Skutečná tvář herce Rogera Hanina
Už patnáct let hrajete postavu komisaře Navarra… Jak jste se s ním „potkal“?
Především už pětačtyřicet let hraji na divadelním jevišti Shakespeara, Ioneska, Pirandella, Becketta. Víc než třicet let hraju ve filmu. A hlavně jsem mnoho let velmi dobrým manželem! (Smích.) Ale k Navarrovi: jednou mě manželka požádala, abych ji doprovodil na festival v Monte Carlu. Na jakémsi večírku jsme popíjeli drink a přišel ke mně režisér a televizní producent. Povídali jsme si a po chvíli mi nabídl roli detektiva v připravovaném seriálu. Do té doby jsem s televizí neměl nic společného. Ale protože jsem se cítil velmi dobře, jeho nabídka mě zaujala a začal jsem uvažovat, že bych mohl překročit hranici mezi filmem a televizí, kterou jsem v sobě cítil. Udělal jsem to. Takže komisaře Navarra jsem „potkal“ díky manželce.
Čím je podle vás Navarro výjimečný?
Byl bych rád, kdyby se všichni francouzští komisaři Navarrovi podobali… Ale musím dodat, že mám také výjimečný charakter a neuvěřitelné charizma – to všechno napomáhá neodolatelnému Navarrovi (Smích.). Ale po pravdě řečeno nevím, čím si právě on diváky získal. Jeden francouzský spisovatel kdysi řekl, že muž je mužem do šedesáti a potom se ztrácí, Albert Camus k tomu dodal, že člověk po čtyřicítce má takovou tvář, jakou si zaslouží. Snad jsem si zasloužil takovou tvář, která naplnila hrdinu tohoto typu – a to jsem na policejní stanici nikdy nevkročil a s policisty se o roli nikdy nebavil!
Sledujete seriál, který vás tak proslavil?
Jen občas. Ale je pravda, že když Navarra dlouho nevidím, maličko znervózním a hned to doháním. Mám ho rád, je mou součástí a nesmím na něj zapomínat. Zpočátku mě trochu trápilo, že mě lidé na ulici oslovují „komisaři Navarro“… Vždyť jsem hrál tolik jiných krásných rolí! To je ale úděl herců, které proslaví televize, proto jsem ji tak dlouho odmítal. Dnes už víc než sebe – znám se, herectví mám zažité a lepším už asi nebudu – sleduji seriál jako celek.
Jaká je vaše seriálová dcera Jolanda, kterou po celou dobu hraje Emmanuelle Boidronová?
Líbilo by se mi, kdyby to po mně převzala… Klidně i roli komisaře. Máme za sebou už víc než sto dílů a já se rozhodl po další řadě s rolí Navarra skončit. Rád bych založil bezplatnou divadelní školu a sledoval, jak rostou noví herci.
Vy jste se ale původně hercem stát nechtěl. Čekala by vás dráha právníka nebo farmaceuta?
Ano. A byla by to škoda. Musím říct, že studium farmacie je to nejhloupější, co jsem zažil. Vše je založené jen na biflování a na tom, co si zapamatujete – často bez poznání. Není v tom ani kousek kreativity. Ale všechno špatné je k něčemu dobré – díky drilu nekonečného opakování jsem si vždy snadno pamatoval herecké texty. Ačkoliv i na jevišti někdy jen opakujete věty bez poznání a prožitku. Pokud bych mohl s lehkým nadhledem srovnat: farmacie je hra, jen o něco hůř napsaná než některá divadelní.
Co nakonec rozhodlo o vaší herecké dráze?
Náhoda…? Vždycky jsem především sportoval a herectví mi bylo nekonečně vzdálené. Ale při studiu jsem si přivydělával v divadle jako statista. Při jednom představení jsem zažil něco výjimečného – viděl jsem hrát tenkrát velmi populární Ludmilu Pitoeffovou. Byl to takový zážitek, že jsem se rozhodl stát se hercem. Nic jiného mě už nezajímalo.
Myslím, že přece jen jedna věc vás zajímala – knížky. Ve Francii jste známým autorem…
Máte pravdu. Svět velkých spisovatelů mi otevřel můj profesor filozofie na právech. Díky němu jsem poznal to nejlepší ze světové literatury. Ale povídky, črty a básničky jsem psal už od osmnácti let. Potom jsem přestal a všechny popsané papíry vyhodil. A přiznám se, že dnes toho velmi lituji. Nejvíc mě mrzí, že jsem ztratil jednu novelu o člověku, jehož smutek a nešťastný život se projevoval slábnoucím hlasem, až téměř přestal mluvit… Teď mě zajímá téma rasismu ve společnosti a zejména mezi dětmi.
Když jste se oženil, stal jste se švagrem prezidenta Mitterranda. Mělo to vliv na vaši hereckou profesi?
V první řadě jsem se stal jeho nejlepším přítelem. Na druhé straně musím říct, že jsem komunista, vyrůstal jsem v rodině s těmito ideály a upozorňuji, že byly opravdu nejčistší. Vzhledem k mé politické orientaci byl pro mne Mitterrand zpočátku nepřijatelný. Ale byl to člověk velmi inteligentní, milý, pohotový, kultivovaný, přátelský a díky tomu jsem si uvědomil, že je úplně jedno, jaký mám názor. A to mělo vliv i na moji profesi a snad i na pozdější výběr rolí. Ačkoli jsem vyrůstal v Alžíru, což ovlivnilo můj složitý pohled na svět, začaly mě časem zajímat ty nejobyčejnější a nejzákladnější věci, ve kterých je tolik pravdy.
Myslíte si, že herectví pro vás byla správná volba?
Určitě. Začal jsem hrát, když mi bylo pětadvacet. Byl jsem mladý, krásný, miloval jsem ženy – ty obdivuji dodnes – a měl všechno před sebou… Díky herectví, jednotlivým rolím i postavám, ale i řadě nádherných setkání v životě jsem zažil hodně a jsem rád, že jsem si mohl osahat všechno, co mi život nabízel… Můžu být šťastný, že jsem si kdysi vybral to nejlepší.