Jean Gabin
17. 5. 1904 – Paříž, Francie
15. 11. 1976 (72 let) – Neuilly-sur-Seine, Paříž, Francie
15. 11. 1976 (72 let) – Neuilly-sur-Seine, Paříž, Francie
Existuje jedna fotografie z roku 1976. Na skládací stoličce sedí starý muž v placaté čepici s kšiltem, zpod níž mu vyčuhují bílé vlasy, na nose má brýle s velkými černými obroučkami a jednu nohu přehozenu přes druhou. Fotografie byla pořízena během natáčení filmu Svatý rok a z atmosféry je zřejmé, že se jedná o přestávku mezi jednotlivými záběry. Muž je soustředěný, hlavu má lehce zdviženou a hledí kamsi do neurčita. Pod fotografií je text: „Naplněný život.“ Jean Gabin došel na samý vrchol své kariéry. O hercích se říká ledacos. Mnohdy to není nic lichotivého. Že jsou to exhibicionisté, kteří ze slávy pijí jako z pramenu živé vody. Že neustále touží stát ve světlech reflektorů a že těmi reflektory často osvěcují i svůj soukromý život. Skandály, milenky, šampaňské a módní večírky jsou jim nezbytnými rekvizitami a bulvární časopisy, jimiž naoko opovrhují, nejčtenějšími scénáři. „Někdy mě baví hrát si na umělce,“ říká Gérard Depardieu. „Sláva je opojnější než víno,“ vyznává se Jean Reno. Jestli mezi filmovými herci existoval někdo, kdo tímhle vším hluboce opovrhoval a kdo se vyhýbal jako čert kříži všemu, co byť jen vzdáleně připomínalo život mezinárodně uznávané filmové star, a to nikoliv z pózy, ale z hlubokého vnitřního přesvědčení, pak to byl Jean Alexis Moncorgé, venkovský synek s duší snílka i rváče, muž, kterému svět filmových fandů a fanynek ležel u nohou, velký herec, který si pro svou hereckou kariéru zvolil umělecký pseudonym svého otce – Gabin.
Dítě z komediantské rodiny
Mériel je vesnička severovýchodně od Paříže. Dnes tu stojí vilová čtvrť a nevzhledné sídliště, ale kdysi měla sotva pár čísel, školu poblíž hlavní ulice a malé nádraží, odkud jezdívaly vlaky na pařížské Severní nádraží a vozily vagóny plné mérielské sádry, která se ve zdejších továrnách vyráběla. Pár kilometrů odtud, za přívozem přes řeku Oise, leželo městečko Auvers-sur-Oise, poblíž kterého se 14. července 1890 zastřelil Vincent van Gogh. Ještě ani nedozněly ozvěny tohoto výstřelu a v Mérielu, v patrovém domě z červených cihel a s velkou zahradou, kterou ohraničoval násep železniční tratě, se na konci minulého století usadil začínající herec a šansoniér Ferdinand Moncorgé s manželkou Helenou rozenou Petitovou, která obětovala rodině slibně začínající kariéru talentované zpěvačky. Tady se jim narodil nejstarší syn Ferdinand Henri, kterému po celý život nikdo neřekl jinak než Bébé, a dvě dcery Hél?ne a Reine. Tady čekala rodinu v květnových dnech roku 1904 další šťastná událost. „Šťastná nebo ne, ta událost, to jsem byl já. Narodil jsem se 17. května 1904. Ne v Mérielu, ale v bytě jedné porodní báby v čísle 23 na bulváru Rochechouart v Paříži, kam moje matka přijela porodit,“ komentoval své narození později Gabin.
