Zdravím všechny příznivce francouzského filmu!

Aktuálně zde najdete 337 profilů osobností francouzské kinematografie a 181 článků – novinek, zajímavostí a rozhovorů ze světa francouzského filmu. Jejich seznam najdete zde. Staré stránky a něco z historie webu najdete zde.

Nový kvíz najdete zde!

Nejnovější články

16. 1. 2023Miláček paparazziů, hrdinka fotografických románů z počátků kariéry, hvězda filmů největších režisérů své doby a filmová partnerka slavných herců jako Gérard Philipe, Burt Lancaster, Anthony Queen, Jean-Paul Belmondo, Philippe Noiret, Yul Brynner, zemřela 16. ledna ve věku 95 let. Luigia Lollobrigida, narozená 4. července 1927 v Subiacu v Itálii, se dostala do povědomí filmového světa díky fotoreportáži, v níž pózovala pod pseudonymem Diana Loris, zatímco studovala na Beaux-Arts a účastnila se také soutěží krásy (v roce 1947 skončila druhá v soutěži Miss Řím a třetí v soutěži Miss Itálie). Dlouhá léta se na plátně objevovala ve vedlejších rolích pouze díky svým fyzickým přednostem. Pak se ale provdala za lékaře Milka Skofiče, který se stal jejím agentem, a dostala se k hlavním rolím ve filmech Fanfan Tulipán Christiana Jaquea (1952) a Krásky noci René Claira (1952) po boku Gérarda Philipa. V tomto duchu pokračovala ve filmech La Belle Romaine, Notre-Dame de Paris, Esmeralda, Chléb, láska a fantazie a poté Chléb, láska a žárlivost Luigiho Comenciniho, Velká hra Roberta Siodmaka. Pak přišla hollywoodská epizoda. Viděli jsme ji s Humphreym Bogartem (Silnější než ďábel, režie John Huston, 1953), s Burtem Lancasterem (Trapéz, režie Carol Reed, 1956), s Yulem Brynnerem (Šalamoun a královna ze Sáby, režie King Vidor, 1959), s Rockem Hudsonem (Zářijová schůzka, režie Robert Mulligan, 1961). Na rozdíl od vzestupu Sophie Lorenové se kariéra Giny Lollobrigidy zastavila. “Ona hrála selky, já jsem hrála dámy,” řekla tehdy ne moc sportovně tisku. V roce 1968 si zahrála krátký výstup ve filmu Francka Tashlina La Marine en folie, v němž si dělala legraci ze své image svůdné brunetky. Ve filmech Ce merveilleux automne (1969) Maura Bologniniho a Roi, dame, valet (1972) Jerzyho Skolimovského pěkně ztvárnila zralé tety, které okouzlují své mladé synovce. Ještě se krátce objevila v televizním seriálu Luigiho Comenciniho Pinocchiova dobrodružství, kde hrála nerudnou tyrkysovou vílu, a pak už se věnovala  jen své velké vášni – fotografování. Gina Lollobrigida si několikrát zahrála sama sebe, a to ve filmu Boum sur Paris (1954) režiséra Maurice de Canonge a ve filmu Box-Office 3D (2011) režiséra Ezia Greggia, prvním italském filmu natočeném ve 3D. V roce 1999 jí OSN jmenovala velvyslancem dobré vůle. Gina Lollobrigida hrála v těchto francouzských filmech: 1952 Krásky noci (s Gerardem Philipem) Fanfán Tulipán (s Gerardem Philipem) 1954 Le Grand jeu 1956 Notre-Dame de Paris 1959 Zákon 1963 Šílené moře (s Jean-Paul Belmondem) Císařská Venuše 1966 Les Sultans (s Philippe Noiretem) 1968 Nádherný listopad 1995 Les Cent et Une Nuit (s Michelem Piccoli) [...] Read more...
19. 12. 2022Film Tetovaný z roku 1968 dal dohromady dvě veliké hvězdy francouzského filmu – Jeana Gabina a Louise de Funése. Nutno dodat, že velmi nesourodé hvězdy – Funésovo živé a rtuťovité “přehrávání” bylo v kontrastu s Gabinovým klidným až civilním projevem asi jako souboj myši s medvědem. Nicméně, v tomto článku nepůjde ani tak o herce, jako o film samotný, respektive jeho námět, nebo, ještě respektivněji, o jeho myšlenku. V roce 1967 byl scénárista Alphonse Boudard (mj. spolupracoval často s Gabinem když zrovna Michel Audiard neměl čas nebo spíše náladu) pověřen napsáním filmu pro Gabina a Funése. Boudard tedy použil jednu ze svých povídek, Gégène le tatoué, a vytvořil komedii o muži, kterému slavný malíř vytetoval na záda svůj obraz, a o bohatém obchodníkovi, který chtěl mít všechna díla svého “zbožňovaného” malíře, a to včetně onoho tetovaného muže. Boudard v průběhu psaní ale neustále narážel na různé připomínky na úpravy scénáře ze strany obou hlavních protagonistů, takže ve výsledku nakonec sám nechal soudně odstranit své jméno z titulků filmu, neboť, jak sám řekl, autorem konečného scénáře byl Pascal Jardin. Tomu se nakonec povedlo zapracovat všechny námitky obou hvězd, ale i tak režisér Denys de La Patellière natáčel Tetovaného ve velmi nepříjemné atmosféře. Rok před tímto natáčením ovšem přichází do českých kin absurdní podobenství vyjímečného scénáristy a režiséra Jana Moravce (mj. bývalý manžel zpěvačky Marty Kubišové) nazvané Muž, který stoupl v ceně – satirická a velmi chytrá komedie s Jozefem Krónerem v hlavní roli. Snímek je o muži, který se vlivem náhodných okolností místo pátečního odchodu z práce k rodině ocitá ve vinárně s podivnými hosty, následné dva dny si nepamatuje a přijde k sobě až v pondělí ráno. Potud je jeho příhoda celkem běžná – nicméně pak se stanou dvě věci. Muž objeví, že má na zádech vytetovaný jakýsi obraz od známého malíře ( aha!!! ) a následně tento malíř velice originálním způsobem zemře. Króner, jehož záda tedy představují poslední dílo významného malíře, je nyní “muž, který stoupl v ceně”. Nebudu se tady rozepisovat o ději celého filmu, jen prozradím, že je to po všech stránkách vyjímečný a dodnes nedoceněný snímek, na jehož realizaci se podepsal i nestor české komedie Zdeněk Podskalský, a který stojí rozhodně za shlédnutí. Oba dva filmy se stejným námětem, nebo, chcete-li, myšlenkou, vznikly v rozpětí jednoho roku, takže se nedá jednoznačně říci čí byl původní nápad – jisté ale je, že Alphonse Boudard napsal a vydal svou povídkovou novelu Gégène le tatoué již v roce 1965. Je tedy možné, že si ji scénárista Jan Moravec přečetl, a na jejím základě vytvořil také komediální, ale zcela odlišný příběh. Ať je to tak či onak, můžeme být jen rádi, že takové originální snímky pro potěchu diváka vznikaly (a doufám že budou vznikat i nadále). [...] Read more...
