Velký bazar – vrchol slávy Les Charlots
Píše se rok 1973. Hudební a komediální skupina Les Charlots – Gérard Rinaldi, Jean Sarrus, Gérard Filipelli a Jean-Guy Fechner – byla na vrcholu své kariéry (Luis Rego skupinu opustil v roce 1971). V pouhých čtyřech filmech natočených během dvou let si vydobyli místo na výsluní.
Poté, co debutovali pod režijní taktovkou Philippa Claira (La Grande java, 1970), to byl právě film Clauda Zidiho, ve kterém skutečně zazářili. Jejich producent Christian Fechner (bratr Jean-Guye) se je pokoušel dát dohromady s dalšími režiséry (počínaje Jeanem Giraultem, se kterým nakonec v roce 1972 natočili Les Charlots font l’Espagne – Bažanti jedou do Španělska), ale nic z toho nebylo. Teprve s Claude Zidim se jim podařilo dosáhnout úspěchu. Byla to láska na první pohled, a to oboustranná, jak vzpomíná Gérard Filipelli: „S Claudem jsem se opravdu smál od prvního okamžiku, kdy jsme se viděli. Byli jsme na obědě v malé restauraci. V jednu chvíli mi nabídl, že mi podá pití, vodu. Mluvili jsme současně a on mi stále naléval vodu do sklenice. Nepřestával a zůstával nesmírně vážný. Nalil ji celou. Litr! Do mé sklenice. Byla všude. Já jsem samozřejmě přistoupil na jeho hru, a předstírali jsme, že se nic nestalo. Nakonec jsem byl úplně promočený! Ale tím si mě získal. Měl pravdu! Všechno to vyústilo v nesmírně hravý film.“
Spojení Clauda Zidiho a Les Charlots nakonec dokázalo divy: Les Bidasses en folie (Bažanti, 1971) a poté Les Fous du stade (Blázni ze stadionu, 1972) nadchly diváky všech věkových kategorií natolik, že jen ve francouzských kinech se prodalo přes třináct milionů vstupenek. Nebyl tedy důvod přestat. Zvláště když měl Zidi dobrý zvyk měnit prostředí každého filmu. Po vojenské službě a olympijských hrách se autorský režisér rozhodl konfrontovat Les Charlots se světem práce. Téma, kterého se dotkl už ve filmu Bažanti, ale které chtěl znovu prozkoumat, a to s větším záběrem než kdy jindy. A tak se zrodil Velký bazar: „Mým úkolem při natáčení tohoto filmu,“ vysvětluje Claude Zidi, „bylo určit každému ze skupiny různé činnosti, které by měli vykonávat. Každý musel mít svou vlastní profesi! Proto jsem je často rozděloval. A konfrontace se světem práce mi umožnila prozkoumat mnoho různých cest.“
Jean Sarrus si oblékl uniformu řidiče doručovací služby. V jedné scéně je konfrontován se zákazníkem obklopeným divokými zvířaty, včetně lva. Příběh ze zákulisí vypráví ve své knize 100% šarlatánů: „Podaří se mi rozhýbat ochromenou ruku, abych zazvonil. Dveře se otevřou, vyjde dívka s hroznýšem okolo krku, lev mi běží podél nohou, zmizí, otočím se, nikdo tam není, ale kamera je pevně fixována v pravé ose. Upustím bedny s lahvemi, rozbrečím se, když vtom na mě lev šlápne. Seběhnu po schodech, abych se dostal pryč, a ocitnu se na všech čtyřech, plazím se spletí prken, která podpírají kulisy, se lvem na zádech! Když říkám lev na mých zádech, myslím tím na mých zádech! Cítím, jak mě chytá horkým dechem na zádech, jako když mi fénuje vlasy, a hlavou se mi dotýká zadku!“
Zidi se však nespokojí s pouhým spojováním komických situací. Svůj film halí do procítěného sociálního náboje, podobně jako to jednou zpívali Les Charlots v písni Merci Patron!, když vypráví o odporu malého obchodníka proti gigantickému prodejci. V tomto smyslu je Velký bazar nepochybně dílem, které se nejvíce blíží duchu skupiny a tomu, co v 60. letech představovala, i když Zidi tvrdí, že zůstává neutrální: „Tento film není ničeho obhajobou. Ani útokem, když už jsme u toho. Je to prostě boj Davida proti Goliášovi. Les Charlots hájí nějakou věc. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, o to mi nejde. Když vypustíte čtyři šašky do supermarketu, věci se dají do pohybu, něco se stane. Ale já nejsem zodpovědný za poselství, to musí přijít později samo.“
Ať tak či onak, ambice vytvořit dobrou komedii byla na světě a scenárista si k doladění svého námětu přizval řadu lidí zvenčí, včetně Michela Fabra: „Poprvé jsem ho viděl,“ vzpomíná Claude Zidi, „na plátně ve filmu U konce s dechem (À bout de souffle). Byl blízkým členem týmu Cahiers du cinéma. Seznámili jsme se přes společné přátele a dobře jsme si rozuměli. Byl to velmi kultivovaný, skvělý člověk…“. U Zidiho filmů Fabre zastával klíčovou roli poradce: „Pracoval na protikladech,“ vysvětluje filmař, „často navrhoval opak toho, co jsem napsal, aby zjistil, kam by to mohlo příběh dovést. Měl dar upozorňovat na nesrovnalosti.“
Georges Beller přidává jiný pohled na věc. Po studiu v Actors Studio a práci po boku velkého Jerryho Lewise se tento mladý muž, který byl také povoláním herec, s velkým potěšením dělil o své zkušenosti pod záštitou Zidiho: „Už jsem se s Claudem podílel na psaní Blázni ze stadionu jako gagman. Nebyl jsem však uveden v titulcích. U filmu Velký bazar jsem se však oficiálně stal spoluscenáristou. U druhého jmenovaného filmu jsme se na dlouhé dny zavřeli do hypermarketů, abychom našli inspiraci, a to byly opravdu nezapomenutelné chvíle! Tehdy neexistoval žádný kamerový systém, jen ochranka, která se schovávala (nebo neschovávala) v uličkách. Výsledkem bylo, že se zloději mezi sebou předháněli ve vynalézavosti, jak se pokusit ukrást to či ono zboží, a to tak, že nám zaměstnanci vyprávěli obzvlášť šílené historky, které jsme si pak nechali ve scénáři! Film se může zdát dost přitažený za vlasy, ale všechno, co se týká technik používaných v supermarketu, je často pravda!
