Zdravím všechny příznivce francouzského filmu!

Aktuálně zde najdete 346 profilů osobností francouzské kinematografie a 185 článků – novinek, zajímavostí a rozhovorů ze světa francouzského filmu. Jejich seznam najdete zde. Staré stránky a něco z historie webu najdete zde.

Nový kvíz najdete zde!

Nejnovější články

30. 1. 2023Ve čtvrtek 2. února zamíří do našich kin již pátý hraný film s dobrodružstvími kreslených postaviček Asterixe a Obelixe, tentokrát se odehrávající ve starověké Číně. Tento příběh je ovšem pro fanouška jejich dobrodružství zajímavý z mnoha aspektů. Za prvé, je to první film, který nevychází z původní předlohy a jeho scénář byl dopsán teprve před čtyřmi roky, a to trojicí Guillaume Canet, Julien Hervé, a Philippe Mechelen. Přičemž první ze jmenovaných je zároveň režisérem snímku a jednou z hlavních postav – hraje totiž samotného Asterixe (nahradil Christiana Claviera, Clovise Cornillaca a Edouarda Baera). Co se týče jeho kamaráda Obelixe, toho poprvé nebude hrát Gérard Depardieu, ale francouzský herec Gilles Lellouche, který kvůli roli Obelixe přibral za půl roku 20 kilo. Jelikož měl ze ztvárnění této postavy trochu obavy, a nechtěl Gérarda prostě “obejít”, sám mu zavolal, co on na to. A Gérard na to, že mu to vůbec nevadí, a monopol na Obelixe rozhodně nemá: “Pokud žil Uderzo (jeden z autorů původních předloh a komiksů), souhlasil jsem, že budu “jeho” Obelixem. Ale před třemi lety zemřel. A jak ho máš zahrát? Pamatuj si jedno: Obelix má v očích sedmikrásky. Obelix je poetický, naivní, dítě v dospělém těle. To je vše.” Také na postu druida Panoramixe nastala (a velmi příjemná) změna – po nestorech Claude Piépluovi, Claude Richovi a Jean-Pierre Casselovi se role ujme jeden z největších žijících komiků a herců, sám Pierre Richard, na kterém vůbec není znát že mu už táhne na devadesát let. To nový představitel Caesara, Vincent Cassel, má sice do tohoto věku ještě daleko, ale musí překonat zatraceně těžkou konkurenci – po výrazném Gottfriedu Johnovi a neodolatelném Alainovi Delonovi bude ztvárňovat samotného Caesara. Kromě toho režisér Guillaume Canet obsadil do role stařešiny Archaixe Philippe Caneta, což je jeho otec, a do role Kleopatry svou dlouholetou přítelkyni, známou z role Edith Piaf, Marion Cotillard. Takže když to shrneme, podívaná to bude jistě velkolepá, navíc s nádhernými kulisami (natáčení probíhalo v Číně), takže se jistě bude na co dívat! [...] Read more...