16. 12. 2022Devadesátá léta začala pro Jean-Paula Belmonda poklidně – věnoval se klidnějším nebo epičtějším projektům – Bídníci 20.století, Neznámý v domě, Sto a jedna noc, Desiré…zdálo se, že Jean-Paul dodržel slib, a nepouštěl se již do žádných kaskadérských eskapád. Jenže, člověk míní…a Patrice Leconte mění! Tento režisér přesvědčil Jean-Paula, aby si ještě naposledy střihl roli “akčního hrdiny”, otce, který bude zachraňovat svou, po dvaceti letech objevenou dceru ze spárů ruské mafie. A protože jeho spoluhráčem neměl být nikdo jiný než mnoholetý přítel a hvězda Alain Delon, Belmondo neváhal a kývl. Film měl trochu nádech nostalgie (při večerním vyrábění výbušnin je v pozadí slyšet hudební motiv z Borsalina – jejich prvního společného filmu), konfrontace s novou dobou (scéna Delona a Belmonda poprvé v McDonaldu), ale hlavně – několik silných kaskadérských scén. Belmondo zde skáče v dešti kulek po jedoucím bagru, řítí se v autě po dálnici, rozráží vrata a poráží zábrany, a nakonec jako vrchol všeho – jeho “oblíbená” scéna se šplháním po žebříku do helikoptéry, tentokrát z jedoucího auta. Poté, co udýchaný Belmondo vyšplhá za Delonem (který se přitom skvěle baví: “Je to jeho nejlepší kousek!”) do helikoptéry, nechá se ve filmu slyšet: “Tohle je už opravdu naposledy!” Ale ještě nebylo…o tom zase příště 🙂 [...] Read more...
8. 12. 2022Druhá část rozhovoru Ohlédnutí za kariérou s Dominiquem Zardim, 22. ledna 2009. Pane Zardi, můžete nám říci o svých začátcích u filmu? Je to už dlouho, polovina 40. let minulého století. Pokud si vzpomínám, můj první film pochází z roku 1947, byl to film Le Bateau Soupe od Maurice Gleize, kde jsem hrál námořníka, který se stane svědkem znásilnění. Jeho ženu hrála Claudine Dupuis, tehdejší Brigitte Bardot. Byly to hrdinské časy, kdy se filmy natáčely ve dvorech s hnědým kobercem… Jednoho dne jsem natáčel na známé ulici, kde se pořádaly populární plesy. Byla to móda v Indočíně a já jsem se ocitl ve scéně, kde Číňan táhl rikšu – tahle scéna byla docela problematická, protože to byl statický záběr a Číňan opouštěl plátno tak, že musel odtáhnout tu rikšu mimo záběr. Jinde se zase herec snažil zasadit bambus na dlážděném dvoře. Byl to Jean Pierre Mocky, a bylo to naše první setkání. Pak jsem hrál skoro v každém jeho filmu. Dříve jste byl boxer, proto jste začal jako kaskadér? Ano, duo, které jsem vytvořil s Henrim Attalem, se objevilo ve všech bojových filmech. Pokaždé nás vzali. Tvořili jste poněkud netypickou dvojici. Jak jste se dali dohromady? Nikdy jsme se dohromady dávat nemuseli, a v tom to celé vězelo – naše souhra byla založena na nesourodosti nás obou. Attal byl můj pravý opak! Byl to nesnesitelný, nespolečenský chlap, ale já ho měla moc rád. Měl zvláštní život: nikdy nebyl ženatý, byl neuchopitelný, pořád se kolem něj něco dělo. Klidně odříkal vaši repliku místo své vlastní! Paradoxem je, že naše duo nebylo ve Francii příliš známé, zatímco ve Španělsku, Itálii a Polsku je dodnes velmi populární! To je zvláštnost francouzské kinematografie, která vždy zapomíná na vedlejší herce a ponechává v paměti diváka pouze hlavní postavu… což je chyba, protože právě vedlejší herci dělají film slavným! To platí o to víc, že jsme byli součástí skutečných filmových trháků jako Fantomas, OSS 117 a mnoha dalších! Byly vaše začátky snadné? O tom se vypráví skoro legendy. V začátcích jsme točili jeden film za druhým téměř bez zastavení. Hrál jsem v 500 filmech, což znamenalo, že jsem se hlásil do více než dvojnásobného počtu filmů, protože pokaždé to prostě nevyšlo! Po nějaké době došlo k jakési blokádě, nikdy jsme nevěděli proč, a poté se nám mnoho lidí snažilo zatarasit cestu tím, že nás označovali za filmové teroristy, což je naprosto nepravdivé. Nemůžete hrát ve více než 500 filmech a zároveň rozdávat rány, to není možné! Jsem jedním z mála herců, a i v tomto případě je to poněkud paradoxní, kteří hráli ve dvou obdobích, ve dvou velmi odlišných směrech: v tátově filmu a v nové vlně. V obou případech duo fungovalo a říkalo se, že je to díky naší nesympatické straně! Například Louis de Funès prožil strašná léta strádání! Lidé o něm říkali, že je umělcem s grimasami, bavičem, který je dost dobrý jen na to, aby šel do Guignolu! Nikdo ho nechtěl, jen lidé z branže věděli, že je skvělý, a věřili mu! Poprvé jste se s André Hunebellem setkal v roce 1953 při natáčení filmu Tři mušketýři? Myslím, že to bylo o něco dříve, ale možná máte pravdu. Znáte Tři mušketýry, Bídníky, Vidocqa, Fantomase… Hrál jsem v každé adaptaci, v každé jsem hrál čtyři nebo pětkrát! V té době