Jakmile byl scénář hotov, Claude Zidi se pustil do obsazení filmu a tváří v tvář Les Charlots se rozhodl angažovat dvě významné komediální hvězdy: Michela Serraulta a Michela Galabru. Konfrontace v tradici předchozích filmů, po Francisi Blanchovi (Velká žába) a Jacquesu Dufilho (Bláznivé ženy). Zidi však říká, že výběr nebyl vykalkulovaný: „Nápad obsadit Galabrua a Serraulta prostě vyplynul ze scénáře. Byly to postavy, které ho táhly. A já bych dodal: ať už je role jakákoli, pokud můžeme získat nejlepšího herce na světě, berme ho! Dokonce i na jednu repliku… Galabru a Serrault byly dvě velká jména, a navíc byli zrovna volní. Přijali role bez váhání. Kritika sice o Les Charlots napsala nespočet ošklivých věcí, ale to neznamenalo, že by byli neoblíbení. Navíc často natáčeli se slavnými herci. Mám na mysli Jacquese Seilera, Jacquese Dufilho… Dobře, možná ti lidé potřebovali peníze, ale to koneckonců nebyl můj problém. A výsledek se dostavil.“
Pro Gérarda Rinaldiho byla spolupráce idylická: „Byli jsme nadšením bez sebe při představě, že se setkáme s těmito dvěma posvátnými monstry, samozřejmě! S Galabruem jsme si užili spoustu legrace. Bylo to úžasné partnerství! Se Serraultem fungoval naopak trochu větší odstup. Nikdy jsme pořádně nevěděli proč…“. Podle Jeana-Guye Fechnera herec, který se chystal triumfovat na jevišti v Kleci bláznů (La Cage aux folles), zřejmě nechápal, jak ti mladí „idioti“ mohou být většími hvězdami, než byl on. Nakonec to však radost z natáčení nezkazilo: „Hrát s takovými herci byla opravdová radost,“ dodává Rinaldi. „No, když říkám hrát, tak to vypovídá hodně. Protože jsme byli jakousi mnohohlavou bestií, která toho neměla moc co říct a ještě méně co dělat – buďme upřímní – kromě velmi přesných pohybů vytvářejících gagy.“
Velký bazar také vynesl na výsluní několik nováčků, kteří se brzy etablovali na scéně. Mezi nimi stojí za pozornost zejména výkon komika Coluche. Ten se během návštěvy kupovaného bytu baví s Gérardem Rinaldim. Je to nezapomenutelná sekvence, v níž podlahové topení představují plameny šlehající z podlahy a sprchový kout se ukáže jako zcela zatopený.
