Tvář Fantomase si navrhl Jean Marais sám
Fantomas, záhadný netvor s ocelovou tváří, terorizuje Paříž. O jeho existenci jsou stále pochybnosti – dosud ho nikdo na vlastní oči nespatřil. Prvním hostem tajuplného Fantomasova paláce se nedobrovolně stane novinář Fandor, který o něm napsal senzační článek. Fantomas trestá tuto troufalost osobitě – vezme na sebe Fandorovu podobu a spáchá fantastickou loupež…
Poprvé se Fantomas objevil na plátnech kin již v letech 1913 a 1914 ve filmech Fantomas a Juve proti Fantomasovi režiséra L. Feuillada. Námětem byl úspěšný román P. Souvestra a M. Allaina vycházející na pokračování v časopisech z počátku století. K populární fantastické postavě se vraceli i další filmoví tvůrci, ale největší zásluhu na jeho nesmrtelnosti má bezpochyby režisér André Hunebelle, který v šedesátých letech do hlavních rolí obsadil Jeana Maraise a Louise de Funese.
Počátkem šedesátých let nastupuje ve filmu nová francouzská vlna v čele s Godardem – opouští historické kostýmované filmy s velkými romantickými hrdiny a hrdinou se stává mladý člověk střetávající se s moderním světem. Padesátiletý Marais už do této generace nepatřil. Ačkoli právě počátkem 60. let natočil další výpravné filmy, jako Kapitán Fracasse, Kněžna de Cléves, Muž se železnou maskou či Tajemství Paříže, diváci dávali přednost filmům nové vlny. „Přesto se měl »starý lev« ještě jednou zhluboka nadechnout. A to v roli, kterou ani v nejmenším neočekával,“ píše spisovatel a překladatel Jiří Žák v knize Jean Marais – Mé dveře jsou dokořán, která vznikla na základě setkání obou mužů (ze kterého vznikl pro ČT i dokument, poslední v životě Jeana Maraise).
Svět objevil agenta 007 Jamese Bonda, ale Francie propadla Fantomasovi: velikán francouzského zločinu patřil do současnosti se všemi moderními prostředky. Nebyl však chladnokrevným zabijákem. Naopak – měl půvab lupiče gentlemana s typickým francouzským humorem. O dvojroli Fantomase a novináře Fandora měl režisér Hunebelle jasno – nikdo jiný než Marais nepřipadal v úvahu. Roli jeho protivníka komisaře Juva po nepříliš nadšené Maraisově reakci svěřil malému, holohlavému a nervnímu Louisi de Funesovi – kontroverzní osobnosti, ale nejoblíbenějšímu francouzskému komikovi ze série filmů o četníkovi ze Saint-Tropez.
„Marais se na natáčení Fantomase do jisté míry těšil, protože role opět naprosto vyhovovala jeho touze po převleku a proměnách. Ve světle reflektorů se však pod kaučukovou maskou potil a pokožka ho strašně svědila. »Mohl jsem se zlobit jen sám na sebe«, řekl, »tu příšernou zelenou masku jsem si navrhl já sám!«“ píše ve své knize Jiří Žák. Jean Marais si svou roli dost užil – a to doslova. Nejen že musel provádět neuvěřitelné artistické výkony jako Fantomas i novinář Fandor, ale navíc musel šest hodin denně strávit v gumové masce, kterou si sám navrhl. Na fotografii je chvíli před nasazením masky, už se začerněnýma očima. Marais s Funesem se při natáčení respektovali, ale mimo záběry spolu sotva promluvili, což bylo v případě Maraise něco naprosto mimořádného, protože s partnery obvykle udržoval velmi vřelé vztahy. Takové měl se svojí filmovou partnerkou Mylene Demongeotovou, která hrála Helenu. „Marais byl idolem mého mládí… Nesmírně na mě zapůsobil. Byl skvělý. Choval se přátelsky a za každých okolností zůstal věrný své pověsti hodného člověka,“ řekla o Maraisovi.
Když se 4. listopadu 1964 objevil Fantomas poprvé ve francouzských kinech, stalo se cosi nevídaného: diváci si Maraise a Demongeotové sotva všimli a hvězdou filmu se stal Louis de Funes. I díky němu se natočily další dva díly Fantomase – Fantomas se zlobí a Fantomas kontra Scotland Yard. Hvězda Jeana Maraise pomalu ustupovala… Přesto zůstal nezapomenutelným novinářem Fandorem i padouchem pařížského podsvětí Fantomasem.