Romy Schneider a Alain Delon

/ 12 listopadu, 2002

Romance století, jak nazvali novináři lásku dvou filmových hvězd, skončila banálně. Alain Delon se oženil – jenomže s jinou.
“Úsměvy, blesky. Pod schody stál až příliš hezký, příliš dobře učesaný mladík, vyfešákovaný jako gentleman v košili a kravatě a v přehnaně módním kvádru. Kytice rudých růží v jeho ruce byla také až moc rudá. Celé mi to připadalo děsně nevkusné a onen gentleman absolutně nezajímavý. Také já jsem jemu připadala k zblití – později se tak bezostyšně vyjádřil. Prý jako pitomá sladká holka z Vídně, úplně bez šmrncu. A něco takového je v Německu hvězdou! A s touhle obludou teď musí šest neděl natáčet. Nemluvil anglicky, já neuměla francouzsky… Naučil se větu “Iš líbe diš” a připadalo mu zřejmě komické, když mi ji neustále opakoval. Bylo to děsně banální, k humoru jsme měli daleko.” Tak Romy Schneider vzpomínala na den, kdy potkala Alaina Delona. Navzdory ironickému tónu to pro ni bylo osudové setkání.
Iš libe diš, nebo-li Je t’aime
Psal se rok 1958. Sešli se tehdy v Paříži kvůli filmu Kristýna. Režisér Pierre Gaspard-Huit obsadil dvacetiletou rakouskou herečku, jež se proslavila jako císařovna Sissi, do hlavní role. Partnerem jí měl být pařížský elév s drzýma modrýma očima, bývalý řeznický učeň, Alain Delon. První týdny se jen nenáviděli. Bojovali spolu před kamerou, nesnášeli se. Zlom nastal až v posledních týdnech. Exteriéry ke Kristýně se měly točit ve Vídni; filmaři cestovali vlakem a právě někde tam, na trase mezi Paříží a Belgií, se něco stalo. Když v Bruselu vystoupili z vlaku, stačil Magdě Schneiderové jediný pohled, aby pochopila, že její dcera v “tom” pěkně lítá. A vycítila v tom mladíkovi nebezpečí, které může otřást rodinou. Nemýlila se. Ke střetu došlo už na plesu v Bruselu, kam byli filmaři pozváni. Po tanci Alain požádal Romy, aby se nevracela k rodičům, ale přisedla si k jeho “francouzskému” stolu. Dívka ještě nenašla odvahu. Příště však už dala přednost Alainovi.
Adieu, Rakousko!
Od čtrnácti let žila Romy jen filmem. Role Sissi z ní udělala v sedmnácti letech evropskou hvězdu. V osmnácti točí jeden film za druhým. To už má ale právě dost klanění se v historických kostýmech. Chce být charakterní herečkou a odmítá hrát dále Sissi. Po profesní vzpouře následuje osobní revolta. Na bruselském plese ještě Romy cupitá za rodiči. O pár dní později se však ve Vídni už nastěhuje do stejného hotelu jako Delon., byť maminka nahlas protestuje. Když Alain odletí do Paříže, spálí Romy definitivně mosty. Místo aby se vrátila domů, kupuje si nazítří také letenku do Francie. Na letišti Orly vytočí Alainovo číslo: “Když jsem položila sluchátko, uvědomila jsem si, co jsem provedla…. Byla jsem volná. Byla jsem vyvrženec… A byla jsem šťastná. Moje láska k Alainu Delonovi byla opětována.”
Snoubenci proti své vůli
Svět Alaina Delona byl pravým opakem toho, v němž se narodila a vyrostla Romy. Delon, to byla Paříž, divadlo, umělecké filmy, velcí režiséři a mladí lidé, kteří se čerta starají o konvence a morálku. Baví se, jezdí rychle v autech a kašlou na něco tak přízemního jako jsou peníze. Romy a Alain žili nejprve v bytě jeho agenta Georgese Beauma na Quai Malaquais. Kdyby Romyiina matka viděla ty malé pokojíky a toaletu na chodbě, asi by dceru násilím odvezla domů. Od Alaina, známého svůdce žen, ji zrazovali všichni. Přátelé, otčím, mladší bratr Wolfi. A bulvární novináři se jí pověsili na paty. Novináři líčili Delona jako únosce, matka jí denně vypočítávala jména jeho milenek, zvláště těch starších a bohatých. Delon je v jejím podání násilník: “Mohl s ní dělat, co chtěl. Vystavoval ji tělesnému i duševnímu násilí. Bylo to v podstatě mytí mozku. Polibky i bitím ji doháněl k tomu, aby uznávala novou morálku, která nebyla vůbec žádnou morálkou. Hlásala, že všechno je dovoleno.”
Mezi Alainem a Luchinem
