Držitel Oscara Ennio Morricone

/ 14 května, 2007

(S Enniem Morriconem hovořila v Římě zpravodajka Evropských novin Vědunka Lunardi)
Ennio Morricone je rodilý Říman a věčné město miluje. Narodil se před 78 lety ve čtvrti Trastevere. V této kdysi lidové a dnes zejména turistické čtvrti žije dodneška. Jako správný Říman si rád popovídá, ale omluví se vám za trochu silnější slovo, třeba něco jako „kruci“, když mu unikne, a nenechá si příliš nahlížet do svého nitra. Pokud se sám v řeči přiblíží k nějakému citlivému místu, obrátí téma a začne žertovat. Letos 25. února převzal cenu Americké filmové akademie, takzvaného Oscara, za celoživotní dílo. Věnoval ji své manželce, matce jeho čtyř dětí. Miluje ji. Ona je první posluchačkou jeho skladeb a má s ním prý mimořádnou trpělivost. Pan Morricone tvrdí, že muži, kteří střídají ženy, nejsou nic moc. Ennio Morricone se těší z Oscara, vystupuje na koncertech a setkává se ochotně s diváky i s novináři. Přišel i do sídla Sdružení zahraničních novinářů v Římě a povídali jsme si nejméně dvě hodiny.
Čekal jste Oscara za celoživotní dílo?
„Ne, Oscara jsem už nečekal po pěti nominacích, které vyzněly naprázdno. A nějak se mi zdálo, že těch pět nominací i bez Oscara je mimořádný úspěch. Mám dojem, že tahle cena je někdy udělovaná tak trochu náhodně. Víte, kolik výborných režisérů a herců nikdy nedostalo Oscara? Cítil jsem se celkem dobře v tom davu vynikajících umělců. Tím ale nechci říci, že by mi cena neudělala velkou radost. Víte, já jsem dostal spoustu krásných a významných ocenění, ale prostě tam pořád zela taková nějaká mezera. Tenhle Oscar ji teď zaplnil. Uvědomuji si, že kdybych nedostal ta ostatní ocenění, nezela by nikde žádná mezera a také, že kdyby ve mne režiséři neměli důvěru, necenili si mé práce, určitě bych se teď z žádného Oscara netěšil.“
Ennio Morricone jako mladý absolvent konzervatoře začal pracovat ve státním rozhlase a televizi RAI. Jeho první pracovní úkol prý spočíval v zapisování odvysílaných desek do patřičného formuláře kvůli autorským právům. Když protestoval, že to je úřednická práce a ne práce pro hudebníka, bylo mu řečeno, že byl zaměstnán v kategorii úřednické a tudíž, že nemůže očekávat žádnou hudební kariéru. Tehdy prý v návalu zlosti rozbil telefon ve své kanceláři a z podniku odešel.
Jak pracuje skladatel filmové hudby? Přečtete si nejprve scénář a pak, podle scénáře, skládáte hudbu nebo se vám už někdy stalo, že jste měl hudbu hotovou ještě dříve, než jste si mohl přečíst scénář?
„Víte, on vlastně neexistuje nějaký přesný postup. Film, ten má zvláštní metody, zvláštní nároky. Někdy se mi stalo, že si mne zavolali měsíc před tím, než šel film do distribuce, a to jsem pak musel skládat velmi rychle. Jindy zase režisér dostane nápad, začne pracovat na té myšlence, diskutuje se také o hudebním doprovodu a scénář ještě není ani zdaleka hotový, teprve se rodí… Občas se mi stalo, že jsem režisérovi zahrál na klavíru pár motivů, ze kterých se pak zrodila hudba k filmu, pro který nejenže neexistoval scénář, dokonce se teprve pracovalo na námětu. Musím ale říci, že nejlépe se mi pracovalo, když jsem měl k dispozici víc času, když jsem mohl vylepšovat, opravovat, co se mi stoprocentně nelíbilo. Ale víte, že ten rozdíl není zase tak velký? Vzpomínám si například na film La proprieta non e piu un furto režiséra Elia Petriho. Petri byl na začátku natáčení, když onemocněl a skončil na čtyři měsíce v nemocnici. Realizace filmu byla odložena, ale já tehdy už měl hotovou partituru. Měl jsem čas, a tak jsem na partituře znovu zapracoval a dost jsem ji i změnil. Ale nakonec efekt nebyl zase tak velký, jak jsem si představoval. Prostě, když mám jasno v hlavě, jasné nápady a inspiraci, tak skládám hudbu poměrně rychle. Neexistuje žádné pravidlo, hudba k filmu se může psát už když má režisér jen námět, stejně jako když se píše scénář nebo dokonce, když se kontroluje denní natáčení. Jen když je film hotový, tak se už nedá nic dělat.“
