Zemřel Jean-Paul Rappeneau, režisér Manželů z roku II.
„Potřebuji celé roky, abych natočil film. Když je hotový, končí tím část mého života. Připadám si jako trosečník vyvržený na pláž. Loď odplouvá. V tu chvíli nemám žádný další nápad. Potřebuji čas, aby se ve mně zrodila nová inspirace.“
Tohle jsou slova jednoho z nejpečlivějších režiséru francouzské kinematografie, Jean-Paul Rappeneaua, který zemřel 1.září 2026. Autor a režisér velkých populárních snímků se proslavil také jako spoluscenárista několika filmů, které se staly klasikou, jako například Muž z Ria a Muž z Acapulca Philippa de Brocy. Byl také členem správní rady Cinémathèque Française, kde do roku 2020 zastával funkci viceprezidenta.
Jean-Paul Rappeneau, narozený v roce 1932 v Auxerre, Yonne, učinil své první kroky ve filmovém světě v 50. letech, kdy mimo jiné působil jako asistent Édouarda Molinara při natáčení některých krátkých filmů. Větší příležitosti mu však přineslo jeho psaní. Ačkoli jeho první pokus, adaptace románu Tři mušketýři od Jacquese Beckera, ztroskotal v důsledku režisérovy smrti, druhý pokus už byl úspěšný: jako spoluscenárista filmu Signé Arsène Lupin (1959) od Yvese Roberta se Jean-Paul Rappeneau poprvé zapsal do titulků celovečerního filmu. Následně dvakrát spolupracoval s Louisem Malle, a to na filmech Zazie v metru (1960) a Soukromý život (1961), poté se podílel na scénáři k filmu Muž z Ria (1966) Philippa de Brocy, s nímž se v roce 1973 znovu spojil, aby společně napsali scénář k filmu Muž z Acapulca (Le Magnifique).
Poté, co svůj scenáristický talent věnoval jiným, se Jean-Paul Rappeneau rozhodl věnovat se psaní svého prvního filmu, Život na zámku (La Vie de château, 1966), který získal cenu Prix Louis-Delluc. Na dokončení svého druhého celovečerního filmu Manželé z roku II. (Les Mariés de l’an II) s Marlène Jobertovou a Jean-Paul Belmondem, který v kinech přilákal více než 2,8 milionu diváků, si však musel počkat až do roku 1971.
Inspiraci, kterou Jean-Paul Rappeneau dokázal čerpat ze svého každodenního života i ze svých cest, využil pro film Le Sauvage (1975), svůj třetí celovečerní snímek. „Po filmu Manželé z roku II jsem odjel na týden do Brazílie v rámci programu Unifrance,“ vyprávěl filmař. „Tehdy mi dalekohledem ukázali ostrov u pobřeží São Paula; připadal mi jako Robinsonův ostrov. Napadl mě příběh o muži, který tam žil, a o dívce, která se v jeho útočišti objevila.“ Tato komedie, v níž hrají hlavní role Yves Montand a Catherine Deneuve a na jejímž scénáři se podíleli Élisabeth Rappeneau a Jean-Loup Dabadie, se stala dalším úspěchem s 2,3 miliony diváků a přinesla Jean-Paulovi Rappeneauovi první nominaci na cenu César za nejlepší režii. V roce 1982 se opět spojil s Yves Montandem ve filmu Tout feu, tout flamme, kde po boku Isabelle Adjani znovu oslovil téměř 2,3 milionu diváků.
Film Cyrano z Bergeracu (Cyrano de Bergerac, 1990) zůstává bezpochyby nejoblíbenějším filmem tohoto filmaře, a to i přesto, že ho málem nikdy nenatočil. „Myslel jsem si, že režisér musí být v centru filmu jako Bůh v centru stvoření, a proto jsem musel být autorem scénáře,“ vysvětloval. „A pak mi nabídli Cyrana. Dlouho jsem se bránil; viděl jsem v tom jen prach.“ Nakonec režisér souhlasil, že se spolu s Jean-Claudem Carrièrem pustí do adaptace tohoto monumentálního díla francouzského divadla z pera Edmonda Rostanda. „To, že jsem se takto vnořil do díla někoho jiného a udělal si z něj své vlastní, přiblížil si ho k sobě, mi umožnilo zcela zapomenout na to, odkud pocházelo, a podnítilo mou kreativitu. Uvolnilo to část mé energie směrem k čisté režii,“ svěřil se Jean-Paul Rappeneau v roce 2021 francouzskému Národnímu filmovému centru (CNC). Díky Gérardu Depardieuovi, jeho první a jediné volbě pro roli Cyrana, umožnil tento film režisérovi dosáhnout významného milníku v jeho veřejném i kritickém uznání: 4,7 milionu diváků v kinech, deset cen César, včetně cen za nejlepší film a nejlepšího režiséra, Oscara za nejlepší kostýmy a Zlatého glóbu za nejlepší zahraniční film.
