Šťastný příběh Catherine Lachens

/ 21 října, 2024

Známe dobře její tvář a hlas, ale ne vždy si vybavíme její jméno. Přesto se Catherine Lachens objevila ve spoustě francouzských komedií minulého a nakonec i tohoto století, a téměř třicet let pracovala po boku nejslavnějších herců a tvůrců, od Jeana-Paula Belmonda a Josiane Balasko po Pierre Richarda, Georgese Lautnera, Clauda Zidiho a Fabrice Luchiniho. Catherine Lachens se setkala s reportéry Cinecomedies ve svém bytě v 5. pařížském obvodu, aby jim vyprávěla o této své mimořádné kariéře. Bylo to setkání, které se vyznačovalo šarmem, vášní a velmi komunikativní radostí ze života.

Catherine, ve kterém okamžiku vašeho života jste pocítila touhu stát se herečkou?
Nevím, prostě se to stalo. Jen tak, bez varování. To už jsem byla mladá žena. A myslím, že mě to předtím ani jednou nenapadlo. Nikdy jsem ani nevkročila do divadla, než jsem začala hereckou kariéru. Ale filmy jsem samozřejmě sledovala. Vlastně si vzpomínám, že když jsem byla malá, bála jsem se, jakmile se setmělo. A brečela jsem tak, že mě rodiče brali do kina, aby mě uklidnili. Už od útlého věku. A jeden z prvních filmů, které jsem viděla, byl Les Dames du Bois de Boulogne (Dámy z Bouloňského lesíka, Robert Bresson, 1945). Myslím, že jsem ten film tehdy úplně nepochopila, ale dlouho jsem si pamatoval určité obrazy, tu černobílou… Mělo to na mě hluboký vliv. A pak jsem viděl mnoho dalších, například Velkou iluzi (La Grande illusion, Jean Renoir, 1937), Hra o život (La Règle du jeu, Jean Renoir, 1939) a samozřejmě Crin-Blanc (Bílá hříva, Albert Lamorisse, 1953) jako všechny děti. Možná to později mělo vliv na mou kariéru. Mezi námi, nemyslím si to. Ale kdo ví…

Když už jste se rozhodla, dala jste si tu práci a prošla solidní hereckou průpravou…
Začala jsem tím, že jsem se učila řemeslu v soukromém kurzu Tonyho Jacquota, který nevyžadoval přijímací zkoušky. Milý Tony. Bohužel už není mezi námi. Chodila jsem k němu jeden den v týdnu. Byl to malý kurz. Jednoho dne mi řekl, abych začala přemýšlet o vážnějším studiu. Dala jsem na jeho radu a přihlásila se na kurzy Jeana Périmonyho. Taky skvělého chlapíka. Pak mě napadlo: proč nejít na konzervatoř? I když se to zdálo nemožné. V té době bylo každý rok mezi chlapci tisíc nebo dva tisíce uchazečů a stejný počet mezi dívkami, a z nich byla přijata jen hrstka. Ale zkusila jsem to a dostala se tam. Ukončila jsem úspěšně o dva roky později, i když studium normálně trvá tři roky. A získala jsem čtyři první ceny: cenu za klasiku, cenu za současnou tvorbu, cenu za zahraniční tvorbu a cenu za dikci.

Stojí za zmínku, že jakmile jste ukončila školu, podnikla jste první kroky jako herečka na jevišti i ve filmu. To v té době nebylo příliš obvyklé…
Ano, divadlo a film vstoupily do mého života téměř současně. Začínala jsem na jevišti, hrála jsem Kafku, Rogera Planchona, Moliéra… a pak velmi rychle přišlo několik filmových nabídek. Měla jsem několik castingů, ale nakonec to nebylo to, co mě nastartovalo. V mém případě to bylo hlavně díky ústnímu podání – lidé mě totiž někde viděli hrát, a řekli si to mezi sebou. Později hodně záleželo i na spolehlivosti vůči různým tvůrcům. Několik režisérů bylo tak laskavých, že mě povolali několikrát po sobě do různých projektů (smích).

