Herečka Micheline Presle slaví 100 let!
Slavná herečka oslaví v pondělí 22. srpna svoje sté narozeniny. Hrdinka filmů Falbalas, Le Diable au corps a televizního filmu Les Saintes Chéries nyní žije v Maison nationale des artistes v Nogent-sur-Marne.
Za svou téměř osmdesátiletou kariéru (poslední film natočila v roce 2014) měla Micheline Presle více než sto různých tváří. Byla Félicie Nanteuil ve stejnojmenném filmu, Micheline Lafaury ve slavném filmu Jacquese Beckera Falbalas nebo paní de Moni ve filmu Jacquesa Rivetta La Religieuse. Je to mezigenerační herečka, která dokáže zahrát znepokojivou ženu jako ve filmu Riccarda Fredy Le Château des amants maudits z roku 1956 nebo čistou fantazii ve filmu Srdcový král režiséra Philippa de Broca z roku 1966,“ analyzuje filmový historik Jean Ollé-Laprune. Do každé role se vžije, což vysvětluje, proč jsou její filmy dodnes oceňovány.
„Film je bezpochyby nejkrásnějším příběhem mého života,“ svěřila se dojatá herečka v roce 2004, kdy obdržela čestného Césara. Stejně jako Danielle Darrieux a Michèle Morgan, další dvě osobnosti sedmého umění, s nimiž je často spojována, začala Micheline Chassagne, což je její rodné jméno, svou kariéru velmi mladá, v 16 letech. Před kamerou se poprvé objevila v roce 1938 po boku „zpívajícího blázna“ Charlese Treneta ve filmu Je chante Christiana Stengela. O rok později hrála Jacqueline Presleovou ve filmu Georga Wilhelma Pabsta Jeunes Filles en Détresse. Její umělecké jméno bylo nasnadě: stejně jako její postava se od té doby bude jmenovat Micheline Presle.
Micheline byla hvězdou čtyřicátých let, kdy zaznamenala řadu úspěchů, od filmu Abela Ganceho Ztracený ráj (1940) po film Christiana-Jaquea Kulička (1945). Na výsluní se však dostala v roce 1944 s filmem Falbalas Jacquese Beckera, který Studiocanal obnovil v roce 2021. „Pro Jeana-Paula Gaultiera to bylo zjevení, film, který ho přiměl k rozhodnutí věnovat se módě,“ vysvětluje Jean Ollé-Laprune.
V roce 1947 nadchla filmová plátna v dusném filmu Clauda Autant-Lary Ďábel v těle, natočeném podle románu Raymonda Radigueta. Hraje Marthe Grangierovou, mladou ženu, která naváže milostný vztah se školákem, zatímco její manžel je na frontě během války. Jejím partnerem na plátně byl mladý herec, který ještě nebyl veřejnosti příliš známý a kterého si sama vyžádala: jmenoval se Gérard Philipe.
Poté, co následovala svého manžela Williama Marshalla do Hollywoodu, kde neměla moc veliký úspěch, se Micheline Presleová v roce 1953 rozvedená vrátila do Francie. „Po návratu hrála v autorských filmech i komediích a neváhala přijímat role u mladých, veřejnosti dosud málo známých režisérů,“ analyzuje Jean Ollé-Laprune. Byla nominována na Césara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli za film Chci domů (1989) Alaina Resnaise, současného režiséra nové vlny.
V roce 1971 podepsala Micheline Presleová v listu Le Nouvel Observateur manifest 343, který vyzýval k legalizaci potratů. Toto odhodlání se projevilo v některých jejích rozhodně moderních rolích, například ve filmu L’Amour d’une femme (1953), feministickém filmu režiséra Jeana Grémillona, který předběhl svou dobu. Především se však zapsala do povědomí celé generace televizním seriálem Les Saintes Chéries (1965-1970), v němž hrála Čve Lagardeovou, pařížskou měšťanku, která se chtěla emancipovat.
V éře ORTF se herečka dostala až do francouzských domácností na malé obrazovce, což nebylo mezi filmovými hvězdami běžné. Poté natáčela filmy se svou dcerou Tonie Marshallovou (režisérkou, která zemřela v roce 2020), například komedii Venus Beauté (Institut) z roku 1999, která získala čtyři Césary.
Micheline Presleová se dnes vydala z uliček Lucemburských zahrad, jednoho ze svých oblíbených míst k procházkám, do Maison nationale des artistes v Nogent-sur-Marne, kde žije. Raději zůstává nepoznána a její stoleté výročí na tom nic nezmění. „Nerad mluvím o svém věku. Vůbec mě to nezajímá,“ řekla nedávno deníku Le Parisien. „Zdá se, že raději žije v přítomnosti než v minulosti,“ potvrzuje Jean Ollé-Laprune, který měl možnost se s ní setkat během její kariéry. Mnoho lidí mluví o její skromnosti, zvědavosti, bezvýhradné lásce k sedmému umění… „Je to také velmi zábavný člověk, u kterého máte pocit, že ho hned znáte,“ říká filmový historik.