Na základě tohoto úspěchu se Jean-Paul Rappeneau pustil do nového díla, které bylo považováno za nezfilmovatelné: Husar na střeše (1995). „Pro mě byl Husar vždycky příliš krásný, příliš velký, příliš vznešený,“ uvedl režisér o jednom ze svých největších čtenářských zážitků. S podporou Niny Companeezové a Jeana-Clauda Carrièra při psaní scénáře se mu, stejně jako v případě Cyrana, podařilo postupně se odpoutat od knihy Jeana Giona a plně si osvojit příběh, který po dokončení scénáře ztvárnil prostřednictvím kreseb. „Film je obraz, záběr. Kresba mi umožňuje přesněji sdílet svou vizi, zejména během této fáze společného psaní scénáře. Poté ji používám pro rozvržení záběrů, abych si vizualizoval režii.“ Režisér byl nominován na Césarovu cenu a s tímto velkofilmem, v němž hrají Olivier Martinez a Juliette Binoche, opět zaplnil kina a přilákal více než 2,5 milionu diváků. Po filmu Šťastnou cestu! (Bon voyage, 2003), který mu vynesl čtvrtou a poslední nominaci na César za nejlepší režii a třetí nominaci za nejlepší film, se naposledy vrátil na plátna s filmem Belles familles (2015), fiktivní autobiografií, kterou napsal společně se svým synem Julienem Rappeneauem a Philippem Le Guayem.
Během osmi celovečerních filmů si Jean-Paul Rappeneau vybudoval pověst perfekcionistického a oblíbeného filmaře, který hledá pohyb a rytmus. „Moje filmy byly často označovány za umění fugy, a je to pravda. To, co při psaní hledám, je pohyb duší, pohyb příběhu. Aby se vyprávění posouvalo vpřed, je třeba pohybu, který však nelze zaměňovat s rozruchem.“ Tuto virtuozitu režisér doslova uplatňoval po celou svou kariéru, zejména tím, že své dlouholeté scenáristce Chantal Perneckerové popisoval každou scénu záběr po záběru. „Obvykle vstanu od stolu, chodím sem a tam po kanceláři a načrtávám herecké výkony i režii. V tu chvíli jsem živým filmem.“ Tato dynamika ho provázela až na natáčecí plac, kde filmař rád vypráví, že když herci hrají, „kývám se na židli, jako bych byl divákem tohoto příběhu, který se může vytratit: vyžaduji, aby příběh měl spád“.
Isabelle Adjani poskytla Le Parisien po Rappeneauově smrti samostatný rozhovor. Natáčela s ním dvakrát – Tout feu, tout flamme a o dvacet let později Bon Voyage. Vzpomíná především na jeho puntičkářství a způsob vedení herců: „Nebyl to režisér, který postavil kameru a nechal herce, ať si scénu udělají. Měl přesnou představu o tempu dialogu a rytmu každého záběru.“
Vincent Perez pro Le Parisien na režiséra vzpomíná takto: „Jean-Paul je člověk, který změnil můj život. Byli jsme spojeni úspěchem Cyrana. Být součástí toho filmu bylo nádherné. Bylo mimořádné sledovat při práci jeho a Gérarda Depardieua. Jean-Paul byl nesmírně náročný a měl neuvěřitelný smysl pro rytmus. Trochu jsme si z něj dělali legraci, protože když nás režíroval, pohyboval se takovým zvláštním způsobem, jako tik-tak… Jakmile text a herecký projev přestaly přesně souznít, zastavil záběr.“ Rappeneau měl podle něj schopnost žasnout a současně měl film dokonale propočítaný — věděl třeba přesně, jaká je vzdálenost mezi kamerou a určitým stromem.
Zdroj: cnc.fr