16. 1. 2023Miláček paparazziů, hrdinka fotografických románů z počátků kariéry, hvězda filmů největších režisérů své doby a filmová partnerka slavných herců jako Gérard Philipe, Burt Lancaster, Anthony Queen, Jean-Paul Belmondo, Philippe Noiret, Yul Brynner, zemřela 16. ledna ve věku 95 let. Luigia Lollobrigida, narozená 4. července 1927 v Subiacu v Itálii, se dostala do povědomí filmového světa díky fotoreportáži, v níž pózovala pod pseudonymem Diana Loris, zatímco studovala na Beaux-Arts a účastnila se také soutěží krásy (v roce 1947 skončila druhá v soutěži Miss Řím a třetí v soutěži Miss Itálie). Dlouhá léta se na plátně objevovala ve vedlejších rolích pouze díky svým fyzickým přednostem. Pak se ale provdala za lékaře Milka Skofiče, který se stal jejím agentem, a dostala se k hlavním rolím ve filmech Fanfan Tulipán Christiana Jaquea (1952) a Krásky noci René Claira (1952) po boku Gérarda Philipa. V tomto duchu pokračovala ve filmech La Belle Romaine, Notre-Dame de Paris, Esmeralda, Chléb, láska a fantazie a poté Chléb, láska a žárlivost Luigiho Comenciniho, Velká hra Roberta Siodmaka. Pak přišla hollywoodská epizoda. Viděli jsme ji s Humphreym Bogartem (Silnější než ďábel, režie John Huston, 1953), s Burtem Lancasterem (Trapéz, režie Carol Reed, 1956), s Yulem Brynnerem (Šalamoun a královna ze Sáby, režie King Vidor, 1959), s Rockem Hudsonem (Zářijová schůzka, režie Robert Mulligan, 1961). Na rozdíl od vzestupu Sophie Lorenové se kariéra Giny Lollobrigidy zastavila. “Ona hrála selky, já jsem hrála dámy,” řekla tehdy ne moc sportovně tisku. V roce 1968 si zahrála krátký výstup ve filmu Francka Tashlina La Marine en folie, v němž si dělala legraci ze své image svůdné brunetky. Ve filmech Ce merveilleux automne (1969) Maura Bologniniho a Roi, dame, valet (1972) Jerzyho Skolimovského pěkně ztvárnila zralé tety, které okouzlují své mladé synovce. Ještě se krátce objevila v televizním seriálu Luigiho Comenciniho Pinocchiova dobrodružství, kde hrála nerudnou tyrkysovou vílu, a pak už se věnovala  jen své velké vášni – fotografování. Gina Lollobrigida si několikrát zahrála sama sebe, a to ve filmu Boum sur Paris (1954) režiséra Maurice de Canonge a ve filmu Box-Office 3D (2011) režiséra Ezia Greggia, prvním italském filmu natočeném ve 3D. V roce 1999 jí OSN jmenovala velvyslancem dobré vůle. Gina Lollobrigida hrála v těchto francouzských filmech: 1952 Krásky noci (s Gerardem Philipem) Fanfán Tulipán (s Gerardem Philipem) 1954 Le Grand jeu 1956 Notre-Dame de Paris 1959 Zákon 1963 Šílené moře (s Jean-Paul Belmondem) Císařská Venuše 1966 Les Sultans (s Philippe Noiretem) 1968 Nádherný listopad 1995 Les Cent et Une Nuit (s Michelem Piccoli) [...] Read more...
19. 12. 2022Film Tetovaný z roku 1968 dal dohromady dvě veliké hvězdy francouzského filmu – Jeana Gabina a Louise de Funése. Nutno dodat, že velmi nesourodé hvězdy – Funésovo živé a rtuťovité “přehrávání” bylo v kontrastu s Gabinovým klidným až civilním projevem asi jako souboj myši s medvědem. Nicméně, v tomto článku nepůjde ani tak o herce, jako o film samotný, respektive jeho námět, nebo, ještě respektivněji, o jeho myšlenku. V roce 1967 byl scénárista Alphonse Boudard (mj. spolupracoval často s Gabinem když zrovna Michel Audiard neměl čas nebo spíše náladu) pověřen napsáním filmu pro Gabina a Funése. Boudard tedy použil jednu ze svých povídek, Gégène le tatoué, a vytvořil komedii o muži, kterému slavný malíř vytetoval na záda svůj