Měla jste v hlavě nějaký kariérní plán, konkrétní roli, kterou jste chtěla hrát?
Ne, neměla jsem žádné konkrétní přání, a tak to bylo vždycky. Celá moje kariéra se vyvíjela velmi přirozeně. A tak jsem se dostala k práci na nejrůznějších věcech, dramatických i nekonečně vtipných. A herectví bylo dobrodružství samo o sobě. To mě bavilo ze všeho nejvíc. A ta setkání, která k té práci patří…

Komedie se právě na začátku vaší filmové kariéry rychle prosazovala. Poprvé jste se objevila v posledním filmu Brigitte Bardotové L’Histoire très bonne et très joyeuse de Colinot trousse-chemise (Sukničkář Colinot, Nina Companeez, 1973), poté jste hrála s Jean-Paul Belmondem ve filmech L’Incorrigible (Nenapravitelný, Philippe de Broca, 1975) a Flic ou voyou (Policajt nebo rošťák, Georges Lautner, 1979).
V tom filmu Niny Companeez se bohužel naše cesty s Brigitte Bardot nezkřížily. Znovu jsem ji viděla až o několik let později, když jsem se účastnila různých akcí na ochranu zvířat. Na druhou stranu jsem měla to štěstí, že jsem si zahrála po boku Jeana-Paula Belmonda, a to hned dvakrát, i když jsme na sebe narazili celkem pozdě.
Moje scény byly v těchto filmech pokaždé poměrně krátké. Ale bylo to skvělé, protože jsem s ním byla přímo na place. Když máte to štěstí sledovat takového herce, a navíc z takové blízkosti, je to jako účastnit se skutečné mistrovské zkoušky. Těsně předtím jsem byla obsazena do filmu s Alainem Delonem Flic Story (Povídka o policajtovi, Jacques Deray, 1975). To bylo něco úplně jiného. Dva způsoby bytí. Jean-Paul se na natáčení bavil jako o život. Alespoň takový dojem budil. Vcházel do scény a bavil sebe a všechny okolo. A zároveň byl tím, čím měl být. Bylo to pozoruhodné. Existuje tisíc a jeden způsob, jak vstoupit na scénu – jsou tací, kteří těsně předtím propadnou panice z trémy, tací, kteří se naopak soustředí. A pak jsou ti, kteří tam jdou jakoby nic, jen lusknutím prstů. Belmondo byl takový.

Role, které jste dosud hrála, převážně v komediálním žánru, mají společné to, že jsou poměrně krátké ale zároveň nesmírně zapamatovatelné, neřkuli výrazné. Byly velmi dobře napsané, nebo jste to byla vy, kdo je pokaždé dokázal obohatit tím, že jste jim dala kousek své osobnosti, mezi extravagancí, jemností a emocemi?
Řekla bych, že to byla směsice všeho. Role, které mi byly nabízeny, určitě musely obsahovat trochu bláznivosti a lehkosti, aniž by to bylo zase příliš, a pak jsem přicházela s tím, co bych případně mohla postavě přinést. Několikrát jsem vlastně improvizovala. Mám na mysli například roli, kterou hraji ve filmu Gazon Maudit. Původně byla moje scéna s Josiane Balasko mnohem kratší a především jednodušší. Přijdu ke konci filmu na taneční parket nočního klubu, dostanu malý záchvat žárlivosti a tím to mělo skončit. Ale když došlo na natáčení, Josiane mi dala určitou volnost. Měla ve mě absolutní důvěru a jen na mě dohlížela. Takže jsem do toho šla. Ne, že by mi něco chybělo… Prostě někdy na place přijdete s nápady, necháte se unášet, necháte se ovlivnit tím, co se děje nebo co cítíte. A tehdy jsem měla chuť dát postavě trochu větší hloubku, ukázat skutečné utrpení a trochu posunout scénář. Což nebylo v plánu. Ale říkala jsem si, že by bylo zajímavé dostat se až na konec té situace, která byla v podstatě hrozná. A aby ta postava skutečně existovala. Dát jí obsah. A udělala jsem dobře, protože Josiane celou sekvenci ponechala. Bylo to v souladu se směřováním filmu. Zůstali jsme v duchu děje a zároveň jsme vytvořili nové překvapivé momenty. Je úžasné, když se něco takového stane.
V úplně jiném stylu se mi podařilo improvizovat také ve filmu Pierra Tchernia La Gueule de l’autre (Huba toho druhého, 1979) s Jeanem Poiretem a Michelem Serraultem. Tedy vlastně proto, že jsem na začátku neměla prakticky žádný scénář. Měla jsem mít nanejvýš tři nebo čtyři repliky. Tak jsem něco přidala, což je rozesmálo, a všechno zůstalo.