jsme s Hunebellem natáčeli krátké filmy a on nám jednoho dne řekl: “Přátelé, využiji vás, protože se chystám změnit svůj přístup: budu točit filmy o pláštích a mečích. Ale budete se na nich moci podílet?” Odpověděl jsem, že jsem pracoval pro markýzu lucemburskou, a že tedy mohu tuto roli dokonale zahrát, protože umím jezdit a starat se o koně. Tak jsme byli najati. Byl to Hunebelle, díky němuž se do módy vrátily pláště a meče. Byl to opravdový mistr, jakého v tomto oboru potkáte jen zřídka! Byl velmi laskavý a milý. Všichni se ho ptali: “Proč je v tom filmu zase Attal a Zardi?”, na což odpověděl: “Teď jsem chtěl říct, že tam budou Attal a Zardi”. V jeho filmech se střídá jedna éra s druhou. Můžete nám říct něco o svém vztahu s Jeanem Pierrem Mockym? Je to šílenec s velkým talentem. Bez režiséra jeho kalibru se neobejdete, i když je to s ním na place velmi těžké! Má herecký komplex, žárlí na své vlastní dílo. Film, který nás poznamenal svou dvojí tragickou a komickou stránkou, je Smrt soudce, jaký je váš pohled na tento film? Právě v takovém filmu se projevuje genialita Mockyho. Tento film je aktuální i dnes, odráží realitu: natáčeli jsme ho krátce před tragédií v Heyselu, kde bylo několik lidí rozdrceno zábranami a sloupy, zatímco všichni se více zajímali o to, který tým dal gól! Je to tragický film, dramatický a pravdivý! Hodně jste také natáčel s Claudem Chabrolem, co nám o něm můžete říct? Vzpomínám si na dvě éry Chabrola: ta první byla skutečnou érou Chabrola, měla svůj styl, svou identitu, pak se vlivem času styl změnil a vytratil. Jeho film se nezměnil, ale změnil se on, stejně jako mnoho dalších, a není zdaleka jediný. Proto se dnešní mladí lidé neřídí jeho kinematografií! Máte nějakou zvláštní přípravu, jak se vžít do kůže svých postav? Ne, nemám žádnou přípravu. Řídím se zásadou: ať hraji jakoukoli postavu, vždy se snažím vnést do ní špetku humoru a citlivosti, mrknutí oka, to je velmi důležité. Jednou jsem hrál ve filmu německého důstojníka, nebyl jsem na takové role zvyklý, protože předtím jsem většinou hrál vojáky, ve špinavých kalhotách a botách, špatně oblečené, zatímco důstojník je pravý opak: velmi dobře oblečený, v rukavicích z jehněčí kůže, v lehkých botách, v zeleném obleku, dobře střiženém, přiléhajícím k tělu, velmi elegantní! Honorář za tento film byl obrovský, což bylo zvláštní, protože jsem hrál jen jednu scénu. Natáčeli jsme na nepoužívaném nádraží ve scéně, kdy moji muži nakládali ženy a děti do vlaku do koncentračních táborů. Byl jsem velící důstojník, takže jsem sledoval práci svých mužů. Celý den jsme natáčeli a nastupování do aut bylo pro mladé herce a ženy obzvlášť náročné, takže jsem jim během jednoho záběru tiše pomáhal. Jeden z kritiků tisku poté napsal, že mravnostní delikt byl dotažen do bodu, kdy důstojník pomáhal těmto lidem “na smrt”. Měl úplně jiný výklad toho, co jsem dělal. Dramatické postavy hraji velmi rád, protože v takových rolích se dá vždy říct mnohem víc. Vlastně se stačí podívat na to, že pozornost publika si získávají pouze historické postavy: podívejte se na krále, jako je Jindřich IV., všechny projekty a adaptace nikdy nevyšly, zatímco publikum je nadšené z takového škrtiče, jako je Othello. Je to docela zvláštní. Abych se vrátil k otázce, nemám žádnou zvláštní přípravu, jen se snažím držet co nejblíže pravdě. Vzpomínám si, že v jednom Chabrolově filmu zastavil scénu a řekl mi: “Přestaň, jsi příliš násilný.” Odpověděl jsem: “Ne, hraju pravdu, takhle válka vypadá!” Paradoxně se objevíte jen v několika divadelních hrách. Byla to pro vás špatná zkušenost? Ne, to vůbec ne, je to jen starý spor mezi divadlem a filmem. Víte, lidé, kteří vystudovali divadlo, vám řeknou, že to je jediná opravdová škola, a jakmile se dostanou k filmu, řeknou vám, že film je mnohem zajímavější než divadlo. Své role v divadle jsem si opravdu užíval, ale s filmem to nemá nic společného, to je pravda. Ve filmování existuje nepřirozený aspekt: hrajete scénu a řeknou Stop!, protože se na vás třeba práší nebo máte vlas na rameni, musíte se vrátit do kondice, abyste odříkali svůj text. Není pravda, že divadlo je lepší škola než film, obojí je těžké, ale na opačných stupnicích: v divadle můžete hrát velmi dobře zblízka, z dálky, s půlkou obličeje nalíčenou a druhou ne, je to velmi obtížné umění. V kině se objevíte v detailním záběru, a pokud máte někomu říct “zabiju tě” a v očích nemáte ani záblesk nenávisti nebo násilí, nebude to fungovat. Ani ve filmu se nepodvádí. Prošel jste mnoha desetiletími, protože jste se objevil ve filmech od 40. let až po