Říká se, že první roky dětství formují člověka pro celý život. U Gabina to platí dvojnásob. V osamělých toulkách po polích v okolí Mérielu se zrodilo mlčení a zaťatá sveřepost venkovského chasníka, srostlého se zemí. Jsi jen špinavý malý divoch, říkávala mu někdy matka. Pro chlapce milujícího volnost byla škola vězením. Dlouhé hodiny dokázal stopovat lišku, ale u úkolu z matematiky sedět nevydržel. Učil se jinak, instinktivně: „Cítit čerstvou oranici, která se lepí na boty, vdechovat vůni mokré trávy, kterou rozšlapaly moje nohy, tohle všechno a ještě něco důvěrnějšího, utajenějšího přichází z nejvzdálenějších koutů mne samotného …“ Zapamatujme si tato slova. Snadněji pak pochopíme, kde se v něm pak mnohem později, v dospělosti, vzala ona zemitost, která byla charakteristická nejen pro jeho povahu, ale kterou diváci na celém světě obdivovali i v jeho filmech. Toulky po polích samozřejmě nestačily, aby se z něj stal herec. Po otci, který se vypracoval na oblíbeného kabaretního umělce, zdědil komediální talent a po matce krásný hlas. Nevěděl, že osud už rozhodl dávno za něj. S odřenýma ušima dokončil základní školu, ale studiu na jedné prestižní pařížské střední škole se vzepřel a po roce trápení ji opustil. Nechal se najmout jako betonář na pařížské nádraží La Chapelle, pak krátce pracoval jako pomocný slévač a nakonec si sehnal místo skladníka. Když se ho otec, který se nevzdával naděje, že syn půjde v jeho šlépějích, v osmnácti zeptal, čím chce být, Jean odpověděl: Chtěl bych řídit lokomotivu … Přání se mu skutečně později vyplnilo. Řídil lokomotivu – ale ve filmu! Otec na něj totiž uchystal past. Pod jakousi záminkou ho jednoho krásného dne vylákal do zákulisí kabaretu Folies-Bergére, tam ho představil tehdejšímu řediteli Fréjolovi a s nevinným výrazem ve tváři prohlásil: To je můj syn. Nemá sice o divadle ani páru, ale chtěl by se stát hercem. Kdybys pro něj mohl něco udělat, byl bych ti vděčný, aspoň budu mít svatý pokoj … A Fréjol, jenž byl do celé věci samozřejmě předem zasvěcen, Jeana na místě angažoval. Takový byl začátek herecké kariéry jednoho z největších herců tohoto století. Divoch z Mérielu, uzavřený samotář a rebel vstoupil na jeviště, aby ho dobyl.
Gabinův syn
Stejně je zvláštní, že se nevzepřel otcově vůli. Že přistoupil na jeho hru. Pro herecké řemeslo zdánlivě neměl jediný předpoklad. Čekal, že ho z divadla vyhodí? Že poznají, že nemá talent? Jenomže divadlo je tolerantní svět, v němž se ztratí i daleko větší podivíni. Divadlo ho adoptovalo a užaslý Jean neprotestoval. Zpočátku hrál samozřejmě „křoví“, pak přišly malé role o jedné či dvou větách. Dlouho mu říkali „Gabinův syn“, aby ho odlišili od otce, který sklízel úspěchy v montmartreském kabaretu Cigale. Potom ale přišel konkurs do programu slavného Moulin-Rouge. Jean zazpíval jeden šanson Maurice Chevaliera, jemuž se bezmezně obdivoval, a už chtěl odejít, když za ním do šatny přišel intendant, pozval ho zpátky na jeviště a poprosil o další píseň. „Kdyby se v té chvíli objevil na jevišti Moulin-Rouge nějaký lev, myslím, že bych s ním dokázal praštit o zem,“ vzpomínal na to Jean později. Místo lva však vstoupila na jeviště žena. Hvězda. Vedette, jak říkají Francouzi. Jmenovala se Jeanne Bourgeoisová, ale celá Paříž ji znala a milovala pod jménem Mistinguette. Byla předchůdkyní všech velkých francouzských šansoniérek. Psal se rok 1928 a Edith Piaf bylo třináct a ještě zpívala na ulici, zatímco na pětapadesátiletou Mistinguette se pořád ještě hrnuly davy do Casina de Paris i do Moulin-Rouge. Objevit se na scéně po jejím boku nebo aspoň v jejím programu znamenalo povýšit ne snad mezi elitu, ale mezi umělce, jichž si všímali diváci i kritika. A to platilo vrchovatě i o Jeanu Gabinovi. Odtud už vedla cesta vzhůru. Nejprve do jednoho z nejvýznamnějších pařížských divadel Bouffes-Parisiens, které kdysi v ulici Monsigny založil Jacques Offenbach a kde na počátku třicátých let našeho století vládl průměrný dramatik a vynikající divadelní ředitel Albert Willemetz. Tady dostal Jean Gabin první velké role. Nejprve v operetě Josepha Szula Flossie, pak v dalších lepších či horších zpěvohrách. V jedné z nich se potkal na jevišti i se svým otcem. Ale to už mu dávno nikdo neříkal „Gabinův syn“ a jeho jméno stálo na plakátech napsané velkými písmeny. Už chyběl jen krůček: aby si jeho tváře všiml hledáček filmové kamery. Svět vstupoval do třicátých let, film se učil mluvit a chystal se, podobně jako Gabin, odstartovat svou hvězdnou pouť.