Často jste pracovala s velmi různými filmaři, přecházela jste z jednoho světa do druhého, aniž byste se ustálila. Jeden vám však zůstal poměrně věrný, a to Georges Lautner. Režíroval vás třikrát, ve filmu Ils sont fous ces sorciers! (1978), Flic ou voyou (Policajt nebo rošťák, 1979) a La Vie dissolue de Gérard Floque (Rozmařilý život Gérarda Floqua, 1987). Jaké na něj máte vzpomínky?
S Georgesem Lautnerem to bylo příjemné, jednoduché a přirozené. Všechno bylo velmi vypilované. A každý přesně věděl, co má dělat. Nebylo potřeba nic přehnaně zkoušet. Stačilo jen „být“. Bylo to tak jednoduché. Takže jsme přijeli, natočili jsme. A nakonec to vyšlo. Nikdy toho nebylo ani moc, ani málo. Navíc Lautner věděl, že se mnou dostane svou vizi tam kam chce a že budu sloužit jeho nápadům, jeho představám. Vždycky povyrostl ve společnosti lidí kolem sebe. S Jeanem Lefebvrem jsme se měli opravdu rádi. A Juliena Guiomara jsem nesmírně obdivovala. To je herec! S Lautnerem jste byli vždycky nádherně obklopeni milými lidmi. Což bylo velmi důležité. Když točíte filmy, když hrajete, nejdůležitější je být spokojený. Když nejste, nepodaří se vám to. Je to také štěstí, které v určitém okamžiku probudí jiskru talentu v každém z nás.

Po boku Pierra Richarda jste se objevila také ve filmu Je suis timide mais je me soigne (Jsem nesmělý, ale léčím se, 1978). Scéna, která se zapsala do historie komedie…
Ano, i když musím přiznat, že jsem se toho psa trochu bála. Ale nakonec všechno dopadlo opravdu dobře. Jakmile jsme začali natáčet, už žádné obavy nebyly. Na druhou stranu jsme toho moc nenacvičovali. Nemělo smysl, aby nám došel dech. A věci do sebe zapadaly, jako vždycky, velmi jednoduše. Jen chudák pes se divil, co tam vlastně dělá. Byl to opravdu ten nejneohrabanější pejsek na světě. Majestátní, impozantní, s hlavou skoro stejně velkou jako jeho tělo a neuvěřitelnými čelistmi. Ale byl mírný a poslouchal svého cvičitele na slovo. S Pierrem Richardem jsme stále v kontaktu. Píšu mu drobné vzkazy a on mi roztomile odepisuje.

Ve filmu Je suis timide mais je me soigne (Jsem nesmělý, ale léčím se) hraje také Aldo Maccione. V tomto filmu s ním nemáte žádnou společnou scénu, ale o čtyři roky později s ním hrajete v komedii T’es folle ou quoi? (1982) Michela Gérarda a poté ve filmu Aldo et Junior Patricka Schulmanna (1984). Jak to mezi vámi fungovalo?
Měli jsme se opravdu rádi. Dokonce se na mě nedávno ptal… Ve filmech, které jsme spolu natočili, jsme vůbec neměli stejné role (smích). Takže mezi námi nebyla žádná rivalita. Taky si myslím, že ho to muselo trochu zaskočit, protože mě to přece taky bavilo! A lidé, kteří se baví, jsou vždycky méně nebezpeční než lidé, kteří se nudí…