současnost. Je nějaké období, ke kterému chováte zvláštní cit nebo nostalgii? Zřejmě by to bylo pro kinematografii 50. až 70. let. Vždycky se k té době vrací. Měl jsem to štěstí, že jsem prošel napříč styly a epochami, to je pravda, potkal jsem všechna posvátná filmová monstra. Dnešní kinematografie se hodně změnila: marketing převažuje nad kvalitou. Kritika nic neznamená, což dokládá i fakt, že dnes najdete velké hvězdy, které jsou velmi špatnými herci! Považují se za herce, ale nejsou! Technika a falšování mají přednost před vším ostatním! Stačí se podívat na počet techniků přítomných u filmu, na rozdíl od 50. let se jejich počet ztrojnásobil! Ženský film se také hodně rozvinul, i když je spíše reduktivní. Problém dnešní francouzské kinematografie spočívá v tom, že sklad se stal větším než obchod. Dochází ke skutečné ztrátě kvality, což je důvod, proč se francouzská kinematografie přestala vyvážet. Chybí nám dobří scenáristé, dobří režiséři. Problémy však mají i další, například americká kinematografie, které se také nedaří. Který herec na vás udělal největší dojem? Gabin je samozřejmě skutečný mistr. Ale také Simone Signoret. Tito lidé jsou giganti, mají pátý smysl, buď vás přijmou, nebo nepřijmou. Svět filmu je dost specifický, říká se, že je to velká rodina, ale víte, že se moc nevídáme, potkáváme se jen u filmů. Je to zvláštní povolání, ale lidé v této profesi jsou obzvláště citliví. Jeden člověk řekl, že abyste mohli být hercem, musíte být tak trochu idiot: učíte se text, často obsáhlý, chodíte do divadla v pevně stanovenou dobu každý den po dobu několika měsíců… Film je spíše cyklické umění. Velké filmové hvězdy měly zvláštní přístup: museli jste si získat jejich důvěru, což o to víc platilo u De Funése. Složil jste také mnoho hudby a písní, zejména k Chabrolovým filmům? Jak to začalo? Než jsem se stal hercem, byl jsem zpěvákem, kterému se tehdy, ve 40. letech, říkalo šarmantní zpěvák. Tehdy mohl psát a skládat každý. Jednoho dne mi Chabrol řekl: “Potřebuju písničku jako Tiens voilà du boudin, a já mu řekl, že mám jednu, která se jmenuje La Tabatière. Tak začal můj hudební vztah k Chabrolovi. Chabrolovy nejlepší filmy mají mou hudbu. Je třeba poznamenat, že nejsem uveden jako autor této hudby, a proto jsem za ni nikdy nic nedostal. Představuje však 25 % filmu, což znamená, že skladatel dostává obrovskou částku za hudbu, která není celá jeho! Byl jste také novinářem a ředitelem sportovního a zábavního magazínu Euroboxe Show? Ano, tento časopis vycházel více než třicet let. Paradoxní je, že box, sport, v němž Francouzi vždy vynikali, je dnes jediným sportem, který nemá vlastní časopis. Můj časopis fungoval několik let velmi dobře, pak se objevily potíže s jednou paní, která chtěla provést změny, jako je změna postupů, přesun kapitálu… a která kvůli mému odmítnutí dělala vše pro to, aby zablokovala jeho další vývoj. Když vám nakonec řeknou, že vaše noviny už se vůbec neprodávají, rychle pochopíte, o co jde, a všechno rychle skončí. Napsal jste také mnoho knih na různá témata? Mluvíte o boxu, o světě gangsterů, o historii judaismu, je to pro vás způsob, jak se vrátit k jednotlivým obdobím svého života? Ano, to je tak trochu ono. Psal jsem o všem. U některých děl se objevily konkrétní postoje, zejména u knihy Génius židovství, kde někteří lidé říkali: Jste pro Židy, jiní: Jste proti Židům, zatímco pravda je taková, že jsem nepsal pro Židy ani proti nim, ale o Židech! Vždycky jsem psal, už jako dítě jsem psal pohádky a písničky, ale později jsem se styděl říct, že je to moje vlastní tvorba, tehdy jsem se styděl! V této oblasti trochu lituji: nikdy jsem neměl možnost natočit své písně, zatímco, jak už jsem řekl, spoustu písní pro film jsem napsal. Mimochodem, filmování nelituji, nemůžu říct, že by mě mrzelo, ale mám pocit, že jsem tam nikdy nepatřil! Měl jsem malou šanci se prosadit, ale měl jsem svůj argument. Vždycky jsem řekl režisérovi: “Obsaďte mě do svého příštího filmu a bude to ten nejlepší, co jste kdy natočil!”