Film a ženy
V roce 1929 si Jean před kamerou zahrál poprvé. Jednalo se o jakousi němou grotesku, která se snad ani neobjevila v kinech. Prvním skutečně seriózním setkáním s filmem bylo natáčení Pujolova filmu Každý své štěstí. Byla to komedie-vaudeville, v níž se tančilo a zpívalo. Ještě během natáčení, po zhlédnutí denních prací nabídla společnost Pathé-Natan Jeanovi smlouvu na tři roky s honorářem 40 000 franků za jeden film. Manažeři společnosti to odhadli správně: na plátně se objevila pozoruhodná fotogenická tvář s mužnými rysy a úspornou mimikou. Byla to tvář opravdového chlapa, který ve světě ulízaných a zženštilých milovníků působil jako závan čerstvého větru. Divák měl navíc pocit, že ten statný chlápek nehraje a že všechno, co na plátně dělá, je pravda. Charakteristické je svědectví elektrikářského mistra Louise Bergera, který se podílel na natáčení filmu Každý své štěstí: „Když se ten chlapík poprvé objevil na place, okamžitě se zalíbil všem kulisákům a elektrikářům. Podobal se nám. Byl nám, dělníkům od filmu, hrozně blízkej …“ Totéž brzy pochopily i ženy, které, co svět světem stojí, na mužích obdivují především jejich mužnost. Jean byl navíc přirozeně inteligentní, měl smysl pro humor a díky divadlu se naučil pohybovat se ve společnosti. Není tedy divu, že se do osidel jeho modrých očí chytilo tolik žen. Jednou z prvních byla mladičká herečka Gaby Bassetová. Byla to láska oboustranná, která brzy skončila před oltářem. Novomanželé prožili pár bohémských měsíců v laciných montmartreských hotýlcích, ale jak rychle jejich manželství začalo, tak rychle skončilo. Rozešli se spolu ještě dřív, než začali oba stoupat vzhůru. Na Jeana už čekali režiséři takových jmen, jakými byli Julien Duvivier, Jean Renoir či Marcel Carné. Stačí si jen stručně připomenout tituly některých filmů, které Jean natočil v třicátých letech. Většina z nich dnes patří k zlatému fondu světové kinematografie: Pevnost zatracených, Pépé le Moko, Dobrá parta či Velká iluze.
Nábřeží Mlh
V roce 1938 natočil režisér Marcel Carné podle románu Pierra Mac Orlana a scénáře Jacquesa Préverta film Nábřeží mlh. Dodnes existují lidé, kteří tvrdí, že to je nejlepší film celé Gabinovy filmové kariéry. Příběh vojáka-dezertéra Jeana, který se v jednom baru na Nábřeží mlh setká s Nelly s velkýma zelenýma očima, nepromokavým pláštěm a černým baretem, měl v sobě cosi osudového. Nelly hrála Mich?le Morganová, začínající herečka, která se právě zaskvěla v první velké roli ve filmu Poblázněná. Po uvedení a nadšeném přijetí Nábřeží mlh označila kritika Gabina s Morganovou za ideální pár. Byla to láska na první pohled i v životě? Ne hned. Čtyřiatřicetiletý Jean a osmnáctiletá Mich?le se k sobě přibližovali pomalu, po krůčkách. První polibek si dali počátkem roku 1938 před kamerou a svědkem byl celý filmový štáb. Na ten opravdový museli čekat až do listopadu a dali si ho v hotelu v Berlíně, kam odjeli natáčet film Korálový útes. Svítily jim k tomu pochodně v rukou nacistů, kteří se hnali berlínskými ulicemi k úsvitu „křišťálové noci“. Láska Morganové a Gabina byla nestálá jako doba, v níž se narodila. Neměla čas dozrát. Smetla ji válka jako tolik jiných lásek. Ale na rozdíl od většiny z nich vtiskl film jejich lásce punc nesmrtelnosti.