Pamatuji se velmi dobře na začátky Ennia Morriconeho jako skladatele filmové hudby. Politicky silně angažované mládí 60. a 70. let tehdy pohrdalo kovbojkami či westerny Sergia Leoneho, ale nenechaly si ujít ani jediný. (Proboha, jen jim před panem Morriconem nikdy neříkejte spaghetti westerny. Pan Morricone to považuje za nespravedlivé zlehčování Leoneho filmů. Osobně si myslím, že má pravdu.) Byly to zvláštní, na dobu neobvyklé filmy. Žádné typické postavy, typické tváře. V Leoneho filmech měli herci tváře ostrých rysů, jako vytesané z kamene, Clint Eastwood, Lee van Cliv …… a pak ten zvláštní hudební doprovod, teskný, jako ty filmy. Muselo to být zcela jedinečně zdařené spojení, protože ještě dnes, když Italové mé generace vidí fotografii třeba Clinta Eastwooda, v uších jim zazní Morriconiho hudba a naopak. Někdy se nám vrací i s tím zvláštním vytím kojota.
„Když jsem do hudby k filmům Sergia Leoneho vkládal takové ty zvláštní trochu neobvyklé zvuky, jako zvuk biče, kovadliny, píšťaly, zvonů a podobně, chtěl jsem nebo jsem doufal, že to v divákovi vyvolá pocit takového stesku. Jako když se městskému člověku stýská po venkově a venkovský člověk sní o městě. Jindy zase, jako třeba v hudbě k filmu Hodný, zlý a ošklivý, jsem použil vytí kojota jako hudební téma, jako hlavní motiv. Ty zvuky měly úlohu témbru. To bylo jedno takové moje období, však víte, každý tvůrce má svá období.“
Pak jste ale přešel do Hollywoodu. Jak se vám pracovalo v Americe?
„Je to stejné, jako pracovat v Itálii. Režiséři jisté úrovně pracují stejně, mají stejné požadavky, diskutuje se s nimi stejně, jako s italskými režiséry, někdy se nemůžete dohodnout, ale pak se dohodnete, i když to chvíli trvá… a konečně skladatel může začít psát. Někdy se může stát, že nějaký divný nápad režiséra, který se mi vůbec nezamlouval, přinesl překrásné výsledky i po hudební stránce. Víte, trpělivost není zrovna moje silná stránka, a tak jsem se někdy při takové diskusi díval na režiséra spatra a znervózněl jsem a on ten jeho nápad nakonec přinesl krásný výsledek, i třeba po stránce hudební nápaditosti a inovace.“
Jak jste vlastně začínal v Hollywoodu?
„Moje spolupráce s Hollywoodem měla dvě fáze. Pro Hollywood jsem začal pracovat, protože mne platili více, než v Itálii. V Itálii jsem dostával za film 300 nebo 500 tisíc Lir. V Hollywoodu mi ale nabídli mnohem více. Jenomže pak jsem se jednou zeptal sekretářky producenta De Laurentise, jaký honorář dostávají ostatní skladatelé filmové hudby. A tehdy jsem zjistil, že můj honorář byl asi tak na úrovni honoráře začínajícího skladatele. Paní sekretářka použila termín ‚podprůměrní skladatelé‘. Prostě, ti nejhůř placení dostávali 35 tisíc dolarů a já dostával také 35 tisíc dolarů. A to jsem skládal pro významné režiséry a vložil jsem do té práce duši. Bylo to příliš ponižující. Nemohl jsem to akceptovat. Přestal jsem v Hollywoodu pracovat a dlouho jsem se tam nevrátil.“
Ale pak jste se přece jen vrátil…
„Ano, bylo to s filmem Misie. Tehdy mi zavolal Fernando Ghia, italský producent, který, bohužel, nedávno zemřel. Ghia chtěl už dlouho, celé roky, realizovat ten film a zeptal se mne, jestli nechci složit pro film hudbu. Věděl, že je to úžasný film. To mi ale neřekl. Jednoduše mne pozval do Londýna řekl mi: ‚Podívej se na to‘. Tak jsem viděl film. Dojal mne hluboce, až k slzám, k upřímným, opravdovým slzám. Po promítání jsem najednou neměl slov a nechtěl jsem skládat hudbu. Měl jsem strach, že bych mohl něco pokazit. Ten film byl úžasně krásný i bez hudby. Já měl strach, že s hudbou všechno zkazím. Nakonec mne přesvědčili a já napsal hudbu. Vynesla mi nominaci na Oscara. Mimochodem, tehdy už to nebyl ten ubohý honorář. A po úspěchu Misie se mne ujal agent, který se volně, bez závazků, stará o finanční stránku mojí práce pro Hollywood.“
A jak vysoký honorář vám platí teď?