obraz, a o bohatém obchodníkovi, který chtěl mít všechna díla svého “zbožňovaného” malíře, a to včetně onoho tetovaného muže. Boudard v průběhu psaní ale neustále narážel na různé připomínky na úpravy scénáře ze strany obou hlavních protagonistů, takže ve výsledku nakonec sám nechal soudně odstranit své jméno z titulků filmu, neboť, jak sám řekl, autorem konečného scénáře byl Pascal Jardin. Tomu se nakonec povedlo zapracovat všechny námitky obou hvězd, ale i tak režisér Denys de La Patellière natáčel Tetovaného ve velmi nepříjemné atmosféře. Rok před tímto natáčením ovšem přichází do českých kin absurdní podobenství vyjímečného scénáristy a režiséra Jana Moravce (mj. bývalý manžel zpěvačky Marty Kubišové) nazvané Muž, který stoupl v ceně – satirická a velmi chytrá komedie s Jozefem Krónerem v hlavní roli. Snímek je o muži, který se vlivem náhodných okolností místo pátečního odchodu z práce k rodině ocitá ve vinárně s podivnými hosty, následné dva dny si nepamatuje a přijde k sobě až v pondělí ráno. Potud je jeho příhoda celkem běžná – nicméně pak se stanou dvě věci. Muž objeví, že má na zádech vytetovaný jakýsi obraz od známého malíře ( aha!!! ) a následně tento malíř velice originálním způsobem zemře. Króner, jehož záda tedy představují poslední dílo významného malíře, je nyní “muž, který stoupl v ceně”. Nebudu se tady rozepisovat o ději celého filmu, jen prozradím, že je to po všech stránkách vyjímečný a dodnes nedoceněný snímek, na jehož realizaci se podepsal i nestor české komedie Zdeněk Podskalský, a který stojí rozhodně za shlédnutí. Oba dva filmy se stejným námětem, nebo, chcete-li, myšlenkou, vznikly v rozpětí jednoho roku, takže se nedá jednoznačně říci čí byl původní nápad – jisté ale je, že Alphonse Boudard napsal a vydal svou povídkovou novelu Gégène le tatoué již v roce 1965. Je tedy možné, že si ji scénárista Jan Moravec přečetl, a na jejím základě vytvořil také komediální, ale zcela odlišný příběh. Ať je to tak či onak, můžeme být jen rádi, že takové originální snímky pro potěchu diváka vznikaly (a doufám že budou vznikat i nadále). [...] Read more...
16. 12. 2022Devadesátá léta začala pro Jean-Paula Belmonda poklidně – věnoval se klidnějším nebo epičtějším projektům – Bídníci 20.století, Neznámý v domě, Sto a jedna noc, Desiré…zdálo se, že Jean-Paul dodržel slib, a nepouštěl se již do žádných kaskadérských eskapád. Jenže, člověk míní…a Patrice Leconte mění! Tento režisér přesvědčil Jean-Paula, aby si ještě naposledy střihl roli “akčního hrdiny”, otce, který bude zachraňovat svou, po dvaceti letech objevenou dceru ze spárů ruské mafie. A protože jeho spoluhráčem neměl být nikdo jiný než mnoholetý přítel a hvězda Alain Delon, Belmondo neváhal a kývl. Film měl trochu nádech nostalgie (při večerním vyrábění výbušnin je v pozadí slyšet hudební motiv z Borsalina – jejich prvního společného filmu), konfrontace s novou dobou (scéna Delona a Belmonda poprvé v McDonaldu), ale hlavně – několik silných kaskadérských scén. Belmondo zde skáče v dešti kulek po jedoucím bagru, řítí se v autě po dálnici, rozráží vrata a poráží zábrany, a nakonec jako vrchol všeho – jeho “oblíbená” scéna se šplháním po žebříku do helikoptéry, tentokrát z jedoucího auta. Poté, co udýchaný Belmondo vyšplhá za Delonem (který se přitom skvěle baví: “Je to jeho nejlepší kousek!”) do helikoptéry, nechá se ve filmu slyšet: “Tohle je už opravdu naposledy!” Ale ještě nebylo…o tom zase příště 🙂 [...] Read more...