Hollywood
Je s podivem, kolik protikladů existuje v Gabinově životě. Mnohá závažná rozhodnutí, která v životě učinil, vůbec neodpovídala jeho povaze ani zálibám. Jako by v něm existovali dva lidé, z nichž jeden působil navenek a nastavoval veřejnosti tvář bručouna, samorostlého venkovana a uzavřeného introverta. Ten skutečný Gabin však jako by byl ukryt hluboko pod slupkou, kterou se nepodařilo sloupnout ani přátelům, ani milenkám. Do kategorie nepochopitelných rozhodnutí lze zařadit rovněž jeho odchod do Hollywoodu, k němuž došlo v polovině února roku 1941. Obdivuhodné na tom je, že byl prakticky jediným francouzským hercem, který se odmítl podřídit kinematografii řízené německou okupační správou. Paříž opustil už v červnu roku 1940. Po ucpaných silnicích zamířil k jihu. Doprovázela ho druhá manželka Doriana, s níž se oženil už v roce 1933. Tato rusovláska s nádherným tělem se ve skutečnosti jmenovala Jeanne Mauchainová a živila se jako tanečnice v Casinu de Paris. Počáteční okouzlení však brzy pominulo a manželství se zhroutilo. Až do konce čtyřicátých let, už dávno po rozvodu, se pak Doriana s Jeanem soudila o majetek, vedla proti němu nejrůznější soudní procesy a vydávala tisková prohlášení plná výčitek a nenávisti. Bylo rozčarování z rozpadajícího se manželství jedním z důvodů Jeanova odchodu do USA? Možná, ale ani tím si nelze vysvětlit, proč se člověk, který tak nesnášel jakékoliv cestování a z hloubi duše pohrdal vším, co představoval svět zabalený do hollywoodského pozlátka, rozhodl odjet právě tam. Chtěl se poměřit s americkými herci, a proto podepsal krátce před svým odjezdem smlouvu s hollywoodskou společností 20th Century Fox? Buď jak buď, po vyčerpávající cestě přes Španělsko a Portugalsko, po plavbě lodí přes Atlantský oceán a krátké zastávce v New Yorku, kde prožil prchavý milostný románek se slavnou Ginger Rogersovou, dorazil Jean Gabin do Mekky amerického filmu někdy v létě roku 1941. Sešel se tu s několika francouzskými přáteli, mezi nimiž byla i Michele Morganová, která sem přijela ještě před válkou natáčet. Ale jí nebylo souzeno obsadit na následující roky místo po jeho boku. V Hollywoodu se totiž Gabin setkal s opravdovou femme fatale. Marlene Dietrichová, jejíž noha v černé punčoše a dlouhá cigaretová špička strnula ve známé póze jako vykřičník na konci dvacátých let, se stala symbolem. S Gabinem se znala už z roku 1933, kdy s ním několikrát večeřela v Paříži. Teď ovšem jako by jejich setkání otevřelo nějaká skrytá stavidla. Oba se po hlavě vrhli do vášnivého vztahu, který přes všechny peripetie vydržel poměrně dlouho a skončil až z Jeanova popudu na konci čtyřicátých let.
Z hvězdy velitelem tanku
Soužití Gabina s Dietrichovou vypadalo na první pohled idylicky. Žili spolu v domě na Brentwoodských pahorcích nad Hollywoodem a prožívali dlouhé líbánky. Herečka Annabella vzpomínala, jak Marlene zahrnovala Jeana spoustou něžnůstek a jak mu dokonce sama obouvala bačkory. Ve skutečnosti se však Jean nudil. Během svého pobytu v Hollywoodu natočil dva filmy, oba nestály za nic. I to způsobilo, že se jeho myšlenky stále víc vracely do Evropy, kterou pustošila válka. Toužil po domově a nechtěl zůstat stranou, nechtěl být jen pouhým divákem. Ačkoliv mu to jeho okolí rozmlouvalo, rozhodl se vstoupit do armády. Odmítl teplé místečko, které mu jako velké filmové hvězdě nabízeli, a zvolil cestu řadového vojáka v uniformě poddůstojníka. Morální kvality tohoto rozhodnutí dokládají i slova samotného Gabina: „Myslel jsem si: Němci nakonec dostanou nářez a Francie bude osvobozena. A už jsem se viděl, jak se tam pěkně vrátím, aniž bych sám přiložil ruce k dílu. Představoval jsem si, jak se v Paříži po-tkám s kamarády, kteří byli v první linii, a spokojím se tím, že jim řeknu: ,Tady jsem, kámoši! Jakpak se máte?? Nemohl bych se jim podívat do očí a stisknout jim ruce. Chtěl jsem to udělat beze studu. Proto jsem odešel do té zkurvené války, i když jsem měl plné kalhoty.