. A protože většina lidí v tomto oboru je pověrčivá, vzali mě! Odtud ten termín “oblíbený filmový herec”? To řekl Chabrol, protože mě považoval za svůj talisman. Máte za sebou rušný literární život, vyšly vám dvě knihy, mimo jiné Le Monde Des Truands, v níž evokujete svět podsvětí, je to prostředí, které jste skutečně navštěvoval? Samozřejmě, ale víte, mluvíme o podsvětí a filmovém světě, ale je to stejné podsvětí! Kromě toho se mafiáni vždycky zajímali o svět filmu a právě díky němu jsem poznal tolik mafiánů. Takže ano, samozřejmě jsem tohle prostředí navštěvoval. Moje setkání s Mesrinem bylo zcela konkrétní: byl jsem na Champs Elysées, byly čtyři hodiny odpoledne a já jsem vešel do restaurace, úplně prázdné, kde mi naservírovali řízek. Při jídle mi nějaký chlap položí ruku na rameno a já vykřiknu:”Do prdele, nikdy mě nenechají na pokoji, nikdy nebudu jíst svůj steak v klidu.” Ani se na něj nepodívám a řeknu: “Co ode mě chceš?” A muž odpoví: “Nic, jen jsem chtěl pozdravit Zardiho, jsem Jacques Mesrine.” Překvapilo mě to natolik, že jsem chtěla říct: Ano, samozřejmě a já jsem Bláznivý Petříček.”, přemýšlel jsem o tom a nakonec jsem mu to neřekl! Otočil jsem se a skutečně to byl Mesrine. Řekl mi: “Takže máte problémy? Chcete, abych se o ně postaral?” Na to jsem odpověděl: “Ano, jste dobře informován, ale ne, děkuji. Moje sklenice je malá, ale piju z ní.” Podíval se na mě a řekl: “Jsi moudrý muž!” Bylo to zvláštní, že… Zardi moudrý muž… ta myšlenka mě pobavila! Podruhé jsem se s ním setkal v kabaretu, poslal mi láhev šampaňského, aniž bych ho viděl, nevěděl jsem, že je to dárek od něj, a když jsem to zjistil, šel jsem mu poděkovat do nějakého salónku, kde seděl. Belmonda přitahovala spousta chuligánů, a protože jsem s ním hodně pracoval a on si jich nevšímal, řekl mi: “Klidně si s nimi popovídej!” A tak se zrodil můj vztah k těmto lidem! [...] Read more...
1. 12. 2022Herečka Mylène Demongeot zemřela ve čtvrtek 1. prosince, sdílel novinář Henri-Jean Servat, který byl několik let také jejím přítelem. “Jsem zdrcený, že dnes mohu jen sledovat odchod do nebe umělkyně tak drahé a tak krásné, skvělé herečky, zbožňované přítelkyně Mylène Demongeotové,” napsal ve čtvrtek. Agent herečky pak tuto informaci potvrdil. Herečce, která hrála ve filmech Camping, Fantomas a The Witches of Salem, bylo 87 let. Trpěla rakovinou pobřišnice. Se svými blond vlasy a usměvavou tváří byla Mylène často přirovnávána k Brigitte Bardot, se kterou sdílela aktivity na ochranu zvířat. Brigitte Bardot se pár hodin po oznámení její smrti svěřila sloupkům Nice-Matin: “Jsem smutná…bolí mě to…milovala jsem ji. Hodně jsme si povídali. Byla to skvělá ochránkyně zvířat”, svěřuje se Brigitte Bardot, která začínala točit filmy ve stejné době jako Mylène, v 50. letech. “Měli jsme mezi sebou zvláštní pouto – na rok a na den přesně jsme byli jako dvojčata. Ona se narodila 29. září a já 28. září!” Mylène Demongeot, vlastním křestním jménem Marie-Hélène, začala svou filmovou kariéru v 17 letech ve filmu Les Enfants de l’amour. Proslavila se díky filmu Čarodějky ze Salemu, kde si zahrála po boku Yvese Montanda. Do pozice sexsymbolu se dostala v 50. až 60. letech 20.století. Ve Fantomasovi ztvárnila postavu Hélène po boku Jeana Maraise a Louise de Funèse. V posledních letech se o Mylène Demongeotové mluvilo v souvislosti s filmem Camping: hrála manželku hráče Flots Bleus v podání Clauda Brasseura. Hrála také v několika vedlejších rolích, např. ve snímcích Tricheuse, Les roofs de Paris nebo v televizních filmech The Bad Heads, Capitaine Marleau nebo Infidèle. Její poslední role se datuje do roku 2022, kdy byla v castingu na snímek Domov důchodců s Kevem Adamsem a Gérardem Depardieu. Co se týče jejího soukromí, byla provdána za fotografa Henryho Coste, kterého potkala v roce 1956 během natáčení. O dva roky později se vzali. Jejich svazek ale nevydržel a pár se v roce 1968 rozvedl. Poté se Mylène v roce 1966 seznámila s režisérem Marcem Simenonem (syn spisovatele Georgese Simenona), a byla to láska na první pohled. Oba se rozvedli se stávajícími partnery a v roce 1968 se vzali. Marc Simenon bohužel zemřel při nehodě v říjnu 1999. Mylène Demongeot nikdy nechtěla mít děti. Mylène Demongeotová měla několik týdnů recidivu rakoviny pobřišnice. V rozhovoru pro France Dimanche naznačila, že je docela optimistická, pokud jde o její šance na uzdravení. Po chemoterapii se rozhodla místo toho přejít k imunoterapii, která byla považována za méně invazivní. “Máme velmi dobrou zpětnou vazbu, doufám! Když to vyšlo tolika lidem, proč by to nevyšlo i mě?” Hodlala pokračovat v natáčení dalších filmů. Na roli ve filmu Domov důchodců kývla režisérovi Kevu Adamsovi. Bylo pro ní nepředstavitelné přestal točit, řekla France Sunday: “Nemám absolutně čas být nemocná.” Byla připravena v každém případě připravena proti nemoci bojovat: “Odmítám se nechat porazit, to nepřichází v úvahu. Budu bojovat až do konce! Nemohu zemřít.” Mylène Demongeot se ještě předtím v březnu 2020 nakazila koronavirem, s nemocí bojovala tři týdny v nemocnici, a nakonec se úspěšně uzdravila díky léčbě profesora Raoulta. [...] Read more...