8. 12. 2022Druhá část rozhovoru Ohlédnutí za kariérou s Dominiquem Zardim, 22. ledna 2009. Pane Zardi, můžete nám říci o svých začátcích u filmu? Je to už dlouho, polovina 40. let minulého století. Pokud si vzpomínám, můj první film pochází z roku 1947, byl to film Le Bateau Soupe od Maurice Gleize, kde jsem hrál námořníka, který se stane svědkem znásilnění. Jeho ženu hrála Claudine Dupuis, tehdejší Brigitte Bardot. Byly to hrdinské časy, kdy se filmy natáčely ve dvorech s hnědým kobercem… Jednoho dne jsem natáčel na známé ulici, kde se pořádaly populární plesy. Byla to móda v Indočíně a já jsem se ocitl ve scéně, kde Číňan táhl rikšu – tahle scéna byla docela problematická, protože to byl statický záběr a Číňan opouštěl plátno tak, že musel odtáhnout tu rikšu mimo záběr. Jinde se zase herec snažil zasadit bambus na dlážděném dvoře. Byl to Jean Pierre Mocky, a bylo to naše první setkání. Pak jsem hrál skoro v každém jeho filmu. Dříve jste byl boxer, proto jste začal jako kaskadér? Ano, duo, které jsem vytvořil s Henrim Attalem, se objevilo ve všech bojových filmech. Pokaždé nás vzali. Tvořili jste poněkud netypickou dvojici. Jak jste se dali dohromady? Nikdy jsme se dohromady dávat nemuseli, a v tom to celé vězelo – naše souhra byla založena na nesourodosti nás obou. Attal byl můj pravý opak! Byl to nesnesitelný, nespolečenský chlap, ale já ho měla moc rád. Měl zvláštní život: nikdy nebyl ženatý, byl neuchopitelný, pořád se kolem něj něco dělo. Klidně odříkal vaši repliku místo své vlastní! Paradoxem je, že naše duo nebylo ve Francii příliš známé, zatímco ve Španělsku, Itálii a Polsku je dodnes velmi populární! To je zvláštnost francouzské kinematografie, která vždy zapomíná na vedlejší herce a ponechává v paměti diváka pouze hlavní postavu… což je chyba, protože právě vedlejší herci dělají film slavným! To platí o to víc, že jsme byli součástí skutečných filmových trháků jako Fantomas, OSS 117 a mnoha dalších! Byly vaše začátky snadné? O tom se vypráví skoro legendy. V začátcích jsme točili jeden film za druhým téměř bez zastavení. Hrál jsem v 500 filmech, což znamenalo, že jsem se hlásil do více než dvojnásobného počtu filmů, protože pokaždé to prostě nevyšlo! Po nějaké době došlo k jakési blokádě, nikdy jsme nevěděli proč, a poté se nám mnoho lidí snažilo zatarasit cestu tím, že nás označovali za filmové teroristy, což je naprosto nepravdivé. Nemůžete hrát ve více než 500 filmech a zároveň rozdávat rány, to není možné! Jsem jedním z mála herců, a i v tomto případě je to poněkud paradoxní, kteří hráli ve dvou obdobích, ve dvou velmi odlišných směrech: v tátově filmu a v nové vlně. V obou případech duo fungovalo a říkalo se, že je to díky naší nesympatické straně! Například Louis de Funès prožil strašná léta strádání! Lidé o něm říkali, že je umělcem s grimasami, bavičem, který je dost dobrý jen na to, aby šel do Guignolu! Nikdo ho nechtěl, jen lidé z branže věděli, že je skvělý, a věřili mu! Poprvé jste se s André Hunebellem setkal v roce 1953 při natáčení filmu Tři mušketýři? Myslím, že to bylo o něco dříve, ale možná máte pravdu. Znáte Tři mušketýry, Bídníky, Vidocqa, Fantomase… Hrál jsem v každé adaptaci, v každé jsem hrál čtyři nebo pětkrát! V té době jsme s Hunebellem natáčeli krátké filmy a on nám jednoho dne řekl: “Přátelé, využiji vás, protože se chystám změnit svůj přístup: budu točit filmy o pláštích a mečích. Ale budete se na nich moci podílet?” Odpověděl jsem, že jsem pracoval pro markýzu lucemburskou, a že tedy mohu tuto roli dokonale zahrát, protože umím jezdit a starat se