O tom, proč se po šesti letech vášnivé lásky rozešli, byly popsány metráky papíru. Samé dohady, spekulace i lži. Oni sami se uchýlili k elegantnímu vysvětlení: “Romy pochází ze společenské vrstvy, kterou na celém světě nejvíc nenávidím,” řekl Delon. “Nemohl jsem za pět let vymazat to, co do ní dvacet roků nalévali trychtýřem. Tak jako ve mně existují dva tři, dokonce čtyři Delonové, v ní byly vždycky dvě Romy Schneider. První Romy jsem miloval nadevšechno na světě, druhou jsem stejně silně nenáviděl.” “Alain se řítil z jednoho filmu do druhého. Já jsem seděla doma. List se obrátil… Žila jsem s ním. Ale nebyla jsem koneckonců žádná hospodyně – typ, který nejspíš potřeboval, ženu, která mu štupuje ponožky, vaří a čeká, až se vrátí domů. Byla jsem herečka a chtěla jsem pracovat. Poprvé v životě jsem žárlila na cizí úspěch,” vzpomíná Romy. Z deprese ji vytáhl muž, od kterého by to nejméně čekala : Luchino Visconti. Když tohoto slavného italského režiséra poprvé s Alainem navštívila, byla přesvědčená, že ji nenávidí. Stála mezi ním a Alainem. Visconti ho v roce 1960 obsadil do filmu Rocco a jeho bratři. Čímž stvořil legendu zvanou Delon. “Tehdy stejně jako dnes se hodně mluvilo o vztahu mezi Alainem a Viscontim. Ale myslím, že v něm nikdy nebylo nic víc, než že Luchino Alaina miloval, protože v něm větřil surový materiál vekého herce,” napíše později herečka. O tom, že se Romy dělí právě s Viscontim o svou lásku, si svého času štěbetali i vrabci na střeše. Koneckonců ani Delon v některých interview nepopírá, že pěstoval svého času nejrůznější vztahy – s ženami i muži.
Zrada černého tulipána…
Romy i Alain září jako komety. Jenže velké pracovní nasazení nejde jaksi chemicky dohromady s láskou. Bulvární noviny s gustem rozmáznou každou Delonovu avantýru, každý flirt krásné Romy. V roce 1963 jsou už víc sami, než spolu, každý točí na jiném konci zeměkoule. Prvním signálem rozchodu se pak stanou fotografie, které se objevují v novinách na podzim roku 1963. Delona, jenž právě natáčí v Madridu Černého tulipána, zachytili s neznámou dívkou – sedí mu na klíně. Romy, s níž si Alain stále každý den telefonuje, ztrácí půdu pod nohama: “Podváděl mne neustále… Alain je jako mladý pes – a vždycky takový zůstane.” Alain krizi řeší po svém: objeví se nečekaně v jejím římském hotelu a uchlácholí ji v náručí. Netuší, že je to jejich poslední setkání. Na jaře roku 1964 odlétá Romy do Hollywoodu. Pak ji přiveze jejich společný agent dopis od Alaina. “Četla jsem a nechápala, nic z toho jsem nechápala. Na dopis jsem neodpověděla. Nebylo co říct.” 13. 8. 1964 se Alain Delon ožení s Nathalií Berthélemy; o několik měsíců později se jim narodí syn. Obě novinky se Romy Schneider dozví z novin.
Epilog
Setkají se ještě dvakrát. Poprvé v roce 1968. Jak jinak – před kamerou. Romy, unavená úlohou ženy v domácnosti , znechucená Berlínem i manželem Harry Meyenem , přijme Alainovo pozvání k natáčení filmu Bazén. Delon ji tak vrací světovému filmu a – do Paříže. V následujících deseti letech bude hrát Romy jednu roli za druhou, stane se, jak si přála, skvělou charakterní herečkou. Podruhé pózují Alain a Romy před fotoaparáty společně v roce 1980 v pařížské Opeře, kde se koná slavnost na počest Luchina Viscontiho. Romy je na vrcholu svých tvůrčích i lidských sil. Snad je konečně šťastná; doma ji čekají dvouletá Sarah a čtrnáctiletý David. Jen ti nejbližší však vědí, že jen s obtížemi zvládá profesi a rodinu. Aby vydržela, občas se opije, občas bere léky na uklidnění. “Je mi padesát filmů,” odpoví novinářovi a tím bezděčně potvrdí svou labilitu. Katastrofa se nejprve ohlásí rozpadem manželství s Biasinimi. Pak v roce 1981 lékaři odoperují herečce nádor na ledvině. Zdrtí ji sebevražda Davidova otce, jenž už dávno propadl drogám. A na začátku léta ztratí syna. Cestou k prarodičům, když přelézá plot zahrady, si David rozetne stehenní tepnu a vykrvácí. To je smrtící úder také pro Romy. Umírá na zástavu srdce 28. května 1982. Je jí necelých čtyřiačtyřicet.

Share this Post