Ve filmu T’es folle ou quoi? jste se setkala s Fabricem Luchinim, tehdy mladým hercem. Poznala jste na place, že z něj jednou bude veliká osobnost?
Ne, bylo těžké si to představit. I když si myslím, že on už tu genezi v sobě měl. Víte, co tím myslím? Takovou osobnost, která zaujme… a zároveň dráždí (smích). Nemyslím si, že by na ten film vzpomínal špatně. Je to součást jeho života. Od té doby si vybudoval úplně jinou pozici. Ale na tom nezáleží. Je to jako někdo, kdo se přestěhoval na jiný kontinent. Přitom v té době byl přechod od Rohmera k tomuhle způsobu umění také docela velká změna. Takže bychom snad mohli předpokládat, že už tehdy byl výjimečným hercem, to je pravda.

Film Pierra Sissera Ça va pas être triste (Nebude to smutné!, 1983) je jednou z mála komedií, ve které hrajete hlavní roli. Dokonce se objevujete i na plakátu, vedle Darry Cowla a Daniela Russa. Tento film je sice u filmové veřejnosti poněkud málo známý, ale přesto stojí za zmínku. Kromě toho, že je zábavný, je svědectvím o minulé éře, kdy se projekty dávaly dohromady jednoduše, v lehké a uvolněné atmosféře, téměř mezi přáteli?
Ano, Pierre Sisser byl tak něžný, tak pozorný, skutečný profesionál na place se svými techniky. S ním to byla jen radost, jen štěstí. Krátce poté jsem se s ním znovu setkala, při natáčení seriálu Les Millionnaires du Jeudi, konkrétně s Paulette Dubost, a od té doby jsme si zůstali velmi blízcí. Pierre Sisser si vždycky uměl vybrat génie, sledovat je, milovat je, nechat je zazářit… a přitom přidat i něco svého. Ve filmu Ça va pas être triste byl Darry Cowl a také Daniel Russo. Úžasní komedianti, vášniví lidé. Milovali jsme se navzájem. Několikrát jsme se opravdu zasmáli. Pierre Sissere, vzdávám ti hold a děkuji!

Jednou z vašich posledních velkých filmových rolí, opět v komedii, byla postava Grety ve filmu Joëla Sérii Les Deux crocodiles po boku Jeana Carmeta (1987). Objevila jste se v antologii, v níž se mísí humor a drama, to vše posypané notnou dávkou hororu. A to vše hrajete s pozoruhodným mistrovstvím…
Ach, to nebyla snadný scénář. Byla jsem velmi šťastná, že jsem mohla ten film natočit. Samozřejmě, že ano! Séria, Marielle, Carmet… Ale ten dlouhý monolog jsem musela zkoušet mnohokrát, mnohokrát. Vlastně jsem ho zkoušela přímo tady, u vchodu do tohoto bytu. Musel to být pořádný výkon, protože kromě textu tam byla i celá škála řeči těla. A pořád se vidím, jak se plazím po podlaze… Hrůza. Není to moje nejlepší vzpomínka. Navíc film nebyl tak úspěšný, jak jsem doufala. To je škoda. Ráda bych ho viděla znovu, ale nemůžu sehnat kopii.

Naposledy jste se na velkém plátně objevila v roce 2015. Bylo to ve filmu Pension complète režiséra Florenta Emilia Siriho, špatném remaku filmu La Cuisine au beurre s Franckem Duboscem a Gérardem Lanvinem v hlavních rolích. Je nám líto, že už vás na velkém plátně nevidíme. Vzpomínáte nostalgicky na ty požehnané časy, kdy jste byla žádanější a produkce měly úplně jinou úroveň?
Ne, po starém světě se mi stýskat nemůže, protože jsem ho prožila. Jednoduše řečeno. Takže opravdu nelituji ničeho. A dnes jsem velmi šťastná. Samozřejmě bych ještě ráda něco dělala, ať už na jevišti, v televizi nebo ve filmu. Nějaké projekty se připravují. Uvidíme.

Zdroj: www.cinecomedies.com