o koně. Tak jsme byli najati. Byl to Hunebelle, díky němuž se do módy vrátily pláště a meče. Byl to opravdový mistr, jakého v tomto oboru potkáte jen zřídka! Byl velmi laskavý a milý. Všichni se ho ptali: “Proč je v tom filmu zase Attal a Zardi?”, na což odpověděl: “Teď jsem chtěl říct, že tam budou Attal a Zardi”. V jeho filmech se střídá jedna éra s druhou. Můžete nám říct něco o svém vztahu s Jeanem Pierrem Mockym? Je to šílenec s velkým talentem. Bez režiséra jeho kalibru se neobejdete, i když je to s ním na place velmi těžké! Má herecký komplex, žárlí na své vlastní dílo. Film, který nás poznamenal svou dvojí tragickou a komickou stránkou, je Smrt soudce, jaký je váš pohled na tento film? Právě v takovém filmu se projevuje genialita Mockyho. Tento film je aktuální i dnes, odráží realitu: natáčeli jsme ho krátce před tragédií v Heyselu, kde bylo několik lidí rozdrceno zábranami a sloupy, zatímco všichni se více zajímali o to, který tým dal gól! Je to tragický film, dramatický a pravdivý! Hodně jste také natáčel s Claudem Chabrolem, co nám o něm můžete říct? Vzpomínám si na dvě éry Chabrola: ta první byla skutečnou érou Chabrola, měla svůj styl, svou identitu, pak se vlivem času styl změnil a vytratil. Jeho film se nezměnil, ale změnil se on, stejně jako mnoho dalších, a není zdaleka jediný. Proto se dnešní mladí lidé neřídí jeho kinematografií! Máte nějakou zvláštní přípravu, jak se vžít do kůže svých postav? Ne, nemám žádnou přípravu. Řídím se zásadou: ať hraji jakoukoli postavu, vždy se snažím vnést do ní špetku humoru a citlivosti, mrknutí oka, to je velmi důležité. Jednou jsem hrál ve filmu německého důstojníka, nebyl jsem na takové role zvyklý, protože předtím jsem většinou hrál vojáky, ve špinavých kalhotách a botách, špatně oblečené, zatímco důstojník je pravý opak: velmi dobře oblečený, v rukavicích z jehněčí kůže, v lehkých botách, v zeleném obleku, dobře střiženém, přiléhajícím k tělu, velmi elegantní! Honorář za tento film byl obrovský, což bylo zvláštní, protože jsem hrál jen jednu scénu. Natáčeli jsme na nepoužívaném nádraží ve scéně, kdy moji muži nakládali ženy a děti do vlaku do koncentračních táborů. Byl jsem velící důstojník, takže jsem sledoval práci svých mužů. Celý den jsme natáčeli a nastupování do aut bylo pro mladé herce a ženy obzvlášť náročné, takže jsem jim během jednoho záběru tiše pomáhal. Jeden z kritiků tisku poté napsal, že mravnostní delikt byl dotažen do bodu, kdy důstojník pomáhal těmto lidem “na smrt”. Měl úplně jiný výklad toho, co jsem dělal. Dramatické postavy hraji velmi rád, protože v takových rolích se dá vždy říct mnohem víc. Vlastně se stačí podívat na to, že pozornost publika si získávají pouze historické postavy: podívejte se na krále, jako je Jindřich IV., všechny projekty a adaptace nikdy nevyšly, zatímco publikum je nadšené z takového škrtiče, jako je Othello. Je to docela zvláštní. Abych se vrátil k otázce, nemám žádnou zvláštní přípravu, jen se snažím držet co nejblíže pravdě. Vzpomínám si, že v jednom Chabrolově filmu zastavil scénu a řekl mi: “Přestaň, jsi příliš násilný.” Odpověděl jsem: “Ne, hraju pravdu, takhle válka vypadá!” Paradoxně se objevíte jen v několika divadelních hrách. Byla to pro vás špatná zkušenost? Ne, to vůbec ne, je to jen starý spor mezi divadlem a filmem. Víte, lidé, kteří vystudovali divadlo, vám řeknou, že to je jediná opravdová škola, a jakmile se dostanou k filmu, řeknou vám, že film je mnohem zajímavější než divadlo. Své role v divadle jsem si opravdu užíval, ale s filmem to nemá nic společného, to je