14. 11. 2022Postava komisaře Maigreta je známá široké veřejnosti stejně jako třeba Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot. A od té doby co bratři Lumiérové vynalezli pohybující se obrázky, láká všechny filmaře světa filmové zpracování tohoto vděčného tématu – s Maigretem prostě nemůžete šlápnout vedle. Já teď odhlédnu od různých, byť povedených, verzí britských, italských, ruských, českých a dalších, a zaměřím se výhradně na francouzské zpracování příhod detektiva, které napsal spisovatel Georges Simenon. Asi nejznámější herec z prvních zpracování Maigreta byl Harry Baur, který natočil se slavným režisérem Julienem Duvivierem několik snímků od roku 1932 a je považován za jednoho z nejlepších Maigretů v dějinách kinematografie. Spolu s ním byli dalšími představiteli slavného detektiva Pierre Renoir (1932), Abel Tarride (1932), Albert Prejean (1942, 1943, 1944) a Michel Simon (1952). V roce 1958 ovšem přichází jedna z největších legend francouzské kinematografie, Jean Gabin, který se v roli komisaře Maigreta objeví celkem třikrát – v letech 1958, 1959 a 1963. V roce 1967 pak vzniká první seriál s názvem Vyšetřovaní komisaře Maigreta, jehož ztvárnění se chopí herec Jean Richard. Tento seriál měl 88 dílů a točil se od roku 1967 až do roku 1990. Druhý francouzský seriál vznikl hned o rok později, 1991, a byl v koprodukci francouzské, belgické, švýcarské, české a finské televize. Měl 64 dílů, ve kterých detektiva Maigreta přesvědčivě ztvárnil Bruno Cremer, který se tímto seriálem dostal do povědomí diváků po celém světě. Není bez zajíímavosti, že díky koprodukci si v něm zahrálo i několik českých herců, hudbu k několika dílům skládal Zdeněk Merta, jeden díl režíroval Juraj Herz, za kamerou stáli Vladimír Smutný, Jiří Macháně, Emil Sirotek a Pavel Kořínek. Zatím poslední, tentokrát zase filmové zpracování Maigreta se chystá na rok 2022, v režii Patrice Leconta se detektivem stane Gerard Depardieu. Tak se necháme překvapit… [...] Read more...
7. 11. 2022Rozhovor s hercem Dominiquem Zardim z 25. června 2007. Pane Zardi, mohl byste nám nejprve říci něco o vašem přátelství s Louisem de Funèsem? Stalo se to zvláštním způsobem. V té době jsme oba byli herci ve vedlejších rolích, kteří hodně pracovali. Později se stal hvězdou, já ne. V té době jsem ho znal. Znal jsem ho v době, kdy bydlel v malém bytě na rue de Maubeuge. Měl potíže vyjít s penězi. Stali jsme se přáteli a on mi říkával: “Máš štěstí, můžeš hrát výrazné role. Já ne!” V té době by mě nikdy nenapadlo, že bude mít takovou kariéru, jakou měl, a že skončí jako největší komik! Jednou na filmovém place, když byl ještě komparzista, chtěl pobavit lidi kolem sebe, a tak vzal mechanické “tleskátko” a spustil ho! Jenže potom mu někdo velmi ošklivě řekl: “Tohle nemusíš dělat, zmiz!” A Louis šel domů pěšky, myslím, že z Ardèche, v dešti, a nastydl. Když mi o tom vyprávěl, řekl: “Ty bys ho zabil!” Ve svých začátcích byl někdy ponižován. Další vzpomínku mám z filmu Četník ve výslužbě, kde jsem hrál pytláka s baretem a pistolí. Vynořil jsem se z živého plotu a utíkal pryč. Pak jsem uslyšel, jak na mě Louis křičí: “Zardi, rozhýbej nohy! Skutečnost, že jsem byl zabírán kamerou do dálky, znamenala, že jsem musel při útěku kličkovat, aby to mělo skutečný komický účinek. Měl tedy pravdu. Víte, Louis vkládal do každého záběru svůj život. Takže už když začínal, byl extrémní perfekcionista? Ano, bylo to úžasné. Proto ho spousta lidí považovala za zloděje filmů, protože jakmile se objevil na plátně, všechnu pozornost strhl na sebe a my viděli jen jeho! Vycházeli jste spolu dobře? Ano, Louis byl vždy přístupný a velmi milý. Byl dobře naladěný, jako Jean Gabin, ale prostě nerad s někým mluvil! Jaké vzpomínky máte na film Četník v New Yorku? Měl jsem jen tři dny natáčení, většinou ve Francii. Přišlo mi hloupé zůstat v New Yorku jen jeden nebo dva dny, a proto jsem se rozhodl přespat v pokoji hotelu, kde byly uloženy kostýmy, a zůstal jsem tam patnáct dní! Jednoho dne mě Louis u výtahů uviděl, jak se bavím s číšníkem, přišel ke mně a zeptal se: “Mluvíš anglicky?” Odpověděl jsem: “Ne, Louisi, já anglicky nemluvím.” “Ale jestli mluvíš anglicky, tak jsem ti rozuměl!” “Ale Louisi, ujišťuji tě, že ne, ani poslíčci nemluví anglicky!” Řekl: “To je pravda! Máš štěstí, že mluvíš anglicky, já ne!” “Ale ano, Louisi, angličtina je hudební jazyk. Například kolik je hodin se řekne What Time Is It?, a pokud větu řekneš se stejnou intonací, budou ti rozumět!” Louis tomu nevěřil, vzal telefon a řekl recepční francouzsky větu s anglickou intonací “Kolik je hodin?” a ona mu řekla čas v angličtině! Dostal šílený záchvat smíchu a musel se napít vody, aby se uklidnil. Jeho ženě se to