Suzy Delair

/ 3 prosince, 1917

31.12.1917 – Paříž, Francie
15.03.2020 (102 let) – Paříž, Francie
Repertoár Suzy Delair sahal od komedií po dramata. Vystupovala s takovými hereckými osobnostmi, jako byli Pierre Fresnay, Bernard Blier, Louis Jouvet, Fernandel, Bourvil, Alain Delon nebo Louis de Funès. Byla také tanečnicí a zpěvačkou – nezapomenutelné je její provedení písní Avec son tralala a Danse avec moi Francise Lopeze ve filmu Henri-Georgese Clouzota Nábřeží zlatníků. Na jevišti často vystupovala v operetách Jacquese Offenbacha (La Périchole, La Vie parisienne), Oscara Strause (Trois valses), Vanloo, Duvala a André Messagera (Véronique) a dalších.
Dcera švadleny a sedláře-kováře, se začala učit módní návrhářkou u Suzanne Talbotové, ale snila o divadle. V pubertě začínala jako komparzistka ve filmu a na divadle, ale úspěch našla až na scéně Bouffes-Parisiens, v Bobinu, Européen, Folies-Belleville, v kabaretu Suzy Solidor a v revue s Mistinguett a Marií Dubas.
O deset let později ji filmoví fanoušci objevili jako divokou Pařížanku ve filmu Le Dernier des six (1941) režiséra Georgese Lacomba podle scénáře Henri-Georgese Clouzota, s nímž žila. V roce 1942 jí Clouzot, nyní již za kamerou, přinesl značný úspěch s filmem L’assassin habite au 216.
Její kariéra byla poznamenána problematickým postojem během okupace. Netajila se svými sympatiemi k Němcům, dokonce zašla tak daleko, že obdivovala nacistický řád. Na základě smlouvy s filmovým studiem Continental režiséra Alfreda Grevena se 19. března 1942 stala jedním z herců, které Němci pozvali do filmových ateliérů UFA v Německu a Rakousku (Mnichov, Berlín a Vídeň), spolu s René Darym, Junie Astor, Danielle Darrieux, Albertem Préjeanem a Viviane Romance. Po návratu šokovala svět vřelým objetím s Alfredem Grevenem, zatímco si stěžovala, že si nepodala ruku s Josephem Goebbelsem. Když historik Marc Ferro ve své knize Pétain (1987) hovoří o kinematografii v tomto období, zmiňuje mimo jiné i jméno Suzy Delair. Po osvobození ji prověrkové výbory suspendovaly pouze na tři měsíce.
Přestože herečka patřila k hvězdám čtyřicátých let, její filmová kariéra neměla souvislou linku, byla spíše přerušovaná. V roce 1947 natočila film Nábřeží zlatníků s Henri-Georgesem Clouzotem, s nímž stále spolupracovala; po tomto posledním společném úspěchu se rozešli. Poté se objevila ve filmech Jeana Drévilla, Jeana Grémillona, Marcela L’Herbiera, Christiana-Jaquea, Marcela Carného, Luchina Viscontiho, René Clémenta a Gérarda Oury.
Dne 28. února 1948 zpívala v hotelu Negresco (ano, tam, kde o třicet let později točil Pierre Richard film Jsem nesmělý, ale léčím se) na prvním jazzovém festivalu v Nice píseň C’est si bon. Byl tam i Louis Armstrong, kterému se píseň líbila. Dne 26. června 1950 nahrál v New Yorku s orchestrem Sy Olivera americkou verzi písně (anglický text Jerry Seelen). Po vydání měla nahrávka celosvětový úspěch a píseň následně převzali největší světoví zpěváci. V roce 1948 si také zahrála s Bourvilem ve filmu Gillese Grangiera Par la fenêtre, dnes již zapomenutém filmu, v němž však oba partneři prokázali úžasnou souhru.
V letech 1950-1951 natočila film Atol K, který režíroval Léo Joannon a v němž jí byli partnery Laurel a Hardy. Byl to poslední společný film této komické dvojice. V sezóně 1953-1954 se objevila v pařížském divadle Européen v operetě Mobilette s Monou Monick a nováčky Michelem Rouxem, Rogerem Lanzacem a Lucienem Lupim v hlavních rolích.
V roce 1960 hrála ve filmu Luchina Viscontiho Rocco a jeho bratři vedlejší roli (Luisa, majitelka prádelny, která rychle propadla půvabům Simone Parondiho v podání Renato Salvatoriho). V roce 1973 přišel do kin film Gérarda Oury Rabín Jacob, v němž hrála Germaine Pivertovou, zubařku a manželku Victora Piverta, kterého hrál Louis de Funès. Film se v tom roce dostal na vrchol návštěvnosti s více než 7 miliony diváků.
V roce 1982 komentovala svou kariéru takto: „Málokdy mě nutí pracovat. Nejspíš díky tomu, že nepatřím k žádné klace, a především za to, že jsem odmítla flirtovat, když jsem měla…“. Suzy si totiž byla dobře vědoma toho, že jí mnozí režiséři a filmoví profesionálové neodpustili její soukromý život a postoje během okupace v letech 1940-1944, což jí prakticky znemožnilo účastnit se po roce 1945 významných filmů a projektů. V roce 1944 ji však Rada odboje během čistky ušetřila a pozastavila jí hereckou činnost na pouhé tři měsíce a v roce 1947 ji francouzské soudy zcela osvobodily.
Přesto zůstala ve Francii od poválečných let až do šedesátých let velmi populární.
Dne 24. dubna 2004 jí Académie du disque lyrique, které předsedal Pierre Bergé, udělila cenu Zlatého Orfea za nejlepší nahrávku operety nebo operního bálu za album De l’opérette à la chanson (Musidisc, 2003).
Dne 6. prosince 2004 jí byla v pařížské Cinémathèque française4 vzdána pocta, kterou přednesl novinář Olivier Barrot za přítomnosti herečky a jejích přátel Françoise Arnoulové, Pierra Trabauda a Jacqueline Willemetzové, vnučky Alberta Willemetze. Akce, kterou pořádají Sylvain Briet a Les Amis de la Cinémathèque française, představoval cyklus jejích filmů včetně Nábřeží zlatníků, Lady Paname, Pattes blanches, Gervaise, Le Couturier de ces dames a skeče Une couronne mortuaire z filmu Souvenirs perdus.


1976
Oublie-moi, Mandoline

1973
Jákob

1966
Hoří Paříž?

1963
Du mouron pour les petits oiseaux

1960
Rocco a jeho bratři
Les Régates de San Francisco

1956
Gervaisa
Le Couturier de ces dames

1954
Le Fil à la patte

1950
Botta e risposta
Lady Paname
Laurel a Hardy zdědili ostrov
Ztracené vzpomínky

1949
Pattes blanches

1948
Par la fenêtre

1947
Dvojník
Nábřeží zlatníků

1945
Život bohémy

1942
Défense d’aimer
Vrah bydlí v čísle 21

1941
Bylo jich šest…

1936
Prends la route

1935
Ferdinand le noceur

1934
Dédé
Konec krise
L’Or dans la rue

1933
La Dame de chez Maxim’s
Touchons du bois

1932
Violettes impériales



Share this Post