poměrně málo chvály. Kritici se na něm vyřádili a režisér i jeho hvězda to pořádně schytali. Například L’Express se domníval, že „Jean Girault si plete agitaci s rytmem, režíruje a nutí všechny běžet v horečnatém tempu Louise de Funèse, který se opět věnuje staromódní komice“. Podobně L’Humanité konstatuje, že „Jean Girault se ve francouzské kinematografii nikdy netěšil pověsti režiséra, který dokáže zázraky. Co se týče komiky Louise de Funèse, je sice opět úspěšná, ale jen velmi zřídka je využita s inteligencí, která by napomohla tomu aby herec překročil svůj stín a zaujal místo které by mu patřilo v inteligentním scénáři. Jinými slovy, anti-Jo“.
Zdá se, že diváci sdíleli stejný názor, protože se prodalo „pouze“ 2 466 966 vstupenek. Přestože si film od té doby získal mnoho příznivců (díky mistrovskému výkonu Louise de Funèse, virtuozitě některých gagů a výjimečné hudbě Raymonda Lefèvra), je stále poměrně opomíjený (o čemž svědčí i fakt, že teprve v roce 2011 vyšel v první – a dosud jediné – digitální edici).
Jean Girault se poté pokusil omladit svoje portfolio. V roce 1972 dostal nabídku natáčet s Les Charlots, začínajícími miláčky francouzské populární komedie, po vlně, kterou vyvolal film Philippa Claira La Grande java (3 385 636 diváků v roce 1970) a především film Claude Zidiho Bažanti (7 460 911 diváků v roce 1971). Jacques Vilfrid, který měl na starosti scénář, vymyslel zábavný výlet do španělsky mluvících zemí, střízlivě nazvaný Bažanti jedou do Španělska. Jean Girault si však s mladými herci příliš nerozuměl. Gérard Filipelli, klíčový člen slavného kvarteta, vysvětluje, co se dělo v zákulisí: „Dokonale si vzpomínám na první záběr, který jsme udělali první den natáčení. Bylo to velmi jednoduché. Stačilo se podívat na naše nohy a obout si různé páry bot. Velmi jednoduché! Pro nás až příliš jednoduché… Tak jsem z legrace řekl ostatním: Hele kluci! Tohle bude zábava! Mám nápad… Pojďme se plazit! Aby lidé viděli naše tváře v záběru…“. Jean Girault nám prozradil, že tohle byl jeden z osvědčených triků Louise de Funèse. Vždy se na scéně umístil tak, aby byl vidět zepředu, bez ohledu na to, kde byl jeho partner nebo co dělal. Což jsme se rozhodli udělat i v tomto záběru. Ale v pravém „charlotovském“ stylu! Takže jsme se vrhli na podlahu, tváře jsme měli přehnaně natočené směrem ke kameře a zároveň jsme se řídili pokyny scénáře a režiséra, abychom si obuli různé páry bot. Jak nejlépe jsme uměli… Na konci záběru jsme šli za Giraultem, velmi hrdí na svůj nápad, a zeptali se ho, co si o tom myslí. Čekal nás muž rovný jako pravítko, bez jediného úsměvu, který nám ledově odpověděl: „Ehm… ano, děti, byla to legrace. A teď, jestli vám to nevadí, uděláme MOJI verzi.“ Později jsme zjistili, že Girault byl ve skutečnosti pro film pouhým technickým převaděčem scénáře. Spokojil se s tím, že do obrazů převedl to, co bylo napsáno. Bylo pro něj nemožné uskutečnit nějakou větší improvizaci. A protože scenárista Jacques Vilfrid nebyl téměř nikdy přítomen, nemohli jsme bez jeho souhlasu provést sebemenší změnu.“