nelíbilo a řekla: “Co jsi to Louisovi udělal? Odpověděl jsem: “Vůbec nic, paní, on si dělá legraci” (smích). Je pro vás plavba přes Atlantik na palubě lodi France stále příjemnou vzpomínkou? Ano, samozřejmě. Vzpomínám si na jednu příhodu. Francouzským a italským četníkům jsme věnovali pár láhví šampaňského a dali je paní Funèsové, která je uklidila do zavazadla. Po příletu do New Yorku ji však zkontrolovali celníci, kteří otevřeli všechna zavazadla, a ona jim musela vysvětlovat, co tam všechny ty lahve dělají! Byla obklopena spoustou celníků a Louis kolem nich rozčileně pobíhal, aby mu ženu vrátili, a my mu říkali: “Louisi, nerozčiluj se, oni jí neublíží!” S vámi tam byl také italský četník Jean Droze… Ano, správně, byl tam Jean Droze! Můžete nám říct něco o trilogii Fantomas? Ach, to byl geniální tah André Hunebelleho, který byl skvělým režisérem a k filmu se dostal tak trochu náhodou… vlastně hlavně proto, že někoho miloval! Byl jako Godard nebo Truffaut. Říkali o něm, že je směšný, ale přesto pokaždé, když natočil film, uhodil hřebíček na hlavičku! Je autorem prvních filmů o Jamesi Bondovi a OSS 117. Byl to také on, kdo objevil pro film Audiarda a de Funèse! Když se rozhodl natočit Fantomase, všichni se mu smáli a říkali mu: “Ale ne, Fantomas ne! Už jsme měli Belphegora, je to zbytečné! Genialita režiséra Hunebelleho spočívala v tom, že pochopil, pokud má tenhle film fungovat, nesmí být kladen důraz na Fantomase ani na Fandora, ale na komisaře Juveho. Z toho byl i Jean Marais trochu překvapen a ptal se: “Ale proč je tam tolik záběrů Louise?” Totéž platí pro Mylène Demongeot, která se rozzlobila, protože nerespektoval pracovní plán! Ale měl pravdu, Louis oslnil! A byl to jeho největší úspěch spolu s Četníkem! Je pravda, že vztah mezi Louisem a Jeanem Maraisem nebyl příliš dobrý? Ne, to není pravda. Jean byla okouzlující, upřímný, úžasný, milý jako nikdo jiný. Louis ho prostě ohromil. Do té doby hrál jen malé role a nemyslel si, že by zvládl velkou roli. Bylo to vlastně překvapení, protože nezapomínejme, že na samém začátku byli hvězdami obvykle Jean, Mylène Demongeot a Jacques Dynam, který byl také vynikající herec! Slyšel jsem, že ve filmu Fantomas měl hrát Sean Connery, můžete to potvrdit? Samozřejmě, ale znovu vám říkám, že to byl Hunebelle, tvůrce OSS 117, který oslovil tohoto mladého Velšana, kterého tehdy nikdo neznal a který se jmenoval Sean Connery. Měl tam být také Fred Stafford a Tony Callaghan. Nakonec se tak nestalo. Jaký byl vztah mezi André Hunebellem a Louisem de Funèsem? Byl vynikající. Hunebelle okamžitě odhalil Louisovu genialitu a využil jí, jak mohl. První velkou roli mu dal ve filmu Taxi, ruleta a korida, kde hrál také Jacques Dynam. Měl slabost pro herce menších rolí, proto najal i Attala a mě. Mně říkal “Toto” a Henrimu “Manuel”. Nikdy jsme se nedozvěděli proč. Jaká byla spolupráce s ostatními Fantomasovými pomocníky: Henri Attalem, Jeanem Minisinim a Yvanem Chiffrem? Atmosféra byla vždycky dobrá, po celou dobu, protože všichni ti chlapi měli nejen impozantní postavy, ale navíc byli všichni dobří, velmi vtipní, vždycky vyprávěli vtipy. Jean Minisini mě hodně rozesmál! Byl to Yvan Chiffre, kdo připravoval různé bojové scény? Ano, částečně, Yvan byl velmi dobrý kaskadér a Jean Marais také! A když je Jean Marais převlečen za Fantomase, dubloval ho Christian Toma, aby hrál Fandora zezadu, že? Přesně tak! Toma vypadal skoro stejně jako Jean! Mohl byste popsat Louisovo soustředění před záběry? Je úplně jako bojový býk! Při zkouškách dokonce skákal nahoru a dolů. Viděl jsem ho udělat až 17 záběrů a všechny na podlaze. Když hrál v divadle Valčík toreadorů, museli ho po odchodu z jeviště odnést do šatny. Zůstával tam dvacet minut ležet na podlaze, aby se probral a mohl si potřást rukou s různými osobnostmi, které mu pak přicházely gratulovat! Měl jsem o něj strach a jednoho dne jsem mu řekl: “Louisi, ničíš se, nemůžeš se takhle přepínat!” O čem jste si s Louisem povídali mezi záběry? Moc jsme spolu nemluvili, měli jsme herecký komplex, což znamenalo, že jsme se nemohli moc uvolnit. Mohli jsme být kdykoli povoláni a museli jsme být schopni naskočit do scény. V té době už Louis samozřejmě nebyl malým komikem, ale zachoval si ducha ze svých začátků. Proto byl stále na place, i když zrovna nehrál, jako Gabin. Byl to Louis, kdo vás a Henriho Attala prosadil do svých filmů? Rozhodně. Jednou mi řekl: “Viděl jsem v Brooklynu hru s názvem Jo, znáš ji?” Řekl jsem mu, že ne, a on řekl, že viděl dva mafiány, kteří byli skvělí, a chtěl nás do té role obsadit! Takže si velmi dobře rozuměl i s Henrim Attalem? Ano, ale stejně se před ním měl na pozoru. Attal je elf, virtuální postava, velmi specifická, a