Cardinalová letos zavítala na Febiofest
Iniciály CC však patří především skvělé herečce, která spolupracovala s největšími režiséry a nejslavnějšími herci. Stále krásná, skromná, bez hvězdných manýr a vysoce profesionální. Taková je dnes Claudia Cardinalová. Její příjezd do Prahy ostře sledovali nejen příznivci Febiofestu. Claudia Cardinalová byla bezesporu jeho největší hvězdou, i když jí nabitý pracovní program nedovolil pobýt v Praze déle než dva dny.
Paní Cardinalová, hrála jste v mnoha filmech. U nás jste do širokého povědomí vstoupila filmem Tenkrát na Západě. Jeho hudba se stala doslova kultovní. Jak pohlížíte na úlohu hudby ve filmu?
Pro film je nesmírně důležitá. Ennio Morricone složil hudbu ještě před natáčením. Režisér Sergio Leone nám ji vždy pustil předtím, než jsme šli na plac. Povedlo se mu tak navodit atmosféru. Hudba v člověku vznítí emoce a herce dokáže dostat do role. Pomůže mu transformovat se do postavy, kterou hraje.
Hrála jste krásné role. Podle čeho si vybíráte scénáře, které vám režiséři nabízejí?
Není to se mnou lehké. V životě jsem měla to štěstí, že jsem pracovala s nejlepšími režiséry a natáčela po celém světě – v Hollywoodu, Jižní Americe, Itálii, Francii, Austrálii, Anglii, Rusku, všude možně. Jsem proto hodně náročná. Když mě scénář nezaujme po přečtení prvních dvou stran, zavřu ho a odložím. Rozhodující pro mě je, kdo je režisérem a jak je napsaný scénář.
Stát se hvězdou je jedna věc, ale zůstat jí tolik let je věc druhá. Co pro to člověk musí udělat?
Když jsem v sedmapadesátém vyhrála soutěž krásy a pak přijela do Benátek, bylo mi šestnáct. Byla jsem hrozně mladá, odmítala jsem nabízené role, což spoustu lidí šokovalo. Kdekdo přijímal cokoliv, a mladá holka odmítá nabídky! To bylo divné. Možná se zúročilo to, že jsem byla tak zdrženlivá. Tím víc o mě stáli.
Ale to pořád není recept na to, jak být hvězdou, která září desítky let. Jaké vlastnosti to vyžaduje?
Člověk musí být především silný sám v sobě, jinak v tomhle světě neobstojí. Všichni vám říkají, jak jste krásná a milá, ale jakmile tomu člověk podlehne a uvěří, že to stačí, je konec. Samozřejmě je důležité být fotogenická. Mne má naštěstí kamera ráda.
Znovu říkám, že jsem měla velké štěstí na režiséry. Vždycky jsem s nimi své postavy podrobně studovala. Nevezmu roli, pokud nevěřím režisérovi. Když přijdu na natáčení a spustí se kamera, poznám okamžitě, jestli to bude dobré nebo ne. Mám pro to cit. Jsem v tomhle jako zvířátko.
Na Febiofestu jste si přála uvést svůj film Statek z roku 1961. Proč právě ten?
Je to příběh z období druhé poloviny devatenáctého století, jsou tam nádherné kostýmy. Hrála jsem prostitutku, nebyla jsem žádná princezna, ale byla to krásná role. S Jeanem Paulem Belmondem byla úžasná spolupráce. Hned potom jsme spolu v jižní Francii natočili Cartouche. Ráda na to natáčení vzpomínám.
A jak vzpomínáte na režiséra Luchina Viscontiho, s nímž jste natočila mimo jiné jeden z nejznámějších filmů, Geparda?
Gepard byl můj první mezinárodní film. Natáčela jsem ho ve stejné době jako 8 1/2 s Federicem Fellinim. Dva tři týdny jsem točila s Viscontim, pak s nejlepším režisérem Fellinim. Bylo to skvělé období. Luchino na mě mluvil francouzsky, říkal mi Claudine, ne Claudia. Byl to šarmantní muž a úžasný člověk s ohromným přehledem. Mohla jsem s ním mluvit o čemkoliv, o hudbě, malířství, divadle, ale také o špercích nebo make-upu. Měli jsme se moc rádi.
O Fellinim jste řekla, že byl nejlepší režisér…
Fellini byl génius. Spolupráce s ním byla úžasná v tom, že jsme byli schopni točit bez scénáře. Federico mi vysvětlil svou představu a zbytek byl dílem improvizace. Ale Visconti byl také génius.
Když jsem tehdy poprvé přijela do Benátek, první film, který jsem viděla, byl film od Viscontiho. Věřím, že to nebyla náhoda, byl to osud. Stejně jako to, že když jsme pak točili Geparda, řekl mi Alain Delon, že si mě pamatuje z Benátek, kde jsme se míjeli na gondole.
Jak vnímáte televizi z pohledu své profese?
Nedělám pro televizi. Film je sen, televize realita, a já chci snít.
Žijete v Paříži. Jak často jste ve styku se svými dětmi, Patrikem a Claudií?
Jako typická italská matka jsem s nimi v kontaktu pořád. Neumím si představit, že bychom si denně alespoň netelefonovali. Syn Patrik žil léta v New Yorku a teď se vrátil zpátky do Itálie. S Claudií se vídám častěji, pohybuje se mezi Římem a Paříží.
Co děláte nejraději, když zrovna nepracujete?
Mít volno jen pro sebe se mi podaří zřídka. Pořád pracuji nebo cestuji. Z Afriky, kde jsem se narodila, jsem si přinesla lásku k tichu. Jsem ráda sama a třeba pozoruji hvězdy a měsíc. Ráda také chodím pěšky. Dřív jsem cvičila, ale teď už jsem líná. Cvičení je důležité na udržení kondice, ale chůze ho alespoň trochu nahradí. Ráda čas od času vysadím a chci mít pokoj od všeho a od všech a být jen sama se sebou.
Jste hvězda světového formátu a přitom tvrdíte, že žijete obyčejný život…
Je to tak. Bydlím u Seiny, baví mě chodit po ulici, pozorovat lidi, občas s nimi prohodit pár slov. Neobklopuji se bodyguardy a neuzavírám se ve svém bytě. Žiju normální život, nejsem nostalgická a neohlížím se zpátky ani se nedívám příliš dopředu, žiju současností. Dobře si ale uvědomuji, že jsem skrze své role žila spoustu životů, a to je fantastické.
Co vám zaručeně udělá radost?
Třeba když se podívám na některý svůj starší film. Vybaví se mi všechny okamžiky, které se odehrály mimo kameru, atmosféra, která při natáčení vládla, lidé, detaily, legrace, kterou jsme si užili.
Vypadáte ohromně, kdo se stará o váš šatník?
Už dvacet let mě obléká Giorgio Armani. Posílá mi věci přímo domů, což mně náramně vyhovuje, protože nemusím chodit po nákupech. Nakupování totiž nemám ráda.