Příběh režiséra Jeana Giraulta (část 3)
Kariéra Jeana Giraulta mohla v těch letech skončit, zejména když se začali prosazovat vážní konkurenti, kteří razantně otřásali francouzskou kinematografií (Claude Zidi, Bertrand Blier, Patrice Leconte atd.). A to nepočítáme vzkříšení Louise de Funèse na výsluní díky filmům Křidýlko nebo stehýnko a Jeden hot a druhý čehý, dvěma komediím Claude Zidiho v produkci Christiana Fechnera. Po spolupráci s Les Charlots, Pierrem Richardem a Jean-Paulem Belmondem se producent Fechner pevně usadil v branži a nevyhýbal se žádným bláznivým nápadům. Pátý Četník by tedy mohl být jedním z nich. Přemýšlí o něm a pracuje na něm. Ať už vážně, nebo ne. Po nahánění nudistů, letu do New Yorku, krásné svatbě a příjemné procházce přemýšlí o tom, že by osazenstvo ze stanice Saint-Tropez postavil proti invazi mimozemšťanů (!), a to v narážce na nedávný úspěch filmu Stevena Spielberga Blízká setkání třetího druhu (1977). Ačkoli původní obsazení bylo mírně přepracováno (odešli Jean Lefebvre a Christian Marin, stejně jako Claude Gensac, která měla závazky v divadle), původní duch zůstal zachován, i když vzhledem k tématu s mnohem parodičtějším tónem (vizuální gagy se množí a bonmoty přibývají).
Někteří si mysleli, že sága je mrtvá a pohřbená… Ale nebyla. V roce 1978 ohromil úspěch filmu Četník a mimozemšťané (6 280 070 prodaných vstupenek) všechny zúčastněné. Ve skutečnosti byl aktivně připravován šestý díl: V něm měli četníci odletět do vesmíru v talíři svých bývalých nepřátel, aby se ocitli na planetě obývané výhradně ženami! Mluví se také o tom, že by se mohli vrátit v čase a postavit se Napoleonovi. Naprosté šílenství. O několik let dříve se mluvilo také o filmech Četník v Tokiu a Četník na olympiádě.
Mezitím Jean Girault pomohl Louisi de Funésovi uskutečnit jeho dávný sen: přenést Molièrovu hru Lakomec na stříbrné plátno. Hercova touha byla tak velká, že se (poprvé a naposledy ve své kariéře) na filmu oficiálně podílel jako spolurežisér spolu se svým věrným komplicem: „On ten film za každou cenu chtěl natočit, přemýšlel o něm nekonečně dlouho, takže měl promyšlené kulisy, kostýmy, herce… Jinými slovy, velkou část režie. Takže by bylo dost nenormální, kdyby to nepodepsal. A jsem rád, že si jako spolurežiséra vybral mě a ne někoho jiného. Což dokazuje, že spolu vycházíme velmi dobře. Přesto si myslím, že je to mnohem víc de Funèsův film než můj.“ prohlásil neobyčejně skromně Girault.
Projekt zůstává věrný Molièrovi, přestože si tu a tam dovolil pár volností. De Funès se v roli Harpagona doslova rozplývá. Jeho nejlepší spoluhráči Claude Gensac, Michel Galabru, Henri Génés, Max Montavon, Guy Grosso a Michel Modo ho podporují… a mladý Bernard Menez, jehož výkony ve filmech Pascala Thomase oceňoval, se mu úderně postaví. Pokud jde o finanční prostředky, které Christian Fechner vyčlenil, jsou ohromující: „Bylo uděláno vše pro to, aby představení bylo co nejvelkolepější,“ říká Jean Girault. Je znát, že Louis je perfekcionista. Chtěl, aby všechno bylo dokonalé.