Přesto Jean Girault a jeho parta pracují na dalším celovečerním filmu Merci Patron!, který podle slavné písně Charlots napsal Michel Audiard. A jako o partnerovi se šeptalo jméno Louise de Funèse. Nakonec však z projektu sešlo. Jean Sarrus vysvětluje: „Nepodařilo se to, protože podle Bézu, našeho tiskového mluvčího, byl Michel Audiard ‚generace červeného vína‘ a my ‚generace petard‘ – dvě generace, dva různé světy.“
Takže Girault už s Les Charlots nespolupracoval. Když ale jeho oblíbený herec nebyl delší dobu k dispozici ( Funès nejprve hrál v divadle, a pak si musel po infarktu odpočinout), režisér se nakonec nechal přesvědčit a mladou gardu francouzské kinematografie angažoval. V sedmdesátých letech si zahráli v jeho filmech Bernard Le Coq (Vrátný), Louis Velle (Řidičský průkaz, Les Murs ont des oreilles, L’Intrépide) a Francis Perrin (Stepující stonožka). Ale kromě filmu Řidičský průkaz (2 309 606 diváků) následovaly propadáky jeden za druhým v nebezpečném sledu. V roce 1971 si vyzkoušel i western (!) Le Juge, velmi volnou adaptaci alba Lucky Luke s Pierrem Perretem a Robertem Hosseinem v hlavních rolích. Film byl propadákem a brzy upadl v zapomnění (334 112 diváků).
Girault musel rychle změnit kurs, aby si udržel svou pozici. V hlavě měl řadu nápadů, včetně natáčení s Lino Venturou: „On o tom ještě nic neví! Klepu na dřevo“. Nakonec natáčení proběhlo s jiným posvátným monstrem, se kterým režisér splynul. Jean Gabin souhlasil, že si zahraje v jeho dalším celovečerním filmu Svatý rok (1976) po boku Jeana-Clauda Brialyho. Jean Girault byl očividně nadšený, ale netajil se obavami: „Když mi nabídli natočit film s Jeanem Gabinem, měl jsem z toho zpočátku velké obavy…“. Až do jejich prvního setkání: „Šli jsme k němu domů, do jeho sídla, s Jacquesem Vilfridem. Měli jsme zůstat dvě hodiny, abychom si přečetli první návrh scénáře. A zůstali jsme – tři dny. Byli jsme v rodině.“
„Gabin měl velmi zvláštní způsob, jakým tvořil repliky, všechny najednou, jako poryv, takže samozřejmě když mu nějaké slovo do věty nesedlo, zakopnul, a zaseknul se,“ vzpomínal Girault. Herec se kvůli tomu často rozčiloval a pak nezněl tak přirozeně, jak by chtěl. Mnohem jednodušší a efektivnější bylo slovo změnit. Pak vše pokračovalo normálně. Gabin s filmem splynul. Byl přítomen v každém záběru, i v těch, ve kterých nebyl vidět. Byl naprosto profesionální a také dobrý společník. Jean Girault vysvětluje: „Lidé rádi mluví o jeho návalech nespokojenosti. Ve skutečnosti neměl horší povahu než kdokoli jiný, jen nesnášel nevychované lidi. Nikdy nemluví s lidmi a neodpovídá jim, pokud mu nebyli představeni. Je velmi obřadný a staromódní. Takže do dnešní doby se samozřejmě moc nehodí. Ale když se k němu chováte vlídně, je všechno v pořádku. Když ho ignorujete, jste mimo. Okamžitě. Už jsem viděl pár lidí, kteří se takhle ocitli na vedlejší koleji. Navíc nesnáší, když se kolem něj lidé motají, když pracuje. Ale jak se skončí, je první, kdo si dá se štábem drink nebo dobré jídlo někde v bistru.“
Výsledkem této spolupráce byl bohužel až moc anekdotický celovečerní film se skromným úspěchem (1 123 190 diváků), který je dnes uváděn jako „referenční“ z jediného důvodu: byl to poslední film s Gabinem v hlavní roli (herec zemřel na leukémii 15. listopadu 1976, sedm měsíců po uvedení filmu).