“ V polovině dubna roku 1943 se v přístavu Norfolk nalodil na křižník Elorn a vyplul směrem do Afriky. Cestou byl konvoj vystaven útoku ponorek a bombardování, při kterém Gabin velel protiletadlové baterii. V Africe vstoupil do de Gaullových jednotek Svobodné Francie a byl přidělen jako instruktor do školy námořní pěchoty. Když se dověděl o vylodění 2. Leclerkovy obrněné divize ve Francii, okamžitě požádal, aby k ní byl převelen. Po mnoha urgencích se nakonec připojil k Leclerkovým tankovým jednotkám až v zimě roku 1944. Leclerkovy tanky v té době operovaly v Lotrinsku. Gabin byl jmenován velitelem tanku Souffleur II., s nímž se zúčastnil bojů, které zastavily německý průlom u Colmaru a dokončily osvobozování Alsaska. Na jaře roku 1945 se francouzská tanková divize zúčastnila závěrečné operace spojenců na Rýnu a Gabinův tank dojel vítězně až k úpatí Obersalzbergu, pod Hitlerovu pevnost Berghof. Byl konec války.
Ale když se v Paříži na Champs-Élysées konala přehlídka vítězné armády, při níž samozřejmě defilovaly i tanky generála Leclerka, Gabin ve věži tanku Souffleur II. nebyl. Přehlídku sledoval z okna hotelu Claridge. Necítil potřebu se ukazovat. Svou povinnost splnil. Teď byl čas vrátit se před kameru a z velitele tanku se opět stát hercem.
Naplněný život
Vraťme se k oné fotografii na začátku. Řekli jsme si, že Gabin na ní hledí kamsi do neurčita. Jako by se ohlížel za svým životem. Film Svatý rok natočil režisér Jean Girault v roce 1976. Byl to vůbec poslední Gabinův film. Co všechno se za těch jedenatřicet let, které uběhly od skončení války, odehrálo… Rozchod s Marlene Dietrichovou. Seznámení s modelkou Dominique, jež se ve skutečnosti jmenovala Marcelle Christiane Fournierová, bylo jí třicet, předváděla modely u Lanvina a do Paříže přišla z Vichy jako svobodná matka. S Gabinem se seznámila v Colony-Clubu v ulici Lamennais nedaleko Champs-Élysées, kam chodili stálí hosté od Maxima, který byl v té době zavřený kvůli opravám. Svým přirozeným půvabem a inteligencí Gabina okamžitě zaujala. Pozval ji do divadla Ambassadeurs, kde tehdy hrál. O dva měsíce později se vzali. Toto třetí manželství vydrželo sedmadvacet let a skončilo až Gabinovou smrtí. Potvrdilo fakt, že Gabin celý život toužil po rodině, která by mu vytvořila bezpečný přístav, do níž by se uzavřel a izoloval se tak od venkovního světa. Charakteristická je například skutečnost, že Gabinovy děti – měl s Dominique tři, jednoho syna a dvě dcery – se dověděly o tom, že jejich otec je jedna z největších filmových hvězd, až vlastně v pubertě. Gabin se důsledně stranil všeho, co s sebou přinášela filmová sláva, a to se ještě prohloubilo, když spolu s Dominique koupili v roce 1952 statek La Pichonniére s dvaačtyřiceti hektary pastvin, čímž si Jean splnil svou celoživotní touhu a vrátil se zpátky „k půdě“, jak sám rád říkal. Ale přesto dál točil filmy: Tulák Archimedes, Burziáni, Luční ulice, Dva muži ve městě, Případ Dominici, maigretovky, detektivky i gangsterky. Jiný velký herec, Pierre Brasseur, o Gabinovi napsal: „Tenhle medvěd, o kterém si někteří imbecilní novináři mysleli, že je to analfabet, je jako velký pes, který vdechuje vítr a nasává teplo, a je současně buzolou, teploměrem a barometrem svého života. Je stále na lovu. Ačkoliv vypadá, že spí, miluje svou hereckou profesi, i když působí dojmem, že má rád jenom své bačkory.“ Vskutku naplněný život. Co na tom, že francouzská nová filmová vlna už o něj moc nestála a že poslední filmy nebyly moc povedené. Bylo to jako s válkou – svou povinnost si splnil.
