Ve filmu Pierre Richarda Jsem nesmělý, ale léčím se…je scéna, kdy Aldo Maccione učí Pierre Richarda „sílu pohledu“. Pierre se v parku pohledem zakousne do hráče pétanque, kterému říkají „Čarostřelec“. Ten díky Pierrově pohledu znervózní tak, že obě koule zahodí úplně mimo hrací plochu. Když pak Aldo pronese s úsměvem větu: „Tak, a už se mu neříká Čarostřelec!“, dojde k hromadné rvačce. Postavu Čarostřelce hraje výborný francouzský komik Robert Castel.

Robert Castel, vlastním jménem Robert Adolphe Moyal, byl francouzský herec, humorista a hudebník alžírského původu. Narodil se 21. května 1933 v Bab El-Oued, lidové čtvrti Alžíru, tehdy součásti Francouzského Alžírska. Jeho otcem byl Élie Moyal, známější pod uměleckým jménem Lili Labassi, významný zpěvák, houslista a skladatel alžírského židovského hudebního stylu chaâbi.
Robert tak vyrůstal v hudebním prostředí a sám začínal jako hudebník. Hrál na tar a později na kytaru a doprovázel svého otce při vystoupeních. Než se naplno vydal na hereckou dráhu, pracoval také jako učitel a hudební kritik.

Zásadním okamžikem jeho kariéry se stalo setkání s divadelním prostředím v Alžíru. Jako mladý herec působil v souboru Centre régional d’art dramatique d’Alger a v roce 1957 se stal jedním z protagonistů představení La Famille Hernandez Geneviève Baïlac. Hra zachycující každodenní život francouzských obyvatel Alžírska měla mimořádný úspěch a po uvedení v Paříži pomohla popularizovat specifický humor a přízvuk takzvaných pieds-noirs.
Právě v La Famille Hernandez se setkal s herečkou Lucette Sahuquet, která se později stala jeho manželkou a dlouholetou uměleckou partnerkou. Společně vystupovali v divadle, music-hallu i komediálních skečích.

Před filmovou kamerou se Castel začal objevovat koncem padesátých let. Jednou z prvních významnějších příležitostí byl kriminální film Édouarda Molinara Svědek ve městě. Přestože jen zřídka dostával hlavní role, jeho výrazná tvář, temperament a charakteristický přízvuk z něj postupně udělaly jednoho z dobře rozpoznatelných představitelů vedlejších rolí francouzského filmu.
Po vyhlášení nezávislosti Alžírska v roce 1962 odešel s Lucette Sahuquet do Francie. Svůj původ však nikdy neskrýval. Naopak z kultury pieds-noirs, jejich způsobu řeči, temperamentu a vzpomínek na Alžírsko vytvořil podstatnou součást svého komediálního projevu.
Vedle komedií přijímal také vážnější úlohy. Alain Cavalier jej obsadil do dramatu Vzbouřenec s Alainem Delonem, odehrávajícího se na pozadí války v Alžírsku. Později se objevil také v kriminálním dramatu Josého Giovanniho Dva muži ve městě, kde se znovu setkal s Delonem a Jeanem Gabinem.

Největší filmovou popularitu však Castel získal v šedesátých a zejména sedmdesátých letech jako představitel svérázných vedlejších postav v komediích. Hrál například ve filmu Idiot v Paříži Serge Korbera, v příměstské komedii Gérarda Pirèse Elle court, elle court la banlieue nebo ve filmu Georgese Lautnera Byl jednou jeden policajt.
Českému publiku je patrně nejznámější z komedie Yvese Roberta Velký blondýn s černou botou, kde ztvárnil jednoho z mužů tajné služby sledujících nic netušícího houslistu Françoise Perrina v podání Pierra Richarda.
V sedmdesátých letech patřil Castel k velmi vytíženým francouzským komediálním hercům. Objevil se ve filmech Jeana Giraulta, Roberta Dhéryho, Gérarda Pirèse a dalších režisérů. Yves Boisset jej obsadil do mnohem vážnějšího dramatu Dupont Lajoie, které se zabývalo rasismem a násilím ve francouzské společnosti.

S Pierrem Richardem se Castel znovu setkal v roce 1978 v komedii Jsem nesmělý, ale léčím se, kde hrál Trinitu, jednoho z hráčů pétanque.
V osmdesátých letech pokračoval především v komediálním žánru, zároveň se začal méně objevovat před filmovou kamerou. Vedle herectví se věnoval vlastnímu humoristickému programu a psaní. Jeho vzpomínky a humor spojený s prostředím francouzských Alžířanů vyšly také knižně.

Po delší filmové odmlce se na přelomu století objevil například v dramatu Les Marchands de sable Pierra Salvadoriho. V roce 2002 si zahrál ve fotbalové komedii Tři esa Fabiena Ontenienteho, následoval Velký vezír Patricka Braoudého a v roce 2006 komedie Ze dne na den Philippa Le Guaye.
Vedle herectví byl Castel také scenáristou. Na počátku osmdesátých let se podílel na scénářích několika komedií, v nichž zároveň hrál.

Jeho manželka a dlouholetá partnerka Lucette Sahuquet zemřela v roce 1987. Castel poté pokračoval v samostatné kariéře, ale dvojice zůstala ve Francii spojována s tradicí humoru pieds-noirs a se vzpomínkou na generaci Francouzů narozených v severní Africe.
Robert Castel zemřel 5. prosince 2020 v Paříži po dlouhé nemoci ve věku 87 let. Francouzská média jej připomínala nejen jako populárního filmového herce, ale především jako jednu z nejvýraznějších osobností francouzského music-hallu a humoru pieds-noirs.