Když byla tato adaptace 5. března 1980 uvedena do kin, měla bohužel smíšený ohlas (prodalo se 2 433 452 vstupenek). A kritika tentokrát mířila zejména na Giraulta. Jak vypráví Galabru: „Jednoho dne jsem mluvil s Bertrandem Tavernierem. Vysvětloval jsem mu, jak zázračný se mi zdál de Funès při natáčení tohoto filmu. A Tavernier mé poznámky uzavřel slovy: Takže film byl nejspíš natočen špatně!“
Odvážný krok vzdát poctu takovému klasikovi je nicméně chvályhodný. Mnohem více než následující počin z roku 1981, natočený podle románu Reného Falleta, Zelňačka. Girault opět ustoupil stranou a Funès hrál při přípravě filmu hlavní roli. Do role hrbatého sedláka Bombého zvažoval Jeana Lefebvra, nakonec ji dostal Jean Carmet. Pokud jde o Jacquese Villereta, obsazeného do role La Denrée, příjemného mimozemšťana z planety Oxo, dal mu přísné varování: „Mohlo by to pro tebe být velmi dobré, ale také by to mohl být konec tvé kariéry“. Na place byl Villeret svědkem toho, jak hvězda pevně drží projekt v rukou: „Viděli jste ho, jak se na konci každého záběru ptá, jak dlouhá byla sekvence, a když trvala déle než čtyřicet vteřin, přerušil svůj výstup nebo mimiku! Nad tuto hranici měl pocit, že by se diváci nudili.“
V kinech se tento opakovaný příběh o mimozemšťanovi setkal s příznivým přijetím (3 093 319 diváků), až na nevyhnutelné a stále katastrofálnější recenze („Film nestojí ani za zlámanou grešli“ podle Le Canard enchaîné). Giraultovi a Vilfridovi to bylo jedno, ale přehodnotili své plány na další dobrodružství Četníka ze Saint-Tropez. Dříve zamýšlený výlet talířem se zdál po dvou „mimozemských“ dobrodružstvích zbytečný. Proto se od něj upustilo ve prospěch nových rekrutů: na stanici přijíždějí mladé četnice na výcvik. Návrat konvenčnější zápletky. Možná až příliš konvenční. Srdce už v tom není. Claude Gensac o Louisi de Funésovi řekla toto: „Najednou se zdálo, že ho herectví přestalo bavit. Celá jeho osobnost byla skleslá. Jeho hlava, zcela zabořená do ramen, působila dojmem, jako by ji spolkl límec košile. (…) Byl uzavřený jako ústřice.“
Také Jean Girault se zdál nepřítomný. V přestávkách mezi záběry, uprostřed léta 1982, odcházel pryč. Někdy byla kamera umístěna přímo tam, kde seděl. Kvůli pohodlí. Ve skutečnosti byl ten muž vážně nemocný. Jen o tom ještě nevěděl. Na doporučení Michela Galabru souhlasil, že odpoledne půjde k lékaři: „V čekárně byla spousta lidí. Měl naspěch. Konzultaci odložil na později,“ říká Galabru. „O několik dní později nám zavolal produkční tým, aby nám oznámil, že Jean Girault musí do nemocnice – byla mu diagnostikována tuberkulóza – a že bylo dohodnuto, že film místo něj dokončí první asistent. Stále jsme všichni doufali v zázrak. Vždyť Jeanu Giraultovi bylo teprve 58 let. Ale 20. července 1982 zemřel.“
O dva měsíce později byl tisku a veřejnosti představen jeho poslední celovečerní film Četník a četnice. Názory na něj byly bouřlivé. Zejména časopis Première si nebral servítky: „Tento druh filmu ukazuje krajní pohrdání divákem. Se svou hrubou hloupostí, šestákovými gagy a tisíckrát viděnými grimasami, které se zde opakují s hysterií, jež je spíše ubohá než vtipná, je to jistě nejhorší ze všech filmů Louise de Funèse. Teď už si herec může točit, co chce: je jisté, že horšího Četníka už nikdy nenatočí.“ Smutný závěr, navzdory diváckému, skoro až setrvačnému úspěchu (4 209 139 diváků, nejhorší výsledek série).
Po smrti Jeana Giraulta se osobnosti rozplývaly a bylo mu vzdáno několik poct – i když velmi vzácných. Lepší pozdě než nikdy…
„Odešel velký přítel filmových fanoušků. V jeho předchozím filmu mu byli partnery mimozemšťané. Jeho hvězda bude na stříbrném plátně zářit dál. Je stále s námi a každému z nás je velmi blízký. Děkujeme ti, Jeane Giraulte, že jsi byl a zůstal jedním z nás.“ Éric Leguèbe, novinář a kritik
„Vaše filmy mě rozesmály, i když jsem je neviděl úplně všechny. Ach, Četníci, jak si vařili v hotelovém pokoji v New Yorku… Vaše filmy byly bláznivé, nevyrovnané, roztřesené, špatně natočené, ale žily, vaše postavy s nimi, a nakonec i já! (…) Vaše smrt mě zarmoutila. Oplýval jste laskavostí, což je skoro stejně dobré jako mít dravost.“ Patrick Besson, spisovatel
„Nemohu si pomoci, ale smrt Jeana Giraulta je pro francouzskou kinematografii obrovskou ranou. Tento člověk nebyl Truffaut ani Fellini, ale měl umění vytvářet situace které se osvědčily. (…) Takže bych řekl, že Jean Girault a Louis de Funès jsou dobrodinci kinematografie.“ Michel Galabru, herec
Zdroj:cinecomedies.com/