Bertrand Tavenier – od práv k filmu
V českých kinech jdou momentálně dva francouzské filmy. Váš sociálně laděný snímek Vše začíná dnes a dosud nejnákladnější komerční film Asterix a Obelix. Vypovídá to něco o současné francouzské kinematografii?
Žádné dva filmy nezastupují celou kinematografii. Jediná věc, kterou to dokazuje, je, že francouzský film je obrovsky různorodý. A ta různorodost je možná větší než v americkém filmu. Viděla jste snad za poslední tři roky americký film, jehož angažovanost by byla alespoň stejně naléhavá, jako je ve Vše začíná dnes? Lidé se dnes chtějí v kině především bavit. Když jsem byl v Los Angeles, setkal jsem se s deseti americkými filmaři, kteří mi řekli, že mám obrovské štěstí, že mohu natočit takovýto film. A přitom se přesně takové filmy kdysi v Americe točily. Například Hrozny hněvu Johna Forda. Ale to je minulost. Jestli poukazujete na současné dva extrémy francouzského filmu – na jedné straně Asterix a Obelix a na druhé straně Vše začíná dnes, máte pravdu. Paradoxní je, že právě s producentem filmu Asterix a Obelix Claudem Berrim jsme společně vedli obrovský boj za to, aby francouzský film byl různorodý. A vždycky jsme stáli bok po boku.
Platíte za režiséra angažovaných filmů, říkají vám „Zola konce dvacátého století“. Není příliš těžké vybrat si dnes téma?
Já nehledám žádnou nálepku, kterou bych své filmy označil: tohle je angažovaný film. Vždycky reaguji na to, co jsem slyšel. V případě Vše začíná dnes mi vyprávěl můj zeť a spoluautor scénáře Dominique Sampierro příběh alkoholičky, která si přijde do mateřské školy pro dcerku a upadne na dvoře. To mě šokovalo. Nejprve musí nastat emoce a pak z ní mohu udělat angažovaný film. Když se dovím, že existuje žena, která má pro celou rodinu třicet franků na týden, chci o tom mluvit, chci mluvit o tom, o čem ještě nikdo nevyprávěl.
Na premiéře jste řekl, že se vám povedlo, aby byl projednán zákon, který by v zimě zakázal vypínání elektřiny neplatičům. Sám jste zběhl ze studií práv k filmu. Nesuplujete svými filmy touhu po lepším právu, po spravedlnosti?
Musím opravit jednu věc, která se se mnou táhne léta letoucí. O těch studiích práv to kdysi vyšlo v nějakém mém životopise. Za celý svůj život jsem byl na jedné jediné právnické přednášce. Když došlo na zkoušku, odevzdal jsem prázdný papír. K tomu, abych mohl odevzdat prázdný papír, jsem musel v té posluchárně hodinu a půl dřepět. Šílel jsem, že mi uteče film, který jsem chtěl vidět. A už jsem se tam nikdy nevrátil. Tak moc mě to nudilo. Teď je mi samozřejmě líto, že jsem práva nevystudoval… Spravedlnost, právo a zákon jsem objevil, až když jsem se stal filmařem. Takže jsem právo rozhodně kvůli filmu neopustil. Ale jako milovníka filmů, protože jsem vždycky rád chodil do kina, mě vždycky přitahovaly ty, v nichž se někdo proti něčemu bouřil a za něco bojoval. Ale od toho je k právu ještě hodně daleko. Ty momenty touhy po spravedlnosti jsem objevil v románech Émila Zoly, Johna Dos Passose a ve filmech Jeana Renoira, Johna Forda nebo v italském neorealismu. V době, kdy jsem měl studovat právo, jsem opravdu raději chodil do kina, tam jsem prošel politickou výchovou.
Ani pak jste se nevydal na filmovou školu, ale rovnou k režisérům Volkeru Schlöndorffovi, Claudu Chabrolovi a Jeanu-Lukovi Godardovi, kterým jste asistoval. Uznáváte jako jedinou školu školu života?
Nevyznávám žádná dogmata. Snažím se prostě všechno přijímat. Už za mého mládí existovaly filmařské školy a vyšli z nich vynikající filmaři. Třeba Louis Malle. Ale jiní se zase učili v terénu. Neplatilo žádné pravidlo. Je pravda, že ve světě je spousta škol a vycházejí z nich mladí filmaři, kteří už jen kopírují to, co bylo natočeno, s ničím novým nepřicházejí. V hudbě je to totéž. Z vynikajících škol vycházejí hudebníci, kteří hrají všechny noty z určitého aranžmá Duka Ellingtona. Chybí tomu jediné. A to je ten Duke Ellington.