právě to udělalo naši dvojici zajímavou. Nikdy se mu nic nestalo, neměl žádná omezení, žádná opatření. Vzpomínám si, že za den vypil deset káv, aniž by za ně zaplatil. Chodil od baru k baru a pil kávu za pochodu. Požádal o kávu, a když měl dost, vykřikl, že má málo a že za ni nezaplatí. Odešel by a udělal totéž znovu v jiném baru! A vždycky s sebou nosil papír, že je za své činy nezodpovědný a že za to může lékařská fakulta. Improvizovali jste s Louisem hodně? Ani ne, měl skvělý rytmus, živost, měl úžasný cit pro pointu. Byl jako Gabin, museli jste ho následovat. Ve skutečnosti nesnášel průměrnost, chtěl mít před sebou jen schopné lidi. Na rozdíl od Gabina, který byl opravdu nepraktický v běžném životě, hrál špatně jen na plátně. Když Louis dostal, co očekával, nebyly žádné problémy. Jaký byl jeho vztah s Jeanem Giraultem? Bezvadný! Girault jako dobrý řemeslník nechal Louise dělat, co chtěl, byl velmi skromný. Pochopil, že když máte v rukou takový klenot, jako je Louis, musíte ho nechat, aby se předvedl! Také věděl, co Louis potřebuje, všechno vám vysvětlil, byl velmi profesionální. Louis svou filmovou rodinu po svém boku opravdu potřeboval… Ano, byl rád, když měl vedle sebe stejné lidi, ale neprožíval to tak jako Gabin, který byl úplně ztracený, když neměl například stejného kameramana. A jak říkával Gabin, talent je najít ho v ostatních, takový byl i Louis! Měl Louis dobré vztahy s techniky? Ano, nikdy nebyly žádné problémy. De Funès a Gabin jsou poctiví lidé, zásadně poctiví! Technici je milovali. De Funès chtěl být v klidu, protože byl v minulosti frustrovaný a opomíjený! Nikdy se nechtěl pomstít za toto hubené období? Ne, to si nemyslím. Věděli jsme, že je to hvězda. Ve skutečnosti byl v té době hlavním hercem ve vedlejší roli. Měl blízko k tomu, aby se stal hvězdou, ale neměl na to! Jednou jsem mu řekl, že kdyby při natáčení filmu Nevídáno, neslýcháno hrál místo Knírače kněze, jeho kariéra by začala o třicet let dříve! Byl ohromen tím, co právě slyšel, a nevěděl, co má říct. Měl prostě smysl pro komedii, uměl se chovat tyransky ke slabým a podlézavě, malicherně a vyhýbavě k silným. Povězte nám o filmu Dobrodružství rabína Jakuba, jaké na něj máte vzpomínky? Mimořádné! Louis pocházel ze španělské, šlechtické a katolické rodiny, takže byl velmi zbožný a horlivý. Když mu Gérard nabídl tuto roli, všichni si mysleli, že ji nepřijme. Byl jsem pozván do Ouryho domu k jeho ženě Michèle Morganové a Louis dorazil. Řekl: “Víte, když jsem byl mladý, pracoval jsem v Rue des Entrepreneurs u kožešníka, který zpracovával norky, činčily… a já jsem trávil den s magnetem a sbíral špendlíky.” Všichni se smáli! Louis pochopil psychologii postavy, byl velmi dobrý. Měl jste s Louisem i jiné projekty? Ano, ale problém byl v tom, že když jsem měl projekt, byl vždycky až druhý v pořadí. Měl jsem pro Gabina námět Jean le Rebouteux, který se neuskutečnil. S Louisem jsem napsal Chocolat Glacé, ale Serge Korber měl podivný rozmar a nakonec můj projekt nezvolil a natočili Na stromě, což se moc nepovedlo! Říkal jsem Louisovi: “To není komický námět, auto na stromě, to pobaví na pět minut.” A měl jsem pravdu, a proto jsem mu řekl: “Pro tyhle věci mám opravdu dobrý smysl! Prostě scénář nebyl dobrý už od začátku. Stejně jako v Tetovaný, kde se Louis a Jean znovu setkali nad dobrým námětem, který se ale kvůli špatnému scénáři nedotáhl do konce. A přesto měli oba odlišný rytmus práce, kterým se doplňovali! Dokázali to v Napříč Paříží v té mimořádné scéně v ulici Poliveau! Louis je tam skvělý! Dělal si Louis vždycky starosti? Byl to velmi úzkostlivý muž, možná proto, že celý život tvrdě pracoval. Znal jsem ho jako jazzového pianistu, který stál čelem ke zdi a hrál do dvou nebo do tří do rána! Nemohl jsem zůstat až do konce, takže jsem odcházel kolem desáté. Vzpomínám si na šéfa, který byl Libanonec a vždycky přišel na pódium, aby Louisovi ukradl jeho show, když se mu právě povedlo nějaké číslo! Jste hrdý na to, že jste natočil více než tři stovky filmů? Samozřejmě, jsem na to pyšný, a je to jediná pýcha kterou si mohu dovolit. Pracoval jsem s nejlepšími herci a režiséry. Kdykoliv bych za nimi přišel, určitě by pro mě nějakou roli měli! [...] Read more...

Připravuje se

Jean-Michel Defaye (Skladatelé)
Henri Jeanson (Režiséři)
Maurice Jarre (Skladatelé)
Jean Poiret (Herci)
Claude Sautet (Režiséři)
Jacques Vilfrid (Scénáristé)
Serge Korber (Režiséři)
Pierre Granier-Deferre (Režiséři)
Michel Julienne (Kaskadéři)
Dominique Julienne (Kaskadéři)
Reinhard Kolldehoff (Herci)
Christian de Tillière (Herci)
Marc Lamole (Herci)
Bernard Verley (Herci)
Géraldine Pailhas (Současní)
Alexandre Desplat (Skladatelé)
Michel Boujenah (Herci)
Rufus (Herci)