„Teď už to neříkám, kolik vydělávám. Platím všechny daně, ale neříkám, jak je vysoký můj honorář. Víte, já se za to vlastně stydím. Já tuhle práci miluji, já bych ji dělal i zadarmo. Všechno, co mi dají je snad až moc…, ale já si to samozřejmě vezmu.“
Ennio Morricone odmítá říci, kterého režiséra má nejraději anebo kterého rád nemá. Snad jedině lituje toho, že nemohl napsat hudbu pro Kubrickův film Mechanický pomeranč. Kubrick jej požádal o hudební doprovod, ale Morricone potřeboval více času, protože měl už rozpracovaný film Sergia Leoneho. Kubrick pospíchal a zvolil jiného skladatele. Ennio Morricone vidí důvody úspěchu svých melodií v tom, že prostě nestárnou. Možná díky tomu, že se snažil vkládat do nich vždycky malé experimenty.
„Víte, v poslední době se rozšířil zlozvyk, že skladatel filmové hudby přijde s nějakým motivem, připraví hlavní linie a pak všechno ostatní přenechá spolupracovníkům, kteří se postarají o instrumentaci a další rozpracování. Tohle je hrozný zlozvyk. Opravdový skladatel musí dělat všechno sám, musí hluboce cítit čest a povinnost, kterou má, musí do hloubky milovat tuhle práci, hodiny a hodiny práce u stolu, hodiny studia …“
Ennio Morricone má vedle hudby také jednoho velkého koníčka, pardon, má dva velké koníčky. Jedním je fotbalový klub AS Roma a druhým šachy.
Proč právě šachy?
„Můj koníček, to jsou šachy. Mám na nich rád spirituálnost, rytířskost, silné napětí, které vládne kolem těch malých kousků dřeva, které každý hráč naplní energií, dá jim živou sílu. Když se hraje seriózní hra, tak se opravdu trpí, není to, jako kdybyste hráli mariáš. Hraji šachy, jak jen mi to čas dovolí. Nejsem žádný velký hráč, ale jsem docela dobrý. V Římě jsem hrál simultánky s Karpovem a Kasparovem – samozřejmě jsem vždycky prohrál. To jsou hotová monstra, tam si jeden ani neškrtne. Když jsem poprvé navštívil Maďarsko, tak jsem v jednom rozhovoru řekl, že bych se rád setkal s Judit Polgar, ale ta se neozvala. Při další návštěvě v Maďarsku jsem řekl, že by se mi líbilo poznat Petera Lekó. Jakmile jsem se vrátil do hotelu, Peter Leko zavolal a optal se mne, kdy bychom se mohli setkat – ještě ten večer jsme hráli. Já samozřejmě prohrál a samozřejmě jsem mu moc děkoval, protože takový přeborník hraje s hráčem, jako jsem já, jen z lásky k šachům, aby jim udělal trochu reklamy. Ale prohrál jsem z vlastní roztržitosti. Leko to viděl a řekl: ‘Tohle byl incident, zahrajeme si ještě jednu hru.‘ Tu jsem také prohrál, bez incidentu. Před dvěma roky přijela do Říma Judit Polgar. Byla těhotná a chtěla si se mnou zahrát šachy – hráli jsme dvě hry a zase jsem prohrál, obě hry samozřejmě.“
25. února Ennio Morricone převzal sošku Oscara z rukou Clinta Eastwooda. Byl hluboce dojatý a cenu věnoval své manželce. Dojetí připsal krásnému hlasu a projevu zpěvačky Celin Dion, kterou zbožňuje jako snad tu nejlepší zpěvačku současnosti. Ale už dva týdny před slavnostním večerem se pan Morricone svěřil: „Budu dojatý, já vím, budu určitě velmi dojatý. Cenu chci věnovat manželce, ale chci také připomenout všechny ty vynikající umělce, kteří Oscara nedostali a třeba nikdy nedostanou.“