Přicházíte do našich kin s tématem nezaměstnanosti. Pro naši společnost je to jev relativně nový, ale začíná nabývat na naléhavosti. Není ale příliš atraktivní; proč se jím zabýváte?
Víte, co mě bolí? Když natočím film o něčem, co mě ve vlastní zemi šokuje, pak s ním jezdím po světě a zjistím, že v Austrálii, ve Španělsku, Německu, Anglii, a dokonce v Kanadě mi lidé říkají: Bez jakékoli změny bychom mohli film natočit stejně, protože vypovídá o situaci v naší zemi. A tak si kladu otázku, jestli to není neúspěch západní civilizace. A jestli to není v předvečer roku 2000 závažné, jestli to není dramatický moment, který by námi měl otřást. Zda náhodou nedošlo k rezignaci politiků před zákony trhu. Umělci, občané by měli reagovat. Je mi sympatická organizace Attack, která navrhuje, aby existovala daň z jakékoli spekulace na burze a aby se z těch peněz nezaměstnanost částečně likvidovala.
Je něco, co by vás filmařsky zajímalo na postkomunistické realitě?
Stačí se podívat na Rusko, kde se z diktatury komunismu dostali rovnou pod diktaturu mafie. A je to nějaká změna pro ruského dělníka? Ani náhodou. Je to strašlivé. V Rusku se domnívali, že přejdou od komunismu k demokracii a z toho se dostali do světa mafie, která je podporována Světovým měnovým fondem, jemuž mimochodem předsedá Francouz, a penězi ze západní Evropy. To je děsivé. Tak jak jsme odmítali diktaturu komunismu, tak bychom měli odmítat diktaturu nadnárodních společností. Musíme tentokrát bojovat proti jinému protivníkovi. Nevím, jestli je to pravda, ale včera mi při večeři říkali, že u vás v Praze existují čtvrti, kam přijdou ruští mafiáni, řeknou majiteli: My chceme váš dům, on řekne: Ten dům není na prodej, a oni ho jednoduše zabijí. Jsou tu domy, které jsou zločinným způsobem skoupeny ruskou mafií. Samozřejmě jako prodejní argument je to velmi přesvědčivé, řeknete-li někomu: Nechceš prodat? No tak tě zabiju. Je-li to demokratické, o tom lze diskutovat.
Ve Vše začíná dnes se oproti dramatické dějové lince, kde jde o emoce a sociální tematiku, objevují takřka pohlednicové záběry na krajinu severní Francie, kde se film odehrává. Proč to změkčení drsné reality?
Já si myslím, že právě pohled do krajiny hlavnímu hrdinovi pomáhal. Záběry krajiny ilustrují momenty, kdy se cítil slabý. Mám pocit, že chvílemi klidu se dramatično ještě více umocnilo. Dominique Sampierro, spoluautor scénáře, mi řekl, že kdykoli jím zmítaly pochybnosti, utíkal se do přírody a vždycky tam opět nalezl odvahu. Myslím si, že když se struktura vyprávění naruší a zasadí se do něj jakési vydechnutí v podobě krajiny, je to tak zajímavější. Taky se mi líbilo, že mohu ukázat krásu krajiny, která je postižená, která utrpěla těžbou, ale přesto je pořád krásná.
Vaše poslední filmy hodně čerpají z pracovního prostředí hrdinů. Někdy až na úkor jejich soukromí. Proč je tomu tak?
Domnívám se, že ve Vše začíná dnes tomu tak není. Soukromý život ředitele mateřské školy Daniela v něm hraje velkou roli. Je to jeho družka Valerie, která ho nakonec zachrání.
Ale problémy, které Daniel má, jsou především profesního rázu. Vždycky mě zajímal profesní život mých hrdinů, samozřejmě ne jako jediné téma. Přenést na plátno všechny emoce, které přináší práce–zaměstnání. Myslím si, že profesní emoce jsou nesmírně dramatické, nesmírně vzrušující a je zajímavé přenášet je na plátno. Mluvím o zaujetí povoláním, o všech těch revoltách proti nadřízeným, systému, hněvu, únavě a pochybnostech. Vše je nesmírně dramatické samo o sobě, takže se jako filmař nemusím uchylovat k žádným dramatickým trikům. Už nevím, kdo řekl, že nejzákladnějším tématem ve filmu je láska a únava. A obojí ve Vše začíná dnes je.
Zdroj: www.reflex.cz