pravda. Ve filmování existuje nepřirozený aspekt: hrajete scénu a řeknou Stop!, protože se na vás třeba práší nebo máte vlas na rameni, musíte se vrátit do kondice, abyste odříkali svůj text. Není pravda, že divadlo je lepší škola než film, obojí je těžké, ale na opačných stupnicích: v divadle můžete hrát velmi dobře zblízka, z dálky, s půlkou obličeje nalíčenou a druhou ne, je to velmi obtížné umění. V kině se objevíte v detailním záběru, a pokud máte někomu říct “zabiju tě” a v očích nemáte ani záblesk nenávisti nebo násilí, nebude to fungovat. Ani ve filmu se nepodvádí. Prošel jste mnoha desetiletími, protože jste se objevil ve filmech od 40. let až po současnost. Je nějaké období, ke kterému chováte zvláštní cit nebo nostalgii? Zřejmě by to bylo pro kinematografii 50. až 70. let. Vždycky se k té době vrací. Měl jsem to štěstí, že jsem prošel napříč styly a epochami, to je pravda, potkal jsem všechna posvátná filmová monstra. Dnešní kinematografie se hodně změnila: marketing převažuje nad kvalitou. Kritika nic neznamená, což dokládá i fakt, že dnes najdete velké hvězdy, které jsou velmi špatnými herci! Považují se za herce, ale nejsou! Technika a falšování mají přednost před vším ostatním! Stačí se podívat na počet techniků přítomných u filmu, na rozdíl od 50. let se jejich počet ztrojnásobil! Ženský film se také hodně rozvinul, i když je spíše reduktivní. Problém dnešní francouzské kinematografie spočívá v tom, že sklad se stal větším než obchod. Dochází ke skutečné ztrátě kvality, což je důvod, proč se francouzská kinematografie přestala vyvážet. Chybí nám dobří scenáristé, dobří režiséři. Problémy však mají i další, například americká kinematografie, které se také nedaří. Který herec na vás udělal největší dojem? Gabin je samozřejmě skutečný mistr. Ale také Simone Signoret. Tito lidé jsou giganti, mají pátý smysl, buď vás přijmou, nebo nepřijmou. Svět filmu je dost specifický, říká se, že je to velká rodina, ale víte, že se moc nevídáme, potkáváme se jen u filmů. Je to zvláštní povolání, ale lidé v této profesi jsou obzvláště citliví. Jeden člověk řekl, že abyste mohli být hercem, musíte být tak trochu idiot: učíte se text, často obsáhlý, chodíte do divadla v pevně stanovenou dobu každý den po dobu několika měsíců… Film je spíše cyklické umění. Velké filmové hvězdy měly zvláštní přístup: museli jste si získat jejich důvěru, což o to víc platilo u De Funése. Složil jste také mnoho hudby a písní, zejména k Chabrolovým filmům? Jak to začalo? Než jsem se stal hercem, byl jsem zpěvákem, kterému se tehdy, ve 40. letech, říkalo šarmantní zpěvák. Tehdy mohl psát a skládat každý. Jednoho dne mi Chabrol řekl: “Potřebuju písničku jako Tiens voilà du boudin, a já mu řekl, že mám jednu, která se jmenuje La Tabatière. Tak začal můj hudební vztah k Chabrolovi. Chabrolovy nejlepší filmy mají mou hudbu. Je třeba poznamenat, že nejsem uveden jako autor této hudby, a proto jsem za ni nikdy nic nedostal. Představuje však 25 % filmu, což znamená, že skladatel dostává obrovskou částku za hudbu, která není celá jeho! Byl jste také novinářem a ředitelem sportovního a zábavního magazínu Euroboxe Show? Ano, tento časopis vycházel více než třicet let. Paradoxní je, že box, sport, v němž Francouzi vždy vynikali, je dnes jediným sportem, který nemá vlastní časopis. Můj časopis fungoval několik let velmi dobře, pak se objevily potíže s jednou paní, která chtěla provést změny, jako je změna postupů, přesun kapitálu… a která kvůli mému odmítnutí dělala vše pro to, aby zablokovala jeho další vývoj. Když vám nakonec