Když v noci ze 14. na 15. listopadu 1976 zemřel v pařížské Americké nemocnici, za pomyslnou rakví kráčel světový film. Pohřební obřady se konaly v kolumbáriu hřbitova Pére-Lachaise. Ale popel tam uložen nebyl. V pátek 19. listopadu vyplula z brestského přístavu vlajková loď francouzského vojenského námořnictva, křižník Détroyat. Na palubě byla kromě posádky jen hrstka lidí. Členové rodiny, admirál Dan Gélinet, který byl Jeanovým velitelem za války, Odette Venturová, vdova po blízkém příteli a herci Lino Venturovi, režisér Gilles Grangier a herec Alain Delon. Dvacet mil od Brestu vhodil kapitán Pichon urnu s Gabinovým popelem do moře. Jak to napsal Gabinův přítel a životopisec André Brunelin?
Jean si nepřál hrob ani pomník. Nepotřeboval je …
Svatý rok / L´Année sainte
1974
Rozsudek / Verdict
1973
Dva muži ve městě / Deux hommes dans la ville
1972
Případ Dominici / L´affaire Dominici
Le Tueur
1971
Le drapeau noir flotte sur la marmite
Kočka / Le chat
1970
La Horse
1969
Sicilský klan / Le Clan des Siciliens
1968
Sous le signe du taureau
Tetovaný / Le Tatoué
1967
Paša / Le Pacha
Le Soleil des voyous
1966
Le Jardinier d’Argenteuil
Du rififi a Paname
1965
Blesk Boží / Le Tonnerre de Dieu
1964
Něžná léta / L’Âge ingrat
Monsieur
1963
Maigret vidí rudě / Maigret voit rouge
Melodie podzemí / Mélodie en sous-sol
1962
Gentleman z Epsonu / Le Gentleman d’Epsom
Opice v zimě / Un singe en hiver
1961
Le Cave se rebiffe
Prezident / Le Président
1960
Les Vieux de la vieille
Le Baron de l’écluse
1959
Rue des Prairies
Maigret et l’affaire Saint-Fiacre
Tulák Archimedes / Archimede, le clochard
1958
Les Grandes familles
En cas de malheur
Le Désordre et la nuit
1957
Maigret líčí past / Maigret tend un piege
Bídníci / Les Misérables
Le Rouge est mis
Případ doktora Laurenta / Le Cas du docteur Laurent
1956
Napříč Paříží / La Traversée de Paris
Krev do hlavy / Le Sang a la tete
Voici le temps des assassins
1955
Des gens sans importance
Gas-Oil
Chiens perdus sans collier
Francouzský kankán / French Cancan
Le Port du désir
Razzia sur la Chnouf
Napoleon / Napoléon
1954
Pařížský vzduch / L’Air de Paris
1953
Touchez pas au grisbi
La Vierge du Rhin
Jejich poslední noc / Leur derniere nuit
1952
Bufere
Minuta pravdy / La Minute de vérité
Radost / Le plaisir
La Vérité sur Bébé Donge
1951
Noc je mé království / La Nuit est mon royaume
Victor
E piu facile che un cammello
1949
La Marie du port
1948
Au-dela des grilles
1947
Miroir
1946
Martin Roumagnac
1944
The Impostor
1942
Moontide
1941
Remorques
1939
Den se láme / Le Jour se leve
1938
Le Récif de corail
La Bete humaine
Quai des brumes
1937
Gueule d’amour
Velká iluze / La Grande illusion
Pépé le Moko
1936
Les Bas-fonds
La Belle équipe
1935
Variétés
Golgota / Golgotha
La Bandera
1934
Maria Chapdelaine
Zouzou
1933
Adieu les beaux jours
L´Étoile de Valencia
Le Tunnel
1932
La Belle mariniere
Coeurs joyeux
La Foule hurle
Les Gaietés de l’escadron
1931
Coeur de lilas
Gloria
Paris-Beguin
Pour un soir
Tout ça ne vaut pas l’amour
1930
Mephisto
Chacun sa chance
1928
Les Lions
Ohe! Les Valises
La dame en décolleté
1925
Trois jeunes filles nues
1928
Paris qui tourne
Allô’… ici Paris
Flossie
1929
Arsene Lupin banquier
1930
Les aventures du Roi Pausole
1949
La soif d’Henry Berstein