Ale právě mimo jeviště Coluche skutečně vynikl a odhalil barvitou osobnost. Jean Sarrus vzpomíná na tohoto mladého komika, který byl široké veřejnosti neznámý, ale o kterém se už začínalo mluvit v café-théâtres: „Na filmu měl mít jeden natáčecí den, ale mě tak bavil, že jsme spolu obědvali ve studiové jídelně. Pak mi vyprávěl o scénáři, který napsal a kterému opravdu věřil, o králích: Aspoň to není blbost, měl bys to předat svým kamarádům producentům! Na to, že herec s tak malou rolí takhle mluví o režisérovi a hvězdách filmu, to bylo tak drzé, že mi to přišlo ještě vtipnější.“
Před kamerou i za kamerou se zkrátka dařilo na jedničku a potěšení všech bylo prvořadé: „S Claudem Zidim, jehož humor je nakažlivý, jde vždycky o zábavu,“ dodává Rémy Julienne, který měl na starosti různé kaskadérské kousky. Pro Velký bazar jsme dostali k dispozici všechno potřebné vybavení. A kdybychom si náhodou museli nějaké vymyslet, bylo by druhý den na place. Se Zidi zvládáme všechno, protože u nás převládá dobrá nálada.“
Jedinou nevýhodou bylo, že natáčení probíhalo v pařížském regionu, mezi Meudon-la-Forêt a Athis-Mons v Essonne. Až dosud byli Les Charlots zvyklí natáčet v provinciích, na slunci a nejčastěji u vody. Bohužel, Velký bazar jim takové výhody neposkytl. A tak se utěšují poflakováním se štábem a několika sousedy nebo hraním karet v místním bistru: „Natáčení v Paříži v zimě,“ říkal Sarrus, „je pro nás něco nového a trochu nám to ubírá ten ‚prázdninový‘ aspekt mimo hlavní město, o který kvůli atmosféře tolik stojíme. Nebudeme se ale hádat kvůli filmu Clauda Zidiho, kterým jsme potěšili tolik diváků.“
Je pravda, že veřejnost si již vychutnávala tuto chystanou extravaganci, nalákána četnými zprávami a reklamními kampaněmi, které ohlašovaly uvedení filmu na 6. září 1973. S tímto vědomím šla produkce dokonce tak daleko, že se spojila s automobilovou Tour de France. Jako poutače byly použity dva automobily, které se ve filmu neobjevily, Porsche 911 Carrera 2.8 a Ford Capri. V té době nevídané! Porsche se pak v miniaturní podobě prodávalo v řadě zemí.
Nakonec se na film prodalo 3 913 477 vstupenek po celé zemi, z toho 723 275 v Paříži, a to navzdory (a stále ještě!) dramaticky negativním recenzím. Například France-Soir jej označil za „předžvýkanou zábavu“. Stejně tak Télérama, věrna své pověsti, byla nevybíravá: „Máte dojem, že Claude Zidi chtěl útočit na několika frontách najednou. To nikdy není dobrý způsob.“ A tak kritik Henry Chapier byl jediný, kdo se stavěl na obranu tohoto díla, které shrnul do jediného názvu: Une drôlerie nouvelle (Nový druh zábavy).
Velký bazar se dočkal také široké distribuce po celém světě, zejména v Belgii, Německu, Itálii, Švédsku, Portugalsku, Dánsku, Thajsku, Turecku, České republice a Japonsku. A úspěch byl stejně tak ohromující. Potvrdil pověst Les Charlots a dokonce poskytl skvělou příležitost pro jejich různé partnery, kteří se díky nim stali ještě známějšími. Když o tři roky později přijel Michel Galabru do Indie natáčet film Philippa Claira Le Grand fanfaron, přivítal ho poněkud povýšený produkční, který mu řekl: „Aspoň tam nebudeš rozdávat autogramy.“ Omyl! Sotva herec dorazil do hotelu a objednal si na baru kávu, hned byl osloven s žádostí o podpis: „A za to vděčím Les Charlots, kteří jsou v Indii, a dokonce v celé Asii, velmi slavní! Jsou tam velmi populární,“ prohlásil poté Michel Galabru.
V roce 1974 Les Charlots opět spojili síly s Claudem Zidim, a to pro Bažanti jdou do boje (Les Bidasses s’en vont en guerre), ale už to nebylo to pravé ořechové. Tentokrát se neobjevil žádný nový originální námět, jen prostý návrat do kasáren na pokračování, který byl sice účinný, ale přesto zbytečný. Režisér měl pocit, že se tímto snímkem uzavřel kruh, a popravdě ho k tomu více motivoval další projekt: La Moutarde me monte au nez (Hořčice mi stoupá do nosu), původně zamýšlený pro Jean-Paul Belmonda a Brigitte Bardotovou. Když tento nápad předložil producentovi Christianu Fechnerovi, ten souhlasil pod podmínkou, že v témže roce natočí čtvrtý film s Les Charlots: „Bral jsem to jako výzvu,“ přiznává Zidi, „tak jsem natočil oba. Hořčice mi stoupá do nosu je můj první celovečerní film bez Les Charlots. Ale film, v němž nakonec hráli Pierre Richard a Jane Birkinová, si vedl také velmi dobře. Všichni se na mě obraceli a říkali: Podívejte, on umí natočit i něco jiného než film s Les Charlots. A navíc to funguje! Od té chvíle navazoval jeden film na druhý. Dostal jsem šanci pracovat s Louisem de Funèsem, Jean-Paulem Belmondem… a moje spolupráce s Les Charlots skončila. Tak to prostě je. Nikdy nesmíte nutit osud. Celkem jsem s nimi natočil čtyři filmy. Vlastně jsem jich natočil nejvíc. Takže mi to nikdy nechybělo, naopak mě to přimělo poohlédnout se jinde.“
A zatímco tvůrci filmu stoupali k výšinám komedií francouzského stylu (Křidýlko nebo stehýnko, Náhradníci, Prohnilí, Spolek darebáků a další), Les Charlots postupně klesali do hlubin béčkových filmů (Bažanti kontra Dracula, Les Charlots en délire, Polibky z Hongkongu…), aby se Velký bazar stal jejich posledním a velkým úspěchem.
Zdroj: www.cinecomedies.com