řeknou, že vaše noviny už se vůbec neprodávají, rychle pochopíte, o co jde, a všechno rychle skončí. Napsal jste také mnoho knih na různá témata? Mluvíte o boxu, o světě gangsterů, o historii judaismu, je to pro vás způsob, jak se vrátit k jednotlivým obdobím svého života? Ano, to je tak trochu ono. Psal jsem o všem. U některých děl se objevily konkrétní postoje, zejména u knihy Génius židovství, kde někteří lidé říkali: Jste pro Židy, jiní: Jste proti Židům, zatímco pravda je taková, že jsem nepsal pro Židy ani proti nim, ale o Židech! Vždycky jsem psal, už jako dítě jsem psal pohádky a písničky, ale později jsem se styděl říct, že je to moje vlastní tvorba, tehdy jsem se styděl! V této oblasti trochu lituji: nikdy jsem neměl možnost natočit své písně, zatímco, jak už jsem řekl, spoustu písní pro film jsem napsal. Mimochodem, filmování nelituji, nemůžu říct, že by mě mrzelo, ale mám pocit, že jsem tam nikdy nepatřil! Měl jsem malou šanci se prosadit, ale měl jsem svůj argument. Vždycky jsem řekl režisérovi: “Obsaďte mě do svého příštího filmu a bude to ten nejlepší, co jste kdy natočil!”. A protože většina lidí v tomto oboru je pověrčivá, vzali mě! Odtud ten termín “oblíbený filmový herec”? To řekl Chabrol, protože mě považoval za svůj talisman. Máte za sebou rušný literární život, vyšly vám dvě knihy, mimo jiné Le Monde Des Truands, v níž evokujete svět podsvětí, je to prostředí, které jste skutečně navštěvoval? Samozřejmě, ale víte, mluvíme o podsvětí a filmovém světě, ale je to stejné podsvětí! Kromě toho se mafiáni vždycky zajímali o svět filmu a právě díky němu jsem poznal tolik mafiánů. Takže ano, samozřejmě jsem tohle prostředí navštěvoval. Moje setkání s Mesrinem bylo zcela konkrétní: byl jsem na Champs Elysées, byly čtyři hodiny odpoledne a já jsem vešel do restaurace, úplně prázdné, kde mi naservírovali řízek. Při jídle mi nějaký chlap položí ruku na rameno a já vykřiknu:”Do prdele, nikdy mě nenechají na pokoji, nikdy nebudu jíst svůj steak v klidu.” Ani se na něj nepodívám a řeknu: “Co ode mě chceš?” A muž odpoví: “Nic, jen jsem chtěl pozdravit Zardiho, jsem Jacques Mesrine.” Překvapilo mě to natolik, že jsem chtěla říct: Ano, samozřejmě a já jsem Bláznivý Petříček.”, přemýšlel jsem o tom a nakonec jsem mu to neřekl! Otočil jsem se a skutečně to byl Mesrine. Řekl mi: “Takže máte problémy? Chcete, abych se o ně postaral?” Na to jsem odpověděl: “Ano, jste dobře informován, ale ne, děkuji. Moje sklenice je malá, ale piju z ní.” Podíval se na mě a řekl: “Jsi moudrý muž!” Bylo to zvláštní, že… Zardi moudrý muž… ta myšlenka mě pobavila! Podruhé jsem se s ním setkal v kabaretu, poslal mi láhev šampaňského, aniž bych ho viděl, nevěděl jsem, že je to dárek od něj, a když jsem to zjistil, šel jsem mu poděkovat do nějakého salónku, kde seděl. Belmonda přitahovala spousta chuligánů, a protože jsem s ním hodně pracoval a on si jich nevšímal, řekl mi: “Klidně si s nimi popovídej!” A tak se zrodil můj vztah k těmto lidem! [...] Read more...

Připravuje se

Jean-Michel Defaye (Skladatelé)
Henri Jeanson (Režiséři)
Maurice Jarre (Skladatelé)
Jean Poiret (Herci)
Pierre Palmade (Herci)
Bernard Guillou (Režiséři)
Claude Sautet (Režiséři)
Jacques Vilfrid (Scénáristé)
Danièle Delorme (Herečky)
Serge Korber (Režiséři)
Pierre Granier-Deferre (Režiséři)
Michel Julienne (Kaskadéři)
Dominique Julienne (Kaskadéři)
Reinhard Kolldehoff (Herci)
Denys de La Patellière (Režiséři)
Marc Lamole (Herci)
Béatrice Camurat (Herečky)
Bernard Verley (Herci)
Alexandre Desplat (Skladatelé)
Michel Boujenah (Herci)
Rufus (Herci)